USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: BEEWAY s. r. o., IČO 24844551, se sídlem Perlitová 1870/31, Praha 4, zastoupená Mgr. Gabrielou Kopuletou, advokátkou se sídlem Havlíčkova 1043/11, Praha 1, proti žalované: Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČO 47114321, se sídlem Roškotova 1225/1, Praha 4, zastoupená Mgr. Jakubem Štilcem, advokátem se sídlem Slezská 949/32, Praha 2, o zaplacení 2.565.710 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení 526.423 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 29/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2023, č. j. 58 Co 290/2023-484, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 35.453 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. Jakuba Štilce, advokáta.
žalované 526.423 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Žalobkyně se domáhala žalované částky jako odměny za poskytnuté služby spočívající v pořádání akcí pro klienty žalované a širší veřejnost. Poukázala na rámcovou dohodu uzavřenou mezi účastnicemi dne 3. 8. 2017 (dále jen „rámcová dohoda“), dílčí smlouvu č. 1 ze dne 20. 4. 2018, dílčí smlouvu č. 2 ze dne 4. 9. 2018 a objednávky ze dne 9. 2. 2018 a 20. 3. 2018 a uvedla, že žalovaná neuhradila vyúčtovanou odměnu za akce specifikované v žalobě.
Vzájemným návrhem se žalovaná domáhala vrácení ceny plnění za neuskutečněné akce, neboť dne 12. 9. 2018 uhradila fakturu za celý předmět dílčí smlouvy č. 2, avšak některé akce následně neproběhly. Původní rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. 10. 2021, č. j. 39 C 29/2019-287, byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 8. 9. 2022, č. j. 58 Co 69/2022-366, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s ohledem na vadu řízení spočívající v chybném posouzení podání žalované jako kompenzační námitky namísto vzájemného návrhu, nedostatečné objasnění skutkových tvrzení žalobkyně a nepřezkoumatelnost.
Ve svém novém rozhodnutí soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně nedokázala soud přesvědčit o podřazení jednotlivých akcí pod dílčí smlouvu č. 1 či 2, ani pod objednávky ze dne 9. 2. 2018 a 20. 3. 2018. Nemohl tak vyhovět její žalobě, když není jasné, které konkrétní akce spadají pod uhrazené plnění z dílčích smluv a které zůstaly neuhrazené. Žalobkyně uvedla, že pokud soud dojde k závěru, že pod plnění jednotlivých dílčích smluv spadají jiné než jí označené akce, má za to, že minimálně některé akce vypsané na č. l.
393 a 394 spisu zůstaly neuhrazeny. K tomu soud prvního stupně sdělil, že není jeho povinností vyhledávat důkazy a domýšlet si, které akce jsou či nejsou neuhrazeny. Je naopak povinností žalobkyně tvrdit a prokazovat svá tvrzení, což však žalobkyně neučinila. Její tvrzení o existenci dohody ohledně podřazení jednotlivých akcí pod dílčí dohody žalovaná rozporovala. Jde-li o vzájemný návrh žalované, bylo v řízení zjištěno, že žalobkyni zaplatila za některé akce, které neproběhly, přičemž žalobkyně byla žalovanou upozorněna, že zastavení plnění považuje za porušení dílčí smlouvy č. 2, vůči čemuž se žalobkyně nijak neohradila.
Žalovaná tedy od dílčí smlouvy č. 2 odstoupila a vyzvala žalobkyni k vydání bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně proto považoval nárok žalované za opodstatněný, a proto jí v rozsahu vzájemného návrhu vyhověl.
2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 10. 2023, č. j. 58 Co 290/2023-484, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil, změnil jej v nákladovém výroku, pokud jde o výši přiznané náhrady nákladů řízení, jinak jej potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud neshledal důvodnou argumentaci žalobkyně, že nárok žalované požadovaný vzájemným návrhem nebyl projednán a nevedlo se o něm dokazování a že podle rámcové smlouvy a dílčích smluv nebylo možné platit za poskytnuté plnění předem.
Ohledně žalobního nároku uvedl, že nebylo-li na základě podání žalobkyně zcela zřejmé, co je předmětem řízení, soud prvního stupně správně postupem podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. vyzval žalobkyni k označení plnění, které žalované poskytla a jehož zaplacení se v řízení domáhá, a dále k doložení konání sporných akcí. Na to žalobkyně reagovala podáním, v němž v zásadě zopakovala svá žalobní tvrzení a uvedla, že za období od března 2017 do října 2018 poskytla žalované akce, za něž vyúčtovala odměnu 10.046.027 Kč, žalovaná jí poskytla peněžité plnění 7.480.317 Kč, a neuhrazená tedy zůstala částka 2.565.710 Kč, která je předmětem žaloby.
Odvolací soud zdůraznil, že i nadále tedy zůstaly pochybnosti, které konkrétní akce zůstaly podle tvrzení žalobkyně neuhrazeny, tedy co je předmětem sporu. Žalobkyně nedoplnila svá skutková tvrzení a důkazní návrhy stran některých akcí a nepředložila dohodu o podřazení jednotlivých akcí pod dílčí smlouvy. Žalobkyně tak ve sporu neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Námitku žalobkyně, že nebyly provedeny jí navržené důkazy, považoval odvolací soud za nepřípadnou, když není zřejmé, k prokázání jakého konkrétního tvrzení jsou jednotlivé důkazy navrženy.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které tkví v nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí, v nevypořádání se se všemi žalobkyní navrženými důkazy a tvrzeními a v nesprávném hodnocení důkazů. Uložil-li odvolací soud ve svém původním zrušujícím usnesení soudu prvního stupně, aby ve věci vzájemného návrhu provedl řádné dokazování, ale v napadeném rozhodnutí konstatoval, že důkazy provedené před kasací byly pro rozhodnutí ve věci postačující, postupoval nesprávně, v důsledku čehož se v daném případě jedná o překvapivé rozhodnutí.
Podle názoru dovolatelky neobstojí závěr odvolacího soudu o neunesení důkazního břemena a břemena tvrzení, neboť dovolatelka předmět žaloby upřesnila, když jej vymezila alternativně. Žalobkyně na podporu svých tvrzení navrhla nový důkaz, který nemohla předložit dříve, neboť byl vyhotoven teprve po vydání napadeného rozhodnutí, a sice rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 11. 2023, č. j. 19 C 371/2018-852, jímž bylo rozhodnuto o obdobném nároku jiné žalobkyně vůči stejné žalované. Dovolatelce nebylo umožněno prokázat svá skutková tvrzení a provedením navržených důkazů vyvrátit tvrzení žalované, a je tedy dle jejího názoru nutné nahlížet na napadené rozhodnutí jako na nesprávné, které je zejména pro procesní vady v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
V závěru svého dovolání žalobkyně konkretizovala, že je považuje za přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce unesení břemena tvrzení a důkazního břemena, požadavků na odůvodnění rozhodnutí a vypořádání se s odvolacími námitkami. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1531/2021, podle nějž lze závěr o neunesení důkazního břemena učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny, neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé.
Dovolatelka se rovněž domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu je závislé na vyřešení právní otázky, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu doposud řešena, a sice otázky platnosti smluv uveřejňovaných v registru smluv dle zákona č. 340/2015 Sb., o zvláštních podmínkách účinnosti některých smluv, uveřejňování těchto smluv a o registru smluv (zákon o registru smluv), v případě nedodržení kontraktačního procesu, a dále otázky, zda se smluvní strany těchto smluv mohou od smlouvy konkludentně odchýlit a s jakými právními účinky.
Žalobkyně konečně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že žalobkyně vnáší do dovolání svůj pohled zejména na skutkový stav věci, který však neodpovídá skutkovému stavu zjištěnému odvolacím soudem. Konstatovala, že dovolání považuje za nesrozumitelné. Zdůraznila, že žalobkyně k prokázání existence údajné dohody o podřazení akcí pod jednotlivé dílčí smlouvy nenavrhla konkrétní důkazy a nesplnila rovněž povinnost tvrzení, neboť nedostatečně vymezila předmět sporu, který vymezila alternativně, což je však podle názoru žalované podmíněný úkon vůči soudu, jenž je dle § 41a odst. 2 o. s. ř. nepřípustný. K námitce dovolatelky týkající se nedostatečného odůvodnění napadeného rozsudku dále uvedla, že není povinností soudu reagovat na každý dílčí argument žalobkyně, ale pouze vypořádat se s nosnými námitkami. Dovolatelkou tvrzená neplatnost dílčích smluv by musela být uplatněna již před soudem prvního stupně, což se však nestalo. Soud prvního stupně by totiž musel učinit skutkové zjištění, že při jejich uzavírání nebyl dodržen smluvními stranami ujednaný postup. Závěrem žalovaná navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto případně zamítnuto.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Přípustnost dovolání nezakládá otázka platnosti smluv uveřejňovaných v registru smluv v případě nedodržení kontraktačního procesu ani otázka, zda se smluvní strany mohou od těchto smluv konkludentně odchýlit a s jakými právními účinky, neboť napadené rozhodnutí na řešení těchto otázek nespočívá. Podle § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Odvolací soud neučinil závěr o nedodržení kontraktačního procesu (to dovozuje toliko žalobkyně), a těžko tak mohl posuzovat vliv takové situace na platnost smluv. Neučinil ani závěr o konkludentním odchýlení se od uzavřených smluv. Dovolatelka zde patrně naráží na otázku možnosti platit za poskytnuté plnění předem. Odvolací soud však v bodě 13 svého rozsudku vyložil, z jakého důvodu považoval za správný závěr soudu prvního stupně o opodstatněnosti vzájemného návrhu v kontextu možnosti platit za dohodnuté služby předem.
8. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní, neboť nebylo postaveno najisto, co činí předmětem sporu a jaké důkazy předkládá k prokázání svých jednotlivých tvrzení. Žalobce není povinen svůj nárok (správně) právně kvalifikovat, a může se tak například stát, že požaduje plnění ze smlouvy a soud mu vyhoví s tím, že je jeho nárok po právu, avšak z titulu bezdůvodného obohacení či náhrady škody. O odlišnou situaci se však jedná, požaduje-li žalobce zaplacení peněžité částky, skutkově věc vymezí a pro případ, že by měl soud jeho tvrzení za nedostatečně prokázané, nabídne alternativní skutkové vymezení věci.
Soud může určitou skutkovou situaci právně posoudit jinak než účastník, nemůže však volit, co bude předmětem sporu, poněvadž to je výhradně úkolem účastníků řízení. Soud nemůže rozhodovat, není-li jednoznačně stanoveno, čeho se má jeho rozhodnutí týkat. Účastník musí také přesně specifikovat, k prokázání kterých svých tvrzení předkládá konkrétní důkazy. To je ostatně v souladu se zásadou hospodárnosti řízení, neboť nelze žádat po soudu, aby zkoumal, který důkaz žalobce zamýšlel na podporu kterého svého tvrzení.
Jedná se též o projev zásady projednací, neboť ve sporném řízení je věcí jeho účastníků tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení. Pokud ani po poučení dle § 118a o. s. ř. nebylo postaveno najisto, které rozhodné skutečnosti se k projednávané věci vztahují, respektive které důkazy mají sloužit k prokázání jednotlivých sporných tvrzení žalobkyně, nemohl soud dospět k jinému závěru, než že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní. K odkazu žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
12. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1531/2021, dovolací soud podotýká, že v posuzované věci soudy ve shodě s citovaným rozhodnutím konstatovaly, že zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§ 120 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), neumožňuje přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení žalobkyně a ani o tom, že by bylo nepravdivé, a tvrzený rozpor s judikaturou tak není dán.
9. Způsobilým dovolacím důvodem není poukaz na vady řízení (uplatněné výtkami týkajícími se nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí, nevypořádání se se všemi žalobkyní navrženými důkazy a tvrzeními, nesprávného hodnocení důkazů, tvrzené překvapivosti napadeného rozhodnutí), neboť k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (je-li jimi řízení skutečně postiženo), dovolací soud přihlíží, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o.
s. ř.). Procesní vada může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní jen tehdy, je-li provázána s dovolatelem formulovanou otázkou procesního práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1429/2020, či ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1750/2022), kterou však v dané věci dovolatelka nevymezuje. Nejde zde tedy o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o.
s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014,
sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Hovoří-li pak dovolatelka o tom, že je napadený rozsudek pro procesní vady rozporný s judikaturou Nejvyššího soudu, činí tak povětšinou bez odkazu na konkrétní rozhodnutí, z nichž by měl uvedený rozpor vyplývat.
10. Nadto pak Nejvyšší soud poznamenává, že dovolatelkou namítaný zákaz překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než vynese rozhodnutí. Znamená však, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat. Účastníkům řízení by mělo být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať už jde o otázky skutkové nebo právní. Je třeba jim umožnit, aby se ke všem těmto otázkám mohli vyjádřit a aby mohli účinně uplatnit své argumenty (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20). V situaci, v níž soud hodlá založit své rozhodnutí na vyřešení otázky, již účastníci předtím vznesli ve svých podáních, není soud povinen účastníkům předem oznamovat, s jakým výsledkem a odůvodněním otázku vyřeší (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3076/20). Obdobně Nejvyšší soud konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněný pod číslem 136/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 961/2021).
11. Dle § 241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. K tomu v mimořádných případech slouží jiné opravné prostředky. Dovolací soud proto nepřihlédl k žalobkyní předkládanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 11. 2023, č. j. 19 C 371/2018-852, když navíc není ani zcela zřejmé, jaké závěry podstatné pro posuzovanou věc z něj dovozuje.
12. Jelikož dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má proti žalobkyni právo na náhradu nákladů právního zastoupení, sestávajících z odměny advokáta podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za jeden úkon právní služby spočívající v podání vyjádření k dovolání v rozsahu žalobního návrhu ve výši 18.580 Kč a vzájemného návrhu ve výši 10.420 Kč, z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21% daně z přidané hodnoty ze součtu uvedených částek, celkem tedy 35.453 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 5. 2024
JUDr. Robert Waltr předseda senátu