USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: Mgr. Petr Němec, IČO 88691071, se sídlem Slezská 1297/3, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: Mgr. et Mgr. et Mgr. Tomáš Zdechovský, MBA, zastoupený JUDr. Evou Ondřejovou, LL.M., Ph.D., advokátkou se sídlem Příčná 663/8, 110 00 Praha 1, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 12 C 53/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 10. 2023, č. j. 25 Co 168/2023-425, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky JUDr. Evy Ondřejové, LL.M, Ph.D.
1. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. 4. 2023, č. j. 12 C 53/2022-317, zastavil pro zpětvzetí řízení co do částky 250 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému smazat z jeho uživatelského profilu @TomasZdechovsky na sociální síti Twitter příspěvky zveřejněné dne 17. 12. 2021 v časech 18:14, 18:28, 18:49, 19:11,
2. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. 10. 2023, č. j. 25 Co 168/2023
-425, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II a III a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce je advokátem, žalovaný je místopředsedou KDU-ČSL a europoslancem, oba jsou ve veřejném prostoru a obzvlášť na sociální síti Twitter (nyní X) velmi aktivní. Dne 17. 12. 2021 v 17:32 hod. žalovaný na svém účtu sdílel příspěvek M. V., která je blízkou přítelkyní žalovaného a političkou KDU-ČSL, ve kterém uvedla: „Dnes jsem si zablokovala právníka @SemSuchar.
Neznám ubožejší profil na @Twitter než je on. Svou zakomplexovanost a útoky na ženy by měl začít léčit. Nechápu advokátní komoru, že nezasáhne“. Označení Nick@SemSuchar je používán žalobcem a vede při prokliknutí na jeho profil. V dalších příspěvcích téhož dne žalovaný uvedl, že paní V. na žalobce podala trestní oznámení, že je žalobce úchyl, stalker a systematicky útočí na ženy a pronásleduje je. Před 17. 12. 2021 žalobce na Twitteru uváděl dehonestující příspěvky týkající se paní V., žalovaného a dalších osob, mimo jiné žalovaného označil za „jelito“.
Po zveřejnění příspěvků žalovaného dne 17. 12. 2021 žalobce opakovaně na sociální síti Twitter vysvětloval, že příspěvky žalovaného jsou neoprávněné, lživé. Mnohokrát informoval o tom, že podal trestní oznámení na žalovaného, o žalobních nárocích, kterých se po něm domáhá, a jak naloží s částkou, kterou takto vysoudí. Žalovaného po mnoho měsíců v příspěvcích zesměšňoval, označoval ho za „lháře, zbabělce, dezinformátora, jelito, brouka Pytlíka, že je u cirkusu“ nebo „má být vyhnán do lesů“ (příspěvky žalobce jsou v plném rozsahu citovány v rozsudku soudu prvního stupně).
3. Po právní stránce odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně věc posoudil podle § 81 odst. 1 a 2 a § 82 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a ztotožnil se s právními závěry soudu prvního stupně. Uzavřel, že žalovaný je ve věci pasivně legitimován, neboť umožnil-li třetím osobám přístup ke svému účtu, pak ho to nezbavuje odpovědnosti za příspěvky na tomto účtu zveřejněné. Neshledal, že by sdělením žalovaného, že na žalobce podala paní V. trestní oznámení, bylo jakkoli zasaženo do osobnostních práv žalobce, neboť nejen uživatelé sítě, ale i široká veřejnost vnímá trestní oznámení tak, že neznamená, že se osoba dopustila protiprávního jednání.
Má charakter sdělení orgánům činným v trestním řízení, které následně prověřují, zda nebyl spáchán trestný čin. Navíc žalobce na daný příspěvek opakovaně upozorňoval diskutující a informoval o podávání mnoha trestních oznámení z jeho strany. Ve shodě se soudem prvního stupně přihlížel odvolací soud k prostředí sociální sítě Twitter, ve kterém byly výroky žalovaného proneseny. Prostředí a pravidla vytvořená na této sociální síti, a to i k jednotlivým uživatelům této sítě, si nastavují především sami její uživatelé a jsou odlišná od celostátního televizního vysílání nebo tištěných médií.
Žalovaným pronesená předmětná tvrzení byla z obecného hlediska nesprávná, byla však posouzena v kontextu prostředí dané sociální sítě a dlouhodobě probíhající výměny názorů mezi účastníky řízení. Oba se dlouhodobě pohybují ve veřejném prostoru i na dané sociální síti, a musí tak strpět kritiku v širším rozsahu než osoby, které se v takovém prostoru nepohybují a které pravidla provázející diskuze a komunikaci na sociální síti nepřijaly. Okolnosti předcházející výrokům žalovaného pak odůvodňují závěr, že je třeba je považovat za hodnotící soudy jakožto výsledek hodnocení žalobcova chování na dané sociální síti.
Odvolací soud se ztotožnil rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že i kdyby bylo do osobnostních práv žalobce neoprávněně zasaženo, zajistil si satisfakci sám. Žalobcem použité výroky nelze považovat za běžné a uctivé. Nazve-li někdo europoslance „jelitem“ a „broukem Pytlíkem“ ve veřejném prostoru, pak se nemůže jednat o elegantní, shovívavé, laskavé a úsměvné označení, jak je hodnotí žalobce. Pro žalobce je příznačné, že své vlastní neobvyklé (z hlediska obecných principů slušného chování) výrazy označuje za projev jeho humorného chování, legrace.
Opomíjí, že tyto výroky pronesené ve veřejném prostoru mohou jiné osoby, neznalé žalobcem zmiňovaného humorného naturelu, posuzovat zcela jinak. Odvolací soud neshledal, že by řízení trpělo vadami a rozsudek soudu prvního stupně byl nepřezkoumatelný.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podal žalobce mimořádně dlouhé dovolání (65 stran). V něm předkládá dovolacímu soudu k řešení níže uvedené otázky, jež pokládá za dovolacím soudem dosud neřešené, kromě otázek 36, 37 a 42, u nichž se měl odvolací soud odchýlit od ustálené praxe dovolacího soudu:
1) Lze v daném případě výroky žalobce „jelito“ a „brouk Pytlík“ (hodnotící úsudky) právně kvalifikovat jako satisfakční ve vztahu k napadeným výrokům žalovaného, jež jsou ve svém souhrnu nepravdivým obviněním ze spáchání trestného činu (skutková tvrzení)? 2) Lze v daném případě hodnotit označení „jelito“ s velmi silnou intenzitou vnímání, když v tomto směru nebylo žalovaným ničeho tvrzeno a ani dokazováno? 3) Pokud odvolací soud při svém hodnocení jednání žalobce jako satisfakčního vycházel i z nějakých jiných výroků (kromě „jelito“ a „brouk Pytlík“) žalobce, ale neuvedl a neodůvodnil je v rozsudku, je takový rozsudek přezkoumatelný? 4) Lze právně kvalifikovat jako součást satisfakce (viz odůvodnění soudu prvního stupně) výroky („lhář“, „dezinformátor“), kterými osoba, do jejíchž osobnostních práv bylo zasaženo, se brání (tzn. mají přímou souvislost se zasahujícími výroky) proti nepravdivým útokům, jimiž bylo zasaženo do jejích osobnostních práv? 5) Lze právně kvalifikovat jako součást satisfakce (viz odůvodnění soudu prvního stupně) výroky, u kterých z výsledků dokazování nevyplynulo, že by následovaly po napadených žalobou výrocích žalovaného (konkrétně výroky, že žalovaný je „u cirkusu“ nebo „má být vyhnán do lesů“)? 6) Je v souladu s ústavním principem rovnosti posuzovat vzájemnou satisfakci mezi žalobcem a žalovaným, aniž by byly kompletně zhodnoceny relevantní zásahy do osobnostních práv z obou stran? 7) Lze výroky „jelito“ a „brouk Pytlík“ právně kvalifikovat jako satisfakční, když není tvrzen a prokazován zásah do práv toho, kterého se dané výroky týkaly? 8) Lze posoudit otázku satisfakce, aniž by bylo posouzeno, jakým způsobem jednotlivé zásahy do osobnostních práv byly vnímány v prostředí, ve kterém se odehrály? 9) Je v souladu s ústavním principem rovnosti přihlédnout k prostředí, ve kterém pronesl výroky žalovaný, ale nepřihlédnout k prostředí, ve kterém pronesl výroky žalobce? 10) Je přezkoumatelné soudní rozhodnutí, pokud soud neodůvodní, v jaké míře byly obvinění ze systematických útoků a pronásledování žen, výroky „stalker“, „úchyl“ a nepravdivá informace o podání trestního oznámení na žalobce, a to všechno v kontextu přirovnání žalobce s pachateli domácího a sexuálního násilí, konzumovány výroky „lhář“, „dezinformátor“, „jelito“ a „brouk Pytlík“, příp. jinými relevantními výroky žalobce, jako výroky satisfakčními a jakou váhu každý takový výrok měl, ať už z pohledu zásahu do práv žalobce nebo žalovaného? 11) Může mít satisfakce ve formě výroků „lhář“, „dezinformátor“, „jelito“ a „brouk Pytlík“, příp. jiných relevantních výroků, dopad i na právo žalobce na omluvu za nepravdivý výrok o podání trestního oznámení a křivém obvinění ze stalkingu a označení žalobce za „úchyla“?
12) Je přezkoumatelné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud se nijak nevypořádá s relevantní soudní praxí a judikaturou, na kterou žalobce ve svůj prospěch odkazuje? 13) Má sociální síť X (Twitter) principiálně jinou právní povahu, která by odůvodňovala nižší ochranu osobnosti jejích uživatelů např. ve srovnání s jinými médií či celostátní televizi (viz argumentace soudu prvního stupně (se kterou se ztotožnil odvolací soud), že v případě sociální sítě X (Twitter): „Nejedná se prostor celostátní televize či medií a o konstruktivní věcnou diskuzi na konkrétní téma, která respektuje i odlišné názory a postoje“)? 14) Pokud je odpověď na předchozí otázku kladná, je přezkoumatelné rozhodnutí soudu, ačkoliv pro dané závěry nebylo provedeno žádné dokazování? 15) Pokud má sociální síť X (Twitter) principiálně jinou právní povahu, která by odůvodňovala nižší ochranu osobnosti jejích uživatelů např. ve srovnání s jinými médií či celostátní televizi, je významné zkoumat postavení toho, kdo výroky na sociální síti pronesl a jeho důvěryhodnost? 16) Pokud je uživatel sociální sítě X (Twitter) europoslancem, takto se na sociální síti prezentuje, má verifikaci účtu a jeho účet spravují jeho zaměstnanci (zaměstnanci europoslance) a nikdo o pravosti jeho účtu nepochybuje, mají jeho výroky na sociální síti X (Twitter) menší zásah do ochrany osobnosti jiných než kdyby proneseny mimo sociální síť X (Twitter)? 17) Pokud soud nijak nepřihlédl k postavení žalovaného na sociální síti a jeho věrohodnosti, je jeho rozhodnutí přezkoumatelné? 18) Lze právně hodnotit podmínky užití sociální sítě X (Twitter) tak, že pravidla chování si nastavují především sami účastníci dané sociální sítě? 19) Je přezkoumatelné soudní rozhodnutí, které vystavělo své závěry na specifičnosti prostředí sociálních sítí, které snižuje míru ochrany osobnosti, ale nijak se nevypořádává s jinými soudními rozhodnutími, které takto sociální sítě nehodnotily a žalobce se daných rozhodnutí dovolával jako argumentace? 20) Je správné právní hodnocení soudů, že nepravdivý příspěvek žalovaného o podání trestního oznámení (což v řízení bylo nespornou skutečností) v prostředí sociální sítě X (Twitter) nemůže představovat zásah do osobnostních práv žalobce, a to v kontextu dalších obvinění (vznesených žalovaným vůči žalobci) ze stalkingu, systematických útoků a pronásledování žen, úchylnosti a přirovnání žalobce s pachateli domácího a sexuálního násilí? 21) Je správný postup soudů, kdy za zásadní považují prostředí, ve kterém se předmětné útoky odehrály, ale plošně zamítají důkazy s reakcemi veřejnosti, které dané prostředí charakterizují a při hodnocení daného prostředí vycházejí ze zjištění, které nejsou obecně známou skutečností a nemají oporu ve spisu? 22) Je správný postup soudů, když bez opory ve spisu přichází k názoru, jak okolí žalobce má vnímat sdělení o podání trestního oznámení proti němu a zároveň plošně zamítá důkazy, ze kterých jsou patrné reakce okolí žalobce na předmětné sdělení na sociální síti X (Twitter), jakož i výslechy, ze kterých rovněž jsou patrné dané reakce?
24) Je pro právní posouzení zásahu do osobnostních práv rozhodná i skutečnost, zda tak škůdce činil sám nebo za takový zásah platil jiné osoby, aby jej činily jeho jménem za finanční odměnu?
25) Je správný postup soudů nižšího stupně, pokud nijak nezkoumaly a nepřipustily přitěžující důkazy a okolnosti pro škůdce? 26) Je přezkoumatelné odůvodnění rozsudku, pokud soud uvede jen: „Soud z dalších příspěvků žádná zjištění nečinil a další označené důkazy neprováděl, protože pro rozhodnutí ve věci byly nadbytečné,“ aniž by soud blíže odůvodnil, proč je dané nadbytečné, když předmětem navrhovaných důkazů bylo prokazování zásahu do rodinného života poškozeného, jeho profesní cti, ale i motivace samotného škůdce a jeho kompliců, a jedná se tedy o okolnosti rozhodné nejen pro zjištění vážnosti zásahu do práv poškozeného, ale i pro zjištění přitěžujících okolností pro škůdce, jako je zlý úmysl nebo spolupráce s jinými osobami na útoku?
27) Ve sporech o ochranu osobnosti lze považovat za nadbytečné důkazy, které směřuji k prokázání skutečnosti, jak jednotlivé výroky byly vnímány v prostředí, ve kterém byly proneseny (v daném případě na sociální síti X (Twitter)), v situaci, když daná skutečnost nebyla v řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak ani se nejednalo o důkazy zjevně nezpůsobilé ověřit či vyvrátit tvrzenou skutečnost, zejména s přihlédnutím k tomu, že je to návrh účastníka, který nese důkazní břemeno ve sporu a který ve výsledku byl neúspěšný?
28) Ve sporech o ochranu osobnosti lze považovat za nadbytečné důkazy, které směřuji k prokázání skutečnosti, jak jednotlivé výroky byly vnímány v okolí poškozeného (osobním a profesním), v situaci, když daná skutečnost nebyla v řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak ani se nejednalo o důkazy zjevně nezpůsobilé ověřit či vyvrátit tvrzenou skutečnost, zejména s přihlédnutím k tomu, že je to návrh účastníka, který nese důkazní břemeno ve sporu a který ve výsledku byl neúspěšný?
29) Ve sporech o ochranu osobnosti lze považovat za nadbytečné důkazy, které směřuji k prokázání skutečnosti odůvodňujících vyšší míru zadostiučinění, v situaci, když daná skutečnost nebyla v řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak ani se nejednalo o důkazy zjevně nezpůsobilé ověřit či vyvrátit tvrzenou skutečnost, zejména s přihlédnutím k tomu, že je to návrh účastníka, který nese důkazní břemeno ve sporu a který ve výsledku byl neúspěšný?
30) Ve sporech o ochranu osobnosti lze považovat za nadbytečné důkazy, které jsou relevantní pro otázku vzájemné satisfakce a bez nichž tuto otázku nelze posoudit v úplnosti, zejména s přihlédnutím k tomu, že je to návrh účastníka, který nese důkazní břemeno ve sporu a který ve výsledku byl neúspěšný? 31) Lze považovat právní hodnocení soudů v předmětném řízení zamítnutých důkazů, které se týkají - Vnímání/zhodnocení výroků v prostředí ve kterém byly proneseny (sociální síť X (Twitter)) - Vnímání/zhodnocení výroků v nejbližším okolí (osobním a profesním) žalobce - Okolností relevantních pro stanovení způsobu a míry zadostiučinění (zejména úmyslné způsobení újmy a násobení účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost) - Míry vzájemné satisfakce mezi žalobcem a žalovaným, jako nadbytečných za takové, které je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (obsahem spisu), a tedy zákládajícím nepřezkoumatelnost předmětných rozhodnutí? 32) Může soud souhrnně zamítnout důkazy, jež směřují k prokázání typově odlišných skutečností, jen obecným poukazem na nadbytečnost, aniž přesvědčivě odůvodní, v čem spočívala nadbytečnost jednotlivých důkazů, zvláště pokud se jedná o důkazy navržené stranou, která nese důkazní břemeno ve sporu a která ve výsledku byla neúspěšná?
33.1) Je v souladu s právem na spravedlivý proces postup soudů (nalézacího a odvolacího), když z provedeného důkazu, tj. příspěvku, ve kterém žalovaný přirovnal žalobce s pachateli domácího a sexuálního násilí, ve sporu o ochranu osobnosti neučiní žádná skutková zjištění ohledně té části, kde žalovaný přirovnával žalobce s pachateli domácího a sexuálního násilí, zcela opomenou danou skutečnost a nijak se s ní v odůvodněních rozhodnutí nevypořádají? 33.2) Je takový postup souladný se zásadou, že s námitkami se soud musí vypořádat dle míry jejich závažnosti?
33. 3) Je takový postup v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a povinnosti soudu v rozhodnutí vyložit, jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil?
34) Je přezkoumatelné rozhodnutí soudu ve sporech o ochranu osobnosti, ve kterém přichází k závěru o odůvodněnosti použití výroků způsobilých zasáhnout do osobnostních práv (resp. že mají základ v předchozím chování dotčené osoby), ale v rozhodnutí chybí odůvodnění, ze kterých konkrétně důkazů závěr o odůvodněnosti předmětných výroků plyne?
35) Mohou příspěvky žalobce na sociální síti X (Twitter) zveřejněné před napadenými žalobou výroky žalovaného ze dne 17. 12. 2021 (tzn. veškeré příspěvky žalobce, k nimž soudem prvního stupně a odvolacím soudem bylo provedeno dokazování, pocházející z období před napadenými žalobou výroky žalovaného ze dne 17. 12. 2021)?
36.1) Je správné právní posouzení soudu prvního stupně a odvolacího soudu, že v případě výroků obviňujících žalobce ze spáchání trestného činu (obvinění ze stalkingu a systematických útoků a pronásledování žen, označení „stalker“, „úchyl“, a to v kontextu nepravdivého výroku o podání trestního oznámení a přirovnání žalobce s pachateli domácího a sexuálního násilí) jde o hodnotící soud (kritiku), nikoliv o skutková tvrzení (u nichž dle konstantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu jejich původce musí unést důkazní břemeno pravdivosti daných výroků)?
36.2) Pokud jsou předmětné výroky skutková tvrzení, unesl žalovaný důkazní břemeno ohledně pravdivosti svých tvrzení?
37) Musí vysoce postavený politický činitel u svých výroků zasahujících do osobnostních práv jiné osoby, zejména osoby, která nezastává žádnou politickou nebo mocenskou funkci, dodržovat vyšší standard péče, pokud jde o ověření pravdivosti daných výroků?
38) Je v souladu s právem na spravedlivý proces a zásadou přesvědčivosti odůvodnění následující odůvodnění soudů prvního stupně (se kterým se ztotožnil i odvolací soud) týkající se dle jeho slov „zásadního důvodu pro zamítnutí žaloby“ v rozsahu 4 krátkých vět, kde soud vyjmenoval několik označení, kterými žalobce pojmenoval žalovaného a celková analýza a porovnání vzájemných výroků byla shrnuta/obsažena v jedné krátké větě tímto způsobem: „Tato označení lze hodnotit jako zásah do osobnostních práv žalovaného v míře odpovídající tvrzenému dotčení osobnosti žalobce.“?
39) Je vnitřně rozporné (nepřezkoumatelné) odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (se kterým se ztotožnil odvolací soud), ve kterém argumentuje: - „jednání žalobce není přímo stalkingem, i když sám je v případě příspěvků směřujících vůči paní V. za takové označil, není úchylné a nejde o systematickou agresivitu a útoky vůči ženám“ a hned vzápětí píše „Označení žalobce použitými výrazy je podloženo jeho chováním na síti“ - že nedošlo k zásahu do osobnostních práv žalobce, a na konci rozsudku argumentuje, že zásadním důvodem, pro který nelze žalobě vyhovět, je skutečnost, že žalobce si satisfakci poskytl sám na úkor zájmů žalovaného svými následnými výpady vůči žalovanému?
40) Lze právně kvalifikovat předmětné nedostatky rozsudku soudu prvního stupně vytýkané v tomto dovolání (vnitřní rozpornost, nevypořádání se s jednotlivými námitkami, nedostatečné odůvodnění, neprovedení relevantních důkazů) jako takové, které nejsou na újmu práv odvolatele ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu?
41) Je přezkoumatelný rozsudek soudu prvního stupně, když prezentoval pouhý opis (přesnou citaci) příspěvků, které byly předmětem dokazování, jako skutková zjištění z předmětných příspěvků, což mělo za následek, že není jasné, jaká skutková zjištění soud prvního stupně z toho kterého příspěvku učinil a žalobce je proto ani nemohl rozporovat?
42) Lze považovat postup soudů, když se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu v mnoha klíčových aspektech případu, aniž by dostatečně vyložily důvody, pro které ustálenou rozhodovací praxi odmítají, za souladný s právem účastníka na přesvědčivé odůvodnění a vypořádání se s námitkami účastníka, jakož i širším právem na spravedlivý proces? Argumenty dovolatele lze stručně shrnout tak, že nesouhlasí se závěry odvolacího soudu o charakteru sociální sítě Twitter. Poukázal na to, že tato síť nemá žádný jiný právní režim než jiné prostředí, jako třeba média, který by snižoval míru ochrany osobnosti toho, kdo se na dané síti pohybuje.
Namítá, že žalovaný jako vysoce postavený politik měl vynaložit mnohem větší péči při ověření pravdivého podkladu svých výroků (odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 19/2020, Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 453/03 a Evropského soudu pro lidská práva sp. zn. 19362/18). Vzhledem k pozici žalovaného v politice mají jeho výroky větší dopad do osobnostních práv dotčené osoby než výroky žalobce. Navíc konflikt mezi účastníky vyvolal žalovaný. Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2797/2008, 30 Cdo 332/2007, 21 Cdo 762/2001, 25 Cdo 3108/2021 a Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 2051/14, IV. ÚS 1511/13), neboť výroky žalovaného posoudil jako hodnotící soudy. Šlo však o skutková tvrzení, neboť se nejednalo o pouhou charakteristiku a subjektivní názor na žalobce, ale o obvinění. Nesouhlasí se závěrem soudu o svém satisfakčním jednání. Poukazuje na to, že zásah ze strany žalovaného mohl ukončit jeho kariéru, oproti tomu výrazy použité žalobcem na adresu žalovaného nemají na vysoce postaveného politika žádný dopad. Žalovaný pak lhal, že bylo na žalobce podáno trestní oznámení, proto vyjádření žalobce, že žalovaný je „lhář“ či „dezinformátor“ nemohou mít satisfakční význam, stejně jako výroky žalobce, které použil na adresu žalovaného před výroky žalovaného.
Obsáhle rovněž dovolatel namítal nedostatky řízení, které podle něj spočívaly v neprovedení řady důkazů, nesprávném hodnocení důkazů a v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalovaný ve vyjádření navrhl odmítnutí dovolání, neboť žádná z žalobcem vymezených právních otázek není způsobilá založit jeho přípustnost. Žalobce zpochybňuje skutková zjištění, uplatňuje v dovolacím řízení nepřípustné námitky a zneužívá dovolací řízení jako obecnou třetí přezkumnou instanci.
6. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu podle § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. oprávněnou, neboť dovolatel má právnické vzdělání, shledal, že dovolání žalobce není přípustné.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
9. Ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívajícího buď v porušení nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka. Neoprávněným je zásah do osobnosti člověka, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
Ochranu poskytuje občanský zákoník proti takovým jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu práva mimo jiné i tím, že snižují jeho čest u jiných lidí, a ohrožují tak vážnost jeho postavení a uplatnění ve společnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018), přičemž zásah do práv jiného v daném konkrétním případě přesahuje míru, kterou již nelze v demokratické společnosti tolerovat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 965/2015, obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 167/2019). Má-li se jednat o zásah do cti a vážnosti, pak je nutnou podmínkou pro poskytnutí ochrany vůči němu, aby jednání, kterým má být do osobnosti člověka zasaženo, mělo veřejné účinky a bylo objektivně způsobilé přivodit újmu (ohrožení nebo poškození) na osobnosti. Není přitom potřeba, aby určité tvrzení bylo ve společnosti chápáno jako difamační všeobecně. Postačí, pokud takový účinek může mít jen u určité skupiny lidí, která tvoří okolní svět člověka, do jehož cti a vážnosti bylo zasaženo (srov. Knap, K.; Švestka, J.; Jehlička, O.; Pavlík, P.; Plecitý V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva.
4. vyd. Praha: Linde Praha, 2004, s. 314., dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1304/2019, či též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3567/2010). Zásah do osobnostních práv je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k němu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1004/2020, a judikaturu v něm odkazovanou).
Při posuzování způsobilosti zasáhnout do osobnosti člověka je tedy nutné přihlédnout ke všem okolnostem věci a hodnotit ji nikoliv jen podle použitých výrazů a formulací, ale podle celkového dojmu s přihlédnutím ke všem souvislostem a okolnostem, za nichž k závadnému jednání došlo (viz shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3567/2010).
10. Odvolací soud posoudil výroky žalovaného (i žalobce) na sociální síti Twitter v kontextu tam probíhající komunikace zejména mezi účastníky, která se vyznačuje často komentáři obsahujícími osočování, zesměšňování, vulgarismy, jsou rádoby vtipné apod. Je nepochybné, že takové prostředí a pravidla si zčásti nastavili tito uživatelé sami svými reakcemi. Jestliže soud posuzoval výroky účastníků s přihlédnutím k tomuto prostředí, postupoval zcela v souladu s uvedenou judikaturou. Dovolací soud poznamenává, že uvedené hodnocení komunikace na Twitteru se vztahuje ke konkrétní komunikaci účastníků a nikterak nevylučuje, že na této i jiných sociálních sítích a mezi jinými osobami může probíhat komunikace zcela jiného druhu, tedy věcná, slušná, vyhýbající se samoúčelným útokům a vulgaritám. Právě toho se týká závěr soudů nižších stupňů, že uživatelé sociální sítě si nastavují míru expresivity používaných výrazů, a to i vzhledem k charakteru jednoduché, většinou stručné a rychlé komunikace, jejíž závažnost nedosahuje účinků jiných forem sdělení, např. v tištěné formě. Pokud jim nastavený způsob komunikace nevyhovuje, mají možnost se jí vyhnout. O tom konečně svědčí i příspěvek paní V., který žalovaný sdílel a která se rozhodla si příspěvky žalobce zablokovat. Závěr odvolacího soudu, že osoby, které přistoupí ke způsobu komunikace, jež probíhala mezi účastníky, musí strpět větší míru kritiky i expresivity, než je v jiném prostředí (televize, tisk, ale i osobní komunikace) běžné, považuje dovolací soud za správný a souladný s uvedenou judikaturou. Proto otázky 9, 13, 15, 18 a 35 přípustnost dovolání nezakládají (nejedná se o otázky neřešené). K otázce 9 lze doplnit, že odvolací soud zohlednil dané prostředí ve vztahu k oběma účastníkům.
11. Závěr, že nepravdivým sdělením žalovaného o tom, že paní V. podala na žalobce trestní oznámení, nebylo do cti a vážnosti žalobce zasaženo (otázka 20), je rovněž v souladu se shora citovanou judikaturou (kromě ní např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 113/2021). Takové sdělení totiž nemohlo vážnost, postavení a uplatnění žalobce ve společnosti nijak ohrozit, jak výstižně vyjádřil soud prvního stupně i soud odvolací. Dovolací soud pro stručnost na tato zdůvodnění odkazuje.
12. Dovolatel má dále za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, uzavřel-li, že výroky žalovaného jsou hodnotícími soudy. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že k porušení práva na čest, důstojnost, soukromí či vážnost člověka může dojít jak nepravdivými skutkovými tvrzeními difamačního charakteru, tak zveřejněním nepřípustných hodnotících úsudků o této osobě. Při zkoumání přiměřenosti předmětného zásahu se totiž rozlišují skutková tvrzení a hodnotící soudy, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by jeho zveřejnění odporovalo právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj, a to na základě vlastních, tedy subjektivních kritérií. Pravdivost hodnotícího soudu proto nelze dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tudíž zda primárním cílem není hanobení a zneuctění dané osoby [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, publikované pod č. 29/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018, ze dne 21. 2. 2024, sp. zn. 25 Cdo 503/2023, ale i řada dalších).
13. Odvolací soud uzavřel, že uvedl-li žalovaný na svém účtu na Twitteru za daných okolností, že žalobce je úchyl, stalker a systematicky útočí na ženy a pronásleduje je, jedná se o hodnotící úsudek žalovaného, který vychází z toho, jak se žalobce prezentuje na této sociální síti. S tímto závěrem lze souhlasit, neboť je podložen zjištěným skutkovým stavem, zejména příspěvky žalobce na uvedené sociální síti, jež předcházely výrokům žalovaného (a následovaly i po něm). Jde o názor žalovaného, který je podložen určitým chováním posuzované osoby (žalobce) projeveným navenek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3567/2010), přičemž není nepředstavitelné, že z příspěvků žalobce na dané sociální síti mohl nabýt dojmu, který dne 17. 12. 2021 prezentoval. Námitka odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (otázky 36 a 37) proto není důvodná.
14. Předmětné výroky žalovaného (kromě informace o podání trestního oznámení) byly prezentovány veřejně a vzhledem ke své formulaci měly obecně dostatečný difamační potenciál k tomu, aby zasáhly do cti a vážnosti žalobce. Odvolací soud je ale (správně) posoudil v kontextu, ve kterém byly proneseny, i v prostředí, ve kterém zazněly, a dospěl k závěru, že satisfakci si žalobce zajistil sám svým jednáním, jež po výrocích žalovaného následovalo. Je-li totiž účelem zadostiučinění reparace následků zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby, pak předpoklad poskytnutí takovéhoto zadostiučinění může modifikovat skutečnost případného zhojení následku zásahu v té či oné míře tím, že jistou formu zadostiučinění si fakticky poskytne sám poškozený, a to na úkor zájmů škůdce, např. ve formě následného a jinak neakceptovatelného verbálního nebo brachiálního útoku.
V takovýchto případech je třeba porovnat míru dotčení osobnosti fyzické osoby a tomu odpovídající předpoklad přiměřenosti odpovídající satisfakce s tím, do jaké míry byl nárok na satisfakci suplován případnou „svémocí“ poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2971/2000, který i když byl vydán za předchozí právní úpravy, je stále přiměřeně použitelný). Lze zcela souhlasit se závěrem soudu, že vzhledem k popsaným okolnostem nepříliš vysoká intenzita zásahu ze strany žalovaného do cti a vážnosti žalobce byla plně kompenzována příspěvky žalobce na adresu žalovaného, které následně zveřejnil na uvedené sociální síti.
Tyto příspěvky jsou hanlivé a zesměšňující, byly zveřejněny stejným způsobem jako výroky žalovaného a svou intenzitou se zásahu ze strany žalovaného vyrovnají, jak správně dovodil odvolací soud. Námitka dovolatele, že výroky na adresu žalovaného („jelito, brouk Pytlík, má být vyhnán do lesů“) nepoužil po předmětných výrocích žalovaného, je v rozporu se skutkovými zjištěními nalézacích soudů. Je lhostejné, zda útoky na žalovaného mínil žalobce jako legraci či nikoli; podstatné je, že měly potenciál do cti a vážnosti žalovaného zasáhnout.
Proto závěr, že žalobce zhojil zásah do svých osobnostních práv, a zajistil si tak zásahu přiměřené zadostiučinění, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejedná se o otázku neřešenou. Z těchto důvodů ani otázky 1, 2, 4, 5, 7, 11 a 35 přípustnost dovolání nezakládají.
15. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. pak není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů (otázky 6, 8, 33) nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá.
16. Otázka 24 přípustnost dovolání nezakládá, neboť soud dovodil, že pokud příspěvky jménem žalovaného činily s jeho svolením jiné osoby, odpovídá za ně žalovaný, jako by je činil sám. Tento závěr (zjevně) není v rozporu s názorem dovolatele. Otázku 16 pak odvolací soud neřešil, a již proto přípustnost dovolání nezakládá.
17. V otázkách 3, 10, 12, 14, 17, 19, 26, 34, 38, 39, 40, 41 a 42 namítá žalobce nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, případně neprovedení navrhovaných důkazů (otázky 21, 22, 23, 25, 27, 28, 29, 30, 31, 32). Avšak námitky nepřezkoumatelnosti a neprovedení navrhovaných důkazů představují námitky vad řízení, k nimž lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což není tento případ (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nehledě k tomu, že odvolací soud v rozsudku důvody svých právních závěrů srozumitelně uvedl.
18. Přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení je pak vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
19. Lze uzavřít, že přípustnost dovolání nelze na základě uplatněných dovolacích námitek dovodit. Proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1, odst. 2 o. s. ř. odmítl.
20. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2025
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu