26 Cdo 2834/2023-277
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně POLABSKÉ ŠTERKOPÍSKY s.r.o., se sídlem v Mladých Bucích 52, IČO 28422724, zastoupené Mgr. Pavlem Halounem, advokátem se sídlem v Praze 2, Dudova 2585/4, proti žalované CEMEX Sand, k.s., se sídlem v Napajedlech, Masarykovo náměstí 207, IČO 47906201, zastoupené Mgr. Martinem Kramářem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Křižovnické nám. 1/193, o vydání věci, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 11 C 230/2019, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2023, č. j. 28 Co 72/2022-227,
Dovolání žalované se odmítá.
(výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízní (výrok II). Podání žalobkyně je podle názoru soudu prvního stupně i přes předchozí výzvy k odstranění jeho nedostatků (naposledy usnesením ze dne 22. 1. 2022, č. j. 11 C 230/2019-197) a jeho doplnění nadále vadné a neprojednatelné.
2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (odvolací soud) usnesením ze dne 27. 3. 2023, č. j. 28 Co 72/2022-227, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že žaloba ze dne 20. 8. 2019 se neodmítá. Dospěl k závěru, že návrh žalobkyně na zahájení řízení ve znění jeho následných doplnění ze dne 4. 12. 2020 a 23. 12. 2020 obsahuje náležitosti vymezené v § 79 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a že žalobkyně dostatečně individualizovala, co má být předmětem řízení. Žalobkyně dostála své povinnosti jednoznačně a přesně označit povinnost, která má být žalované rozhodnutím soudu uložena, když ve svých podáních opakovaně tvrdila, že se domáhá vydání hromadné věci (části podniku), kterou žalované pronajala na základě smlouvy o nájmu části podniku ze dne 1. 12. 2012, přičemž tím, že se žalobkyně domáhá vydání hromadné věci, jejíž obsah je s ohledem na její charakter nestálý a v čase proměnlivý, domáhá se vydání všech složek, které se za dobu trvání nájemní smlouvy staly součástí hromadné věci, a to včetně dokumentace, jejíž výčet uvedený v čl. II žaloby lze chápat jako demonstrativní a popisující minimální rozsah povinně vedené dokumentace. Formulace výslovného a strukturovaného petitu nepatří mezi základní náležitosti žaloby.
3. Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěl k závěru, že dovolání žalované (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 o. s. ř.
4. Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, že požadavek ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř., aby z žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Požadavek zákonodárce vyjádřený v ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., že ze žaloby musí být patrno, čeho se žalobce domáhá, nedává základ pro přísně formalistické pojetí petitu žaloby (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 3137/09). Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu, soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Rozhoduje pouze, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán, při formulaci výroku rozhodnutí musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, či ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002). Ze shodných závěrů vychází i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 33 Odo 85/2006, na které odkázal odvolací soud a které dále zdůrazňuje, že žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutkový děj, na jehož základě uplatňuje svůj nárok, aby byl jednoznačně individualizován předmět řízení.
5. V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od závěru, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a v textu žaloby na takovou listinu výslovně odkáže. Nelze ovšem opomenout, že uvedený závěr je výjimkou ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat samotná žaloba (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), a jako výjimka by měl být aplikován restriktivně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněný pod č. 35/2003 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněný pod č. 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
6. Podnik ve smyslu obchodního zákoníku je třeba chápat jako ucelený a organizovaný soubor podnikání, jako svébytný ekonomický organismus, jenž sestává ze složky hmotné (věcí nemovitých a movitých), složky nehmotné (pohledávek a jiných majetkových hodnot, např. práv z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví) a složky osobní (lidských zdrojů, jež jsou k dispozici, zejména jejich kvality) - srov. shodně např. Eliáš, K. K vymezení podniku v českém obchodním zákoníku. Právní rozhledy č. 3, ročník 1993, s. 75, či Pokorná, J., Kovařík, Z., Čáp, Z. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 20. Podnik (nyní obchodní závod) je tedy hromadnou věcí zahrnující vše, co v konkrétním případě a v souladu s vůlí podnikatele náleží k organismu jím vytvořenému za účelem jeho podnikání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 37/2010). Podnik (obchodní závod) tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2023/2016, ze dne 14. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3366/2016, a ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4219/2016).
7. Uvedla-li žalobkyně, že se domáhá toho, aby žalovaná byla povinna protokolárně vydat žalobkyni část podniku žalobkyně Žandov, a to: a) předat veškerou povinně vedenou dokumentaci vztahující se k užívání pronajaté části podniku Žandov ode dne 1. 12. 2012, alespoň v rozsahu, jak je specifikováno v části II. žaloby, b) předat veškeré ostatní součásti pronajaté části podniku, je zřejmé i s ohledem na odkaz na smlouvu o nájmu části podniku ze dne 1. 12. 2012 (uzavřenou podle § 488i zákona č. 513/1991 S., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013), učiněný v žalobě, že se domáhá vydání toho, co bylo předmětem označené smlouvy o nájmu části podniku (tedy vydání části podniku a dokumentace, kterou je žalovaná povinna ve vztahu k této části podniku vést dle právních předpisů a shora uvedené smlouvy o nájmu části podniku).
8. Při posouzení projednatelnosti žaloby odvolací soud respektoval i povahu pronajaté části podniku jako věci hromadné, na čemž nic nemůže změnit skutečnost, že žalobkyně vzala podáním ze dne 4. 12. 2020 žalobu zpět ve vztahu k dobývacímu prostoru Žandov. Právní úprava týkající se dobývacího prostoru má zřejmý veřejnoprávní základ a ve věcech týkající se práv k dobývacímu prostoru není dána pravomoc civilních soudů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 81/2015, uveřejněný pod č. 108/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), z čehož plyne, že jeho vydání se nelze domáhat v rámci civilního řízení a absence jeho vymezení v petitu žaloby nemůže představovat vadu žaloby, pro kterou by ji bylo možno odmítnout.
9. Odvolací soud se tedy od citované judikatury neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe). Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 7. 2024
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu