26 Cdo 2080/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové
ve věci žalobce Mgr. P. N., zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se
sídlem Praha 2, Vinohradská 32, proti žalované COLOR PRAGUE s. r. o., se sídlem
Praha 10, Bulharská 16, zastoupené Mgr. Janem Hrazdirou, advokátem se sídlem
Praha 1, Na Příkopě 15, o zaplacení částky 479.290,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 340/2006, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2008, č. j. 64
Co 111/2008-153, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2008, č. j. 64 Co
111/2008-153, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal vůči žalované zaplacení částky 479.290,- Kč (představující
dlužné nájemné za období od 3. 7. 2000 do 16. 3. 2005) s příslušenstvím a
smluvní pokuty ve výši 231.686,50 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 10. 2007,
č. j. 16 C 340/2006-110, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do 3 dnů od
právní moci rozsudku částku 479.290,- Kč, ve zbývající části, tj. pokud se
žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 231.686,50 Kč včetně celého
požadovaného příslušenství, žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení.
Vzal především za prokázáno, že žalobce jako vlastník bytu č. 42 o velikosti
1+1, ve 3. patře domu č. p. 1724 v P. 3, ulice V. 1 (dále jen „předmětný byt“,
resp. „byt“) uzavřel dne 3. 7. 2000 se žalovanou smlouvu o nájmu předmětného
bytu (dále jen „Smlouva“), za účelem umístění jejího sídla, že při uzavírání
Smlouvy za ni jednal jako její jednatel (jímž byl v období od 10. 7. 1998 do
30. 6. 2005), že měsíční nájemné bylo stanoveno částkou 8.000,- Kč a zálohy na
služby částkou 500,- Kč, že jejich splatnost byla posunuta ke dni 3. 7. 2004 s
tím, že od tohoto data je bude nájemce hradit vždy do 5. dne v měsíci, a že v
čl. 7 Smlouvy byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1% z dlužné částky za
každý započatý kalendářní den prodlení nájemce s platbami o více než 5 dnů po
jejich splatnosti. Rovněž vzal za prokázáno, že žalobce vykonával v bytě až do
konce první poloviny roku 2005 činnost pro žalovanou, a že žádné nájemné
neobdržel. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že Smlouva je platná, neboť
splňuje náležitosti podle § 686 občanského zákoníku ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), přičemž překážku
její platnosti nepředstavuje ani „bytový charakter uvedených prostor“ (§ 19c
obč. zák.). Jelikož žalobce – který byl v postavení jediného jednatele žalované
a měl oprávnění i povinnost si nájemné ze Smlouvy vyplatit – zavinil prodlení
žalované s placením nájemného, zamítl soud prvního stupně jeho návrh v části, v
níž se domáhal zaplacení poplatků z prodlení, jakož i sjednané smluvní pokuty.
K odvolání žalované (směřujícímu toliko proti vyhovujícímu výroku o věci samé)
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 9. 2008, č. j. 64 Co
111/2008-153, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku tak, že
zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 479.290,- Kč;
dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl na
rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že Smlouva je z pohledu ustálené
judikatury Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1/96,
ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 213/97, a ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo
1385/2005, vycházející z názoru, že právo nájmu bytu je jednoznačně vázáno na
fyzickou osobu, která jeho prostřednictvím uspokojuje svou potřebu bydlení, o
níž nelze uvažovat u právnické osoby), neplatným právním úkonem (§ 39 obč.
zák.). Konstatoval, že ustanovení § 19c odst. 4 obč. zák. pouze umožňuje, aby
sídlo právnické osoby bylo za určitých podmínek registrováno i v bytě, a to za
účelem výkonu její správy a styku s veřejností prostřednictvím fyzických osob
(§ 19c odst. 2 obč. zák.). Z toho dle názoru odvolacího soudu vyplývá, že zákon
nepřímo vylučuje, aby právnické osobě svědčilo samostatné nájemní právo k bytu,
v němž má registrováno své sídlo. Není však vyloučeno, aby uzavřela nájemní
smlouvu k bytu, který by měl charakter bytu služebního (§ 7 odst. 2 písm. b/
zákona č. 102/1992 Sb.). Odvolací soud (postupem podle § 118a odst. 1 o. s. ř. /
§ 213b odst. 1 o. s. ř./) následně upozornil žalobce na to, že věc lze posoudit
po právní stránce jinak a vyzval jej k doplnění skutkových tvrzení. V
odůvodnění rozhodnutí uvedl, že žalobce poté požadoval plnění z titulu
bezdůvodného obohacení, avšak nesdělil soudu rozhodné skutečnosti pro posouzení
jeho základu a výše; za této procesní situace musela být žaloba z důvodu
neunesení břemene tvrzení žalobcem zamítnuta.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Vyjadřuje nesouhlas se závěrem
odvolacího soudu o neplatnosti Smlouvy z důvodu, že právnická osoba nemůže
platně uzavřít smlouvu o nájmu bytu a obsáhle argumentuje ve prospěch názoru
opačného. Namítá, že odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon
213/97, a sp. zn. 26 Cdo 1385/2005 je nepřípadný, a uvádí, že i kdyby nebylo
možno daný vztah posoudit podle ustanovení o nájmu bytu, mohl odvolací soud
použít ustanovení o nájmu podle § 663 a násl. obč. zák. (v této souvislosti
odkazuje na rozsudek /správně usnesení/ Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
1942/2002). Dále uvádí, že jednání žalované – která se dovolává neplatnosti
Smlouvy jen proto, aby se mohla vyhnout svým platným závazkům – je třeba
posoudit jako šikanózní a rozporné s dobrými mravy. Závěrem rovněž vyjadřuje
názor, že napadené rozhodnutí je – v části, kde konstatuje neunesení břemene
tvrzení žalobcem – nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud neuvádí, jaké
skutečnosti měl tvrdit za účelem posouzení svého nároku podle ustanovení o
bezdůvodném obohacení. Namítá, že jeho povinností bylo toliko tvrdit, že je
vlastníkem bytu, že žalovaný byt užíval a že úplatu odvozoval od uzavřené
smlouvy; všechna tato tvrzení nejenže uvedl, ale také prokázal. Navrhl, aby
napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. K doplněním dovolání, doručeným dovolacímu soudu dne 2. 10. 2009 a 13.
8. 2010 (tedy po uplynutí lhůty k podání dovolání), v nichž uvádí dovolatel
další skutečnosti, nemohl dovolací soud přihlížet s ohledem na ustanovení § 242
odst. 4 o. s. ř.
Žalovaná v dovolacím vyjádření obsáhle vyvracela dovolací námitky žalobce,
ztotožnila se s právními závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo
zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.
červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. září 2008, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu
oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem
dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel
obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.
(jejich existence nebyla tvrzena a z obsahu spisu se nepodává), jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a
odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Námitku
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí nelze považovat za uplatnění posléze
uvedené vady, neboť obsahově směřuje proti nesprávnému právnímu posouzení
otázky břemene tvrzení (viz dále).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Dovolatel odvolacímu soudu především vytýká nesprávnost jeho závěru, že Smlouva
je neplatná, neboť právnická osoba nemůže být subjektem práva nájmu bytu ve
smyslu ustanovení § 685 a násl. obč. zák.
Z ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1/96, uveřejněné pod č. 154 v časopise
Soudní judikatura 21/1998, dále např. rozhodnutích z 28. 4. 1997, sp. zn. 2
Cdon 213/97, z 26. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 921/97, z 19. 4. 2001, sp. zn. 26
Cdo 2818/99, z 29. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1385/2005 /ústavní stížnost proti
tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením ÚS z 31. 8. 2006, sp.zn. I. ÚS
240/05/, z 26. 10. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1973/2006, a z 15. 5. 2008, sp.zn. 26
Cdo 638/2007) se podává, že účelem práva nájmu bytu jako specifického typu
nájemního vztahu upraveného v ustanoveních § 685 a násl. obč. zák. je zajistit
uspokojení potřeby bydlení, jako jedné ze základních lidských potřeb. Právnická
osoba takovou potřebu nemá, a proto nemůže platně uzavřít smlouvu o nájmu bytu
podle § 685 obč. zák. jako nájemce. Není však vyloučeno, aby uzavřela smlouvu
o nájmu bytu ve smyslu § 663 a násl. obč. zák., a aby tak byt získal charakter
bytu služebního (§ 7 odst. 1 písm. b/ zákona č. 102/1992 Sb.), tj. bytu
sloužícího k uspokojení potřeby bydlení nájemce – fyzické osoby, jež pro ni
pracuje (srov. již citované rozhodnutí ve věci sp. zn. 26 Cdo 1973/2006). O
takovýto případ se však v souzené věci nejedná již z toho důvodu, že nájemci –
právnické osobě (v dané věci žalované) byl byt pronajat za účelem zřízení
jejího sídla, a fakticky v něm realizovala svoji podnikatelskou činnost.
Nejedná se ani o případ, který má na mysli usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4498/2008, podle něhož na stát, jemuž dědictví
připadlo na základě od úmrti (§ 462 obč. zák.), přechází členství (členská
práva a povinnosti) zůstavitele v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu.
Z uvedeného je zřejmé, že právní názor odvolacího soudu na neplatnost Smlouvy
odpovídá závěrům ustálené judikatury, od níž nemá dovolací soud důvodu odchýlit
se ani v projednávané věci. Pokud dovolatel v rámci své argumentace namítá, že
názor odvolacího soudu je diskriminanční jak ve vztahu k pronajímateli, tak i k
nájemci, jež je právnickou osobou, lze poukázat na to, že není vyloučeno, aby
pronajímatel byt pronajal k jiným účelům než k bydlení (i osobě právnické), a
to v režimu zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve
znění pozdějších předpisů; k platnosti takovéto nájemní smlouvy je ovšem nutný
souhlas příslušného orgánu k jeho užívání k nebytovým účelům (§ 1 písm. b/
citovaného zákona).
Dovolatel dále odvolacímu soudu vytkl nesprávnost jeho závěru, že neunesl
břemeno tvrzení ohledně skutečností rozhodných pro posouzení základu a výše
bezdůvodného obohacení, takže bylo nutno jeho žalobu zamítnout.
Dovolací soud již ve svém rozsudku ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo
1934/2001, uveřejněném pod č. 78 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 2004, od něhož se odvíjí dnes již ustálená soudní judikatura (srov.
např. rozsudky Nejvyššího soudu z 22. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 830/2004, z 20.
10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2724/2004, z 28. 2. 2007, sp. zn. 26 Cdo 2729/2006, a
z 23. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 593/2010), formuloval právní názor, podle něhož
je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění, vycházející ze skutkového
tvrzení, že na základě smlouvy o nájmu žalovaný užíval nebytové prostory a
neposkytl za to žalobci smluvené protiplnění (nájemné), avšak podle názoru
soudu je nájemní smlouva neplatná a jiný důvod užívání není tvrzen, není změnou
skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na
zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na
vydání plnění z bezdůvodného obohacení. Právní kvalifikace nároku učiněná
účastníkem není pro soud závazná; soud je při rozhodování vázán zjištěným
skutkovým stavem, ne však tím, jak účastník řízení skutkový stav právně
posuzuje. Jinak řečeno, na základě zjištěného skutkového stavu lze žalobci
přiznat plnění, kterého se domáhá, byť z jiného právního důvodu, než jak
žalobce svůj nárok po právní stránce kvalifikoval; soud nemůže žalobu
zamítnout, nýbrž musí žalobci plnění přiznat. Překročením návrhu a porušením
dispoziční zásady řízení by bylo pouze přiznání jiného plnění, než které
žalobce v žalobním petitu požadoval, nebo přiznání plnění na základě jiného
skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě a byl předmětem dokazování v
soudním řízení.
V dané věci byl žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze
skutkového tvrzení, že žalobce jako pronajímatel a žalovaná jako nájemkyně
uzavřeli dne 3. 7. 2000 smlouvu o nájmu předmětného bytu za sjednané nájemné,
které žalovaná neuhradila. Jestliže odvolací soud – na rozdíl od soudu
prvního stupně – dospěl k závěru, že Smlouva je absolutně neplatná a jiný
právní důvod užívání nebyl žalobcem tvrzen, mohl a měl posoudit jeho nárok na
zaplacení požadované částky podle právní normy upravující nárok z bezdůvodného
obohacení. Pro úvahu odvolacího soudu o aplikaci uvedené normy postačovala
skutková tvrzení obsažená v žalobě a další relevantní skutečnosti, které
žalobce uváděl v průběhu řízení (že byt byl užíván ve prospěch žalované, a byla
v něm realizována její podnikatelská činnost), a jež měl soud prvního stupně za
prokázané. Se zřetelem k uvedenému nelze odvolacímu soudu přisvědčit,
dovodil-li, že žaloba musela být zamítnuta pro neunesení břemene tvrzení
žalobcem.
Z uvedeného vyplývá, že žalobci se podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybnit správnost právního posouzení
věci odvolacím soudem. Dovolací soud proto napadený rozsudek podle § 243b odst.
2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§
226 odst. 1 ve spojení s § 243d odst. 1 větou první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v
novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. ledna 2011
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.
předsedkyně senátu