26 Cdo 2267/2025-511
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně TFS International s.r.o., se sídlem v Chebu - Dolních Dvorech, Průmyslový park 38/15a, IČO 64832651, zastoupené JUDr. Michalem Magliou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 2034/18a, proti žalované Maman Euro Logistic s.r.o., se sídlem v Tuřanech, Lipoltov 26, IČO 26486199, zastoupené JUDr. Tomášem Kučírkem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Vězeňská 859/9, o 1 563 624 Kč s příslušenstvím a o 887,80 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 15 C 260/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 3. 2025, č. j. 64 Co 725/2024-486, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 18 283,10 Kč k rukám JUDr. Tomáše Kučírka, LL.M., advokáta se sídlem v Praze 1, Vězeňská 859/9, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku 1 563 624 Kč s úrokem z prodlení a 887,80 EUR s úrokem z prodlení, jako nevrácenou část jistoty složené na základě nájemního vztahu založeného mezi nimi nájemní smlouvou ze dne 1. 7. 2010, podle níž žalobkyně užívala jako nájemce „nebytové prostory na adrese Lipoltov 26, Tuřany“ ve vlastnictví žalované – pronajímatelky, a to v souvislosti se skončením tohoto nájemního vztahu dnem 31. 12. 2019.
2. Okresní soud v Chebu (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 9. 2024, č. j. 15 C 260/2020-409, žalobu o zaplacení „částek 887,80 EUR a 1 563 624 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % z těchto částek od 23. 10. 2023 do zaplacení“
3. Na základě odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 25. 3. 2025, č. j. 64 Co 725/2024-486, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Nejvyšší soud dovolání žalobkyně (dále též jen „dovolatelka“) proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
5. Dovolatelka poukazuje v dovolání na to, že rozsudkem odvolacího soudu bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené Čl. 36 usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky (dále též jen „Listina základních práv a svobod“), a odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2957/20, a ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. II. ÚS 1318/23. Takové porušení spatřuje v tom, že při zkoumání pro řízení relevantní otázky, zda se předmět nájmu při jeho předání zpět žalované jako pronajímatelce nacházel ve stavu „běžného opotřebení“ či nikoliv a zda případně předmět nájmu nebyl pro účely sjednaného nájmu stavebně technicky „nevhodným“, což vedlo k jeho poškození. V řízení (před soudem prvního stupně) navrhovala opatření znaleckého posudku, který by hodnotil kvalitu asfaltové plochy a jejího podloží k provozu naložených kamionů. Ohledně požadavku na používání podložek pod „stojky“ kontejnerů navrhla vypracování znaleckého posudku z oboru bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Na žádný z těchto návrhů soud prvního stupně ve svém rozsudku nereagoval, což mu žalobkyně v odvolání proti němu vytkla, ovšem odvolací soud se ve svém rozsudku opět k této argumentaci a důkazním návrhům nevyjádřil. Podle odvolacího soudu měl soud prvního stupně zjistit, že poškození asfaltové plochy bylo řádně vyhodnoceno jako poškození nad rámec běžného opotřebení, „z fotodokumentace připojené k předávacímu protokolu z 31. 12. 2019, z výpovědi svědka M. H. a z dokumentu Vyhodnocení nosnosti násypu a podloží pod podlahu haly a manipulačních ploch J. D. údajně z října 1999“. Žalobkyni není známo, o jakou listinu ze soudního spisu opatřenou názvem „Vyhodnocení nosnosti násypu a podloží pod podlahu haly a manipulačních ploch, který má pocházet z října 1999 od D.“ má jít, když soud prvního stupně tento důkaz ve svém rozsudku ani jinde necituje a neprováděl jej. Odvolací soud ho pak ve svém rozsudku uvedl, aniž by ho k důkazu sám provedl, tedy překvapivě.
6. Dovolatelka tak v dovolání namítla, že soud prvního stupně, resp. odvolací soud neprovedl některé (výše specifikované) důkazy, které navrhla k prokázání svých tvrzení, aniž by tento svůj postup blíže odůvodnil; tím se soudy nižších stupňů měly odchýlit od ustálené rozhodovací praxe zejména Ústavního soudu pojednávající o tzv. opomenutých důkazech. Dovolací soud však dospěl k závěru, že tomu tak v tomto případě není.
7. V ustálené soudní praxi není pochyb, že je vždy na soudu, které důkazy provede a které nikoliv (srov. § 120 odst. 1 o. s. ř.), nesmí jít ovšem o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, musí být v rozhodnutí vysvětleny (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), zejména jde-li o důkazní návrhy toho z účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, či ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2870/2011).
Jestliže soud této své povinnosti nedostojí, zatíží řízení vadou, která vzhledem k možnému dopadu na kvalitu zjištěného skutkového stavu může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z pohledu konstantní judikatury Ústavního soudu jde o tzv. opomenuté důkazy, s nimiž Ústavní soud (a v návaznosti na jeho rozhodovací praxi též Nejvyšší soud) důsledně spojuje nejen posouzení rozhodnutí jako nepřezkoumatelného, nýbrž zároveň též závěr o porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18.
4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, a ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07, a dále též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011, ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4810/2016, a ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2570/2017).
8. O takový případ však v projednávané věci nejde. K otázce znaleckých posudků se vyjádřil již soud prvního stupně (viz body 16, 17 a 18 odůvodnění jeho rozsudku), neboť uzavřel, že jsou nadbytečné, veden úvahou, že tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení byly navrhovány (špatné stavebně technické provedení asfaltové plochy a rozpor s pravidly bezpečnosti a ochrany zdraví při práci při žalovanou žádaném „chránění“ plochy podkládáním kovových podložek pod „stojky“ kontejnerů), nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, neboť „již obecné (obvyklé) vlastnosti plochy, charakterizované odborným vyjádřením (V. V.), zjevně neumožňovaly její využití žalobkyní prováděným způsobem“ (nebylo ani tvrzeno, že by měla mít zvláštní charakter, který by činnosti žalobkyně vyhovoval); taková vada plochy nebyla vytknuta, a se závěrem, že „významné tedy zůstávalo, že žalobkyně pokračovala v poškozování plochy, aniž by k tomu měla výslovný souhlas žalované (podle žalované se tak dělo dokonce v rozporu s jejím pokynem podkládat stojky kontejnerů). Docházelo- li ovšem zjevně k poškozování plochy, ať již obvyklou či neobvyklou činností, měla si žalobkyně buď vyžádat souhlas žalované s dalším provozem způsobujícím poškozováním plochy, nebo ji vyzvat k odstranění vady plochy“. Uzavřel tak, jinými slovy, že způsob, jakým žalobkyně předmět nájmu užívala, byl v rozporu s jeho „obvyklým určením“, a „současně pokračovala v tomto užívání, přestože musela zjistit (již pohledem zřejmé) poškozování plochy“. Proto nejde o předvídané běžné opotřebení předmětu nájmu, nýbrž o jeho poškození porušením právní povinnosti (§ 665 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013), za které žalobkyně žalované odpovídala. Odvolací soud se pak se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil (viz bod 8 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), zdůraznil, že správnost závěru soudu prvního stupně o „poškození“ předmětu nájmu se podává (již) z jím provedených důkazů: fotodokumentace provedené v rámci sepisu předávacího protokolu, předávacího protokolu a výslechu svědka M. H. (viz bod 7 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
9. Odvolací soud sice (viz bod 6 odůvodnění jeho rozsudku) odůvodnil správnost postupu soudu prvního stupně co do neprovedení důkazu znaleckým posudkem poukazem na to, že tento soud „správně“ vycházel z listiny: „z odborně zpracovaného materiálu Vyhodnocení nosnosti násypu a podloží pod podlahu haly a manipulačních ploch J. D. v říjnu 1999“, jež se ve spise nachází (viz čl. 371 - 380 spisu), avšak soud prvního stupně jej coby důkaz neprováděl (srov. záznam z jednání soudu prvního stupně ze dne 9. 9. 2024 a přepis tohoto záznamu na čl. 470 – 473 spisu), avšak podstatné je, že se odvolací soud (též) ztotožnil se shora uvedenými skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Podle nich,
jak uvedeno výše, byl soudy (s ohledem na jimi učiněné právní posouzení věci) učiněn závěr o nerelevantní souvislosti žalobkyní navrhovaných znaleckých posudků s předmětem řízení. Proto uvedená „překvapivost“ této odvolacím soudem užité argumentace, z pohledu hodnocení míry porušení základního práva stěžovatelky, závěr, že by rozsudek odvolacího soudu neměl obstát, neodůvodňuje. 10. Dle judikatury Ústavního soudu přitom platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, a (dovolatelkou odkazovaný) ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. II. ÚS 1318/23]. 11. V dané věci proto nelze učinit závěr o takové míře porušení základního práva dovolatelky postupem soudů nižších stupňů, že by se jí v rozporu s právem na spravedlivý proces nedostalo nápravy již v soustavě obecného soudnictví (srov. opět nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1318/23). 12. Prezentuje-li dovolatelka nesouhlas s tím, na základě jakých důkazů odvolací soud „souhlasil se soudem prvního stupně, že bylo poškození asfaltové plochy řádně vyhodnoceno jako nad rámec běžného opotřebení“, brojí tak proti správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu a proti samotnému způsobu hodnocení důkazů; právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem zpochybňuje zejména prostřednictvím skutkových námitek. Skutkové námitky však nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Z ustálené soudní praxe vyplývá, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu z 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Nadto skutková zjištění, k nimž odvolací soud (jenž se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně) dospěl, odpovídají obsahu spisu, a nejsou tedy natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). 13. Rozhodnutí soudů nižších stupňů pak mají náležitosti stanovené v § 157 odst. 1, 2 o. s. ř., jsou pochopitelná, srozumitelná a spolehlivě z nich vyplývá, jakými úvahami se oba soudy při budování svých skutkových závěrů a právních názorů řídily. Ostatně dovolatelkou tvrzené nedostatky jejich odůvodnění ani nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jejích práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí odvolacího soudu proto nelze považovat ani za nepřezkoumatelné. 14. Pro úplnost sluší se dodat, že k vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237 - 238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají. 15. Takový závěr platí i pro námitku tzv. překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, jejímž prostřednictvím dovolatelka nepředkládá žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tvrdí tím vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z hlediska namítaného práva dovolatelky na spravedlivý proces lze uvést, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze označit ani za rozhodnutí překvapivé už z důvodu, že předmětnou věc z pohledu předchozího řízení neposuzovalo originálně, čímž by byla účastníkům upřena možnost adekvátní reakce a hájení jejich zájmů. Nelze nikterak dovodit, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci dříve, než je vysloven v jeho rozhodnutí (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 370/2011, a ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3387/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 245/07). 16. Z uvedeného vyplývá, že žádná z otázek či námitek formulovaných dovolatelkou nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle § 237 o. s. ř. 17. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.); proto se výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 25. 11. 2025
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu