26 Cdo 2085/2004

26 Cdo 2085/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra

ve věci žalobkyně obce K., zastoupené advokátem, proti žalované M. K.,

zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu Praha-západ

pod sp. zn. 4 C 928/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v

Praze ze dne 7. dubna 2004, č. j. 30 Co 115/2004-59, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. listopadu

2003, č. j. 4 C 928/2002-44, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost

vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku

„byt o velikosti 3+1, I. kategorie, o výměře 83 m2, nacházející se v budově čp.

38 v K.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „budova školy“). V návaznosti

na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastnic.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne

7. dubna 2004, č. j. 30 Co 115/2004-59, citovaný rozsudek soudu prvního stupně

potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.

Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že

žalobkyně je vlastnicí budovy školy, že rozhodnutím Okresního národního výboru

P. ze dne 19. listopadu 1976 byla povolena rekonstrukce a nástavba budovy školy

v K., že Místní národní výbor v K. rozhodnutím o přidělení bytu ze dne 28. září

1977 (dále též jen „rozhodnutí ze dne 28. září 1977“) přidělil podle § 19

zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, předmětný byt matce žalované M. K.

jako učitelce Základní devítileté školy v K. a že dne 19. prosince 1977 byla s

matkou žalované uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu (dále též jen

„dohoda ze dne 19. prosince 1977“). Poté zjistily, že rodiče žalované spolu s

žalovanou a jejím bratrem se do předmětného bytu nastěhovali po jeho vybudování

v roce 1977, že celá rodina užívala předmětný byt k bydlení až do roku 2002, že

evidenčním listem a jeho dvěma přílohami bylo matce žalované vypočteno nájemné

a poplatky za služby spojené s užíváním bytu, že v květnu 2002 se rodiče

žalované a její bratr z bytu odstěhovali a že žalovaná užívá předmětný byt k

bydlení do současné doby. Vzaly také za zjištěno, že podle kolaudačního

rozhodnutí ze dne 12. května 1997 (toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 2.

června 1997) bylo povoleno užívání stavebních úprav a nástavby budovy školy a

že provedenými stavebními úpravami vznikla nová bytová jednotka, tj. předmětný

byt. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že

dohodou ze dne 19. prosince 1977 vzniklo rodičům žalované právo společného

užívání bytu manžely (§ 155 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve

znění platném do 31. prosince 1991 – dále jen obč. zák. před novelou), neboť

předmětný soubor místností byl matce žalované přidělen jako byt podle § 154

odst. 1 obč. zák. před novelou a přitom nešlo o byt podnikový. Odvolací soud v

této souvislosti uvedl, že byl-li předmětný soubor místností od počátku užíván

jako byt, je nerozhodné, že jeho kolaudace (na byt) proběhla až v roce 1997, a

dodal, že současně nebylo prokázáno, že kolaudační rozhodnutí nebylo vydáno

rovněž před rokem 1997. Poté dovodily, že právo společného užívání bytu

svědčící rodičům žalované se k 1. lednu 1992 transformovalo na jejich právo

společného nájmu bytu manžely (§ 871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský

zákoník, ve znění platném od 1. ledna 1992 – dále jen „obč. zák.“). Nakonec

také dovodily, že rodiče žalované spolu s jejím bratrem v květnu 2002 trvale

opustili společnou domácnost, a proto právo nájmu bytu přešlo na žalovanou

podle § 706 odst. 1 věty první ve spojení s ustanovením § 708 obč. zák. Poté

uzavřely, že svědčí-li žalované právo nájmu bytu, které nebylo ukončeno žádným

ze způsobů stanovených zákonem, nelze žalobě na vyklizení bytu vyhovět.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost

opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský

soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen

„o.s.ř.“). Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usoudila z toho, že

„v rozhodnutí nebylo zohledněno rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne

22.10.1999, sp. zn. 2 Cdon 1010/97, resp. bylo rozhodnuto v jeho přímém

rozporu“. V dovolání namítla, že soud prvního stupně bez dalšího dokazování

uvěřil tvrzení svědka K., že předmětný byt byl kolaudován, nijak se však

nevypořádal s jeho údaji o tom, že byt trpěl jistými nedostatky, které byly

odstraněny po roce 1990, a nezohlednil ani tvrzení svědkyně Krčkové, že po

nastěhování nešla v bytě elektřina a že týden žili v provizoriu. Odvolacímu

soudu vytkla, že se s takto zjištěným skutkovým stavem věci ztotožnil, a k jeho

konstatování, že se jí nepodařilo prokázat, že kolaudační rozhodnutí nebylo

před rokem 1997 vydáno, namítla, že není v silách účastníka řízení prokázat

něco, co se nestalo. Současně uvedla, že žádný z provedených důkazů

nenasvědčuje tomu, že ke kolaudaci bytu došlo již před rokem 1997, resp. že

předmětný byt byl kolaudován již v sedmdesátých létech. Z toho podle žalobkyně

vyplývá, že žalované se nepodařilo prokázat, že ke kolaudaci bytu došlo dříve

než v roce 1997. V této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu

České republiky ze dne 22. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1010/97, a namítla, že

je-li podle tohoto rozhodnutí pojmovým znakem „bytu“ jako předmětu

občanskoprávních vztahů účelové určení místností, které byt tvoří, k trvalému

bydlení dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím příslušného stavebního úřadu,

pak bez kolaudačního rozhodnutí nemohl být určitý prostor přidělen jako byt a

nemohlo k němu vzniknout ani právo osobního užívání bytu. Navrhla, aby dovolací

soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu

prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963

Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,

dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti

tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle

dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních

právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 7. dubna 2004,

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm

rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou

provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).

Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu

oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky

advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z

podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného

rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí

ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §

241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2

písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je

přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné

proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo

jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého

dovolání opřela žalobkyně) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího

soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu

prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací

soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce

zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu

má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-

li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena

nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo

řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata

se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také

dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým

dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen

důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,

že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak

důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3

o.s.ř.).

V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) –

použila dovolatelka vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2

písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojí

proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení

důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení,

zda rodičům žalované mohlo ve vztahu k předmětnému bytu vzniknout právo

společného užívání bytu manžely později transformované na právo společného

nájmu bytu manžely). Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v

dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí

vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části

oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak –

podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto

ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a

odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst.

1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci

pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatelka zpochybňuje rovněž správnost (úplnost) skutkových

zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely při posouzení otázky vzniku práva

společného užívání bytu manžely u rodičů žalované, nemohou tyto námitky založit

přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno (rovněž) na právním závěru, že

dohodou ze dne 19. prosince 1977 vzniklo rodičům žalované právo společného

užívání bytu manžely (§ 155 odst. 1 obč. zák. před novelou), neboť předmětný

soubor místností byl matce žalované přidělen jako byt podle § 154 odst. 1 obč.

zák. před novelou a přitom nešlo o byt podnikový. Dovoláním nebyla zpochybněna

správnost závěru, že v daném případě nešlo o byt podnikový. Žalobkyně však

napadla správnost právního závěru týkajícího se vzniku práva společného užívání

bytu manžely u rodičů žalované, a to poukazem na to, že nebyl-li předmětný

soubor místností kolaudován jako byt, pak bez kolaudačního rozhodnutí nemohl

být jako byt ani přidělen a nemohlo k němu vzniknout ani právo osobního (v

daném případě společného) užívání bytu. Řešení této otázky by mohlo být

pokládáno za zásadně právně významné proto, že na něm rozhodnutí odvolacího

soudu zčásti spočívá; jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní

praxi ustálil a odvolací soud, který zamítavý rozsudek soudu prvního stupně

potvrdil, se od ustáleného řešení této otázky v konečném důsledku neodchýlil.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97,

uveřejněném pod č. 9 v sešitě č. 2 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek, přijal právní závěr, že mimo rámec správního soudnictví není soud

oprávněn zkoumat ani věcnou správnost správního aktu (v daném případě

rozhodnutí ve smyslu § 19 zákona č. 41/1964 Sb. – rozhodnutí ze dne 28. září

1977); může jej přezkoumat jen se zřetelem k tomu, zda jde o akt nicotný

(nulitní). Přitom nicotným aktem je podle rozsudku Nejvyššího soudu České

republiky ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněného pod č. 11 v sešitě č. 2 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, správní

akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem. Z první právní

věty citovaného rozhodnutí rovněž vyplývá, že mimo rámec správního soudnictví

není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá,

zda jde o správní akt /zda nejde o paakt/, zda je správní akt vydán v mezích

pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. K

uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudcích z 30. listopadu

2000, sp. zn. 26 Cdo 2716/2000, 25. března 2002, sp. zn. 26 Cdo 2127/2001, 1. července 2004, sp. zn. 26 Cdo 2213/2003, 2. září 2004, sp. zn. 26 Cdo

1793/2003, a sdílí jej i v projednávané věci. V usnesení ze dne 24. 4. 2002,

sp. zn. 22 Cdo 1183/2000, uveřejněném pod C 1183 ve svazku 17 Souboru

rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak dovolací soud zaujal stanovisko, že pro akt

věcně vadný nebo nezákonný platí presumpce jeho správnosti. Nejde-li tedy o

nicotný správní akt (paakt), platí i v případě věcné vadnosti či nezákonnosti

rozhodnutí správního orgánu, že pokud jím bylo rozhodnuto o otázce, jež má

povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu, soud z něj vychází (§ 135 odst. 2

věta druhá o.s.ř.). Právní teorií a soudní praxí byl a je i nyní za nicotný

pokládán správní akt vydaný k tomu /“absolutně“/ nepříslušným orgánem, přičemž

za takový se obecně pokládá správní orgán, který podle svého zákonného vymezení

není oprávněn (není v jeho pravomoci) o určité věci rozhodnout, buď proto, že

tato pravomoc byla právním řádem svěřena výhradně jinému orgánu (soudnímu nebo

správnímu), nebo proto, že nebyla výslovně přiznána ani jemu, ani jinému

orgánu. Nicotnost v uvedeném smyslu je přičítána zejména správnímu aktu

vydanému tzv. absolutně věcně nepříslušným orgánem, to jest orgánem, do jehož

kompetence věc z hlediska kategorizace správních úřadů nespadá. Z dobové

literatury se k uvedenému názoru hlásí např. Hoetzel, J. in: Československé

správní právo, část všeobecná, Melantrich, Praha 1937, str. 289 - 290; pro

současné období lze pak poukázat např. na dílo Hendrych, D.: Správní právo -

obecná část, Nakladatelství C.H. Beck/SEVT, Praha 1994, str. 65. V dobové

soudní praxi pak byla absolutní věcná nepříslušnost správního orgánu zmiňována

jako důvod nicotnosti správního aktu, např.

v rozhodnutích uveřejněných ve

Sbírce nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních pod čísly

1457/1922, 10303/1933 a 627/1941; pro současné období shodné závěry obsahují

např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 1995, sp. zn. 6 A 28/94,

uveřejněný v časopise Správní právo č. 5, ročník 1996, pod číslem 126, a

rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 1995, sp. zn. 7 A 129/1994,

uveřejněný v časopise Soudní judikatura ve věcech správních č. 7, ročník 1998,

pod číslem 239 (srov. odůvodnění výše citovaného rozhodnutí R 11/2000). I kdyby

tedy rozhodnutím místního národního výboru (v daném případě vydaným podle 19

zákona č. 41/1964 Sb.) byl jako byt přidělen prostor, který neměl povahu bytu

(v té době podle § 62 zákona č. 41/1964 Sb.), bylo by nutno i z takového

rozhodnutí vycházet. Takovéto rozhodnutí by sice bylo věcně nesprávné, tudíž

vadné, ale nebylo by možné je považovat za nicotný správní akt, který by neměl

žádné právní účinky (shodně srov. citované rozhodnutí R 49/1959 i rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2185/2003).

Soudní praxe (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky 2. září 2004, sp.

zn. 26 Cdo 1793/2003, z 10. září 2004, sp. zn. 26 Cdo 1516/2003, z 27. října

2004, sp. zn. 26 Cdo 2043/2003, ) – vzhledem k tomu, co je uvedeno v předchozím

odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí – pak dovodila, že dohodou o odevzdání a

převzetí bytu uzavřenou před 1. lednem 1992 na základě dříve vydaného

rozhodnutí o přidělení bytu vzniklo právo osobního užívání bytu (§ 154 odst. 1

a § 155 odst. 1 obč. zák. před novelou). Toto právo se k 1. lednu 1992

transformovalo v nájemní právo k bytu bez zřetele k tomu, že takto přidělený

byt neměl povahu bytu ve smyslu § 62 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o

hospodaření s byty.

Při rozhodování o žalobě na vyklizení předmětného bytu vyšel odvolací soud –

stejně jako soud prvního stupně – mimo jiné rovněž ze skutkových zjištění, že

rozhodnutím Okresního národního výboru P. ze dne 19. listopadu 1976 byla

povolena rekonstrukce a nástavba budovy školy v K., že Místní národní výbor v

K. rozhodnutím ze dne 28. září 1977 (jehož právní moc ani vykonatelnost nebyla

dovoláním zpochybněna) přidělil podle § 19 zákona č. 41/1964 Sb. předmětný byt

matce žalované M. K. jako učitelce Základní devítileté školy v K., že dne 19.

prosince 1977 byla s matkou žalované uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí

bytu, že podle kolaudačního rozhodnutí ze dne 12. května 1997 bylo povoleno

užívání stavebních úprav a nástavby budovy školy a že provedenými stavebními

úpravami vznikla nová bytová jednotka, tj. předmětný byt. Jestliže na základě

takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud – shodně se soudem prvního

stupně – dovodil, že dohodou ze dne 19. prosince 1977 vzniklo rodičům žalované

právo společného užívání bytu manžely (§ 155 odst. 1 obč. zák. před novelou),

neboť předmětný soubor místností byl matce žalované přidělen jako byt podle §

154 odst. 1 obč. zák. před novelou, neodchýlil se (v konečném důsledku) od výše

uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.

Lze jen konstatovat, že v těchto souvislostech zůstává bez významu právní

závěr, podle něhož existence kolaudačního rozhodnutí je předpokladem toho, aby

určité místnosti mohly být předmětem občanskoprávních vztahů jako byty,

vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. října 1999,

sp. zn. 2 Cdon 1010/97, (uveřejněném na straně 36 v sešitě č. 1 z roku 2000

časopisu Právní rozhledy), tj. v rozsudku, na nějž odkázala dovolatelka.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani

podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 a § 218

písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224

odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že

žalované nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu

by jinak měla proti dovolatelce právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. července 2005

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu