25 Cdo 929/2025-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. PhDr. Filipa Havrdy a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, IČO 41197518, se sídlem Orlická 4/2020, 130 00 Praha 3, proti žalované: UNIQA pojišťovna, a.s., IČO 49240480, se sídlem Evropská 810/136, 160 00 Praha 6, zastoupená Mgr. Radkem Kocourkem, advokátem se sídlem Havlíčkova 1043/11, 110 00 Praha 1, o zaplacení 185 140 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2024, č. j. 14 Co 157/2024-152, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 10 696 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 12. 2023, č. j. 11 C 180/2022-107, bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 185 140 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky od 14. 6. 2022 do zaplacení (výrok II), řízení bylo zčásti zastaveno a žaloba byla zčásti zamítnuta co do dalšího požadovaného úroku z prodlení (výroky I a III) a žalované bylo uloženo zaplatit náhradu nákladů řízení žalobkyni (výrok IV) a státu (výrok V). Soud prvního stupně vyšel ze zjištěného skutkového stavu, že při dopravní nehodě dne 23.
12. 2019 se vozidlo řízené osobou, jejíž odpovědnost za újmu způsobenou provozem motorového vozidla byla pojištěna u žalované (dále také jen „řidič“), střetlo na přechodu pro chodce s pojištěncem žalobkyně (dále také jen „chodec“ nebo „po/ škozený“). Poškozený vstoupil do vozovky při světelné signalizaci „volno“, kdy bylo vozidlo vzdáleno od přechodu minimálně 171 m. Chodec se pohyboval o francouzských berlích, a proto přecházel vozovku pomalu a nestihl překonat celou délku přechodu za trvání (16 s) zelené světelné signalizace pro chodce.
Vozidlo řízené pojištěncem žalované spolu s vozidlem jedoucím v levém pruhu po celou dobu přecházení poškozeného pokračovalo beze změny rychlosti jízdy. Poškozený překonal na přechodu v rozmezí doby 15,0 až 21,7 s vzdálenost odpovídající šířce tří jízdních pruhů (12 až 13 m), byl však na posledním úseku přechodu sražen pravou přední částí vozidla jedoucího v pravém jízdním pruhu, které projelo při zeleném světelném signálu „volno“ pro vozidla. Řidič řídil vozidlo v pravém jízdním pruhu rychlostí 40 až 45 km/h, v souběžném levém pruhu jelo vozidlo, které bránilo ve výhledu na osvětlený přechod maximálně ve vzdálenosti 20 až 30 m od přechodu osazenému funkční světelnou signalizací.
Řidič před přechodem nebrzdil, přestože jeho výhled nebyl zacloněn a mohl již ze vzdálenosti 171 m před přechodem spatřit chodce na osvětleném přechodu. Znalec Jaromír Tesař v tomto směru korigoval závěry znaleckého posudku vyhotoveného pro potřeby orgánů činných v trestním řízení, v němž původně s výskytem clony ve výhledu řidiče počítal. Soud prvního stupně uzavřel, že řidič se choval zcela neobezřetně a porušil povinnost danou § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu).
Zvolená konstantní rychlost jízdy, kterou se při zeleném světelném signálu „volno“ pro vozidla blížil k přechodu, mu neumožňovala včas reagovat na vzniklou situaci. Řidič měl jet rychlostí, která by odpovídala jeho výhledu na přechod pro chodce po celou dobu jeho jízdy, která by mu umožnila zastavit vozidlo na vzdálenost jeho rozhledu a která by mu umožnila včas reagovat i na přítomnost chodce na přechodu. Samotný výskyt světlené signalizace nijak nesnižuje nároky na pozornost řidiče při řízení motorového vozidla a na straně řidiče nelze uvažovat o jakémkoliv liberačním důvodu ve smyslu § 2927 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.
Chodec utrpěl při dopravní nehodě těžká zranění a žalobkyně zaplatila náklady zdravotní péče 370 280 Kč (zaplacení poloviny této částky se domáhá). 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 10. 2024, č. j. 14 Co 157/2024-152, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po částečném zopakování dokazování (včetně opětovného výslechu znalce) odvolací soud uzavřel, že je nepravděpodobné, že by řidič mohl spatřit chodce již při jeho vstupu do vozovky, jestliže se nacházel ve vzdálenosti nejméně 171 m od přechodu pro chodce. Řidič ve tmě pozoruje dění před sebou a neměl žádný důvod zaměřit pozornost na část přechodu nacházející se v protisměru jízdy, kde chodec vstupoval do vozovky, svítil-li pro vozidla zelený signál „volno“.
Souběžně vedle řidiče vozidla jelo další vozidlo, které zastavilo náhle spolu s ním. Chodec v důsledku neaktivace tlačítka pro chodce měl nadto signál pro chodce se znamením „volno“ pro přecházení pouze 5 s a nikoli 16 s. Řidič nejednal nedbale, jel-li rychlostí 40 až 45 km/h po přehledné komunikaci za světelné signalizace „volno“ pro vozidla v jeho směru, když i ostatní vozidla jela stejnou rychlostí a nic nenasvědčovalo výskytu chodce na přechodu, kde pro chodce svítil červený signál „stůj“. Povinnost dbát zvýšené opatrnosti vůči osobám s omezenou schopností pohybu, stejně jako zákaz ohrozit nebo omezit chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, nemůže být absolutní.
Řidič vozidla mohl zpozorovat chodce přibližně 20 m před přechodem, v případě zakrytého výhledu vedle jedoucím vozidlem na levou část přechodu ještě na kratší vzdálenost. Na tuto vzdálenost nemohl řidič bezpečně zastavit a zaviněně neporušil žádné ze zákonem stanovených pravidel silničního provozu. Není tak splněn jeden ze zákonných předpokladů pro vznik regresního nároku žalobkyně dle § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se soudy nižších stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Řidič při šetření Policie České republiky výslovně uvedl, že chodce neviděl a reagoval na něj až po sražení. V řízení před soudem prvního stupně řidič plně potvrdil verzi dovolatelky, že mu ve výhledu dopředu nic nebránilo. Znalec, který nevěděl o této výpovědi, nadále trval na hypotéze o tom, že souběžně jedoucí vozidlo vytvořilo řidiči v kritický moment 20 m a 2 s před střetem výhledovou clonu.
Tato hypotéza je nejen v rozporou s výpovědí řidiče, ale i geometrií a základními fyzikálními zákonitostmi. Řidič pravděpodobně chodce neviděl, protože se spolehl pouze na světelnou signalizaci, a protože jeho zraková schopnost mohla být ovlivněna jeho vysokým věkem. O jeho řidičských schopnostech svědčí i to, že při výpovědi měl za to, že stojí před soudem z důvodu dopravní nehody, při které srazil chodce při zajíždění na parkoviště a v průběhu řízení způsobil další dopravní nehodu, při které opět srazil chodce přecházejícího po vyznačeném přechodu.
Neobstojí závěr odvolacího soudu, že ve vzdálenosti nejméně 171 m od přechodu, svítí-li pro vozidla zelený signál „volno“, nelze po řidiči požadovat, aby věnoval pozornost části přechodu pro chodce nacházející se v protisměru, ale jen dění před sebou. Tento závěr totiž nezohledňuje postupné přibližování vozidla k přechodu a zlepšování viditelnosti chodce. Ve vzdálenosti přibližně 85 m, což odpovídá zhruba 7,5 s jízdy, se chodec musel nacházet plně v jízdním pruhu řidiče. Tato doba je dostatečně dlouhá, aby mohl řidič adekvátně reagovat.
Tím spíše musel řidič chodce vidět ve vzdálenosti přibližně 40 m a 4 s před střetem, kdy byl chodec zcela před vozidlem. Řidič měl možnost a povinnost situaci vyhodnotit a podniknout kroky k odvrácení střetu snížením rychlosti či zastavením vozidla. Úvaha odvolacího soudu tak obsahuje zjevný vnitřní rozpor, jestliže řidič měl pozorovat dění před sebou, ale z provedeného výpočtu je patrné, že přibližně od poloviční vzdálenosti byl chodec přímo před vozidlem. Rozhodnutí odvolacího soudu je v přímém rozporu se zákonem a ustálenou judikaturou dovolacího soudu vztahující se k principu omezené důvěry v dopravě.
Podle této praxe je povinnost řidiče sledovat situaci na vozovce a přizpůsobit jízdu aktuálním podmínkám provozu jedním ze základních principů silničního provozu, který nelze relativizovat ani s odkazem na existenci světelné signalizace. Dovolatelka klade otázku, zda se řidič může spolehnout výhradně na světelnou signalizaci ovládající provoz na pozemních komunikacích, aniž by byl povinen dodržovat obecná pravidla pro jízdu stanovená zákonem o provozu na pozemních komunikacích. Žalobkyně rovněž pokládá otázku, zda lze vycházet ze znaleckého posudku zakládajícího se na hypotéze postrádající oporu v základních fyzikálních zákonitostech a geometrii a odporující výpovědi účastníka dopravní nehody.
To vše za současného odmítnutí návrhu na doplnění posudku majícího za cíl mezery v datech odstranit. Úkolem soudu je hodnotit důkazy v jejich vzájemné souvislosti a nikoli nekriticky přejímat závěry soudního znalce, které stojí na neúplných datech a hypotézách. Právě takto ale soud druhého stupně postupoval. Dostal se tím do příkrého rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Cdon 24/94, ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, ze dne 6.
1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2704/2015). Odvolací soud bez dalšího uvěřil zpochybněným závěrům znaleckého posudku a odmítl návrh dovolatelky na vypracování znaleckého posudku z oboru doprava, popř. doplnění, stávajícího znaleckého posudku, ve kterém by byly každých 10 metrů jízdy vozidla vyhodnoceny výhledové možnosti řidiče na přechod a na něm se pohybujícího chodce. Tyto závěry nahradil vlastním názorem, k níž nemá odborné znalosti.
Tím se dostal do rozporu s judikaturou dovolacího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5247/2015, ze dne 30. 5. 2017, sp. zn.
sp. zn. 23 Cdo 1356/2014). Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek, stejně jako jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že Policie České republiky provedla na místě a v době, kdy si zúčastnění pamatovali podrobnosti, zkoumání příčin dopravní nehody a usnesením ze dne 16. 7. 2020, č. j. KRPA-433559–28/TČ-2019-000005-41, trestní věc odložila, když v jednání řidiče nespatřila podezření ze spáchání trestného činu, ani jednání mající znaky přestupku. Ze všech provedených důkazů vyplynulo, že chodec nebyl na přechodu vidět ani na vzdálenost 30 m. Nemohl tak být vidět na vzdálenost 171 m a nepodstatné jsou jakékoliv úvahy, co se dělo 30 až 171 m před přechodem. Odvolací soud správně vyhodnotil, že znalec nekorigoval své závěry, jestliže stejně jako orgány činné v trestním řízení operoval se vzdáleností 20 až 30 m před přechodem. Není zřejmé, jakou rychlostí by měl jet řidič a co měl podle soudu prvního stupně předvídat, když jel na zelenou a chodec nebyl vidět. Řidič žádné pravidlo silničního provozu neporušil a nebezpečnou situaci vyvolal jednoznačně chodec, který se vinou své omezené pohyblivosti pohyboval v místech, kde v danou chvíli neměl co dělat. Žalovaná navrhla, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto, případně bylo zamítnuto.
5. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobkyně není přípustné.
6. První žalobkyní předložená otázka, zda se řidič může spolehnout výhradně na světelnou signalizaci ovládající provoz na pozemních komunikacích, aniž by byl povinen dodržovat obecná pravidla pro jízdu stanovená zákonem o provozu na pozemních komunikacích, přípustnost dovolání nezakládá. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolatelem předestřené teoretické (hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). Pokud na dané otázce napadené rozhodnutí nezávisí, nemůže založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 83/2020). V posuzované věci odvolací soud postavil své rozhodnutí na závěru, že řidič ve vzdálenosti, ve které mohl chodce vidět, již nemohl vozidlo bezpečně zastavit a nikoli na dovolatelkou vymezené otázce, kterou neřešil.
7. Soudy obou stupňů při zjišťování příčin dopravní nehody vyšly zejména ze závěrů posudku Jaromíra Tesaře, znalce oboru doprava, silniční a městská, specializace analýza dopravních nehod, proti němuž žalobkyně brojí druhou položenou otázkou, zda lze vycházet ze znaleckého posudku zakládajícího se na hypotéze postrádající oporu v základních fyzikálních zákonitostech a geometrii a odporující výpovědi účastníka dopravní nehody, za současného odmítnutí návrhu na doplnění posudku majícího za cíl mezery v datech odstranit.
K tomu je třeba připomenout, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda jeho odůvodnění odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. i žalobkyní odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.
2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010). Zároveň je třeba zdůraznit ve vztahu k této konkrétní věci a k námitkám dovolatelky, že z výpovědi znalce a ani znaleckého posudku nevyplývá, že by snad znalec pracoval s hypotézou, že měl řidič zakrytý výhled na přechod souběžně jedoucím dalším vozidlem až do vzdálenosti přibližně 20 m před přechodem. To by ostatně ani nebylo fakticky možné, pokud se vozidla pohybovala souběžně po rovné komunikaci každé v jiném jízdním pruhu směrem k přechodu pro chodce. Znalec oproti tomu uzavřel, že řidič mohl spatřit chodce ve vzdálenosti přibližně 20 m před přechodem a v ten okamžik mohl mít zakrytý výhled na část přechodu souběžně jedoucím vozidlem.
Ve vzdálenosti 171 m od přechodu pro chodce řidič mohl teoreticky chodce vidět, souběžně jedoucí vozidlo mu v tom nebránilo, reálně však s ohledem na panující tmu nikoliv. Výpovědi slyšených svědků M. M. a řidiče nebyly znalcem pominuty. Pominuty nebyly ani odvolacím soudem (body 19, 20 a 22 odůvodnění). Odvolací soud vysvětlil, proč vychází ze závěrů znalce Jaromíra Tesaře, když považoval znaleckým posudkem a výslechem znalce za objasněné všechny skutečnosti potřebné k rozhodnutí a závěry posudku, které znalec stvrdil při svém výslechu, nebyly nejasné či neúplné.
Odvolací soud rovněž vysvětlil, že ze stejného důvodu nepovažoval vyhotovení revizního znaleckého posudku za nezbytné (bod 23 odůvodnění). Odvolací soud ani nenahrazoval závěry znalce vlastním názorem, nemohl se tak dostat do rozporu s judikaturou uváděnou dovolatelkou. Přípustnost dovolání tedy nezakládá ani druhá žalobkyní položená otázka.
8. Nesouhlasí-li dovolatelka se závěry odvolacího soudu o vzdálenosti, ve které mohl řidič chodce vidět, domáhá se přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový
stav, s nímž nesouhlasí. Jestliže dovolatelka právní posouzení buduje na vlastních skutkových závěrech, neuplatňuje způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů totiž nejsou předmětem dovolacího přezkumu a nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). 9. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. 10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 21. 10. 2025
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu