2
3
26 Cdo 2338/2018-372
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v
právní věci žalobce Společenství vlastníků bl. XY se sídlem XY, IČO XY,
zastoupeného Mgr. Eduardem Belšánem, advokátem se sídlem v Lánech, Berounská
107, proti žalovanému I. Z., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Lucií
Houdkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Korunní 2569/108, o zaplacení
200.792 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm
27/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13.
února 2018, č. j. 6 Cmo 267/2016-325, t a k t o :
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. února 2018, č. j. 6 Cmo
267/2016-325, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2016, č. j.
56 Cm 27/2013-254, ve znění usnesení ze dne 19. září 2016, č. j. 56 Cm
27/2013-270, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou změněnou se souhlasem soudu domáhal, aby mu žalovaný
jako vlastník bytové jednotky XY, nacházející se v XY, a k ní přináležejícího
podílu ve výši 671/85667 na společných částech domu a pozemků, zaplatil celkem
200.792 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení z titulu neuhrazených
příspěvků na správu domu a pozemku za období od září 2008 do prosince 2010 ve
výši 54.066 Kč a neuhrazeného vyúčtování služeb spojených s užíváním jednotky
za rok 2008 ve výši 43.260 Kč, za rok 2009 ve výši 49.400 Kč a za rok 2010 ve
výši 55.581 Kč. Krajský soud v Praze (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 8. 2016, č. j. 56 Cm 27/2013-254, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 9. 2016, č. j. 56 Cm
27/2013-270, žalobě vyhověl, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 200.792
Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl, že žalovaný je
povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 188.987 Kč (výrok II.). Z provedených důkazů učinil následující skutková zjištění. Žalovaný je
vlastníkem jednotky č. 1129/24 nacházející se v XY ve 4. nadzemním podlaží
budovy (dále jen „jednotka“) a člen Společenství vlastníků bl. XY ulice XY
(dále jen „Společenství). V dané lokalitě vlastní celkem 24 bytů, které všechny
spravuje v rámci jednotlivých společenství vlastníků jednotek jako správce
Stavební bytové družstvo XY (dále jen „Správce“). Mezi účastníky bylo nesporné,
že žalovaný hradil od září 2008 do července 2010 na účet správce v měsíčních
intervalech částku 88.000 Kč a v období od srpna 2010 do prosince 2010 pak
částku 80.000 Kč měsíčně. Platbu poukazoval na určený účet správce vždy pod
svým rodným číslem, avšak bez specifikace účelu platby. Z celkového přehledu
úhrad pohledávek u všech spravovaných bytů (ve spise na č. l. 167 – 181) za
období od 29. 9. 2008 do 29. 12. 2010 plyne, že správce započetl na předmětnou
jednotku k 29. 9. 2008 pouze 6.109 Kč a v následujícím období ničeho. Soud prvního stupně poukázal na povinnost hradit měsíční zálohy na
služby spojené s vlastnictvím bytové jednotky a příspěvky na správu domu a
pozemku vyplývající z § 15 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění
účinném do 31. 12. 2013, i ze stanov Společenství a uzavřel (i přes námitku
žalovaného, že Správce měl podle jeho žádosti rozúčtovat měsíční platby poměrně
mezi všechny spravované byty v jeho vlastnictví), že Správce v souladu s § 580
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013,
započítával platby žalovaného „na dlužné platby z předchozích let a zálohové
platby na jednotlivé byty v jeho vlastnictví“ a že žalovaný „neunesl důkazní
břemeno ohledně svých tvrzení“ o zaplacení žalované částky žalobci. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 13. 2. 2018, č. j. 6 Cmo 267/2016-325, rozsudek soudu prvního stupně (ve
znění opravného usnesení) potvrdil ve výroku I. a ve výroku II.
jej změnil tak,
že žalovaný je povinen nahradit žalobci na nákladech řízení částku 186.711,91
Kč (výrok I.); současně rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit na nákladech
odvolacího řízení žalobci částku 14.297,36 Kč (výrok II.). Odvolací soud se
plně ztotožnil se zjištěními soudu prvního stupně s tím, že skutkový stav byl
zjištěn dostatečně a provádění dalších důkazů je nadbytečné, a za správné
pokládal i jeho právní závěry, přičemž zdůraznil, že „žalovaný neprokázal“, že
příspěvky na správu domu a pozemku a skutečné náklady spojené s užíváním bytu
uhradil žalobci řádně a včas.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s odůvodněním, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při
jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Namítal, že v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 26
Cdo 4353/2010 nebyla splněna podmínka splatnosti nedoplatku za služby, neboť
vyúčtování žalobce za žalované období není řádné a úplné. Dále uvedl, že soudy
obou stupňů nerespektovaly zásadu priority a proporcionality dle judikatury
dovolacího soudu (rozsudek sp. zn. 21 Cdo 326/2004, či sp. zn. 28 Cdo
1128/2014), jestliže posoudily jako správný postup správce, který rozpočítával
měsíční platby žalovaného svévolně, údajně na základě principu priority na
nejstarší z evidovaných pohledávek, a nikoliv poměrně podle zásady
proporcionality mezi jednotlivé spravované byty. Poukazoval i na to, že se
odvolací soud dopustil procesních pochybení, neboť se jeho námitkami proti
rozsudku soudu prvního stupně nezabýval, skutkový stav zjistil neúplně a
dokazování o navržené důkazy nedoplnil, o důkazní povinnosti a o důkazním
břemenu jej nepoučil a své rozhodnutí adekvátně neodůvodnil. Navrhl proto, aby
rozhodnutí odvolacího soudu, případně obou soudů byla zrušena a věc byla
vrácena příslušnému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry napadeného rozhodnutí s tím,
že žalovaný v řízení neprokázal svá tvrzení o tom, že úhrady stanovené pro jeho
byt uhradil řádně a včas. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II, bod 2.
zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, a zjistil, že dovolání je podáno
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněnou osobou (účastníkem řízení)
za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Dovolání je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se
při řešení otázky zaplacení nákladů spojených se správou domu a pozemku
(splnění této povinnosti) a úhrady nedoplatku z vyúčtování za služby spojené s
užíváním jednotky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud se nejdříve
zabýval naplněností dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací
soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§ 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník), tedy zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve
znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“), a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Vlastníci jednotek podle z. č. 72/1994 Sb. mají právo i povinnost podílet se
na správě domu, v němž je jednotka umístěna (§ 13 odst. 1), a mají i povinnost
přispívat na náklady spojené se správou (tohoto) domu a pozemku (§ 15 odst. 1). Dlouhodobě ustálená soudní praxe vychází v oblasti občanskoprávních vztahů z
názoru, že v případě, že poskytnuté plnění nestačí na vyrovnání všech dluhů u
téhož věřitele a že dlužník při plnění neurčil, který z více dluhů (popřípadě v
jaké části) chce vyrovnat, pak při úvaze, který z dluhů byl za této situace
vyrovnán, lze vycházet – obecně vzato – buď ze zásady priority (přednostního
vyrovnání některého z více dluhů, založeného například na době jejich
splatnosti, na úrovni jejich zajištění, na jejich povaze apod.) nebo ze zásady
proporcionality (poměrného vyrovnání všech dluhů); nemůže-li se uplatnit zásada
priority, neboť pravidla stanovená pro přednostní vyrovnání dopadají na více
dluhů, je třeba postupovat – jak je zřejmé z povahy věci – podle zásady
proporcionality (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004, a ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. 26 Cdo 687/2014, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1649/2004, a ze
dne 10. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1436/2009). Uvedený právní názor je možné použít i v posuzované věci, kdy žalovaný jako
dlužník hradil své dluhy (měsíční úhrady spojené s vlastnictvím 24 bytových
jednotek) jednou platbou na účet Správce, který ji pak započítával (zúčtovával)
na pohledávky jednotlivých věřitelů (společenství vlastníků jednotek).
Vzhledem
k tomu, že šlo o pohledávky více věřitelů a nebylo tak možné určit, která z
pohledávek má právo přednostního uspokojení, a vzhledem k tomu, že žalovaný
mínil jednou platbou uspokojit všechny věřitele (žádného z nich z plateb
nevyloučil, naopak dopisem ze dne 6. 5. 2007 požádal o rozúčtování jím zasílané
částky „v poměru celkových nákladů“ na jednotlivé byty), měl Správce platbu
žalovaného rozpočítat mezi jednotlivá společenství vlastníků na základě
principu proporcionality a teprve u každého společenství vlastníků jednotlivě
postupovat při úhradě jeho pohledávek případně podle zásady priority. Z tohoto
důvodu neobstojí závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že Správce
mohl platby žalovaného započíst vždy na nejstarší z pohledávek (tedy
prioritně), když navíc nebylo ani prokázáno, že se o nejdříve splatné dluhy
jednalo. Protože způsob rozúčtování měsíčních plateb žalovaného Správcem mezi
jednotlivá společenství vlastníků má zásadní význam pro posouzení důvodnosti,
respektive výše uplatněného nároku žalobce, je právní posouzení věci odvolacím
soudem nesprávné. Důvodná je i námitka, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil od
judikatury dovolacího soudu v otázce splatnosti vyúčtování za služby spojené s
užíváním bytu. V rozsudcích ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 803/2002, ze
dne 11. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1814/2009, ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo
312/2018 (a v dalších rozhodnutích) Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr,
že o vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytů lze hovořit a
vyúčtování může přivodit splatnost nedoplatku plynoucího z tohoto vyúčtování
jen tehdy, obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena
cena provedené služby ve správné výši. Vyúčtování postrádající některou z
předepsaných náležitostí nebo znějící na cenu v nesprávné výši není řádným
vyúčtováním a není způsobilé vyvolat splatnost nedoplatku plynoucího z
vyúčtování (ani částečně). Aby se tak mohlo stát, musel by pronajímatel
vystavit nové úplné vyúčtování znějící na cenu ve správné výši. Dovolateli lze dát za pravdu i v tom, že odvolací soud zatížil řízení vadami,
které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
jestliže
ad 1) rozhodl v jeho neprospěch proto, že neunesl důkazní břemeno (žalovaný
dle odvolacího soudu neprokázal, že příspěvky na správu domu a pozemku a
skutečné náklady spojené s užíváním bytu žalobci uhradil), aniž jej o důkazní
povinnosti ve smyslu § 218a odst. 3 ve spojení s § 213b odst. 1 o. s. ř. řádně
poučil,
ad 2) vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. ad 1) Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že poučení o povinnosti
důkazní podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. spočívá v tom, že soud jednak
účastníka řízení vyzve, aby označil k prokázání všech svých sporných tvrzení
potřebné důkazy, a jednak mu sdělí, jaké by byly následky nesplnění této výzvy
(tedy, že účastník neunese důkazní břemeno a že proto nemůže být ve sporu nebo
jiné právní věci úspěšný).
K poučení o povinnosti důkazní soud nepřistupuje
pouze tehdy, je-li účastník nečinný; poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. soud poskytne jak účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil
žádný důkaz, tak i tehdy, jestliže účastník sice o svém sporném tvrzení důkaz
označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý sporné tvrzení prokázat, nebo
jestliže účastník o svém sporném tvrzení označil důkazy, přesto se mu však
nepodařilo jejich prostřednictvím sporné tvrzení prokázat (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009, publikovaný v
časopise Soudní judikatura pod č. 34, ročník 2011, nebo rozsudek velkého senátu
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo
619/2011, uveřejněný pod č. 115/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek). Poučovací povinnost podle ustanovení § 118a o. s. ř. v občanském soudním řízení
neplní jen soud prvního stupně. Povinnost poskytovat účastníkům potřebná
poučení, včetně poučení o povinnosti důkazní podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., zákon ukládá – jak je zřejmé z ustanovení § 213b odst. 1 o. s. ř. – také
odvolacímu soudu, který ji plní při odvolacím jednání; to neplatí jen tehdy,
kdyby v důsledku poskytnutého poučení podle ustanovení § 118a odst. 1, 2 nebo 3
o. s. ř. účastník měl uplatnit nové skutečnosti nebo nové důkazy v rozporu s
ustanoveními § 205a nebo § 211a o. s. ř. nebo kdyby měl uplatnit po poučení
poskytnutém podle ustanovení § 118a odst. 4 o. s. ř. taková procesní práva,
která jsou za odvolacího řízení ve smyslu ustanovení § 216 odst. 1 a 2 o. s. ř. nebo jinak nepřípustná (k tomu srov. výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2604/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
26. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1163/2013). V projednávané věci soud prvního stupně učinil závěr o tom, že dovolatel
neunesl důkazní břemeno ohledně zaplacení určených částek žalobci, třebaže mu,
jak vyplývá z obsahu spisu, řádné poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. neposkytl (při jednání dne 4. 9. 2015 jej sice vyzval ke specifikaci
konkrétních částek hrazených žalobci v rozhodném období ve prospěch jím
vlastněné jednotky, avšak o následcích nesplnění této výzvy jej nepoučil). Odvolací soud mohl zjednat nápravu v odvolacím řízení [srov. § 219a odst. 1
písm. a) o. s. ř.] tím, že by dovolateli sám příslušné poučení poskytl (srov. §
213b odst. 1 o. s. ř.) a jím případně navržené důkazy sám provedl [srov. § 205a
odst. 1 písm. d) a § 211a o. s. ř.], ztotožnil se však závěrem soudu prvního
stupně, aniž jeho pochybení napravil. ad 2) Soud prvního stupně učinil své závěry na základě nedostatečně zjištěného
skutkového stavu, což se projevilo zejména tím, že aniž provedl důkaz
vyúčtováními služeb za roky 2009 a 2010, rozhodl o oprávněnosti částek
nárokovaných z tohoto titulu, a tím, že řádně neobjasnil způsob rozúčtování
zálohových plateb žalovaného zasílaných na určený účet Správce v jednotlivých
měsících rozhodného období, a přesto ho vyhodnotil jako správný.
Odvolací soud
pak formálně skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho skutkové závěry
převzal a dokazování k uvedeným skutečnostem nedoplnil, třebaže důkazy k nim
účastníci v průběhu řízení navrhli. Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci a řízení před ním je zatíženo vadami, které mohly mít
(měly) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jelikož dovolací soud
neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci
rozhodnout), napadený rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k
tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také
na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a
podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu
prvního stupně (Krajskému soudu v Praze). Právní názor Nejvyššího soudu je pro (odvolací) soud (prvního stupně) závazný.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 5. 2019
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu