USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D. a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Gihón a.s., se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Máchova 1121/4, IČO 27960587, zastoupené Mgr. Lucií Karalovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Bucharova 2657/12, proti žalované CCA Group a.s., se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Karlovo náměstí 288/17, IČO 25695312, zastoupené JUDr. Ing. Adamem Černým, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Dřevná 382/2, o 2 548 119,48 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 69/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2024, č. j. 53 Co 133, 134/2024-398, , takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 22 699,60 Kč k rukám Mgr. Lucie Karalové, advokátky se sídlem v Praze 5, Bucharova 2657/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 2 548 119,48 Kč s příslušenstvím – úrokem z prodlení (blíže specifikovaným), s odůvodněním, že účastnice – žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaná jako nájemkyně, uzavřely dne 4. 5. 2016 nájemní smlouvu ohledně prostoru k podnikání – budovy čp. 1068, stavba pro administrativu, součást pozemku parcely č. 9334 v katastrálním území a obci Plzeň, včetně jejího dodatku č. 1 ze dne 24. 9. 2018 (dále též jen „předmětná nájemní smlouva“). Žalovaná neuhradila ničeho na nájemném za období leden – listopad 2020, v tomto období jeho výše činila ročně 2 460 Kč/m? + DPH 21 % při výměře 556,95 m?, splatné bylo čtvrtletně po 414 453,34 Kč (včetně DPH) na základě vystavené faktury žalobkyně.
Žalovaná dluží nájemné v těchto výších za období leden – březen 2020, duben – červen 2020, červenec – září 2020. Dále, protože nájemní smlouva skončila dnem 30. 11. 2020, za období říjen – listopad 2020 nájemné ve výši 276 302,90 Kč (včetně DPH). Žalovaná též neuhradila sjednanou platbu za službu – správu budovy ve výši 26 250 Kč měsíčně + DPH, splatnou měsíčně, a dluží tak za měsíce srpen – listopad 2020 vždy po 31 762,50 Kč (včetně DPH). Pro případ prodlení žalované s hrazením nájemného a služeb byla sjednána smluvní pokuta 0,25 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení, již žalobkyně ze shora uvedených neuhrazených plateb nájemného a služeb (platby za správu budovy) v žalobě uplatnila vždy za období od jejich splatnosti ke dni podání žaloby (žaloba datována 30.
3. 2021, soudu podána 31. 3. 2021), v celkové výši 891 806,56 Kč. Žalobkyně uplatnila též paušální náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávek, za každou z dílčích (jednotlivě fakturovaných) pohledávek ve výši 8 x 1 200 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jen „soud prvního stupně“) – poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 17. 8. 2022, č. j. 28 C 69/2021-177, byl na základě podaného odvolání žalované zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2023, č. j. 53 Co 35/2023-234, v jeho výrocích I, II a IV (vyjma výroku III o zamítnutí žaloby v části o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 9 600 Kč coby paušální náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávek), rozsudkem ze dne 2. 8. 2023, č. j. 28 C 69/2021-299, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 30. 10. 2023, č. j. 28 C 69/2021-334, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 646 719,92 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky I a IV), dále jí uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 891 806,56 Kč do tří
3. Na základě odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 6. 2024, č. j. 53 Co 133,134/2024-398, řízení o odvolání žalobkyně proti výroku I (rozsudku soudu prvního stupně) zastavil (pro zpětvzetí odvolání v tomto rozsahu žalobkyní; výrok I), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně úroku z prodlení z částky 31 762,50 Kč od 26. 11. 2020 do zaplacení změnil tak, že žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 31 762,50 Kč od 26. 11. 2020 do 25. 12. 2020 zamítl, ve zbylém rozsahu rozsudek v tomto výroku, jakož i ve výroku II potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení „před soudy obou stupňů“ (výrok III).
4. Odvolací soud vyšel, shodně se soudem prvního stupně, ze zjištění, že žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaná jako nájemkyně uzavřely dne 4. 5. 2016 nájemní smlouvu ve znění jejího dodatku č. 1 ze dne 24. 9. 2018, jejímž předmětem byl pronájem budovy č. p. 1068 na adrese Krátká 3, Plzeň (dále opět jen „předmětná nájemní smlouva“). V nájemní smlouvě (ve znění dodatku) bylo sjednáno nájemné ve výši 2 460 Kč za m? + DPH/ročně za celkovou užitnou plochu 556,95 m?, dále byla sjednána cena za službu – správu pronajímané budovy ve výši 26 250 Kč + DPH měsíčně.
Součástí smlouvy bylo i ujednání o smluvní pokutě pro případ prodlení žalované s úhradou nájemného a služeb ve výši 0,25 % z dlužné částky denně za každý započatý den prodlení. Nájemní vztah skončil ke dni 30. 11. 2020, přičemž žalovaná neuhradila žalobkyni nájemné za období leden až listopad 2020 v celkové výši 1 519 665,92 Kč a dále za správu nemovitosti za období srpen 2020 až listopad 2020 částku ve výši 127 050 Kč. V době sjednání nájemní smlouvy byl předsedou představenstva žalobkyně i žalované Ing.
Jiří Laciga a místopředsedkyní představenstva žalobkyně i žalované Ing. Ilona Aubrechtová; za obě uvedené společnosti byli oprávněni jednat předseda a místopředseda představenstva samostatně. Za žalobkyni nájemní smlouvu uzavíral Ing. Jiří Laciga a za žalovanou Ing. Ilona Aubrechtová. Jediným akcionářem žalované se v roce 2019 stala společnost CCA Suisse, AG. V době uzavření předmětné nájemní smlouvy byl členem představenstva žalované Ing. arch. Ondřej Laciga a členem dozorčí rady Olga Lacigová.
Předseda představenstva žalobkyně Ing. Jiří Laciga, před uzavřením předmětné nájemní smlouvy v březnu 2016, informoval jediného člena dozorčí rady žalované Olgu Lacigovou a jediného člena představenstva žalované Ing. arch. Ondřeje Lacigu o záměru uzavřít předmětnou nájemní smlouvu, jejímž předmětem měl být nájem výše uvedené budovy, a to v souvislosti s rozhodnutím valné hromady žalované ze dne 2. 3. 2016, kterým došlo ke schválení projektu „Rozdělení odštěpením sloučením s již existující společností“, na základě kterého byla odštěpena část majetku žalované do žalobkyně (včetně předmětu nájmu).
Proti uvedenému postupu nebylo ze strany těchto osob žádných námitek. Žalovaná po uzavření nájemní smlouvy hradila nájemné do ledna 2020 a služby spojené s užíváním předmětu nájmu (nebytového prostoru) do července 2020. Při právním posouzení věci odvolací soud uzavřel, že Ing. Ilona Aubrechtová, která podepsala nájemní smlouvu za žalovanou jako místopředsedkyně jejího představenstva, porušila svou zákonnou notifikační povinnost podle § 54 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích).
Předmětnou nájemní smlouvu nelze považovat za neplatnou jen proto, že obě účastnice smlouvy byly personálně propojeny (byly ovládány zčásti totožnými osobami). Ani argument, že nájemné bylo podle žalované sjednáno v nepřiměřené výši, nečiní smlouvu neplatnou.
5. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že došlo k dodatečnému schválení právního jednání ve smyslu § 440 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) žalovanou. Potřeba uzavřít nájemní smlouvu se podává z notářského zápisu ze dne 2. 3. 2016 o rozhodnutí valné hromady žalované a byla dána tím, že žalovaná v budově měla své provozovny; tento „krok“ byl žalobkyní konzultován s orgány žalované ještě před jeho učiněním a nebylo proti němu výhrad. Od uzavření nájemní smlouvy až do ledna 2020 bylo žalovanou nájemné řádně hrazeno, hrazeno být přestalo až po majetkovém převzetí žalované (po převodu akcií na švýcarskou společnost).
Implicitně tím, že přebírající společnost (investor) převzetí žalované společnosti dokončila, vyjádřila „souhlas s existujícími závazky žalované a byla si zcela zřejmě vědoma povinnosti k jejich plnění“. S ohledem na skutečnost, že faktura za správu budovy za měsíc listopad 2020 byla splatná až dne 25. 12. 2020, je úrok z prodlení z částky 31 762,50 Kč od 26. 11. 2020 do 25. 12. 2020 (před samotnou splatností faktury) nedůvodný.
6. Ohledně uplatněné pohledávky smluvní pokuty odvolací soud – při aplikaci rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněného pod č. 76/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 76/2023“) – zohlednil, že předmětná nájemní smlouva obsahující ujednání o smluvní pokutě (pro případ prodlení s úhradou nájemného či poplatku za správu budovy pokutu ve výši 0,25 % denně z dlužných částek za každý započatý den prodlení) byla uzavírána mezi dvěma obchodními korporacemi při výkonu jejich podnikatelské činnosti a obě strany si v tomto vztahu byly rovny (žádná z nich neměla slabší postavení). I kdyby bylo možné připustit, že v době sjednávání smlouvy mohla být funkce smluvní pokuty s ohledem na personální propojení obou stran smlouvy „poněkud potlačena“, nelze uzavřít, že „by smluvní pokuta neplnila (nemohla plnit) svou funkci do budoucna“. Smlouva byla uzavírána na dobu neurčitou a povinnosti z ní žalovaná přestala plnit od ledna 2020, respektive srpna 2020, tedy v době korespondující majetkovým a personálním změnám, ke kterým u žalované došlo. I když v době uzavírání smlouvy „nemusela žalobkyně předvídat, že se ujednání o smluvní pokutě bude aktivovat, okolnost nastalá později (na konci roku 2019, představovaná majetkovým převzetím žalované společnosti) je právě tou okolností (později nastalou, k níž je třeba přihlížet), svědčící pro to, že ujednání o smluvní pokutě svou funkci plní. I s ohledem na okolnosti porušení smluvní povinnosti tak lze podle odvolacího soudu uzavřít, že v tomto konkrétním případě ujednání o smluvní pokutě plní jak funkci motivační, tak i funkci sankční. Zohlednil, že „sama žalobkyně přitom nepožaduje smluvní pokutu za celou dobu neplnění povinností, nýbrž smluvní pokutu kapitalizovala ke dni podání žaloby (požaduje tedy méně, než by podle smluvního ujednání mohla)“. Žalobkyně neměla jiné příjmy ani nevykazovala žádnou jinou činnost, „tudíž je zřejmé, že porušení smluvní povinnosti a absence plnění ze smlouvy se muselo do jejích poměrů projevit velice nepříznivě (porušení povinnosti žalovanou pro ni muselo znamenat významný zásah do jejích práv)“. Proto odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – uzavřel, že nejsou dány důvody pro moderaci smluvní pokuty postupem podle § 2051 o. z.
7. Odvolací soud též uvedl, že nedoplnil dokazování dle návrhu žalované, učiněném při odvolacím jednání, a to e-mailem ze dne 19. 12. 2018 a listinou označenou jako dodatek č. 2 předmětné nájemní smlouvy, neboť tomu brání princip neúplné apelace; není splněna žádná z výjimek dle ustanovení § 205a o.s.ř. Neobstojí argumentace žalované, že tyto důkazní návrhy byly žalobkyní „zatajeny“, když „dodatek k nájemní smlouvě měla podepsat Ing. Aubrechtová a V. a e-mailová komunikace měla proběhnout mezi Ing. Aubrechtovou a E. K“. E-mail ze dne 19. 12. 2018 ani „neobsahuje žádné skutečnosti, které by mohly mít vliv na doposud zjištěný skutkový stav věci“.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti všem jeho výrokům) podala žalovaná (dále též jen „dovolatelka“) včasné dovolání. Dovozuje přípustnost svého dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně. Nesouhlasí se závěrem, že nebyly splněny předpoklady pro moderaci sjednané smluvní pokuty; odvolací soud se „při přezkumu její přiměřenosti“ odchýlil od pravidel stanovených v R 76/2023 (a dalších v dovoláních citovaných rozhodnutích), neboť „upozadil okolnosti jejího sjednání, přičemž tato v posuzovaném případě neplnila žádnou funkci, a dále také nepřihlédl k okolnostem porušení smluvní povinnosti žalované a k fakticky nulovým dopadům takového porušení do sféry žalobkyně“. Nárok žalobkyně na smluvní pokutu byl sjednán v okamžiku, kdy žalobkyni a žalovanou ovládaly totožné osoby a „žalovaná tak neměla faktickou možnost obsah smlouvy jakýmkoliv způsobem ovlivnit“.
9. Soudem předpokládanou funkci sjednané smluvní pokuty soud nemohl bez provedení výslechu Ing. Ilony Aubrechtové, bývalé členky představenstva žalobkyně a žalované, jejž žalovaná opakovaně navrhovala, řádně zjistit.
10. Žalobkyně „předpokládala a plánovala“, že nájem nebytových prostor je pouze dočasného charakteru, po uplynutí „doby požadavku udržitelnosti projektu chtěla žalobkyně prostory přestavět a tyto zpeněžit nebo dále pronajímat jako bytové prostory“. Proto musela „po uplynutí této doby zaniknout také jakákoli případná funkce“ smluvní pokuty.
11. Není podložen a je chybný závěr soudu, že „porušení smluvní povinnosti se muselo projevit do poměrů žalobkyně velice nepříznivě, neboť tato neměla žádné jiné příjmy“.
12. Ohledně posouzení přiměřenosti sjednané smluvní pokuty bylo namístě „provést rozsáhlejší dokazování tak, aby byla náležitě zjištěna funkce smluvní pokuty a její přiměřenost s přihlédnutím k okolnostem přítomným v době sjednávání smluvní pokuty a porušení smluvní povinnosti“.
13. Jestliže soud „bez provedení jakéhokoli dokazování stran přiměřenosti smluvní pokuty o této rozhodl na základě svých chybných předpokladů a pouze částečných tvrzeních žalobkyně i žalované“, dopustil se dle dovolatelky „porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí, resp. zákazu vydání překvapivého rozhodnutí“.
14. Odvolací soud rovněž „nerespektoval požadavek na odůvodněnost rozhodnutí stran vypořádání veškerých účastníky řízení uplatněných tvrzení a navržených důkazů“.
15. O záměru žalobkyně vymáhat vůči žalované celý nárok na uhrazení smluvní pokuty až do úplného uhrazení svědčí zejména skutečnost, že žalobkyně již (v mezidobí) další část nároku na uhrazení smluvní pokuty ve výši 876 874,63 Kč s příslušenstvím uplatnila soudní žalobou.
16. Nesplněná notifikační povinnost Ing. Ilony Aubrechtové uzavírající za žalovanou předmětnou nájemní smlouvu „nemohla být v žádném případě nahrazena sdělením Ing. Jiřího Lacigy, neboť tento předmětnou smlouvu za žalovanou neuzavíral. Pokud notifikační povinnost náležela Ing. Iloně Aubrechtové, tuto nemohla splnit jiná osoba“. Žalovaná nemohla následně předmětnou nájemní smlouvu konkludentně schválit tím, že část předmětu nájmu fakticky užívala a platila nájemné, neboť tak činila pouze na podkladě rozhodnutí osob ve statutárním a kontrolním orgánu jednajících ve střetu zájmu k oběma zúčastněným společnostem. Proto nemohlo mít ani sdělení Ing. Jiřího Lacigy o záměru uzavřít nájemní smlouvu žádné právní důsledky spočívající ve splnění notifikační povinnosti nebo dodatečném schválení právního jednání za žalovanou. Žalovaná fakticky nemohla projevit svou vůli být smlouvou vázána až „do okamžiku změny ve vedení žalované společnosti“. Stejně tak „žalovaná nebyla v předmětném období schopna jakkoli ovlivnit obsah smlouvy a v ní sjednané podmínky, když zde nebyla žádná ve vztahu k žalobkyni nezávislá osoba“.
17. Odvolací soud též v rozporu s ustanovením § 205a o. s. ř. nezohlednil navržený důkaz – dodatek č. 2 k předmětné nájemní smlouvě ze dne 17. 12. 2019, na jehož základě byla mimo jiné zrušena sjednaná smluvní pokuta. Existence tohoto dodatku byla ze strany žalobkyně „zatajena“, žalovaná se o něm dozvěděla až bezprostředně před jednáním odvolacího soudu, a to od bývalé místopředsedkyně představenstva Ing. Ilony Aubrechtové, přičemž teprve před jednáním odvolacího soudu tato předmětný dodatek předložila. Žalovaná tak nemohla takový důkaz bez své viny včas (před soudem prvního stupně) uvést a zároveň je tento důkaz významný pro posouzení věci. Skutečnost, že tento dodatek č. 2 měla podepsat Ing. Aubrechtová a T. V., pak „bez dalšího neznamená, že žalovaná musela o uzavřeném dodatku č. 2 vědět, což také nevěděla, kdy tento nebyl založen mezi účetními doklady týkající se žalované společnosti a byl vydán až Ing. Ilonou Aubrechtovou“. Žalované „nebylo od původního vedení ani z účetních dokladů společnosti známo, že k předmětné nájemní smlouvě byly uzavřeny nějaké dodatky“.
18. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
19. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Poukazuje mimo jiné na to, že žalovaná „pouze rekapituluje skutková tvrzení“ a svůj nesouhlas s právním posouzením „zakládá na spekulacích a křivých obviněních“. Dodatek č. 2 byl jako důkaz v odvolacím řízení nepřípustný ve smyslu § 205a o. s. ř., neboť „kdo jiný, než především Ing. Aubrechtová jako člen představenstva žalované, by měl dle názoru žalované dodatek podepsat a držet, aby jeho podepsání a vědomost o něm byly přičitatelné žalované“. Odvolací soud svůj závěr o nepřípustnosti tohoto důkazu řádně odůvodnil. Rozsudek odvolacího soudu není pro žalobkyni ani překvapivý, neboť odvolací soud nevzal v úvahu nic jiného, než co bylo účastníkům řízení známo. Ohledně přiměřenosti smluvní pokuty odvolací soud provedl příslušný test ve smyslu R 76/2023. Žalobkyně proto navrhla odmítnutí dovolání žalované.
20. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti.
21. Ve smyslu ustanovení § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání, jež je upravena v ustanoveních § 237 až § 238a o. s. ř., oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 o. s. ř. tím nejsou dotčena.
22. V dané věci je dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy včetně jeho výroku I o zastavení řízení o odvolání žalobkyně a té části výroku II, jíž byl částečně změněn výrok I rozsudku soudu prvního stupně a žaloba o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročn ě z částky 31 762,50 Kč od 26. 11. 2020 do 25. 12. 2020 zamítnuta. V tomto rozsahu však dovolání žalované není (subjektivně) přípustné.
23. Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu § 243c odst. 3, § 240 odst. 1 a § 218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
24. Je tomu tak proto, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7.1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2000, pod číslem 7, ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod č. 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, či důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 327/2004, uveřejněného pod č. 45/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
25. Ve shora uvedeném rozsahu však rozsudek odvolacího soudu nepůsobí újmu na právech dovolatelky a neukládá jí žádné povinnosti. Odvolací soud v tomto rozsahu žalované neuložil žádnou povinnost, rozhodnutí se netýkalo ani jejího procesního postavení, neboť bylo „pouze“ zastaveno řízení o odvolání žalobkyně (tedy nikoliv o odvolání žalované) a žaloba vůči žalované zčásti zamítnuta.
26. Dovolatelka výslovně svým dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu i v jeho nákladovém výroku III. Zde však platí, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí odvolacího soudu (objektivně) přípustné.
27. Ve zbylém rozsahu dovolání žalované (dovolatelky) proti potvrzující části výroku II rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“), a neshledal jej rovněž přípustným.
28. Ohledně právních závěrů odvolacího soudu při posouzení žalobkyní uplatněného nároku na smluvní pokutu je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
29. V R 76/2023 Nejvyšší soud vysvětlil, že přiměřenost smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o. z. se posuzuje s ohledem na to, jakým způsobem a za jakých okolností nastalo porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou a v jaké míře se dotklo zájmů věřitele, které měly být sjednáním smluvní pokuty chráněny. Soud nezkoumá nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě, nýbrž nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu. Přihlédne přitom nejen k okolnostem známým již v době sjednávání smluvní pokuty, ale též k okolnostem, které zde byly při porušení smluvní povinnosti, jakož i k okolnostem, které nastaly po jejím porušení, mají-li v porušení smluvní povinnosti nepochybně původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné.
30. Uvedená hlediska odvolací soud – jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku – aplikoval; jeho úvahy v tomto směru nejsou nepřiměřenými (viz bod 20. odůvodnění rozsudku). Zohlednil postavení účastnic při uzavírání předmětné nájemní smlouvy, povahu zajištěné povinnosti, funkci smluvní pokuty a význam utvrzené povinnosti pro žalobkyni (účastnice sjednaly předmětnou nájemní smlouvu v postavení rovnoprávných podnikatelů; předmětem byl nájem budovy pro účely podnikatelské činnosti žalované, kterou také vyvíjela; za to žalovaná hradila žalobkyni, řádně, nájemné, a to po dobu několika let, hradit ho přestala až v souvislosti se změnou své vlastnické struktury; žalobkyně přitom jiné příjmy neměla, nevykazovala jinou činnost k jejich dosažení). Okolnosti tehdejšího personálního propojení účastnic a následné změny vlastnické (akcionářské) struktury žalované (kterých se dovolatelka coby důvodu pro moderaci smluvní pokuty dle § 2051 o. z. dovolává) nejsou z pohledu hledisek přiměřenosti sjednané smluvní pokuty vytyčených výše citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu bez dalšího významné.
31. Stran uplatňování dovolací námitky, že nesplněná notifikační povinnost Ing. Ilony Aubrechtové „nemohla být v žádném případě nahrazena sdělením Ing. Jiřího Lacigy, neboť tento předmětnou smlouvu za žalovanou neuzavíral“, a že jestliže „notifikační povinnost náležela Ing. Iloně Aubrechtové, tuto nemohla splnit jiná osoba“, dovolatelka přehlíží, že na řešení této otázky rozsudek odvolacího soudu nestojí (nezávisí). Ten totiž v tomto směru především uzavřel, že došlo k dodatečnému schválení právního jednání – uzavření předmětné nájemní smlouvy žalovanou dle § 440 o. z.
32. Závěr odvolacího soudu o dodatečném schválení právního jednání – uzavření předmětné nájemní smlouvy žalovanou dle § 440 o. z., odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.7.2019, sp. zn. 27 Cdo 4593/2017, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2020 (dále též jen „R 37/2020“) bylo vysvětleno, že zastoupení členem statutárního orgánu je zastoupením svého druhu (sui generis), na něž nedopadá ani úprava smluvního zastoupení (§ 441 až 456 o. z.), ani úprava zastoupení zákonného (§ 457 až 488 o. z.). Jedná-li právnická osoba členem statutárního orgánu jednajícím buď bez zástupčího oprávnění, anebo toto zástupčí oprávnění překračujícím (neoprávněným zástupcem), přichází v úvahu, aby právnická osoba (jakožto zastoupený) jednání učiněné takovýmto neoprávněným zástupcem dodatečně schválila. Jelikož člen statutárního orgánu není smluvním zástupcem, budou se pravidla pro dodatečné schválení řídit § 440 o. z.
33. Dodatečné schválení (ratihabice) je projevem vůle zastoupeného být vázán jednáním učiněným neoprávněným zástupcem (osobou, jež jednala bez zástupčího oprávnění, popř. jež své zástupčí oprávnění překročila); jako takové je právním jednáním zastoupeného.
34. Projevit vůli být vázán jednáním učiněným neoprávněným zástupcem může za právnickou osobu zásadně každý, kdo by byl oprávněn tuto právnickou osobu zastoupit při dotčeném (schvalovaném) právním jednání (může-li někdo právnickou osobu zavázat tím, že ji zastoupí při samotném právním jednání, může ji zavázat i tím, že takové jednání, učiněné neoprávněným zástupcem, za právnickou osobu schválí). Mohou tak tedy učinit členové statutárního orgánu způsobem určeným zakladatelským právním jednáním (např. s dodržením pravidla čtyř očí), může tak učinit osoba, která by mohla při schvalovaném jednání právnickou osobu – podnikatele zastoupit v souladu s § 430 odst. 1 o. z., může tak učinit prokurista (jde-li o schválení právního jednání učiněného při provozu závodu) či jiný zmocněnec (spadá-li schvalované právní jednání do rozsahu udělené plné moci), popř. jiní zástupci, splňující předestřený základní předpoklad, totiž že by mohli právnickou osobu zastoupit již při schvalovaném právním jednání (opatrovník, likvidátor, vedoucí odštěpného závodu atd.).
35. Občanský zákoník neupravuje formu dodatečného schválení. Jelikož obecně platí, že každý má právo zvolit si pro své právní jednání libovolnou formu, není-li omezen ujednáním či zákonem (§ 559 o. z.), lze dovozovat, že volba formy dodatečného schválení závisí na zastoupeném (právnické osobě). A to i tehdy, kdy zákon pro schvalované právní jednání formu stanoví. Vždy však musí být zjevné, že k tomu oprávněná osoba projevuje vůli jako zástupce právnické osoby dodatečně schválit určité právní jednání, učiněné za právnickou osobu neoprávněným zástupcem. Za splnění této podmínky může mít dodatečné schválení i „podobu“ plnění závazků převzatých za právnickou osobu neoprávněným zástupcem. K dodatečnému schválení by mělo dojít bez zbytečného odkladu poté, kdy se o jednání, jakož i o tom, že je za ni učinil neoprávněný zástupce, právnická osoba dozví. Právnická osoba se o těchto skutečnostech dozví tehdy, když se o nich dozví některý z členů statutárního orgánu odlišný od člena, který neoprávněně jednal, popř. jiná osoba, jejíž vědomost o této skutečnosti lze přičítat právnické osobě (obecně k okruhu takových osob srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.11.2017, sp. zn. 29 Cdo 4554/2015, uveřejněný pod č. 9/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Schválí-li právnická osoba dodatečně právní jednání, která za ni učinil neoprávněný zástupce, je tímto právním jednáním vázána od počátku (ex tunc).
36. Shora uvedené závěry přitom dopadají též na případ případného střetu zájmů člena statutárního orgánu právnické osoby a právnické osoby samotné (srov. § 437 o. z.), neboť i zde jde o případ, kdy právnická osoba jedná členem statutárního orgánu coby neoprávněným zástupcem.
37. Ze shora uvedeného se podává, že vychází-li rozsudek odvolacího soudu ze zjištěného skutkového stavu (správnost skutkových zjištění dovolacímu přezkumu nepodléhá), že motiv (důvod) uzavření nájemní smlouvy se podává z notářského zápisu ze dne 2. 3. 2016 o rozhodnutí valné hromady žalované, na základě kterého došlo k odštěpení části jmění žalované do žalobkyně (včetně předmětu nájmu), kdy proti uvedenému postupu nebylo ze strany těchto osob žádných námitek, že o uzavření nájemní smlouvy místopředsedkyní představenstva žalované Ing. Ilonou Aubrechtovou byl informován předsedou představenstva žalované Ing. Jiřím Lacigou jediný (zbývající) člen představenstva Ing. arch. Ondřej Laciga, že potřeba jejího uzavření byla dána skutečností, že žalovaná v budově měla své provozovny, a že od uzavření předmětné nájemní smlouvy až do ledna 2020 (několik let) bylo žalovanou nájemné řádně hrazeno a hrazeno být
přestalo až po změně akcionářské struktury žalované, odpovídá právní posouzení, že dovolatelka (prostřednictvím k tomu oprávněných osob – celého svého představenstva) projevila v souladu s § 440 o. z. vůli být vázána uzavřenou předmětnou nájemní smlouvou, výše uvedeným závěrům R 37/2020. Není správná dovolatelkou předkládaná úvaha, že „žalovaná fakticky nemohla projevit svou vůli být smlouvou vázána až do okamžiku změny ve vedení žalované společnosti“. 38. Námitky dovolatelky směřující k potřebě provedení výslechu Ing. Ilony Aubrechtové ohledně „předpokladu“ žalobkyně o dočasnosti sjednaného nájmu, jakož vůči závěru odvolacího soudu, že „porušení smluvní povinnosti se muselo projevit do poměrů žalobkyně velice nepříznivě, neboť tato neměla žádné jiné příjmy“, i poukaz na to, že k posouzení přiměřenosti sjednané smluvní pokuty bylo namístě „provést rozsáhlejší dokazování“, představují námitky proti správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu, jež nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Nadto skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Naopak skutkové závěry soudů obou stupňů jsou logickým výsledkem hodnocení provedených důkazů opírajícím se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. 39. V dovolání uvedený poukaz na tvrzenou (novou) skutečnost, že „žalobkyně již další část nároku na uhrazení smluvní pokuty ve výši 876.874,63 Kč s příslušenstvím uplatnila soudní žalobou“, představuje skutečnost, již v dovolacím řízení bez dalšího zohlednit nelze (srov. § 243f odst. 1 o. s. ř.). 40. Námitka dovolatelky vztahující se k uplatnění nových skutečností nebo důkazů (dodatku č. 2 k předmětné nájemní smlouvě) jako důvodu odvolání proti rozsudku ve věci samé podle ustanovení § 205a o. s. ř., námitka „překvapivosti rozhodnutí“ odvolacího soudu a jeho nepřezkoumatelnosti představují uplatnění jiných dovolacích důvodů (vad řízení), než které jsou uvedeny v § 241a odst. 1 o. s. ř. (a tedy dovolacích důvodů nezpůsobilých). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237 – 238a o. s. ř.). Samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají. 41. Nad rámec uvedeného dovolací soud přesto pokládá za potřebné dodat, že podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, skutečnosti a důkazy, o nichž se účastník dozvěděl až po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně a které nastaly (vznikly) před vyhlášením (vydáním) rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze uplatnit v odvolání nebo za odvolacího řízení, ale pouze žalobou na obnovu řízení, jestliže jsou splněny předpoklady vyžadované ustanovením § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1262/2018). Závěr odvolacího soudu, že v odvolacím řízení žalovanou označený důkaz dodatkem č. 2 k předmětné nájemní smlouvě ze dne 17. 12. 2019 nepředstavuje výjimku ze zákazu novot v systému neúplné apelace ve smyslu § 205a písm. f) o. s. ř., jelikož se týká skutečností (případně) nastalých již před rozhodnutím soudu prvního stupně, a že pro takové doplnění dokazování v odvolacím řízení nebyly splněny ani jiné podmínky uvedené v ustanovení § 205a písm. a) až f) o. s. ř., je tak se shora uvedenou judikaturou v souladu. 42. Rozsudek odvolacího soudu není ani rozhodnutím překvapivým. Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007, a z 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1747/2012; ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 5. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 4083/12). 43. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16, vyložil, že z principu kontradiktornosti řízení vyplývá, že rozhodnutí soudu nemůže být založeno na ničem, co nebylo předmětem diskuse stran, respektive co jim nebylo předloženo k diskusi. Nemůže být založeno ani na skutečnostech, které jsou známy jen soudci, ale nebyly prodiskutovány stranami. Rovněž v odborné literatuře je ustáleně zaujímán právní názor, že zásadu kontradiktornosti je nutno chápat jako požadavek, aby každá skutečnost a každý důkaz byly podrobeny debatě, rozpravě účastníků (srov. např. Winterová, A., Civilní právo procesní. 2. vydání. Praha: Linde, 2002, s. 73 a násl.; k uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil kupř. v usnesení ze dne 10. 9. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1480/2021). 44. Soud prvního stupně v dané věci nezaložil své rozhodnutí na závěru o neunesení břemene tvrzení, resp. břemene důkazního; naopak vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, jenž odpovídal tvrzením žalobkyně. Vyjádřeno jinak, účastníky navržené důkazy postačovaly k tomu, aby byl objasněn skutkový stav v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí věci; je přitom nerozhodné, že odporuje verzi předkládané dovolatelem. Veškeré takové skutečnosti, na nichž soud prvního stupně své rozhodnutí založil, byly dovolatelce známy (při jednáních soudu byly tzv. předmětem diskuse, dovolatelka měla možnost se k nim vyjádřit, navrhnout důkazy k prokázání vlastní verze skutkového stavu a těchto možností také využila). 45. Z rozhodnutí odvolacího soudu jsou též seznatelné úvahy a závěry, jež odvolací soud učinil; je srozumitelné. Nelze ho považovat za nepřezkoumatelné. Ostatně ani dovolatelkou tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jejích práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 46. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 47. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad právní moci napadeného rozhodnutí dle § 243 písm. b) o. s. ř. za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Ostatně nejsou-li (jako v tomto případě) splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci nebo vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí dle § 243 o. s. ř. O odkladu vykonatelnosti či právní moci napadeného rozhodnutí podle § 243 o. s. ř. lze uvažovat teprve tehdy, jsou-li splněny podmínky dovolacího řízení, dovolání je bezvadné a alespoň na základě předběžného posouzení se dovolání jeví jako pravděpodobně úspěšné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017). 48. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 18. 12. 2024
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu