USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Společenství vlastníků XY, zastoupeného Mgr. Annou Růžkovou, advokátkou se sídlem v Mostě, Bělehradská 360/6, proti žalovanému I. Z., zastoupenému Mgr. Lucií Houdkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Korunní 2569/108, o 499 739 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 244/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2024, č. j. 26 Co 34/2024-301, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení 10 750 Kč k rukám Mgr. Anny Růžkové, advokátky se sídlem v Mostě, Bělehradská 360/6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Změněnou žalobou se žalobce [společenství vlastníků, jehož hlavním účelem je zajišťovat správu domu a pozemku (viz § 1194 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. z.“) – dále též jen „Společenství“] po žalovaném [původním vlastníku bytových jednotek č. 16, 22, 27, 39, 51 a 59, nacházejících se v XY, v ulici XY, v domě č. p. XY, XY a XY (dále též jen „byty“ a „dům“)] domáhal zaplacení částky 499 739 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu neuhrazených příspěvků na správu domu a pozemku za období od října 2020 do května 2022 (dále též jen „rozhodné období“).
2. Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31.
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 27. 3. 2024, č. j. 26 Co 34/2024-301, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku 499 739 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III).
4. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností a z posléze vyložených důvodů jej podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř., odmítl, neboť není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
5. Zpochybňuje-li dovolatel správnost právního posouzení učiněného odvolacím soudem prostřednictvím skutkových námitek (zejména, že žalobce nedoložil oprávněnost „nárokování žalované částky“, „řádně nedoložil, zda příslušný oprávněný orgán o výši příspěvku na správu domu a pozemku řádně a úplně rozhodl“, že byl chybně vyhodnocen „údajný“ obsah zápisu ze shromáždění Společenství ze dne 13.12.2017 a dalších, že k nim nebyly doloženy „kompletní prezenční listiny“ a plné moci k zastupování vlastníků a další podklady, že odvolací soud nezohlednil skutečnost existence dvou verzí zápisu ze shromáždění Společenství ze dne 15. 12. 2014, či líčí-li žalovaný vlastní verzi širších skutkových okolností věci), ve skutečnosti nesouhlasí s jeho skutkovými zjištěními a hodnocením provedeného dokazování. Navíc pomíjí, že na skutkových zjištěních ze zápisu ze shromáždění Společenství ze dne 15. 12. 2014 skutkové závěry soudů ani nespočívají, neboť odvolací soud vyšel z toho, že „vzhledem k časovému vymezení rozhodného období je v dané věci významný toliko zápis ze shromáždění Společenství konaného dne 13. 12. 2017“. Žalovaný tím uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, přitom nevykazují významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu, soudy
provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry pečlivě odůvodnily. Své skutkové závěry také nepostavily na neprokázání určité právně významné skutečnosti, nýbrž učinily je na základě učiněných skutkových zjištění. Odvolací soud přitom s poukazem na § 13 o. z. zohlednil též skutečnost, že (v jím blíže specifikovaných řízeních) soudy na podkladě shodného skutkového stavu shledaly důvodnými totožné nároky žalobce vůči žalovanému, pouze za jiná období. Nejde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani nebyly opomenuty žádné – pro právní posouzení věci významné – důkazy, které účastníci v řízení označili, a nemohlo být proto ani porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces.
6. Otázku, zda lze platnost rozhodnutí přijatého na zasedání shromáždění společenství vlastníků jednotek zkoumat jen v řízení podle § 1209 o. z., odvolací soud vyřešil v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvodu se odchýlit. Učinil tak správný závěr, že nelze vyslovit neplatnost usnesení shromáždění mimo zvláštní řízení podle § 1209 o. z. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2275/2021, a ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 287/2018, či jeho usnesení ze dne 18. 1. 2024, sp. zn. 26 Cdo 2617/2023, vydané ve věci týchž účastníků).
7. Též v poměrech souzené věci dovolací soud sdílí právní názor vyslovený v již citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2275/2021 a usnesení sp. zn. 26 Cdo 2617/2023, podle něhož v řízení o zaplacení příspěvků na správu domu a pozemku nejsou pro závěr, že vlastník jednotky je povinen zaplatit příspěvky ve výši stanovené shromážděním, významné otázky hospodaření společenství. Povinnost vlastníka jednotky přispívat na správu domu a pozemku totiž vyplývá z § 1180 odst. 1 o. z. a z čl. XIV odst. 2 Stanov Společenství ze dne 23.
4. 2014, a není vzájemně podmíněna hospodárným využitím takto obdržených prostředků či řádným plněním všech povinností Společenstvím. Úvahy o „nezbytnosti a přiměřenosti“ (rozsahu) povinnosti člena společenství vlastníků jednotek přispívat na správu domu a pozemku pak mají své místo právě ve zvláštním řízení o neplatnosti usnesení shromáždění dle § 1209 o. z., jež může přehlasovaný vlastník jednotky zahájit (má tak k dispozici dostatečný prostředek k ochraně svých práv). Pro dovolatelem tvrzené případy „bránění v nahlížení do dokumentace, neposkytování informací a dokumentů“ Společenstvím, bránění „kontrole“ a „nahlížení do účetnictví“ je upraveno v § 1179 o.
z. právo vlastníka jednotky ověřit si, jak jsou dům a pozemek spravovány a jak osoba odpovědná za správu při správě domu a pozemku hospodaří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 13/2019).
8. Přirovnání dané věci dovolatelem k případu přezkoumávání platnosti vyúčtování služeb v řízení o jejich zaplacení zde není přiléhavé. Jak již bylo vyjádřeno ve výše citovaném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2617/2023, je nutno důsledně rozlišovat mezi zálohami na služby a platbami z titulu příspěvku na správu domu a pozemku, neboť podléhají odlišnému právnímu režimu včetně pravidel pro jejich vyúčtování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 913/2019). Platby z titulu příspěvku na správu domu a pozemku mají povahu měsíčních plateb, jejichž splatnost je stanovena k určitému pevnému datu v měsíci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3737/2019); nejde o zálohové platby podléhající vyúčtování.
9. Rovněž otázku v řízení dovolatelem uplatněné „námitky pravosti“ zápisu ze shromáždění Společenství konaného dne 13. 12. 2017 (když námitky vůči zápisu ze shromáždění Společenství ze dne 15. 12. 2014 nebyly ve věci, jak shora uvedeno, významné) vyřešil odvolací soud v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvodu se odchýlit.
10. Ustanovení § 565 o. z. je zapotřebí vnímat jako ustanovení procesního práva, řešící problematiku rozvrhu důkazního břemene v soudním řízení; věta první je odrazem standardní judikatury k této problematice (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99), věta druhá potom dílem odrazem doplňujících rozhodnutí k této otázce [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2649/2014, a zde vyjádřený (zopakovaný) právní názor, že „…je-li zpochybněna pravost soukromé listiny, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z této listiny vyvozuje sobě příznivé následky.
Je-li toto důkazní břemeno uneseno, tj. je-li listina pravá, dokazuje, že jednající osoba projevila vůli v listině vyjádřenou a důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivosti listiny nese ten, kdo pravdivost listiny popírá…“]; ve svých důsledcích jde však současná právní úprava ještě dále, neboť (nesporně) podepsaná osoba, je-li soukromá listina použita proti ní, prokazuje i pravost takové listiny (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, uveřejněný pod č. 48/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 27.
7. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1304/2023).
11. Popření „pravosti listiny“ zahrnuje tak v sobě implicitně tvrzení, že údajný vystavitel listinu nepodepsal (nevystavil). Pod pojmem „správnost listiny“ je třeba naproti tomu rozumět správnost jejího obsahu (jinak řečeno jeho „pravdivost“; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3452/2022, či opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1304/2023); hodnocení „správnosti listiny“ je tedy věci zjišťování skutkového stavu věci (jenž, jak vysvětleno výše, dovolacímu přezkumu nepodléhá).
12. Zápis ze shromáždění Společenství konaného dne 13. 12. 2017, jež má být dle svého obsahu vystaven (coby jeho „původcem“) žalobcem přitom v řízení (jako důkaz) označil a předložil právě žalobce. Jinými slovy, ke svému „původcovství“ této listiny se v řízení „přihlásil“. Tím je pravost listiny (ve výše uvedeném smyslu) potvrzena přímo jejím vystavitelem (důkazní břemeno pravosti žalobcem uneseno). Nemůže obstát námitka dovolatele týkající se důkazního břemene (jeho nesprávné aplikace odvolacím soudem), a to již jen proto, že odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na neunesení důkazního břemene. Za takové situace pak je správný závěr odvolacího soudu, že námitky dovolatele vůči této listině, že „není pravá“, neboť „v ní absentují přílohy“, že „existují vážné pochybnosti o tom, jakým způsobem vznikla, a zda reflektuje skutečnosti, které se udály“, „nezpochybňují pravost zápisu ze shromáždění Společenství konaného dne 13. 12. 2017, nýbrž jeho platnost a správnost“.
13. Rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím překvapivým. Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007, a ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1747/2012; ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 5.
3. 2013, sp. zn. I. ÚS 4083/12). Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 805/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1696/2017). V dané věci není rozhodnutí odvolacího soudu založeno na žádných skutkových okolnostech či právní argumentaci, ohledně kterých by dovolatel neměl možnost se v řízení vyjádřit (ostatně tak činil a prezentoval v tomto směru vůči žalobě řadu námitek, včetně námitek vůči pravosti a správnosti listin); byly mu ve výše uvedeném smyslu „předloženy k diskusi“.
Rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na originálním způsobu posouzení rozhodované věci.
14. Namítá-li pak dovolatel, že nebyl (nesprávně) soudem poučen dle § 118a o. s. ř. či že odvolací soud nebyl oprávněn rozsudek soudu prvního stupně změnit, ale měl jej případně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, že svým postupem „porušil zásadu dvojinstančnosti řízení“, nenapadá žádný právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí věci založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu (případně i soudu prvního stupně), že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K takovým vadám, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě pak takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. Sluší se proto jen dodat, že nadto takovými vadami řízení ani netrpí (rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na závěru o neunesení břemene tvrzení či důkazního; k tzv. dvojinstančnosti řízení a poučovací povinnosti dle § 118a odst. 2 o.
s. ř. pak srov. např. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 805/2021).
15. Dovolatel výslovně svým dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu i v jeho nákladových výrocích, byť vůči nim žádné dovolací námitky neprezentuje. Zde však ostatně platí, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí odvolacího soudu (objektivně) přípustné.
16. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.); proto se výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení neodůvodňuje.
17. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 23. 7. 2025
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu