25 Cdo 753/2025-253
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) M. R., b) M. T., c) S. D., d) S. T., e) R. T., f) M. T., g) M. O., h) E. O., i) N. O., a j) S. O., všichni žalobci zastoupeni Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem se sídlem Lazaretní 925/9, Brno, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, o 1 195 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 334/2023, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2024, č. j. 36 Co 263/2024-183, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 10. 2024, č. j. 36 Co 263/2024-183, potvrdil rozsudek ze dne 31. 5. 2024, č. j. 27 C 334/2023-147, jímž Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni a) 240 000 Kč, žalobci b) 95 000 Kč, žalobkyni c) 45 000 Kč, žalobcům d) až f) každému po 135 000 Kč, žalobkyni g) 30 000 Kč, žalobkyni h) 160 000 Kč, žalobcům i) a j) každému po 110 000 Kč (všechny částky s úrokem z
prodlení 11,75 % ročně od 5. 6. 2022 do zaplacení) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu; odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Neshledal důvodnou žalobu o pojistné plnění na náhradu nemajetkové újmy za duševní útrapy, která žalobcům vznikla v souvislosti s úmrtím J. O. a M. R. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 13. 10. 2021 řídil P. G. vozidlo Ford Transit, spolu s ním jeli jako spolujezdci žalobce b), který seděl v první řadě sedadel napravo od řidiče, dále M.
R., který seděl ve druhé řadě sedadel, a J. O. ve třetí řadě sedadel. Řidič vjel částečně mimo silnici a pak ve snaze vozidlo vyrovnat strhl řízení, vjel do protisměru a tam se čelně střetl s vozidlem Mercedes Benz. Vozidlo Ford vzplanulo několik minut po střetu. P. G. při vědomí z vozidla vytáhly osoby jedoucí v jiném vozidle. Žalobce b) se z vozidla dostal hned po střetu sám. M. R. a J. O. nebyli za jízdy připoutáni bezpečnostními pásy. M. R. po střetu žil, ale byl v bezvědomí a ve vozidle uhořel poté, co bylo jeho tělo nárazem vymrštěno ze druhé řady sedadel do první řady sedadel.
J. O. při střetu vozidel zemřel, jeho tělo bylo nárazem vymrštěno ze třetí řady sedadel do druhé řady sedadel, bezprostřední příčinou jeho úmrtí bylo přetržení hrudní srdečnice s vykrvácením do dutiny hrudní, k němuž došlo tupým násilím velké síly při prudkém čelním nárazu do protijdoucího vozu osobního (k ohoření těla došlo až posmrtně). Vozidlo Ford bylo v době střetu pojištěno u žalované pojištěním odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Žalobci uplatnili u žalované nárok na pojistné plnění za odškodnění duševních útrap při usmrcení J.
O. a M. R. Žalovaná (ještě před zahájením soudního řízení) nárok uznala co do poloviny požadovaných částek a z požadovaného pojistného plnění žalobcům vyplatila 50 % s tím, že poškození se v tomto rozsahu podíleli na svém úmrtí, neboť v době dopravní nehody nebyli připoutáni bezpečnostními pásy; zbývajících 50 % požadovaného pojistného plnění nyní žalobci požadují v tomto řízení. Po právní stránce soudy věc posoudily podle § 2959 a § 2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o.
z.“) a zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, a s ohledem na nesporný základ nároku zkoumaly pouze rozsah spoluzpůsobení si újmy zemřelými. Vyšly ze závěrů znaleckého posudku znalce MUDr. Jiřího Fialky, CSc., že Josef Oláh, pokud by byl připoután, mohl utrpět středně těžké zranění, které by nenarušilo schopnost jeho jednání, zejména opuštění prostoru hořícího automobilu. M. R. po střetu vozidel ihned nezemřel, podle znalce by v případě připoutání bezpečnostním pásem utrpěl středně těžká zranění, která by nenarušila schopnost opustit prostor vozidla.
Vozidlo Ford mohl opustit sám, například předními bočními dveřmi nebo rozbitými okny. Mohl ho opustit i za pomoci jiných řidičů, kteří se seběhli na místo dopravní nehody, pomáhali P. G. a žalobci b) a pátrali, jestli je někdo další ve vozidle Ford.
Oba zemřelí, kdyby byli připoutáni bezpečnostním pásem, by patrně utrpěli obdobná zranění jako P. G. a žalobce b) a buď svépomocí nebo s pomocí jiných osob, by se jim podařilo opustit vozidlo Ford před tím, než vzplanulo. Soudy obou stupňů tedy dospěly k závěru, že použití bezpečnostních pásů by zamezilo škodnímu následku (úmrtí M. R. a J. O.), a stanovily podíl obou zemřelých na vzniku škodlivého následku dopravní nehody v rozsahu 50 %. K námitce žalobců, že Okresní soud v Kladně v rozsudku ze dne 30. 3. 2023 č. j. 6 T 21/2023-667, shledal jejich spoluzpůsobení újmy v rozsahu 20 %, resp. 30 %, uvedly, že touto úvahou není v civilním řízení vázán.
2. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2451/2007, sp. zn. 23 Cdo 4111/2011, sp. zn. 25 Cdo 2740/2018, podle kterých by neměla spoluvina poškozeného převážit nad zaviněním nehody primárním škůdcem, a dále v tom, že v rozhodnutích sp. zn. 25 Cdo 1022/2019 a sp. zn. 25 Cdo 2810/2019 je otázka rozsahu spoluúčasti na vzniku škody řešena dovolacím soudem nesprávně a měla by být posouzena jinak.
Mají za to, že stanovení spoluviny primárních poškozených v takovém rozsahu ze strany nalézacích soudů je nespravedlivé, v rozporu s uvedenou judikaturou a neodpovídá okolnostem případu, neboť primární poškození žádnou jinou povinnost (kromě nepřipoutání se bezpečnostními pásy) nezanedbali. K vázanosti soudů rozhodnutím soudu v rámci trestního řízení dovolatelé s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1424/09 namítají, že jelikož se připojili k trestnímu řízení a měli možnost v něm svá práva prosazovat, neměly by civilní soudy bez dalšího odmítnout hodnocení spoluúčasti na vzniku újmy soudem v trestním řízení.
Navíc je z rozhodnutí trestního soudu zjevné, že v případě M. R. by došlo ke stejnému následku na jeho zdraví, ať už připoutaný byl či
3. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobců není přípustné.
4. Dovolatelé spatřují odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce míry spoluzpůsobení si újmy zemřelými s tím, že měla být stanovena nižší než 50 %. Podle ustálené soudní judikatury je úprava spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě (§ 2918 o. z.) založena na východisku, že újma nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným; v takovém případě poškozený poměrně nebo zcela nese újmu vzniklou okolnostmi na jeho straně. Jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, přičemž se vychází z míry účasti každého z nich a zvažují se veškeré příčiny, které vedly k újmě, a jak u škůdce, tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku újmy. Na straně poškozeného se pak zvažují veškeré příčiny, existence a forma zavinění (úmysl, nedbalost) není zpravidla pro konstatování spoluúčasti podstatná – může ale mít vliv na určení rozsahu spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy. Zavinění dokonce může absentovat, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený nese i následky náhody, která jej postihla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019). Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech shora uvedených hledisek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1063/2017).
5. Určení rozsahu spoluzpůsobení si újmy není odvislé pouze od počtu okolností, jež jim lze v tomto směru přičítat, nýbrž především od toho, jak významným způsobem se každá z nich podílela na vzniku škody a její výši (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2740/2018), přičemž míra spoluúčasti poškozeného jako spolujezdce může dosahovat vzhledem k okolnostem konkrétního případu zpravidla až 50 %. Rozhodující příčinou vzniku škody v těchto případech sice obvykle zůstává nezodpovědné počínání řidiče vozidla, jenž dopravní nehodu zavinil (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 895/2008, a ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2451/2007, nebo usnesení ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2810/2019), není však vyloučeno, aby existence byť i jen jediné okolnosti přičitatelné poškozenému odůvodnila závěr o jeho spoluzavinění v míře srovnatelné s účastí primárního škůdce, podílela-li se na vzniku či na rozsahu újmy stěžejním způsobem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1022/2019).
6. Vzhledem k tomu, že § 2918 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností, je dovolací soud oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného a škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010).
7. Závěr odvolacího soudu o míře spoluzpůsobení si újmy zemřelými v nyní projednávané věci vychází jednak z konkrétních okolností posuzovaného případu a jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu. Odvolací soud na základě skutkového stavu (jeho správnost podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhá dovolacímu přezkumu) uzavřel, že okolnost, že J. O. ani M. R. nebyli v okamžiku dopravní nehody připoutáni bezpečnostními pásy, se podílela na jejich úmrtí zásadním způsobem, tj. že pokud by byli v okamžiku střetu automobilů připoutáni, mohli utrpět maximálně středně těžká zranění v podobě pruhu pohmoždění od klíční kosti, šikmo přes hrudník s možným vznikem zlomeniny kosti hrudní, klíční či žebra, respektive i podvrtnutí krční páteře. Ani tato poranění by však nenarušila jejich schopnost opustit prostor hořícího automobilu. Stanovil-li odvolací soud poloviční spoluúčast zemřelých na vzniku smrtelného následku (s ohledem na shora uvedená skutková zjištění), nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou ani odchylující se od výše citovaných rozhodnutí.
8. K dovolacím námitkám srovnávajícím tento případ s jinými rozhodnutími dovolacího soudu lze doplnit jen tolik, že v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2740/2018 byla stanovena spoluúčast poškozených ve výši 50 %, neboť nepoužití bezpečnostních pásů výrazně přispělo k jejich vážnému poškození zdraví. V obdobných případech vedených pod sp. zn. 25 Cdo 1022/2019 a 25 Cdo 2810/2019 byla za přiměřenou shledána rovněž spoluúčast poškozených ve výši 50 %. Lze tedy uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu je s těmito závěry v souladu a Nejvyšší soud neshledal důvod k tomu, aby se odchýlil od ustálené soudní praxe.
9. Namítají-li dovolatelé, že z rozhodnutí soudu v trestním řízení v této věci vyplývá, že v případě M. R. by došlo ke stejnému následku na jeho zdraví, ať už připoutaný byl či nikoli, neuplatňují jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Zpochybňují totiž skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a soudem odvolacím, a proto jejich námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
10. Konečně judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že soud rozhodující v občanskoprávním řízení o nároku na náhradu škody není při svém rozhodnutí vázán ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. trestním rozsudkem v otázce existence a míry spoluzavinění poškozeného na vzniku škody a není vázán ani výší škody, je-li v trestním rozsudku uvedena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4151/2010, a ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1689/2017, uveřejněné pod č. 130/2018 Sb. rozh. obč.).
11. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
12. Nákladový výrok se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 11. 2025
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu