U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci
žalobců: a) J. F. a b) L. F., zastoupeni Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem v
Praze 5, Kořenského 1107/15, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo
financí, se sídlem v Praze 525/1, Letenská 15, IČO : 00006947, o 2.435.773,75
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C
52/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15.
9. 2016, č. j. 25 Co 253/2016-103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zamítl žalobu na zaplacení 2.435.773,75 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Žalobci se domáhali náhrady škody z důvodu, že stát v rámci
privatizace vydal třetím osobám nemovitosti (stavby a pozemky v k.ú. L., obec
P.), ačkoliv je již nevlastnil, neboť od 24. 5. 1991 bylo jejich vlastníkem P.
na základě zákona č. 172/1992 Sb. Žalobci tyto nemovitosti koupili od dalšího
nabyvatele v dobré víře, avšak v řízeních vedených u Obvodního soudu pro Prahu
8 pod sp. zn. 8 C 36/2003 a 13 C 38/2006 bylo určeno, že vlastníkem je město P.
a kupní smlouvy žalobců jsou absolutně neplatné. Žalobci poté tyto nemovitosti
od P. v r. 2013 koupili za cenu 2.364.188 Kč, jejíž náhrady, jakož i náhrady za
náklady v uvedených řízeních ve výši 32.787,25 Kč a 38.796,50 Kč, se domáhali.
Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná (resp. Fond národního majetku, jehož
práva a povinnosti přešly s účinností k 1. 1. 2006 na stát) porušila prevenční
povinnost (§ 415 obč. zák.) v souvislosti s postupem při privatizaci, avšak
žalobcům v příčinné souvislosti s tím škoda nevznikla. Nárok na náhradu za
zaplacenou kupní cenu není důvodný, neboť kupní cena uhrazená kupujícím není
škodou, když za vynaložené prostředky nabývá kupující odpovídající
protihodnotu, a uzavření kupní smlouvy není v příčinné souvislosti s porušením
povinnosti státu při převodu nemovitostí v privatizaci, nýbrž je důsledkem
rozhodnutí obou smluvních stran. Škoda žalobcům nevznikla ani v případě úhrady
nákladů řízení ve sporu o určení vlastnického práva k nemovitostem, neboť tyto
byly uhrazeny obchodní společností, tedy jiným subjektem, byť žalobci jsou
jejími společníky, a jejich nárok na náhradu nákladů v souvislosti s neplatným
pořízením nemovitostí je promlčen.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 9. 2016, č. j. 25
Co 253/2016-103, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
ztotožnil se s jeho závěrem, že v příčinné souvislosti s porušením povinnosti
žalované nevznikla žalobcům škoda, resp. jimi požadované částky nejsou škodou.
Koupí nemovitosti od skutečného vlastníka nedošlo ke zmenšení jejich majetku,
neboť úhradou kupní ceny získali protihodnotu. Žalobci nebyli účastníky
privatizačního procesu, nešlo o prvotní (neplatný) převod, nemovitosti nabyli
až následně opakovaným převodem od dalších subjektů, čímž došlo k přetržení
vztahu příčiny a následku. Odvolací soud shledal správným i závěr soudu prvního
stupně o nedostatku aktivní legitimace žalobců k uplatnění nároku na náhradu za
zaplacené náklady řízení, neboť je uhradila společnost Fabric, s.r.o., takže ke
zmenšení majetku došlo na straně této společnosti.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují
z ustanovení § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázek hmotného práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly
vyřešeny, a to 1/ zda jsou škodou náklady vynaložené na pořízení věci dříve
nabyté v důsledku protiprávního jednání škůdce pouze zdánlivě, 2/ zda je převod
věci mezi původním a novým nabyvatelem přetržením příčinné souvislosti mezi
porušením právní povinnosti vyvolané škůdcem při převodu věci na původního
nabyvatele na straně jedné a důsledky, které toto porušení právní povinnosti
vyvolá v majetkové sféře nového nabyvatele, na straně druhé, a 3/ zda osoby,
které byly povinny uhradit náklady právního zastoupení a náklady řízení, jsou
aktivně legitimovány k uplatnění nároku vůči škůdci, pokud tyto výdaje uhradili
prostřednictvím obchodní společnosti, jež je výhradně v jejich vlastnictví.
Dovolatelé nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, který uvedené otázky
zodpověděl záporně, a dovozují, že cenu zaplacenou za koupi nemovitosti lze
posuzovat analogicky jako náklad na uvedení věci do původního stavu a že
převodem vlastnictví od původního nabyvatele není přerušena příčinná souvislost
s protiprávním jednáním škůdce. Namítají, že mají aktivní legitimaci k
uplatnění nároku na náhradu nákladů řízení prostřednictvím obchodní
společnosti, kterou vlastní. Navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu, jakož i
soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí soudů obou stupňů je
věcně správné. Vyvracela důvody dovolání s tím, že kupní cenu zaplacenou městu
P. v roce 2013 nelze chápat jako prostředky vynaložené na uvedení věci do
původního stavu, neboť před touto koupí předmětnou věc nevlastnili, a z tohoto
důvodu zde není ani příčinná souvislost mezi škodou vymezenou žalobci a
porušením povinnosti ze strany Fondu národního majetku. Náklady na právní pomoc
za žalobce uhradila Fabric, s.r.o., tj. subjekt odlišný od žalobců, navíc
náklady řízení vynaložené do 31. 6. 2010 jsou promlčeny. Žalovaná navrhla
zamítnutí, případně odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není
však podle § 237 o. s. ř. přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se věc
posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že skutečnou škodou
způsobenou na věci je taková újma, která znamená zmenšení majetkového stavu
poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Náhrada hodnoty věci ztracené
či zničené zásadně náleží vlastníku věci. Je-li poškozený vlastníkem věci, jeho
majetkový stav zahrnuje hodnotu věci a v důsledku její ztráty či zničení
dochází ke zmenšení jeho majetkového stavu; avšak tomu, kdo není vlastníkem
věci, nemůže skutečná škoda, spočívající v hodnotě této věci vzniknout, neboť
ten, kdo nenabyl věc do vlastnictví, nezískal majetkovou hodnotu, kterou by
mohl ztratit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2002, sp. zn.
25 Cdo 1331/2001, rozsudek ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4419/2010,
usnesení ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2297/2014, a další rozhodnutí ze
dne 18. 12. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2464/2000, a ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 25
Cdo 1232/2001).
Žalovaná tím, že při privatizaci převedla nemovitosti na třetí osoby, aniž
respektovala, že nejsou v jejím vlastnictví, porušila obecnou prevenční
povinnost. Absolutní neplatnost těchto převodů (včetně dalších dispozic s nimi)
působí od počátku (ex tunc), a to bez ohledu, zda účastníci právního úkonu o
důvodu neplatnosti věděli či nikoliv. Z toho důvodu se žalobci nestali
vlastníky předmětných nemovitostí a jejich vydáním skutečnému vlastníku se
majetkový stav žalobců o hodnotu těchto nemovitostí nesnížil, neboť žalobci
vydali věc, kterou nevlastnili. Jestliže tento závěr postačuje k zamítnutí
žaloby, je nadbytečné zabývat se námitkami proti dílčím závěrům, jakým je
otázka přetržení příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti žalované
při privatizaci a škodou na straně žalobců, spočívající v zaplacení kupní ceny
na koupi nemovitosti v r. 2013. Tato otázka nesměřuje proti právnímu názoru, na
němž především je založeno rozhodnutí odvolacího soudu, neboť zásadním důvodem,
jímž soudy obou stupňů zdůvodnily neopodstatněnost žaloby, je závěr, že kupní
cena zaplacená žalobci v r. 2013 za převod nemovitosti do vlastnictví není
škodou, když za ni získali protihodnotou předmětné nemovitosti. Za situace, že
chybí základní předpoklad odpovědnosti za škodu (§ 420 obč. zák.), je zcela bez
významu řešení otázky příčinné souvislosti mezi neexistující škodou a
porušením povinnosti státu při prvotním převodu nemovitostí (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015).
Přípustnost dovolání nezakládá v daném případě ani otázka aktivní legitimace
žalobců k uplatnění nároku na náhradu nákladů právního zastoupení a nákladů
řízení. Dovolací soud ve svých rozhodnutích již dříve vyložil, že obchodní
společnost jakožto samostatnou právnickou osobu nelze ztotožňovat s jejími
společníky, jejichž majetková provázanost je dána ustanoveními zákona č.
513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Vynaložila-li
společnost náklady na právní zastoupení a na náklady řízení svých společníků,
snížila se tím její majetková základna. Negativní dopady do majetkové sféry
jejích společníků se mohou projevit, pokud se úbytek majetku společnosti
projeví v majetkových právech jednotlivých společníků, tedy např. v jejich
právu na vypořádací podíl či na podíl na likvidačním zůstatku. Pokud dovolatelé
jako svou škodu uplatnili náklady právního zastoupení a náklady řízení, které
neuhradili, pak se domáhají náhrady majetkové újmy, jež nevznikla jim, ale
společnosti, která je vynaložila. Nevznikla-li dovolatelům tvrzená újma,
nevzniklo jim ani právo na její náhradu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1143/2010 a usnesení ze dne 8. 2. 2012, sp.
zn. 28 Cdo 2516/2011).
Jak vyplývá z výše uvedeného, nejedná se o otázky předložené v dovolání, které
dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly řešeny, naopak odvolacím
soudem byly vyřešeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a
dovolání tak podle § 237 o. s. ř. není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání
podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2017
JUDr. Marta
Škárová
předsedkyně senátu