26 Cdo 2789/2024-181
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté
a soudců JUDr. Romana Šebka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně RT TORAX
Leasing, s. r. o., se sídlem v Ostravě – Zábřehu, Rudná 2378/100, IČO 25379658,
zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem v Ostravě, Čs. Legií
1719/5, proti žalované JML AUTOMOTIVE a. s., se sídlem v Praze 1, Rybná 682/14,
IČO 24733997, zastoupené Mgr. Radimem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1,
Na Příkopě 1096/19, o 391 590,91 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 203/2022, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2023, č. j. 28 Co 110/2023-144, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2023, č. j. 28 Co 110/2023-144,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 391 590,91 Kč s
příslušenstvím – úrokem z prodlení. Žalobu zdůvodnila tím, že se žalovanou
uzavřely 7. 2. 2020 nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl pronájem movité věci
– osobního automobilu registrační značky XY (dále jen „předmětný automobil“)
žalobkyní žalované, na dobu do 6. 2. 2023. Žalovaná měla hradit nájemné 13 231
Kč měsíčně, v nájemném byla zahrnuta i částka za pojištění předmětného
automobilu žalobkyní u pojistitele Generali Česká pojišťovna a.s. (dále též jen
„pojistitel“), zahrnující též havarijní pojištění. V průběhu nájemního vztahu
způsobil dne 22. 1. 2021 řidič předmětného automobilu D. M. dopravní nehodu,
při níž došlo k jeho rozsáhlému poškození. Náhrada škody byla žalobkyní
uplatněna u pojistitele; ten však odmítl žalobkyni vyplatit pojistné plnění s
odůvodněním, že je dána (sjednaná) výluka z pojištění představovaná tím, že
řidič D. M. v době dopravní nehody neměl oprávnění řídit toto vozidlo na území
České republiky (jak bylo pojistiteli potvrzeno sdělením Ministerstva dopravy).
„Vzhledem k zamítnutí pojistného plnění“ se žalobkyně domáhá náhrady jí vzniklé
škody (majetkové újmy) v důsledku poškození předmětného automobilu po žalované,
a to ve výši 391 590,91 Kč (obvyklá cena před poškozením 722 169,42 Kč – cena
po poškození 330 578,51 Kč). Žalobkyni vznikly též další náklady spojené s
vypracováním znaleckého posudku ve výši 2 500 Kč. Žalovaná měla částku 391
590,91 Kč uhradit do 20. 12. 2021.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též jen „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 9. 2. 2023, č. j. 27 C 203/2022-55, uložil žalované povinnost
zaplatit žalobkyni částku 391 590,91 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení
3. Vyšel ze zjištění, že shora uvedená nájemní smlouva byla mezi
účastnicemi uzavřena, předmětný automobil předán žalované, součástí hrazeného
nájemného byla i částka za pojištění předmětného automobilu žalobkyní u
pojistitele, zahrnující též havarijní pojištění. Při dopravní nehodě v průběhu
trvání nájemního vztahu, kdy předmětné vozidlo řídil D. M., byla na něm
způsobena škoda ve výši 391 590,91 Kč. Náhrada škody byla žalobkyní uplatněna u
pojistitele z titulu sjednaného havarijního pojištění; ten však odmítl
žalobkyni vyplatit pojistné plnění s odůvodněním, že je dána (sjednaná) výluka
z pojištění představovaná skutečností, že uvedený řidič neměl v době dopravní
nehody oprávnění k řízení předmětného automobilu na území České republiky.
Uzavřel, že žalovaná „neunesla důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že řidič
… v rozhodné době disponoval řidičským oprávněním pro příslušnou skupinu
motorových vozidel. … Žalovaná strana nepředložila žádný doklad o řidičském
oprávnění, byť vydaný oprávněným zahraničním orgánem, jenž by byl platným i s
odkazem na mezinárodní úmluvy…, předložený doklad D. M., neodpovídal shora
citovaným úmluvám, což vyplynulo z vyjádření Ministerstva dopravy“. Současně
zamítl, coby nadbytečné, provedení důkazu výslechem svědka D. M., jenž „má
osobní zájem na výsledku sporu, navíc za situace, kdy z ostatních soudu
předložených listinných důkazů vyplývá, že jmenovaný neměl k řízení motorového
vozidla řádné řidičské oprávnění požadované na území českého státu“, důkaz
e-mailem v anglickém jazyce od IDL Services Inc ze 6. 11. 2022, „když jednání
soudu je v úředním jazyce českém, navíc pro soud je důkaz e-mailovou komunikací
s IDL Services Inc zcela irelevantní, neboť z něj nevyplývají pro soud rozhodné
skutečnosti, tudíž zamítl i návrh žalované strany na doručení překladu
uvedeného dokumentu v českém jazyce“, i návrh na doručení potvrzení o platnosti
řidičského průkazu „od příslušné organizace v USA“, když „soud opakovaně
vyzýval v průběhu jednoho roku žalovanou k předložení příslušných dokladů,
které by vyvrátily tvrzení žalobkyně, avšak marně“.
4. Uzavřel, že řidič vozidla vskutku nebyl držitelem řidičského
oprávnění k řízení předmětného automobilu v době dopravní nehody ve smyslu § 3
odst. 3 písm. a), § 90 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále
též jen „zákon o silničním provozu“); proto je žalobkyní uplatněný nárok z
uvedeného důvodu, včetně příslušenství – zákonného úroku z prodlení dle § 1970
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“) a nařízení vlády
č. 351/2013 Sb., opodstatněný.
5. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 11. 10. 2023, č. j. 28 Co 110/2023-144, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok II).
6. Odvolací soud, jenž odkázal na skutkové závěry soudu prvního stupně,
uzavřel, že účastnice uzavřely smlouvu o nájmu dopravního prostředku ve smyslu
§ 2321 a násl. o. z., jejíž nedílnou součástí byly všeobecné smluvní podmínky
nájemní smlouvy žalobkyně. Žalobkyně odevzdala žalované předmět nájmu
(předmětný automobil) spolu s potřebnými doklady. Žalovaná smlouvou (mimo jiné)
„na sebe vzala rizika výskytu vad, poškození, zničení, ztráty, odcizení a
předčasného opotřebení předmětu nájmu, a to i tehdy, dojde-li k tomu bez jejího
zavinění“. Zavázala se, že při užívání předmětu nájmu bude „zejména dodržovat
obecně závazné právní předpisy platné pro provoz předmětu nájmu“. Žalobkyně
sjednala pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem předmětného
automobilu a jeho havarijní pojištění.
7. Protože „žalovaná založila svoji obranu na tvrzení, že D. M. v době
dopravní nehody měl platné řidičské oprávnění k řízení motorových vozidel, tedy
že důvod pro výluku z pojištění nebyl dán, a že tudíž není povinna hradit
žalobkyni škodu“ (způsobenou na předmětném automobilu při dopravní nehodě),
poučil odvolací soud při jednání žalovanou dle § 118a odst. 3 o. s. ř., „aby
označila důkaz k prokázání shora uvedeného obranného tvrzení a dal jí poučení o
možném nepříznivém důsledku“. Žalovaná k důkazu předložila řidičský průkaz D.
M. č. XY vydaný v USA, dále navrhla důkaz spisem Policie České republiky o
vyšetřování dopravní nehody. Odvolací soud tyto důkazy provedl a zjistil, že
„předložený řidičský průkaz č. XY byl vydán v USA 4. 10. 2022, tedy není
důkazem způsobilým prokázat, že v době dopravní nehody (22. 1. 2021) měl D. M.
řidičské oprávnění na území České republiky“. Ze spisu Policie České republiky
o šetření dopravní nehody vzal přitom odvolací soud za zjištěné, že D. M.
orgánům Policie České republiky dne 22. 1. 2021 na místě dopravní nehody
předložil řidičský průkaz č. XY, vydaný v USA dne 27. 8. 2011. S odkazem na
ustanovení § 3 odst. 3 písm. a), § 104, § 116, § 118 odst. 2 zákona o
silničním provozu odvolací soud uzavřel, že „řidičský průkaz vydaný v USA lze
na území České republiky užívat jen s platným mezinárodním řidičským průkazem,
přičemž USA jsou smluvní stranou pouze starší ženevské Úmluvy o silničním
provozu z r. 1949, a podle té má mezinárodní řidičský průkaz platnost pouze 1
rok“. Proto „řidičský průkaz předložený orgánům Policie České republiky vydaný
v USA dne 27. 8. 2011 není důkazem způsobilým prokázat, že v době dopravní
nehody měl D. M. řidičské oprávnění na území České republiky“. Z těchto důvodů
dospěl k závěru, „že žalovaná se svojí obranou neuspěla, neboť se jí nepodařilo
prokázat, že v době dopravní nehody měl D.M. řidičské oprávnění k řízení
motorového vozidla na území České republiky“. Žalobkyně „v souladu se smluvním
ujednáním účastníků nejprve uplatnila nárok na pojistné plnění u pojišťovny,
leč z důvodu shora popsané výluky z pojištění jí pojišťovna plnění odmítla,
proto po právu uplatnila nárok na náhradu škody proti žalované“. Žalovaná
„porušila povinnost z nájemní smlouvy“ a podle § 2913 odst. 1 o. z. je povinna
nahradit škodu z toho vzniklou druhé straně.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, podala
žalovaná (dále též jen „dovolatelka“) dovolání. Dovozuje přípustnost svého
dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Zde namítá, že
odvolací soud nedostál své povinnosti „řádně a srozumitelně odůvodnit své
rozhodnutí tak, aby z něj byly zjevné jeho právní úvahy a souvislost těchto
úvah se skutkovými zjištěními“, a že se nevypořádal s důkazními návrhy
účastníků, neprovedení navrhovaných důkazů řádně neodůvodnil. S odkazem na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 78/2021, a další v
dovolání citovaná rozhodnutí dovolatelka dovozuje, že v dané věci „absence
nosné právně kvalifikační úvahy, jež zcela znemožňuje provedení dovolacího
přezkumu, zakládá odklon od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu podle § 237 o.
s. ř., nesprávnost právního posouzení věci a zároveň zatěžuje řízení vadou ve
smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.“. Není vysvětlen závěr odvolacího
soudu, že původní řidičský průkaz D. M. není důkazem způsobilým prokázat, že
měl v době dopravní nehody řidičské oprávnění na území České republiky.
Odvolací soud se nezabýval platností tohoto řidičského průkazu, zda měl v době
nehody řidič trvalý pobyt na území České republiky, případně kdy se ve smyslu §
116 zákona o silničním provozu do České republiky vrátil. Nezohledňuje též
nikterak skutečnost, že „součástí soudního spisu je také mezinárodní řidičský
průkaz pana M.“. Není řádně (srozumitelně, na základě jakých skutkových
zjištění a skutkových a právních závěrů) zdůvodněn závěr odvolacího soudu, že
řidič předmětného automobilu v době dopravní nehody „nedisponoval oprávněním k
řízení motorových vozidel na území České republiky“. V rozporu se závěry
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3062/2021, a
dalších v dovolání citovaných rozhodnutí odvolací soud též neprovedl některé
žalovanou navrhované důkazy, ačkoliv jejich navržení sám cituje ve svém
rozsudku (bod 6.), aniž by se k nim vyjádřil, neodůvodnil jejich neprovedení.
Dle žalované přitom „nebyly naplněny předpoklady pro aplikaci příslušné výluky
z pojištění a žalobkyni svědčí pouze nárok na pojistné plnění vůči
pojistiteli“. Odvolací soud neprovedl řádný výklad smluvních ujednání pojistné
smlouvy, jenž je zásadní, neboť „nárok žalobkyně vůči žalované může být dán
pouze v situaci, kdy není dán její nárok vůči pojistiteli“. Z rozsudku
odvolacího soudu není seznatelné, „jaký vliv má případný konkrétní defekt
řidičského průkazu“ na právo žalobkyně požadovat náhradu vzniklé škody po
žalované. Dovolatelka proto navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení
mu věci k dalšímu řízení, případně jeho změnu tak, aby byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně a žaloba zcela zamítnuta.
9. Dovolání podané včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§
240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky
(§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) je přípustné dle § 237 o. s. ř., neboť při řešení
procesní otázky, za splnění jakých předpokladů může soud odmítnout provést
účastníkem navržené důkazy, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu; proto je dovolání též opodstatněné.
10. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud podle § 242 odst. 3 věta
druhá o. s. ř. přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
11. Z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. plyne soudu povinnost v
odůvodnění svého rozsudku uvést podstatný obsah přednesů, stručně a jasně
(výstižně) vyložit, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které
důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů
řídil, proč neprovedl i další důkazy, a posoudit zjištěný skutkový stav podle
příslušných ustanovení právních předpisů, jichž použil.
12. Povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to
způsobem upraveným v § 157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a
spravedlivého procesu vyplývajících z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a
svobod a z čl. 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na
spravedlivý proces (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn.
30 Cdo 3312/2016).
13. Nelze-li z odůvodnění rozsudku zjistit skutková zjištění (ať již
pro jejich absenci, nebo neurčitost či nesrozumitelnost jejich vyložení v
odůvodnění rozsudku, anebo pro rozpornost dílčích skutkových zjištění ve vztahu
k závěru o skutkovém stavu věci) předvídaná v hypotéze právní normy, kterou
soud v daném případě aplikoval, případně skutková zjištění, jež nakonec soud
pod předmětnou právní normu neaplikoval, maje za to, že podmínky pro takovou
aplikaci splněny nebyly, pak je třeba přijmout závěr, že na základě takto
zjištěného skutkového stavu soud posoudil věc po právní stránce nesprávně
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010).
14. Pro rozsudek odvolacího soudu platí § 157 odst. 1, 2 o. s. ř.
přiměřeně (srov. § 211 o. s. ř.), potud, pokud to odpovídá přezkumné povaze
jeho činnosti v odvolacím řízení. Proběhlo-li však před odvolacím soudem
dokazování, musí se odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí vypořádat s výsledky
dokazování obdobně jako soud prvního stupně.
15. Jestliže v dané věci odvolací soud, který poskytl žalované poučení
dle § 118a odst. 3 o. s. ř. (jak se podává též z odůvodnění jeho rozsudku), a
následně doplňoval dokazování k otázce, zda a jaké oprávnění k řízení
předmětného automobilu jeho řidič v době dopravní nehody měl, ve svém rozsudku
uzavřel, že „žalovaná se svojí obranou neuspěla, neboť se jí nepodařilo
prokázat, že v době dopravní nehody měl D. M. řidičské oprávnění k řízení
motorového vozidla na území České republiky“, aniž se vypořádal s tím, proč
neprovedl další k této skutečnosti žalovanou navrhované (a jí v odvolání
opětovně uplatňované; srov. bod 6. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu)
důkazy, shora uvedeným požadavkům na odůvodnění svého rozsudku nedostál. Jinými
slovy, rozsudek odvolacího soudu je založen na závěru o neunesení důkazního
břemene žalovanou ohledně skutečnosti, již odvolací soud považoval za právně
významnou a ve vztahu k níž žalované poskytl poučení dle § 118a odst. 3 o. s.
ř., aniž je žalované (jež z tohoto důvodu ve sporu prohrála) jakkoliv
vysvětleno, proč odvolací soud neprovedl jiné, jí k této skutečnosti již dříve
uplatňované důkazy.
16. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že je
sice na soudu, které důkazy provede, a které nikoliv (srov. § 120 odst. 1 o. s.
ř.), nesmí jít ovšem o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům
vyhověno, musí být v rozhodnutí vysvětleny, zejména jedná-li se o důkazní
návrhy toho z účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, ze dne 24. 5.
2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2870/2011, ze
dne 15. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5003/2015, a ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32
Cdo 2570/2017). Neakceptování důkazního návrhu by se zpravidla mělo opírat o
argumenty, že tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován
důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, případně že důkaz není s
to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost (tzn. nedisponuje vypovídací
potencí k danému tvrzení) nebo že jde o nadbytečný důkaz (tj. tvrzení, k jehož
ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez
důvodných pochybností prokázáno), k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 8. 2017, sen. zn. 29 NSCR 90/2015). Ve světle judikatury Ústavního soudu, z
níž vychází ve své rozhodovací praxi též Nejvyšší soud, jde o tzv. opomenuté
důkazy, s nimiž Ústavní soud spojuje nejen posouzení rozhodnutí jako
nepřezkoumatelného, ale současně též závěr o porušení práva na spravedlivý
proces (z četných rozhodnutí Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 18. 4.
2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, uveřejněný pod číslem 63/2001 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02,
uveřejněný pod číslem 109/2002 tamtéž, a nález ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II.
ÚS 1912/07, uveřejněný pod číslem 85/2008 téže sbírky, z rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu např. rozsudky ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011, nebo ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4075/2016). Jde zde
tak současně o vadu řízení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jež mohla mít vliv na
správnost rozhodnutí, neboť byly porušeny základní procesní požadavky kladené
na soud ohledně způsobu dokazování a vypořádání se s důkazními návrhy
účastníků.
17. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu též není zřejmé, z čeho plyne
jeho skutkový závěr, že žalobkyně nejprve uplatnila nárok na pojistné plnění u
pojišťovny „v souladu se smluvním ujednáním účastníků“ (srov. bod 25.
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V tomto směru absentují příslušná
podkladová skutková zjištění např. z nájemní smlouvy, všeobecných smluvních
podmínek žalobkyně a není proveden navazující výklad takového smluvního
ujednání účastníků. Není tak ani seznatelná navazující právní úvaha odvolacího
soudu, jež zřejmě podmiňuje (není však zřejmé, z jakých důvodů) právo žalobkyně
uplatnit odvolacím soudem kvalifikovaný nárok na náhradu škody dle § 2913 a
násl. o. z. vůči žalované neúspěšným uplatněním žalobkyní vůči jejímu
pojistiteli práva na výplatu pojistného plnění z pojistné události
představované předmětnou dopravní nehodou (srov. opět bod 25. odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu), jakkoliv jde jinak o nároky samostatné (srov. též §
2758 odst. 1, § 2811, § 2820 odst. 1 o. z.).
18. Absence takové úvahy, jež zcela znemožňuje provedení dovolacího
přezkumu, zakládá odklon od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu podle § 237 o.
s. ř., nesprávnost právního posouzení věci a zároveň zatěžuje řízení vadou ve
smyslu § 242 odst. 3, věty druhé o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 9. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 78/2021).
19. Ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. soudu ukládá dostatečně vysvětlit
své úvahy, včetně právního posouzení věci a konkrétního předpisu, z něhož
vychází (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 176/96,
a ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013).
20. Ze shora uvedeného vyplývá, že napadený výrok I rozsudku odvolacího
soudu není z pohledu uplatněných dovolacích námitek správný (neobstojí).
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.)
dovolatelka použila opodstatněně.
21. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu [§ 243d
odst. 1 písm. b) o. s. ř.], napadený rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), včetně závislého výroku II o náhradě nákladů
řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř., ve
spojení s § 243f odst. 4 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
22. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g
odst. 1 věta první o. s. ř.).
23. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů,
vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2024
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu