26 Cdo 2014/2025-406
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a
soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobce
Ředitelství silnic a dálnic s. p., se sídlem v Praze 4, Čerčanská 2023/12, IČO
65993390, zastoupeného Mgr. Petrem Kuchařem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na
Pankráci 404/30a, proti žalované Czech Outdoor s. r. o., se sídlem v Praze 4,
Na Strži 2097/63, IČO 24199427, zastoupené JUDr. Filipem Chytrým, advokátem se
sídlem v Praze 5, Malátova 461/17, o zaplacení částky 364 713,68 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 28/2022,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2025,
č. j. 55 Co 452/2024-378, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Žalobce se domáhal po žalované zaplacení celkem částky 364 713,68 Kč
s příslušenstvím s tvrzením, že uvedená částka odpovídá výši jeho pohledávky za
žalovanou představující náklady, které v rozmezí kalendářních měsíců květen až
srpen 2019 vynaložil na odstranění reklamních zařízení žalované, které po
zániku příslušného povolení protiprávně provozovala na dálnicích D0, D3, D4, D6
a D8, a to poté, co tak ve stanovené lhůtě neučinila sama žalovaná, jež k tomu
byla vyzvána Ministerstvem dopravy coby silničním správním úřadem pro dálnice.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22.
8. 2022, č. j. 24 C 28/2022-324, zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně
domáhala zaplacení částky 11 399 Kč (výrok I), dále rozhodl, že ve zbytku je
základ nároku dán (výrok II) a že o výši nároku a náhradě nákladů řízení bude
rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok III).
3. Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 19. 3. 2025, č.
j. 55 Co 452/2024-378, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výrok I
zní: žaloba se zamítá ohledně nároků uvedených v bodu 35 písm. k) a n)
rozsudku, jinak jej potvrdil.
4. Odvolací soud posoudil uplatněný nárok jako nárok plynoucí přímo z §
25 odst. 10 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění platném
od 31. 12. 2015 do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“),
neboť žalobce z popudu Ministerstva dopravy jako státem zřízená organice i k
tomuto účelu splnil za žalovanou povinnost uloženou jí v § 31 odst. 9 zákona o
pozemních komunikacích, jestliže za ni odstranil pro její nečinnost reklamní
zařízení v jejím vlastnictví. Procesní námitku žalované o nepřípustnosti
použití mezitímního rozsudku neshledal důvodnou, neboť podmínky pro vydání
takového rozsudku byly splněny. Otázky aktivní a pasivní legitimace soud
prvního stupně vyřešil jako otázky předběžné a provedl dokazování také k
základu nároku. V rozhodném období kalendářních let 2017 až 2019 ustanovení §
31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích, kompetenci k výzvě k odstranění
neoprávněného reklamního zařízení přiznávalo příslušnému silničnímu správnímu
úřadu, avšak co se týká postupu, který měl následovat pro případ, že vlastník
reklamního zařízení reklamní zařízení po doručení výzvy příslušného silničního
správního úřadu, reklamní zařízení neodstranil, zdůraznil, že v zákoně bylo
výslovně stanoveno, že silniční správní úřad „zajistí“, a nikoli „provede“,
nejen zakrytí reklamy, ale i následné odstranění a likvidaci reklamního
zařízení na náklady vlastníka takového zařízení. Pakliže tedy Ministerstvo
dopravy jako silniční správní úřad pro dálnice zajistilo, že uvedenou povinnost
namísto nečinného vlastníka reklamního zařízení splnil žalobce, nijak se tím
nezpronevěřilo tehdy platné a účinné právní úpravě, a žalobce je oprávněn
náklady, které mu s tím vznikly, vymáhat sám. Co se týče tvrzeného nedostatku
pasivní legitimace odvolací soud s odkazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího
soudu konstatoval, že žalovaná žádné konkrétní tvrzení, které by mohlo vést k
závěru, že vlastníkem zařízení byl jiný subjekt, neuvedla, a zjištěné
skutečnosti plně nasvědčují tomu, že vlastníkem byla žalovaná jakožto subjekt
(resp. jeho předchůdce), který uzavřel smlouvu o nájmu, a umísťoval reklamy
(nezřídka i s logem žalované).
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které podle
svého obsahu (§ 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) směřuje proti části výroku odvolacího
soudu, kterým byly potvrzeny výroky II a III rozsudku soudu prvního stupně.
6. Dovolání není přípustné pro řešení otázky týkající se naplnění
podmínek pro vydání mezitímního rozsudku, neboť tato otázka již byla v
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a odvolací soud se od tohoto řešení
neodchýlil.
7. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu mezitímním
rozsudkem soud rozhoduje o právním základu věci, jímž se vyjadřuje k tomu, zda
žalobce má vůbec na požadované plnění právo a v jakém rozsahu. Základem věci se
rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku, s výjimkou
okolností, které se týkají jen výše nároku (plnění). Otázky, které se týkají
základu nároku, lze řešit jen v mezitímním rozsudku; jestliže se tak nestalo,
je vyloučeno, aby k nim soud přihlédl při rozhodování o výši nároku. Pojmově
může být vydán pouze „kladný“ mezitímní rozsudek, který určuje, že právní
základ nároku „je dán“, byť jen v nepatrné části (k tomu srovnej např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1851/2002, ze dne 25. 5.
2010, sp. zn. 32 Cdo 3656/2009, ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 609/2002, a
ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1645/2013, uveřejněný pod č. 27/2014 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i dovolatelkou citovaný rozsudek
ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2974/2010). Soud je mezitímním rozsudkem
vázán, přičemž v tom rozsahu, v jakém bylo o základu nároku pravomocně
rozhodnuto mezitímním rozsudkem (§ 152 odst. 2 o. s. ř.), se jedná o věc
rozhodnutou, kterou již nelze znovu přezkoumávat (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4563/2010, a rozsudek ze
dne 27. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4617/2014, uveřejněný pod č. 37/2017 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek). Tento postup je účelný zejména ve
složitějších sporech, kde je z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení
praktické vyřešit nejprve, zda je vůbec dán základ nároku, a až teprve na tomto
základě (pravomocné rozhodnutí o opodstatněnosti základu nároku či jeho části)
se pak zabývat mnohdy složitou otázkou určení jeho výše. Ačkoliv to zákon
výslovně nestanoví, lze mezitímní rozsudek vydat pouze tehdy, shledal-li soud
alespoň částečnou důvodnost nároku (jen tehdy je rozhodnutí pouze o základu,
aniž by soud zatím musel zkoumat jeho výši, praktické a hospodárné); oproti
tomu tam, kde základ nárok opodstatněn není, je třeba rovnou žalobu zamítnout,
neboť mezitímní výrok, že základ nároku není dán, nemůže splnit účel sledovaný
úpravou mezitímního rozsudku (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2837/2008).
8. V posuzovaném případě bylo rozhodnuto o základu nároku na zaplacení
peněžité částky, který žalobce zakládá na tvrzení, že za žalovanou odstranil
protiprávně provozovaná reklamní zařízení na dálnicích či v jejich ochranném
pásmu v jejím vlastnictví. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se
nezabýval v rámci posouzení základu nároku opodstatněností jednotlivých položek
uplatněných žalobcem (mzdové náklady, náklady na pohonné hmoty a náklady na
dopravní prostředky), přehlíží, že tyto náklady se vztahují k výši nároku a
soud je bude zkoumat až v dalším řízení. Důvodná není ani námitka, že se soudy
nezabývaly otázkou příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a škodou
vzniklou žalobci, neboť nárok nebyl posouzen jako náhrada škody, ale jako nárok
plynoucí přímo ze zákona o pozemních komunikacích.
9. Tvrdí-li dovolatelka (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
10. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1038/2003), že rozhodnutím o základu projednávané
věci nemohou být řešeny jen předběžné otázky pro rozhodování o věci samé, nelze
než s ní souhlasit. Na řešení takto postavené otázky však právní posouzení věci
odvolacím soudem nespočívá, naopak je z výroku i odůvodnění napadeného rozsudku
zřejmé, že o základu věci rozhodnuto bylo a soudy obou stupňů se oproti tvrzení
dovolatelky nezabývaly „pouze“ aktivní a pasivní legitimací účastníků řízení,
ale i všemi předpoklady pro právní posouzení uplatněného nároku.
10. Ani otázka, kterou dle dovolatelky řešil odvolací soud v rozporu s
judikaturou Nejvyššího soudu (konkrétně poukazuje na jeho usnesení ze dne 27.
10. 2022, sen. zn. 29 ICdo 127/2021, a rozsudek ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22
Cdo 883/2010), za jakých podmínek lze uložit straně nezatížené důkazním
břemenem vysvětlovací povinnost, přípustnost dovolání nezakládá. Odvolací soud
totiž ohledně svého závěru o pasivní legitimaci žalované (o jejím vlastnictví
odstraněných reklamních zařízení) z uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu,
jakož i z dalších vycházel (srovnej rozsudky ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 27
Cdo 1238/2019, či ze dne 28. 4. 2022, sen. zn. 29 ICdo 113/2020) a v souladu s
touto judikaturou dovolacího soudu uzavřel, že žalobce v řízení před soudem
prvního stupně tvrdil a prokázal skutečnosti, na jejichž základě bylo možné
oprávněně dovozovat, že žalovaná je vlastníkem v žalobě označených reklamních
zařízení, jejichž provozování pro účely vlastního podnikání nezpochybnila, a že
tak došlo k aktivaci její vysvětlovací povinnosti, které nedostála ( i přes
poučení soudu dle § 118a odst. 3 o. s. ř. neoznačila žádný důkaz o tom, že se
předmětná reklamní zařízení nachází ve vlastnictví třetích osob).
11. Dovolatelka dále polemizuje se závěrem odvolacího soudu ohledně
povahy pohledávky a poukazuje na dle jejího názoru rozpornou judikaturu nižších
soudů v obdobných věcech. K tomu se sluší poukázat na to, že v projednávaném
případě odvolací soud výslovně uzavřel, že nárok žalobce na zaplacení plyne z §
25 odst. 10 zákona o pozemních komunikacích, nejde o nárok na vydání
bezdůvodného obohacení. Jde přitom o nárok, který vyplývá přímo ze zákona,
přičemž text zákona není sporný – ustanovení § 25 odst. 10 zákona o pozemních
komunikacích explicitně uvádí, že náklady na odstranění a likvidaci reklamního
zařízení nese vlastník tohoto zařízení.
12. Konečně poukazuje-li dovolatelka na nepřezkoumatelnost rozhodnutí
odvolacího soudu, uplatňuje jiný dovolací důvod (vadu řízení), než který je
uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a 229 odst. 3 o. s. ř., pak dovolací soud přihlíží (z
úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta
druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost
dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají.
13. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání jako
nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 (ve spojení s § 243f odst. 3 větou
první) o. s. ř.
14. O nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 151
odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 2. 2026
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu