26 Cdo 2138/2025-472
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Teplárny Brno, a. s., se sídlem v Brně, Lesná, Okružní 828/25, IČO 46347534, zastoupené JUDr. Lucií Ševčíkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jánská 454/11, proti žalované J. R., zastoupené JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu 363/10, o zaplacení 848 901 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 210/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2025, č. j. 68 Co 44/2024-440, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 701,50 Kč k rukám JUDr. Vladimíra Škréty, advokáta se sídlem v Liberci, U Soudu 363/10, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 11. 2023, č. j. 31 C 210/2020-353, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 315 260 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení p. a. z částky 315 260 Kč od 21. 12. 2017 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 2 036 135 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení p. a. z této částky od 21.
12. 2017 do zaplacení (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu a účastníků (výroky III a IV).
2. Městský soud v Praze (odvolací soud) poté, co byl jeho rozsudek ze dne 6. 3. 2024, č. j. 68 Co 44/2024-379, zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2024, č. j. 26 Cdo 2119/2024-425, rozsudkem ze dne 10. 4. 2025, č. j. 68 Co 44/2024-440, rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavém výroku o věci samé (ad II), pokud jím bylo rozhodnuto o částce 1 271 541 Kč s příslušenstvím, změnil tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 422 640 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21. 12. 2017 do zaplacení, a ve zbývajícím rozsahu, tj. ohledně částky 848 901 Kč s příslušenstvím, jej potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok II) a o náhradě nákladů řízení státu (výroky III a IV).
3. Dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) – zčásti pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a zčásti proto, že není přípustné podle § 237 o. s. ř.
4. Předně je nutno zdůraznit, že dovolatelka sice napadla výrok I rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, z její dovolací argumentace je však zřejmé, že dovolání směřuje pouze proti té části výroku, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí částky 848 901 Kč s příslušenstvím (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). V části, v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (ad II) a uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 422 640 Kč s příslušenstvím, by dovolání ani nebylo (subjektivně) přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod č. 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 327/2004, uveřejněného pod č. 45/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
5. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, jak navrhovala dovolatelka, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála. Pouze konstatovala, že „Nejvyšší soud sice dospěl k závěru, že smlouva má přednost před nárokem z bezdůvodného obohacení, nicméně otázka použití smlouvy nebyla odvolacím soudem posouzena správně.“ Dovolání je proto v této části vadné.
6. Namítá-li dovolatelka, že postup odvolacího soudu je „v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, kdy sám Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017 uvádí, že ustanovení § 555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání“, není z dovolání zřejmé, při výkladu kterého (konkrétního) právního jednání se měl odvolací soud od citovaného rozsudku odchýlit.
7. Dovolání by ale nebylo přípustné podle § 237 o. s. ř. ani v případě, pokud by snad dovolatelka měla na mysli, že od citovaného rozsudku se odvolací soud odchýlil při výkladu smlouvy o nájmu skladových kapacit ze dne 1. 7. 2009. Dovolatelka totiž přehlíží, že s ohledem na datum jejího uzavření na její výklad nelze aplikovat východiska upravená v § 555 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Jak uvedl Nejvyšší soud v předchozím (zrušujícím) rozsudku vydaném v této věci, jde o smlouvu nájemní podle § 663 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“ či „zákon č. 40/1964 Sb.“), která byla uzavřena mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, a řídí se příslušnými ustanoveními o tomto smluvním typu v zákoně č. 40/1964 Sb. a zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dále jen „obch. zák.“ (srov. § 261 odst. 6 obch. zák. ve znění účinném k 1. 7. 2009, § 3028 odst. 3 o. z.).
8. Výklad smlouvy se proto řídí zásadami výkladu právních úkonů obsaženými v § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák. V projednávané věci nejde o případ, kdy shodná vůle obou smluvních stran směřovala k jinému významu, než jaký byl zachycen v textu smlouvy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03). Odvolací soud respektoval výkladová pravidla, podle nichž § 266 odst. 1 obch. zák., podle něhož projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám, pro účely výkladu právních úkonů v obchodních závazkových vztazích pouze doplňuje, nikoli nahrazuje ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák., v němž se stanoví, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. např. rozsudky ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2003, ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 104/2003, ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1367/2016, ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005, ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2099/2019). Nezabýval se přitom pouze jazykovým vyjádřením, ale zkoumal i související okolnosti (zejména následné chování stran). K tomu je nutné dodat, že výkladem dle § 266 obch. zák. lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000, nebo ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2691/2012).
9. Lze souhlasit s žalobkyní, že (podle skutkových zjištění) ji dopisem ze dne 19. 12. 2016 Správa státních hmotných rezerv informovala, že s žalovanou ukončila spolupráci, bez ohledu na to byl však nájemní vztah mezi účastnicemi ukončen až dohodou ke dni 30. 6. 2017 a k odčerpání těžkého topného oleje (dále jen „TTO“) z nádrží tak došlo za trvání nájemního vztahu.
10. Namítá-li dovolatelka, že jednání žalované bylo v rozporu s dobrými mravy, neuvádí, v čem ve vztahu k této otázce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a dovolání je tudíž i v této části vadné. Přesto lze doplnit, že pouze v tom, že žalovaná jednala s žalobkyní o ukončení smlouvy a o podmínkách odčerpání TTO z nádrží, nelze spatřovat rozpor s dobrými mravy za situace, kdy (podle skutkových zjištění) neakceptovala cenu požadovanou žalobkyní (viz zápis o jednání účastnic ze dne 9. 3. 2017).
11. Nesouhlasí-li dovolatelka se skutkovými zjištěními a s hodnocením provedeného dokazování, uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Jen pro úplnost lze dodat, že skutková zjištění odpovídají obsahu spisu, nevykazují jakýkoliv
nesoulad, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry náležitě odůvodnily. Nadto dovolatelka přehlíží, že žaloba byla zamítnuta proto, že (přes poučení soudu) neprokázala svá žalobní tvrzení (viz bod II žaloby), že s žalovanou ujednala, že stáčení TTO provede sama a náklady následně žalované vyúčtuje. 12. Dovolatelka podává dovolání výslovně i do výroků II a III napadeného rozsudku o nákladech řízení, v této části však není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 16. 9. 2025 Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu