26 Cdo 2724/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry
Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) Ing. R. B. a b) I. B.,
zastoupených advokátem, proti žalovanému Družstvu domu M. 24/173, zastoupenému
advokátem, o uzavření nájemní smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod
sp. zn. 18 C 325/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 13. května 2004, č. j. 36 Co 26/2004-85, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2004, č. j. 36 Co
26/2004-85, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. listopadu
2003, č. j. 18 C 325/2002-61, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému
uzavřít s žalobci tam specifikovanou nájemní smlouvu ohledně „bytu č. 7,
sestávajícího z pokoje a kuchyně s příslušenstvím v podobě spíže a společného
WC na chodbě domu, nacházejícího se v 2. patře domu čp. 173 vlevo od
přístupového schodiště, a sklepní kóje umístěné jako první v suterénu domu čp.
173 vpravo od přístupového schodiště do suterénu domu čp. 173“ (dále jen
„sporné prostory“, resp. „předmětný byt“ či „byt“ a „předmětný dům“, resp.
„dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení
účastníků.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13.
května 2004, č. j. 36 Co 26/2004-85, změnil citovaný rozsudek soudu prvního
stupně tak, že žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost uzavřít ohledně
předmětného bytu s žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku nájemní smlouvu v
tam uvedeném znění. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy
obou stupňů. Jde-li o otázku způsobu výpočtu nájemného nebo jeho výši, mělo být
– podle citovaného rozsudku odvolacího soudu – v nájemní smlouvě uvedeno, že
„nájemné se stanoví podle již neplatné vyhlášky čís. 176/1993 Sb., ve znění
pozdějších novel, a to jako věcně usměrňované nájemné podle § 6a/ citované
vyhlášky. Základní sazba se stanoví usnesením členské schůze“; otázka způsobu
výpočtu úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu nebo její výše měla být –
opět podle rozsudku odvolacího soudu – v nájemní smlouvě upravena tak, že
„záloha na úhradu ceny služeb poskytovaných s nájmem bytu a jejich vyúčtování
se řídí již neplatnou vyhláškou čís. 176/1993 Sb., v platném znění § 11“.
Odvolací soud – po doplnění dokazování přečtením dohody o převodu práv a
povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu uzavřené dne 10. října 2002
mezi manžely Ing. V. A. a J. A. jako převodci a žalobci jako nabyvateli (dále
jen „dohoda ze dne 10. října 2002“) – vzal z provedených důkazů shodně se
soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalovaný je vlastníkem
předmětného domu a že předmětný byt byl rozhodnutím Obvodního národního výboru
v P. ze dne 20. prosince 1985 přidělen (a následně odevzdán do užívání) J. S. Dále zjistil, že J. S. převedl práva a povinnosti spojené s členstvím v
žalovaném družstvu na manžele Ing. V. a J. A. a že uvedení manželé dohodou ze
dne 10. října 2002 převedli práva a povinnosti spojené s členstvím v družstvu
na žalobce. Vzal také za prokázáno (zprávou stavebního úřadu ze dne 2. dubna
2003), že v archivní dokumentaci stavebního úřadu se ohledně předmětného domu
dochovaly pouze původní stavební plány z roku 1884 ověřené příslušným stavebním
úřadem pro účely stavebního řízení, že ověřená dokumentace skutečného provedení
stavby a ani kolaudační rozhodnutí se nedochovaly, že nepřímým důkazem o
kolaudaci předmětného domu je především Certifikát vystavený Městským úřadem v
Ž. dne 18. května 1886, jímž bylo předmětnému domu přiděleno číslo popisné,
neboť to se přidělovalo stavbám dostavěným a kolaudovaným, že podle dochovaných
stavebních plánů z roku 1884 lze prostory pod jedním uzamčením ve 2. patře
vlevo od schodiště předmětného domu pokládat za prostory bytové, že podle
dochovaných dokladů byly tyto prostory vždy užívány jako byt a že stavební
úpravy byly v těchto prostorách provedeny bez stavebního povolení. Ze stanov
žalovaného družstva (dále jen „stanovy“) vzal rovněž za zjištěno, že ke dni
zápisu družstva do obchodního rejstříku se členem družstva stali stávající
nájemci bytů v předmětném domě (část III. odstavec 1 písm. a/ stanov), že
členem družstva se může stát také fyzická osoba, která projevila zájem o
uvolněný byt v družstvu, jestliže se tato osoba zaváže převzít veškeré závazky
z členství plynoucí a členská schůze schválí její přijetí (část III. odstavec 1
písm. d/ stanov) a že nebydlící družstevník má právo získat užívací právo k
bytu, který se uvolní po nájemníkovi (část III. čl. 7 písm. g/ stanov). Na
tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že žalovaný je bytovým
družstvem (zde odkázal na „rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Rc 15/2000“). Poté
rovněž dovodil, že sporné prostory lze pokládat – vzhledem k dochovaným
původním stavebním plánům z roku 1884 a údajům ve zprávě stavebního úřadu ze
dne 2. dubna 2003 – za byt (v této souvislosti odkázal na ustanovení „§ 3 písm. 1 vyhl. č. 137/1998 Sb.“ a zmínil také ustanovení „§ 104 odst. 1 zák. č. 50/1976 Sb.“). Dohodu ze dne 10. října 2002 posoudil jako dohodu o převodu práv
a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu podle § 230 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění platném v době uzavření dohody ze dne
10. října 2002.
Následně žalobě vyhověl s odůvodněním, že vzniklo-li – podle
stanov – stávajícím nájemcům bytů v předmětném domě členství v žalovaném
družstvu dnem jeho vzniku a zakládá-li – opět ve smyslu stanov – převod práv a
povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu novému členu (nabyvateli)
právo na uzavření nájemní smlouvy k bytu, jehož nájemcem byl původní člen
(převodce), pak žalobci jako nabyvatelé podle dohody ze dne 10. října 2002 mají
– ve smyslu stanov – právo na uzavření nájemní smlouvy k předmětnému bytu. Současně neopomněl, že text nájemní smlouvy, k jejímuž uzavření byl žalovaný
zavázán, obsahuje odkaz na zrušenou vyhlášku č. 176/1993 Sb. (uvedl, že
citovaná vyhláška byla zrušena ke dni 31. prosince 2001 nálezem Ústavního soudu
České republiky uveřejněným pod č. 231/2000 Sb.). V této souvislosti však
dovodil, že zrušení vyhlášky „ještě neznamená, že by způsob výpočtu nájemného
nemohl z textu této úpravy vycházet a na tento zrušený právní předpis odkázat …
po zrušení této vyhlášky nebyl vydán žádný právní předpis, který by stanovil
způsob výpočtu nájemného z bytu a způsob stanovení úhrad za služby spojené s
jeho užíváním … odkaz na vyhlášku č. 176/1993 Sb. je proto třeba chápat jako
návod na stanovení metodického postupu při výpočtu nájemného … je totiž zřejmé,
že žalobci mají právo na tzv. regulované nájemné a nikoliv na nájemné tržní“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné
dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a
b/ o.s.ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/
o.s.ř. namítl, že při posouzení uplatněného nároku vyšel odvolací soud z
názoru, že žalobci jako členové bytového družstva (podle dohody ze dne 10. října 2002 nabyvatelé) mají právo na uzavření nájemní smlouvy ohledně bytu,
jehož nájemcem byl původní člen družstva (převodce), a zcela pominul tvrzení
žalobců, o něž uplatněný nárok opírali, totiž tvrzení, že jim již svědčí
nájemní vztah k předmětnému bytu po manželích A., s nimiž uzavřeli dohodu ze
dne 10. října 2002. Vyhověl-li odvolací soud žalobě přes to, že nedošlo „ke
změně skutkového základu žaloby“, která je výhradně v dispozici žalobce,
zatížil tím podle dovolatele řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. V rámci
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatel především
zpochybnil správnost právního závěru, že sporný prostor je bytem. Uvedl, že
podle ustálené soudní praxe je bytem místnost či soubor místností, které jsou
podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení; rozhodující je tedy
kolaudační stav (tedy objektivní hledisko – stavebně technické uspořádání a
vybavenost prostoru), nikoliv hledisko subjektivní – faktický způsob jeho
užívání. Podle dovolatele však odvolací soud vyšel při posuzování uvedené
otázky z faktického stavu, že žalobci užívají sporný prostor k bydlení, a
pominul hledisko objektivní, tj. že podle zjištěného skutkového stavu věci byl
sporný prostor v průběhu jeho existence vícekrát podstatným způsobem stavebně
upravován a svým současným stavebně technickým uspořádáním a vybaveností nemůže
sloužit k bydlení (není zde zavedena voda, plyn a elektřina a stavební úřad
nařídil odstranění provedených stavebních úprav). Dovolatel namítl, že – z
důvodů podrobně rozvedených v dovolání – neměl odvolací soud při posuzování
charakteru uvedeného prostoru vycházet ze zprávy stavebního úřadu ze dne 2. dubna 2003, neboť jde o případ libovůle správního orgánu. Za této situace
učinil odvolací soud podle dovolatele předmětem nájemní smlouvy prostor, který
nemá charakter bytu, a navíc prostor, který v předmětném domě ani fyzicky
neexistuje; ve druhém patře předmětného domu se v současné době nachází
prostor, který je tvořen předsíní a třemi dalšími místnostmi, vše pod společným
uzamčením jedněmi vchodovými dveřmi. Proto je předmětem nájemní smlouvy, k
jejímuž uzavření byl žalovaný zavázán, plnění nemožné; jde tak o nájemní
smlouvu neplatnou podle § 37 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Podle dovolatele je tato
nájemní smlouva neplatná také podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem
(ustanovením § 686 obč.
zák.), neboť jde-li o podstatnou náležitost v podobě
způsobu výpočtu nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu nebo
jejich výši (§ 686 obč. zák.), odkazuje na vyhlášku č. 176/1993 Sb., která byla
ke dni 31. prosince 2001 zrušena nálezem Ústavního soudu České republiky. Přitom dovolatel zastává názor, že „právní úkon je absolutně neplatný i za
situace, kdy k jeho vzniku došlo postupem podle § 161 odst. 3 o.s.ř., tj. nahrazením vůle rozhodnutím soudu“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené
rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V doplňku dovolání doručeném soudu prvního stupně osobně dne 1. října 2004
dovolatel uvedl, že členská schůze dne 24. září 2004 vyloučila žalobce z
družstva. Tím podle jeho názoru pozbyli žalobci práva a povinnosti spojené s
členstvím v bytovém družstvu a vyloučením z družstva současně pozbyli
způsobilost být účastníky řízení, což je důvod zmatečnosti podle § 229 odst. 1
písm. b/ o.s.ř. odůvodňující zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a zastavení
řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že právní nárok na uzavření nájemní
smlouvy k předmětnému bytu jim vznikl převodem práv a povinností spojených s
členstvím v bytovém družstvu. Současně obsáhle popsali situaci, která podle
jejich názoru v daném případě nastala. Jinak se ztotožnili s právním posouzením
věci odvolacím soudem a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Následně dovolatel doručil dovolacímu soudu další podání, jimiž se snažil
osvětlit skutečnou situaci v dané věci a poukázat na nepravdivost tvrzení,
která žalobci použili ve vyjádření k dovolání.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13. května 2004,
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným
– účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž
byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Ve vztahu k doplňku dovolání podanému u soudu prvního stupně dne 1. října 2004
(tedy evidentně po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání podle § 240
odst. 1 o.s.ř.) a dalším navazujícím podáním žalovaného je zapotřebí již na
tomto místě především zdůraznit, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti
nebo důkazy ve věci samé (§ 241a odst. 4 o.s.ř.), jinak řečeno pro dovolací
řízení platí zákaz tzv. skutkových novot, a dále také to, že účastníci mohou
měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají,
jen po dobu trvání lhůty k dovolání (§ 242 odst. 4 o.s.ř.). Proto dovolací soud
nemohl přihlížet ke skutkovým novotám uplatněným v doplňku dovolání ze dne 1.
října 2004 (tedy podaném navíc opožděně), eventuálně také v dalších
navazujících podáních dovolatele.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř. (existence těchto vad nebyla, a to i s ohledem na výše uvedené,
v dovolání namítána), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v
dovolání uplatněny. Posléze uvedenou vadu dovolatel v dovolání uplatnil, a to
námitkou, že odvolací soud žalobě vyhověl přes to, že nedošlo „ke změně
skutkového základu žaloby“, která je výhradně v dispozici žalobce.
V rozhodnutích ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 440/2001, ze dne 24.
března 2005, sp. zn. 26 Cdo 2519/2004, a ze dne 31. března 2003, sp. zn. 26 Cdo
1531/2002, Nejvyšší soud České republiky mimo jiné dovodil, že na základě
dohody o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém
družstvu, tj. na základě dohody uzavřené podle § 229 odst. 1 věty první a § 230
obch. zák., nevstupuje nabyvatel členských práv a povinností spojených s
členstvím v bytovém družstvu do práv a povinností, které vyplývají z nájemní
smlouvy uzavřené mezi dosavadním členem a bytovým družstvem.
Již v rozsudku ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněném
pod č. 78 v sešitě č. 9 – 10 z roku 2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 154 v sešitě č. 9 z
roku 2003 časopisu Soudní judikatura), Nejvyšší soud také dovodil, že je-li
žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění, vycházející ze skutkového tvrzení,
že na základě smlouvy o nájmu žalovaný užíval nebytové prostory a neposkytl za
to žalobci smluvené protiplnění (nájemné), avšak podle názoru soudu je nájemní
smlouva neplatná a jiný důvod užívání není tvrzen, není změnou skutkového stavu
vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované
částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z
bezdůvodného obohacení. K obdobnému právnímu závěru Nejvyšší soud dospěl rovněž
v rozsudku ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněném pod č.
178 v sešitě č. 9 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura. V rozsudku ze dne 28.
listopadu 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99, uveřejněném pod č. 52 v sešitě č. 4 z
roku 2001 časopisu Soudní judikatura, pak Nejvyšší soud dovodil, že při právním
posouzení soud aplikuje právní normu na zjištěný skutkový stav; dovolují-li mu
výsledky provedeného dokazování podřídit uplatněný nárok pod jinou právní
normu, než které se dovolával žalobce, nic soudu nebrání věc po právní stránce
takto posoudit.
V projednávané věci žalobci v žalobě uvedli, že na základě dohody ze dne 10.
října 2002 se stali „členy žalovaného bytového družstva jako manželé se
společným členstvím s právem užívat byt uvedený v čl. I.“ a že „požádali
žalované družstvo několikrát o vystavení nájemní smlouvy k bytu, který mají
právo užívat na základě dohody o převodu práv a povinností spojených s
členstvím v bytovém družstvu …“. Z výše uvedeného však vyplývá, že dohodou ze
dne 10. října 2002, tj. dohodou uzavřenou podle § 229 odst. 1 věty první a §
230 obch. zák., nemohli manželé A. převést na žalobce – vedle členských práv a
povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu – rovněž nájemní právo k
předmětnému bytu; hovoří-li se proto v dohodě ze dne 10. října 2002 výslovně
rovněž o převodu práva nájmu bytu na žalobce, je v této části uvedená dohoda
neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (ustanovením § 230 obch.
zák.). Jestliže za této situace odvolací soud po provedeném dokazování rovněž
dovodil, že zakládá-li – ve smyslu stanov – převod práv a povinností spojených
s členstvím v bytovém družstvu novému členu (nabyvateli) právo na uzavření
nájemní smlouvy k bytu, jehož nájemcem byl původní člen (převodce), pak žalobci
jako nabyvatelé podle dohody ze dne 10. října 2002 mají – ve smyslu stanov –
právo na uzavření nájemní smlouvy k předmětnému bytu, řídil se důsledně výše
uvedenou judikaturou. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písem. a/ o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
V dovolání nebyla zpochybněna správnost právního závěru, že žalovaný je bytovým
družstvem. Pro úplnost lze připomenout závěry ustálené soudní praxe, že bytovým
družstvem je každé družstvo, které zajišťuje bytové potřeby svých členů, a to
zejména tím, že svým členům pronajímá nebo jiným způsobem dává do užívání byty
nebo jiné místnosti, nebytové prostory. Bytovým družstvem je nejen družstvo,
které má zajišťování bytových potřeb uvedeno ve svém předmětu podnikání
(činnosti), ale i takové družstvo, jež bytové potřeby svých členů skutečně
zajišťuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. července
1999, sp. zn. 21 Cdo 327/99, uveřejněné pod č. 12 v sešitě č. 2 z roku 2001
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Současně nebyla v dovolání napadena
ani správnost právních závěrů, které odvolací soud učinil ve vztahu k dohodě ze
dne 10. října 2002. Lze jen zdůraznit, že v judikatuře soudů nebyl zaznamenán
odklon od názoru, k němuž se v této souvislosti přiklonil odvolací soud, tj. od
názoru, že právním důsledkem dohody o převodu členských práv a povinností
spojených s členstvím v bytovém družstvu je, že předložením dohody bytovému
družstvu (resp. pozdějším dnem uvedeným v dohodě či předložením písemného
oznámení dosavadního člena o převodu členství a písemného souhlasu nabyvatele
členství) se nositelem členských práv a povinností spojených s členstvím v
bytovém družstvu stává nabyvatel a dosavadní člen (převodce členských práv a
povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu) tato práva a povinnosti
pozbývá (srov. již citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne
29. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 440/2001, ze dne 24. března 2005, sp. zn. 26 Cdo
2519/2004, a ze dne 31. března 2003, sp. zn. 26 Cdo 1531/2002). Dovolací soud
proto z uvedených (správných) právních závěrů vycházel.
Dovolateli lze dát za pravdu v tom, že v soudní praxi je konstantně
zastáván názor, že při posouzení otázky, zda je soubor místností (popřípadě
jednotlivá obytná místnost) bytem, je nutno vycházet ze stavebněprávních
předpisů; rozhodující je přitom kolaudační stav, nikoliv faktický způsob jejich
užívání (srov. Občanský zákoník, komentář, 1. vydání, SEVT Praha 1991, str.
510, Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M., Vodička, A. a kolektiv, Občanský
zákoník, komentář, C. H. Beck, Praha 1994, 2. vydání, str. 484, shodně též
např. 3. vydání, 1996, str. 601 a 6. vydání, 2001, str. 1068). Tomuto názoru
koresponduje i vymezení pojmu „byt“ v rozhodnutích Nejvyššího soudu. Nejvyšší
soud již v rozsudku ze dne 22. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1010/97, dovodil
právní závěr, že vymezení bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu
§ 118 odst. 2 obč. zák. zásadně předpokládá pravomocné rozhodnutí stavebního
úřadu o tom, že soubor místností (popřípadě jednotlivá místnost) je způsobilý k
trvalému užívání a je určen k trvalému bydlení. K uvedenému závěru se Nejvyšší
soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 29. května 2001, sp. zn. 26 Cdo
2152/2000, v němž dovodil, že pojmovým znakem bytu jako předmětu
občanskoprávních vztahů ve smyslu § 118 odst. 2 obč. zák. je účelové určení
místností, které byt tvoří, k trvalému bydlení, dané pravomocným kolaudačním
rozhodnutím stavebního úřadu. Zbývá dodat, že ústavní stížnost, podanou proti
citovanému rozhodnutí, Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 7.
ledna 2002, sp. zn. IV. ÚS 611/01. K obsahově stejnému závěru Nejvyšší soud
dospěl rovněž v rozsudku ze dne 29. ledna 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000,
uveřejněném pod č. 90 v sešitě č. 10 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, v němž dovodil, že bytem se pro účely právního vztahu nájmu bytu (§
685 a násl. obč. zák.) rozumí soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná
místnost), které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k bydlení;
rozhodující je tedy právní stav založený pravomocným rozhodnutím o povolení
užívání stavby (§ 76 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších
předpisů), případně o změně účelu jejího užívání (§ 85 citovaného zákona),
nikoli faktický stav v užívání nebo vůle účastníků smlouvy. O tom, že právní
praxe je v tomto ohledu ustálena, svědčí také závěry, které Nejvyšší soud
dovodil i v dalších svých rozhodnutích (srov. např. rozsudky z 30. července
2001, sp. zn. 28 Cdo 1080/2001, z 6. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 1509/2000, sp.
zn. 26 Cdo 1166/2000, sp. zn. 26 Cdo 381/2000, ze 14. února 2002, sp. zn. 26
Cdo 882/2000, ze 17. července 2003, sp. zn. 26 Cdo 2317/2002, z 8. června 2004,
sp. zn. 26 Cdo 1158/2003, a usnesení z 9. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 770/2002).
Z uvedeného vyplývá, že při posouzení, zda jde v konkrétním případě o byt, je
zapotřebí vycházet ze stavebněprávních předpisů; rozhodující je tedy kolaudační
stav, nikoliv faktický způsob užívání.
V posuzovaném případě nebylo předloženo kolaudační rozhodnutí o povolení
užívání stavby nebo o změně stavby (přestavby sporných prostor) a ani
rozhodnutí stavebního úřadu o změně účelu užívání sporných prostor. Dochovaly
se ale původní stavební plány z roku 1884 ověřené příslušným stavebním úřadem
pro účely stavebního řízení a dále Certifikát vystavený Městským úřadem v Ž.
dne 18. května 1886, jímž bylo předmětnému domu přiděleno číslo popisné
přidělované kolaudovaným domům. Vyšel-li odvolací soud při posuzování
charakteru sporných prostor správně z těchto (jiných) důkazů, tj. z dochovaného
stavebního plánu a podpůrně i ze shora uvedeného certifikátu, a dospěl-li po
jejich vyhodnocení k závěru, že podle dochovaných stavebních plánů z roku 1884
lze prostory pod jedním uzamčením ve 2. patře vlevo od schodiště předmětného
domu pokládat za prostory bytové, nelze mu nic úspěšně vytýkat. Je přitom
nerozhodné, že v uvedených souvislostech (nesprávně) odkázal rovněž na
ustanovení § 104 odst. 1 stavebního zákona; z dikce citovaného ustanovení totiž
vyplývá, že tam stanovená právní domněnka se uplatní pouze podpůrně, a to v
případě, kdy se nedochovaly žádné doklady, z nichž by bylo možno zjistit účel,
pro který bylo povoleno užívání stavby. V tomto ohledu tedy nebyl dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. použit opodstatněně.
Dovolací soud se neztotožňuje ani s dovolací námitkou, že nájemní smlouva, k
jejímuž uzavření byl dovolatel zavázán, je neplatná také podle § 39 obč. zák.
pro rozpor se zákonem (ustanovením § 686 obč. zák.), neboť jde-li o podstatnou
náležitost v podobě způsobu výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s
užíváním bytu nebo jejich výši (§ 686 obč. zák.), odkazuje na vyhlášku č.
176/1993 Sb., která byla ke dni 31. prosince 2001 zrušena nálezem Ústavního
soudu České republiky. Dovolací soud zastává názor, že jde-li o techniku
výpočtu nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu (nic víc a nic
méně), lze – i po zrušení uvedené vyhlášky nálezem Ústavního soudu České
republiky uveřejněným pod č. 231/2000 Sb. – na tuto vyhlášku v nájemní smlouvě
odkázat, jak to v posuzovaném případě učinil odvolací soud.
Dovolatel však v dovolání rovněž namítl, že prostory, ohledně nichž byl zavázán
uzavřít nájemní smlouvu (dále opět jen „sporný prostor“, resp. „předmětný byt“
či „byt“), v předmětném domě ani fyzicky neexistují, neboť ve druhém patře domu
se v současné době nachází prostor, který je tvořen předsíní a třemi dalšími
místnostmi, vše pod společným uzamčením jedněmi vchodovými dveřmi. Uvedenou
námitku uplatnil již ve vyjádření k žalobě na č. l. 9 – 12 spisu, obsáhle se o
ní vyjadřoval i při jednání u soudu prvního stupně dne 1. července 2003 a
zmínil ji také ve svém vyjádření k odvolání žalobců proti rozsudku soudu
prvního stupně na č. l. 70 – 73 spisu. Jestliže jej odvolací soud zavázal k
uzavření nájemní smlouvy ohledně „bytu č. 7, sestávajícího z pokoje a kuchyně s
příslušenstvím v podobě spíže a společného WC na chodbě domu … a sklepní kóje
umístěné jako první v suterénu domu …“, aniž se s uvedenou námitkou v
odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal, lze považovat jeho právní posouzení věci
za neúplné a tudíž nesprávné. V tomto ohledu tedy byl uplatněný dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. použit opodstatněně.
Napadený rozsudek není tedy z hlediska těchto dovolacích námitek podřazených
dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. ve smyslu ustanovení §
243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. správný. Dovolací soud jej proto podle
§ 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a podle § 243b odst. 3 věty
první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. října 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu