26 Cdo 1531/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobkyně CHOMUTOVSKÉ BYTOVÉ a.s., se sídlem v Chomutově, Křižíkova
1098/6, IČO: 27341313, zastoupené Mgr. Vilémem Burianem, advokátem se sídlem v
Chomutově, Na Příkopech 902, proti žalované J. Š., zastoupené Mgr. Ing.
Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem v Chomutově, Kadaňská 3550/39, o
zaplacení částky 102.984,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Chomutově pod sp. zn. 23 C 14/2008, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. října 2013, č. j. 10 Co
362/2012-103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně, jíž byla postoupena pohledávka uplatněná v daném řízení, se
domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 102.984,- Kč s příslušenstvím (v
podobě úroků z prodlení) z titulu dlužného nájemného (v širším smyslu) za
období od října 2005 do listopadu 2006 a vyúčtování záloh na služby za leta
2005 a 2006 (dále jen „rozhodné období“) z nebytových prostor, které jí
pronajalo město Chomutov nájemní smlouvou ze dne 22. března 2005 (dále jen
„nebytové prostory“ a „Nájemní smlouva“).
Okresní soud v Chomutově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. srpna 2011,
č. j. 23 C 14/2008-68, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost zaplatit
žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 102.984,- Kč s tam
uvedenými úroky z prodlení; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 14. října 2013, č. j. 10 Co 362/2012-103, citovaný rozsudek soudu
prvního stupně změnil v nákladovém výroku ohledně výše nákladů řízení a
platebního místa; jinak ho v tomto výroku a ve výroku o věci samé potvrdil.
Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací – vzhledem k obsahu dovolání
žalované (dovolatelky) – předně zdůrazňuje, že ve vztahu k nastoleným otázkám
platnosti Nájemní smlouvy a odevzdání nebytových prostor (což je ovšem ve
skutečnosti, a to i vzhledem k dovolacím námitkám vztahujícím se k této
problematice, otázka skutková a nikoli právní) schází v dovolání náležité
vylíčení údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /čl. II bod 2. zákona č. 293/2013
Sb./ – dále jen „o.s.ř.“). V úvodu dovolání sice ohlásila, že napadeným
rozhodnutím se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu“, avšak již nespecifikovala, od které (konkrétní) „ustálené rozhodovací
praxe“ se řešení těchto otázek odchyluje. Tato situace dovolacímu soudu
znemožňuje, aby se uvedenými otázkami mohl blíže zabývat (srov. usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Při posuzování dalších dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací
důvod podle § 241a odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud vycházel z dosavadních
právních předpisů (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník).
Výrazem ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je právní názor, že
žalovaná byla povinna platit dohodnuté nájemné z nebytových prostor (ve smyslu
§ 3 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném v rozhodném období – dále jen
„zákon č. 116/1990 Sb.“) i přesto, že jí byly odevzdány ve stavu nezpůsobilém
ke smluvenému účelu nájmu a že je z tohoto důvodu neužívala, neboť neblahý stav
nebytových prostor jí byl znám od počátku (od okamžiku jejich odevzdání), nijak
na něj v průběhu nájemního vztahu nepoukazovala a ani nečinila žádné kroky
směřující k jeho nápravě či k ukončení nájemního poměru (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu z 30. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1569/2001, uveřejněné pod
C 2068 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 20. července 2010, sp. zn. 26 Cdo
3955/2008, z 16. ledna 2013, sp. zn. 26 Cdo 507/2011, a z 19. února 2013, sp.
zn. 26 Cdo 6/2013). Dovolací soud nemá důvod se od těchto názorů odchýlit ani v
poměrech souzené věci. Nic na tom nemohou změnit ani nepřípadné odkazy
dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 18. května 2005, sp. zn. 25 Cdo
1582/2004, z 27. dubna 2007, sp. zn. 33 Odo 1658/2005, a z 27. dubna 2011, sp.
zn. 25 Cdo 2126/2010. Citovaná rozhodnutí se totiž primárně zabývala otázkami
opodstatněnosti uplatněných práv nájemce vyplývajících z porušení povinnosti
pronajímatele odevzdat mu nebytové prostory ve stavu způsobilém smluvenému
účelu nájmu a v tomto stavu je udržovat (srov. § 5 odst. 1 zákona č. 116/1990
Sb.), jichž však dovolatelka v daném případě nevyužila.
Odvolacímu soudu nelze ani úspěšně vytýkat, že žalobkyni nárok na zaplacení
dlužného nájemného neodepřel pro rozpor výkonu práva s dobrými mravy (§ 3 odst.
1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době rozhodování
odvolacího soudu – dále jen „obč. zák“). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
(srov. např. rozsudek ze dne 16. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 922/2005) je
totiž ustálena v názoru, že ve vztahu k žalobnímu požadavku na uložení
povinnosti nájemci zaplatit pronajímateli dlužné nájemné a úhradu za plnění
poskytovaná s užíváním bytu je zásadně vyloučena úvaha, že by ze strany
pronajímatele mohlo jít o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3
odst. 1 obč. zák. Tento názor je využitelný i ve vztahu k žalobnímu požadavku
na zaplacení dlužného nájemného a úhrady za služby spojené s užíváním
nebytových prostor (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2009, sp.
zn. 26 Cdo 899/2008). Přitom v projednávaném případě nevyšly najevo žádné
mimořádné okolnosti dovolující uvedenou zásadu prolomit. Za takovou okolnost
zejména nelze považovat odevzdání nebytových prostor dovolatelce ve stavu
nezpůsobilém smluvenému účelu nájmu. Tato okolnost totiž nemůže sama o sobě
odůvodnit závěr o rozporu výkonu práva (na úhradu dlužného nájemného) s dobrými
mravy, neboť tím by byl nedůvodně popřen právní názor uvedený v předchozím
odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí; nevyužil-li proto nájemce žádné ze svých
práv, které mu vyplývají z porušení povinnosti pronajímatele odevzdat mu
nebytový prostor v řádném stavu, resp. jejich uplatnění neprokázal, je povinen
podle smlouvy plnit, tj. zaplatit nájemné, a to i v případě, že pronajaté
prostory neužíval.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle § 237
o.s.ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se
souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2014
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu