ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v
právní věci žalobkyně E. H., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Tomášem
Dvořákem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 133/1, proti
žalované E. V., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Lenkou Thonovou,
advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Pražská tř. 1247/24, o zaplacení
částky 57 719 Kč, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn.
15 C 334/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 5. května 2020, č. j. 8 Co 1512/2019-396, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4 501 Kč, k rukám Mgr. Lenky Thonové, advokátky se sídlem v
Českých Budějovicích, Pražská tř. 1247/24, do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Žalobou se žalobkyně domáhá zaplacení částky 57 719 Kč (po částečném zpětvzetí
žaloby) jako přeplatků zaplacených na zálohách za služby a energie spojené s
užíváním bytu, který si podnajala od žalované. Svůj požadavek odvíjela od
existence přeplatků vrácených žalované, jež vyplývají z jednotlivých vyúčtování
služeb a energií poskytovatele služeb v období od ledna 2014 do dubna 2017. Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) v pořadí druhým
rozsudkem ze dne 31. 7. 2019, č. j. 15 C 334/2017-351, žalobu zamítl (výrok I.)
a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) a státu (výrok III.). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud)
rozsudkem ze dne 5. 5. 2020, č. j. 8 Co 1512/2019-396, rozsudek soudu prvního
stupně ve výrocích I. a III. potvrdil, změnil jej ve výroku II. ohledně výše
nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) zjistil, že mezi žalobkyní
(jako podnájemkyní) a žalovanou (jako nájemkyní) byla uzavřena dne 31. 8. 2011
první smlouva o podnájmu (družstevního bytu) a dne 18. 4. 2012 druhá smlouvu o
podnájmu téhož bytu (dále též jen „smlouvy o podnájmu“), k níž se vázal dodatek
podnájemní smlouvy ze dne 14. 4. 2014 (o zvýšení podnájemného ze 7 500 Kč na 8
000 Kč), přičemž v řízení nebyly prokázány jiné právní úkony mezi účastnicemi. V obou smlouvách o podnájmu si účastnice shodně v článku IV. ujednaly, že
„podnájemce se zavazuje platit pronajímateli za užívání předmětu smlouvy
měsíční smluvní podnájemné ve výši 7 500 Kč (slovy celkem: sedmtisícpětset
korun českých). Tato měsíční úhrada podnájemného zahrnuje i úhradu za služby a
energie související s užíváním předmětu podnájmu (tj. el. energie, plyn, voda,
teplo). Podnájemce se zavazuje bezpodmínečně a v plné výši uhradit vzniklé
nedoplatky za (el. energie, plyn, voda, teplo), kterou jsou vždy jednou za rok
písemnou formou předloženy ve formě výkazů nedoplatku, které byly vypočítány na
základě skutečných odpočtů, které probíhají během celého roku a pro něž musí
podnájemce bezpodmínečně zpřístupnit byt a umožnit provedené odpočtů v
požadovaném termínu, který je vždy předem minimálně jeden týden písemně
oznámen“. Souhlasil se soudem prvního stupně, že smlouva podnájemní (s tím, že podnájem
je pouze zvláštním druhem nájmu) musí mít pod sankcí neplatnosti ve smyslu
ustanovení § 719 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“, písemnou formu, což znamená, že musí
být písemně ujednány všechny její podstatné náležitosti. Podstatnou náležitostí
smlouvy o nájmu bytu, a stejně tak smlouvy o podnájmu, je ujednání o způsobu
výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo o jejich
výši. Jelikož podnájemní smlouvy neobsahují zvlášť stanovení částky
podnájemného a zvlášť částky za ostatní úhrady spojené s užíváním bytu, a není
ani stanoven způsob výpočtu těchto částek, jsou tyto smlouvy absolutně
neplatné.
Přitom absenci písemného ujednání o výši podnájemného a úhrad za
služby a energie nelze zhojit dodatečným výkladem vůle (záměru smluvních
stran), nebyl-li vtělen do písemné smlouvy. V návaznosti na to dospěl k závěru,
že žalobkyně užívala byt bez právního důvodu, proto je třeba její nárok
posoudit dle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Na straně žalované však žádné
bezdůvodné obohacení nevzniklo, když ze skutkových závěrů o výši průměrného
tržního podnájemného v předmětném bytě a skutečných měsíčních nákladech na
elektřinu a plyn v témže bytě (v době jeho užívání žalobkyní) po celé sledované
období (od 1. 1. 2014 do dubna 2017) vyplynulo, že suma, již měla žalobkyně
správně za užívání bytu platit, byla vždy vyšší než částka, kterou fakticky
platila (7 500 Kč, respektive 8 000 Kč).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Měla za to, že
odvolací soud nesprávně posoudil otázku (ne)platnosti podnájemní smlouvy, při
jejímž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a
odkázala v tomto směru na judikaturu Ústavního soudu o upřednostnění výkladu
preferujícího platnost právního úkonu před výkladem vedoucím k závěru o jeho
neplatnosti. Dospěl-li by dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího
soudu je s jeho judikaturou v souladu, pak namítala, že sporná otázka nebyla
dosud v praxi dovolacího soudu řešena. Dále poukázala na to, že odvolací soud v
rozporu s ustálenou rozhodovací praxí neshledal vadu v procesním postupu soudu
prvního stupně spočívající ve skutečnosti, že dovolatelka nebyla při jednání ve
věci dne 31. 7. 2019 poučena ve smyslu § 118 a) a § 119 a) zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“,
což mělo za následek nemožnost provedení dalších důkazů. Navrhla, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu
a navrhla dovolání odmítnout. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů - dále opět jen „o. s. ř.“, a zjistil, že dovolání je podáno v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.)
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) za splnění podmínky advokátního
zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). V projednávané věci se odvolací soud zabýval otázkou, zda je podnájemní smlouva
absolutně neplatná, neobsahuje-li přesné ujednání o výši podnájemného a o výši
úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo o způsobu jejich výpočtu. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodování
dovolacího soudu výslovně řešena, je podle ustanovení § 237 o. s. ř. dovolání
přípustné. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka namítala, že odvolací soud zatížil řízení vadami, které měly za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže se
nezabýval její námitkou, že nebyla soudem prvního stupně poučena dle § 118a a §
119a o. s. ř. Poučení účastníků řízení postupem podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. však
slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost
tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili
povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit, aby se
účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že
podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl
příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy.
Jestliže však
žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by
účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu,
nebyl důvod pro postup soudu podle § 118a o. s. ř. Postup podle tohoto
ustanovení přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a
navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby
byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod č. 115/2012 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4668/2009, ze
dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2237/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, ústavní stížnost proti němuž Ústavní
soud usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 532/06, odmítl). Účastníka
řízení přitom nelze poučovat o tom, že procesního úspěchu by snad mohl
dosáhnout na jiném než za řízení zjištěném skutkovém základě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4072/2011,
uveřejněný pod č. 90/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V dané věci byl skutkový stav objasněn dostatečně, ostatně ani dovolatelka
nikterak v dovolání nenaznačuje, jak její skutková tvrzení či důkazní návrhy
měly být doplněny. Důvodná není ani námitka dovolatelky týkající se poučovací povinnosti podle
ustanovení § 119a o. s. ř., neboť účastníce ve smyslu ustanovení § 119a o. s. ř. poučeny byly, a to jak při jednání dne 10. 7. 2019, tak při jednání dne 31. 7. 2019 (srov. protokol o jednání u soudu prvního stupně č. l. 324 a č. l. 347), přičemž žalobkyně již další důkazy nenavrhla. Při posouzení věci dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§
3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), to je ze zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět
jen „obč. zák.“), neboť platnost právního úkonu se posuzuje podle obecně
závazných předpisů, které platily v době, kdy byl právní úkon učiněn (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 586/99, a ze
dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněný pod č. 7/2005 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle § 719 odst. 1 obč. zák. pronajatý byt nebo jeho část lze jinému
přenechat do podnájmu na dobu určenou ve smlouvě o podnájmu nebo bez určení
doby jen s písemným souhlasem pronajímatele. Není-li splněna tato podmínka, je
smlouva neplatná. Porušení této povinnosti se považuje za porušení povinnosti
nájemce podle § 711 odst. 2 písm. b). Smlouva o podnájmu musí mít písemnou
formu. Nebylo-li dohodnuto jinak, platí, že podnájem lze vypovědět bez uvedení
důvodů ve lhůtě podle § 710 odst. 2. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, že podnájem vzniká
smlouvou (u níž zákon - s účinností od 31. 3. 2006 - stanoví obligatorně
písemnou formu) mezi nájemcem a podnájemcem, tedy dvoustranným právním úkonem,
který ke svému vzniku vyžaduje dva vzájemné a shodné projevy vůle stran (§ 34
obč. zák.).
Při zjišťování obsahu vůle se uplatní výkladová pravidla obsažená v
§ 35 odst. 2 obč. zák. Podnájemní vztah je v podstatě zvláštním případem
nájemního vztahu, na jehož základě nájemce přenechává jinému - podnájemci - své
nájemní právo k bytu. Je vztahem mezi nájemcem a podnájemcem a nedochází zde ke
vzniku právního vztahu mezi podnájemcem a pronajímatelem (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1331/2000, ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1481/2002, či ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 26 Cdo
3407/2011). Podnájemní vztah je odvozeným právním titulem užívání, ve vztahu k
nájmu má akcesorickou povahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2003, sp. zn. 26 Cdo 877/2002). Úprava podnájemní smlouvy v občanském zákoníku je kusá a je obsažena pouze v
citovaném ustanovení § 719. Proto se na podnájemní smlouvu jako zvláštní druh
smlouvy nájemní použijí ustanovení týkající se nájemní smlouvy obdobně. Z toho
plyne, že musí být jako její podstatné náležitosti dohodnuta úplatnost,
dočasnost a specifikován byt (jeho část), který je předmětem podnájmu. Jelikož
zákon výslovně náležitosti smlouvy o podnájmu nestanoví, lze na ni při
posouzení její případně neplatnosti nazírat volnějším způsobem, a zejména
akcentovat zásadu priority výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy pro
rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.), před takovým výkladem, který neplatnost
smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován
princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená
společenská a hospodářská funkce smlouvy. Neplatnost smlouvy má být výjimkou,
nikoliv zásadou. V soukromoprávní sféře proto ne každý rozpor se zákonem má za
následek absolutní neplatnost právního úkonu. Smyslem ochrany legality v
soukromoprávní sféře totiž podle Ústavního soudu není jen ochrana veřejného
zájmu, ale především ochrana soukromoprávního vztahu. Proto je nutné vykládat
ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem restriktivně, a
nikoli extenzivně. Pokud jde o interpretaci smlouvy, je nutno vycházet z toho,
že vůle účastníků smlouvy hraje při jejím vytváření a její interpretaci zásadní
roli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, ze
dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 2447/13, či ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS
658/18, shodně např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3463/2019). S ohledem na zmíněný princip autonomie vůle smluvních stran v soukromoprávní
sféře i s ohledem na to, že zákon výslovně náležitosti podnájemní smlouvy
nestanoví, lze uzavřít, že nezpůsobuje neplatnost podnájemní smlouvy, sjednají-
li si strany úhradu za podnájem paušální částkou, aniž byla rozlišena výše
podnájemného a výše úhrad za služby spojené s užíváním bytu. V projednávané věci podnájemní smlouva ze dne 18. 4. 2012 základní náležitosti
podnájemní smlouvy (úplatnost, dočasnost i specifikace bytu) obsahuje.
Ze
skutkových zjištění odvolacího soudu (jimiž je dovolací soud vázán) pak
vyplývá, že strany se dohodly na měsíční výši smluvního podnájemného, které v
sobě již „zahrnuje“ i úhrady za plnění spojená s užíváním bytu. To však s
ohledem na důvody uvedené shora neplatnost podnájemní smlouvy za následek
nemělo. Ovšem ani závěr o platnosti podnájemní smlouvy nemůže přivodit pro dovolatelku
příznivý výsledek sporu. Bylo-li totiž podnájemné sjednáno jednorázovou
(paušální) částkou měsíčně, ze které není výše záloh na úhradu plnění spojených
s užíváním bytu zjistitelná, nemohou z povahy věci tyto platby podléhat
vyúčtování, a není proto možné domáhat se přeplatku z jejich vyúčtování. Lze
tak uzavřít, že v konečném výsledku je rozsudek odvolacího soudu věcně správný,
proto dovolací soud dovolání zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal
žalobkyni, který nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů
dovolacího řízení, jež vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v
částce 3 420 Kč [§ 6 odst. 1 ve spojení s § 7 bodem 5, § 11 odst. 1 písm. k)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“] a z paušální
částky náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 1 a 3 AT),
celkem tedy činí 3 720 Kč, a z částky 781 Kč představující 21 % DPH (§ 137
odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 8. 6. 2021
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu