26 Cdo 3124/2024-245
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. D., zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti žalované E. P., zastoupené JUDr. Jaroslavem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 5, Doubkové 1249/4, o zaplacení 153 136 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 34/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2024, č. j. 28 Co 346/2023-171, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2024, č. j. 28 Co 346/2023-171, se ve výroku I v části, v níž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 4. 2023, č. j. 46 C 34/2022-124, ve výroku I o zaplacení částky 144 650 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 144 650 Kč od 1. 2. 2022 do zaplacení, mění takto: Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 4. 2023, č. j. 46 C 34/2022-124, se ve výroku I mění jen tak, že v části, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 12 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 12 200 Kč od 1. 2. 2022 do zaplacení, se žaloba zamítá. II. Jinak se dovolání odmítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů za řízení před soudem prvního stupně a za odvolací řízení částku 63 609 Kč, z toho částku 63 369 Kč České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 10, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 684 Kč České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 10 do tří dnů od právní moci rozsudku. V. Žalovaná je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 10 soudní poplatek ve výši 7 047 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Žalobkyně (nájemkyně bytu) se žalobou podanou k soudu dne 31. 1. 2022 domáhala na žalované (pronajímatelce) zaplacení částky 172 560 Kč s příslušenstvím. Za prvé požadovala zaplacení pokuty ve výši 50 Kč denně za nedoručení vyúčtování služeb za rok 2017 od 1. 5. 2018 do 31. 12. 2021, tj. za 1 340 dní, ve výši 67 000 Kč, za vyúčtování služeb za rok 2018 od 1. 5. 2019 do 31. 12. 2019, tj. za 975 dní, ve výši 48 750 Kč, za vyúčtování služeb za rok 2019 od 1. 5. 2020 do 31. 12. 2020, tj. za 609 dní, ve výši 30 450 Kč a za vyúčtování služeb za rok 2020 od 1. 5. 2021 do 31. 12. 2021, tj. za 244 dní, ve výši 12 200 Kč, celkem 158 400 Kč. Za druhé požadovala vrácení přeplatku na vodném a stočném ve výši 14 160 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 4. 2023, č. j. 46 C 34/2022-124, ve spojení s usnesením ze dne 9. 5. 2024, č. j. 46 C 34/2022-201, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 144 650 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 144 650 Kč od 1. 2. 2022 do zaplacení (výrok I), částku 8 486 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 8 486 Kč od 1. 2. 2022 do zaplacení (výrok II), zamítl žalobu o zaplacení částky 13 750 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 13 750 Kč od 1. 2. 2022 do zaplacení (výrok III) a částky 5 674 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 5 674 Kč od 1. 2. 2022 do zaplacení (výrok IV), rozhodl o povinnosti žalované
3. K odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 17. 1. 2024, č. j. 28 Co 346/2023-171, ve spojení s usnesením ze dne 23. 5. 2024, č. j. 28 Co 346/2023-208, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích o věci samé (výroky I a II), ve výrocích o nákladech řízení (výroky VI a VII) a ve výroku o soudním poplatku (výrok V) potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Shodně se soudem prvního stupně vyšel z toho, že žalovaná je vlastnicí domu na adrese XY, ve kterém žalobkyně užívá byt o velikosti 2 + 1, na měsíčních zálohách na služby platí (za 2 osoby) částku 1 468 Kč. V domě se nachází pouze jeden vodoměr, v nájemních bytech nejsou instalovány podružné vodoměry a byty jsou bez tekoucí teplé vody (teplé vody na kohoutku). Podle odečtu měřidla č. 42009021994 umístněného v domě dodavatel Pražské vodovody a kanalizace vyúčtoval za období 30. 12. 2016 - 29. 12. 2017 částku 34 764 Kč, za období 31. 12. 2020 - 29. 12. 2021 částku 32 160 Kč, za období 4. 1. 2019 - 2. 1. 2020 částku 27 173 Kč, za období od 3. 1. 2020 - 30. 12. 2020 částku 31 849,50 Kč a za období 31. 12. 2020 - 29. 12. 2021 částku 55 450,42 Kč. Ve vyúčtováních za roky 2017-2020 předložených žalovanou není uvedeno, kdo a kdy je vyhotovil, a nejsou v nich uvedeny ceny za jednotlivé služby, pouze souhrnná výše provedené úhrady dodavateli. Žalovaná v řízení ani neprokázala, že je žalobkyni doručila, ač o to žalobkyně opakovaně písemně žádala.
5. Po právní stránce odvolací soud posoudil nárok žalobkyně na vrácení přeplatku na vodném a stočném podle § 5 odst. 2 písm. a) zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.), ve spojení s Přílohou č. 12 k vyhlášce č. 428/2001 Sb., kterou se provádí zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), ve znění pozdějších předpisů. Protože nebyla provedena instalace podružných vodoměrů ve všech bytech nebo nebytových prostorech v domě, náklady na dodávku vody a odvádění odpadních vod měly být rozúčtovány podle směrných čísel roční potřeby vody. Směrné číslo v daném případě činilo 25 m3. Vypočetl, že za rok 2017 by přeplatek činil 4 849 Kč, žalobkyně požadovala pouze 3 141 Kč, za rok 2018 by přeplatek činil 4 750,50 Kč, žalobkyně požadovala pouze 3 003 Kč, za rok 2019 by přeplatek činil 4 637 Kč, žalobkyně požadovala pouze 2 844 Kč, za rok 2020 by přeplatek činil 4 415,60 Kč, žalobkyně požadovala pouze 2 639 Kč, za rok 2021 by přeplatek činil 4 342,50 Kč, žalobkyně požadovala pouze 2 639 Kč. Přeplatek za rok 2017 je již promlčen, zamítavý výrok soudu prvního stupně ohledně částky 5 674 Kč nebyl odvoláním napaden a tím byl také vymezen rozsah odvolacího přezkumu. Uzavřel, že žalobkyni náleží minimálně částka 8 486 Kč, která jí byla soudem prvního stupně přiznána.
6. Nárok žalobkyně na zaplacení pokuty odvolací soud posoudil podle § 7 odst. 1 a § 13 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.) a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2778/2019, dovodil, že vyúčtování nejsou řádná, nadto nebylo prokázáno, že byla žalobkyni doručena. Její nárok proto považoval za důvodný s výjimkou části pokuty za nedoručení vyúčtování za rok 2017, a to za období od 1.
5. 2018 do 30. 1. 2019 ve výši 13 750 Kč, kterou (k námitce žalované) shledal promlčenou. Nevyhověl návrhu žalované na moderaci pokuty podle § 2051 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), který vznesla v odvolacím řízení. Uvedl, že moderaci pokuty sice lze připustit, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1105/2020, avšak jelikož žalobkyně skutkové okolnosti, kterými ji odůvodnila, uplatnila až v odvolacím řízení, nemohl k nim přihlédnout.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Nesouhlasila se způsobem, jakým odvolací soud stanovil výši přeplatku na vodném a stočném, a v této souvislosti měla za to, že dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena otázka, zda je v souladu s § 2 odst. 2 písm. d), e), f), § 5 odst. 2 písm. a) zákona č. 67/2013 Sb., aby v případech, kdy v domě nejsou v jednotlivých bytech instalovány podružné vodoměry, bylo vodné a stočné stanoveno ve výši odpovídající směrnému číslu, tedy bez přihlédnutí ke skutečné spotřebě vody v předmětném domě. Dále namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku promlčení nároku na pokutu za nedoručení vyúčtování za rok 2017 a při řešení této otázky se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3256/2015. Za situace, kdy je již promlčeno právo nájemce domáhat se vyúčtování záloh, nemůže se nájemce domáhat ani zaplacení pokuty. Nesprávně odvolací soud posoudil i otázku doručení vyúčtování, subjekt, který vložil písemnost do schránky, nemůže nést odpovědnost za její případné vykradení (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1982/2011, 29 Cdo 373/2014). Také odvolacímu soudu vytkla, že ke správnosti vyúčtování nevyslechl správce domu, svědka D., a že se nezabýval moderací pokuty. Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1105/2020, na který odvolací soud poukázal, se žádné omezení pro uplatnění návrhu na snížení pokuty nepodává, odvolací soud tedy nepostupoval v souladu s touto judikaturou. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se zabýval jeho přípustností.
10. Dovolání žalované (dovolatelky), pokud směřovalo proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soud prvního stupně (o vrácení přeplatku na vodném a stočném ve výši 8 486 Kč), není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť uvedeným výrokem bylo rozhodnuto o částce nižší než 50 000 Kč. Dovolání se ve vztahu k této částce přitom týká právní otázky, jejíž řešení není společné tomuto nároku a nároku na smluvní pokutu ve výši 144 650 Kč, o němž bylo rozhodnuto soudem prvního stupně ve výroku I jeho rozsudku (nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného) – k tomu srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, uveřejněný pod číslem 74/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
11. Závěr o důvodnosti nároku žalobkyně na zaplacení pokuty za prodlení s doručením vyúčtování podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. odvolací soud založil současně na dvou na sobě nezávislých důvodech. Předně dovodil, že žalovaná neprokázala, že by vyúčtování žalobkyni včas doručila. Současně dospěl k závěru, že vyúčtování předložená žalobkyní nejsou řádná (a tedy, že žalovaná svou povinnost provést vyúčtování služeb nesplnila).
12. Dovolatelka sice zpochybňuje správnost obou právních názorů, avšak jen ve vztahu k prvnímu právnímu názoru (o tom, že vyúčtování nebylo žalobkyni doručeno) lze z obsahu dovolání dovodit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání – má za to, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1982/2011 a 29 Cdo 373/2014. Ve vztahu k druhému právnímu názoru (o tom, že vyúčtování nebyla řádná) je ovšem dovolání vadné, neboť dovolatelka namítla vady řízení (vytýká soudům nižších stupňů, že k této otázce nevyslechly svědka D.), a uplatnila tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř.; k vadám řízení může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§ 237-238a o. s. ř.). Lze proto uzavřít, že správnost druhého právního názoru nebyla účinně zpochybněna. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se jím mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
13. Z výše uvedeného současně vyplývá, že druhý právní názor (o tom, že vyúčtování nebyla řádná) musí obstát, a je proto bezpředmětné přezkoumávat správnost prvního právního názoru (jenž dovoláním účinně napaden byl), neboť na celkový závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyni vznikl nárok na zaplacení pokuty za prodlení s doručením vyúčtování, to nemůže mít žádný vliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
14. Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
15. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka, že odvolací soud nepostupoval v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1105/2020, nezabýval-li se okolnostmi, které by mohly odůvodnit moderaci uplatněné pokuty.
16. Lze souhlasit s dovolatelkou, že z citovaného rozsudku nevyplývá žádné omezení, proč by odvolací soud nemohl přihlédnout k návrhu na moderaci pokuty podle § 2051 o. z., ostatně odvolací soud z něj ani takové omezení nedovodil, odkaz na citovaný rozsudek vztáhl toliko k názoru, že pokutu podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. lze moderovat (snížit rozhodnutím soudu) postupem podle § 2051 o. z. Dovolatelka však přehlíží, že omezení, proč odvolací soud nemohl přihlédnout k tvrzením, kterými odůvodňuje nepřiměřenost pokuty, vyplývá z § 205a o. s. ř.
17. Podle ustálené soudní praxe za návrh na snížení smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o. z. lze považovat takový procesní úkon (námitku) dlužníka (žalovaného), ze kterého je patrno, že se dlužník domáhá (byť i jen částečného) zamítnutí žaloby z důvodu, že má požadovanou smluvní pokutu za nepřiměřenou (popírá přiměřenost její výše); není nezbytné, aby se dlužník výslovně dožadoval aplikace moderačního oprávnění soudem, tj. aby výslovně navrhoval snížení smluvní pokuty. Dlužníka, který navrhl soudu snížení smluvní pokuty, následně v řízení tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně objasnění okolností, z nichž lze usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty. Je tedy jeho povinností tvrdit a prokazovat, v čem konkrétně spočívá nepřiměřenost požadované smluvní pokuty (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1398/2022, a ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněné pod čísly 29/2024 a 76/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
18. Z ustálené soudní praxe také vyplývá, že předestře-li účastník ve sporném řízení teprve po rozhodnutí soudu prvního stupně (v odvolacím řízení) nová v dosavadním řízení neuplatněná tvrzení a navrhne k nim provedení důkazu (a nejde o případy uvedené v § 205a odst. 1 o. s. ř.), nesmí odvolací soud k těmto tvrzením přihlížet a ani sám z vlastní iniciativy provádět důkazy, které by toto (nepřípustné) tvrzení měly objasňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, č. j. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
19. Jestliže tedy v projednávané věci dovolatelka teprve v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (na č. l. 148-151 spisu) začala tvrdit okolnosti, z nichž usuzovala na nepřiměřenost smluvní pokuty, pak pokud k nim odvolací soud nepřihlédl, neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
20. Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky promlčení uplatněného nároku na zaplacení pokuty podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
21. V projednávané věci je předmětem řízení nárok na zaplacení pokuty za nedoručení vyúčtování služeb za rok 2017 od 1. 5. 2018 do 31. 12. 2021, tj. za 1 340 dní, ve výši 67 000 Kč. Žalovaná vznesla námitku promlčení. Uvedla, že žalobkyni vzniklo právo na vyúčtování 1. 5. 2018, a protože jej neuplatnila v tříleté promlčecí lhůtě, je již promlčeno a promlčena je i pokuta za prodlení s jeho doručením.
22. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vysvětlil, že povinnost zaplatit pokutu podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. může vzniknout jen do promlčení utvrzovaného nepeněžitého plnění. Úspěšné uplatnění námitky promlčení ve vztahu k utvrzenému dluhu ale nemůže mít vliv na smluvní pokutu, na niž vzniklo právo před promlčením utvrzeného dluhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1206/2023, a v něm citovanou judikaturu a literaturu).
23. U práva na smluvní pokutu, která je sjednána procentní sazbou z dlužné částky za každý den prodlení, běží promlčecí lhůta u každého jednotlivého práva na smluvní pokutu samostatně a nepromlčuje se tudíž jako celek. Uvedené závěry lze přitom vztáhnout i na smluvní pokutu, která byla sjednána pevnou částkou za každý den prodlení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001, uveřejněný pod číslem 36/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 20. 6. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2472/2021).
24. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že žalobkyni vzniklo právo na zaplacení pokuty za dobu prodlení žalované s plněním její povinnosti vyúčtovat služby za rok 2017 od 1. 5. 2018, které s ohledem na promlčení této povinnosti skončilo k 30. 4. 2021. Současně tříletá promlčecí lhůta (§ 629 o. z.) u (každého) práva na zaplacení pokuty za období od 1. 5. 2018 do 30. 1. 2019 počala běžet dnem následujícím po vzniku (každého) práva na uvedenou pokutu, tj. od 2. 5. 2018 do 31. 1. 2019, a uplynula 1. 5. 2021 až 30. 1. 2022. Je tedy zřejmé, že ke dni podání žaloby 31. 1. 2022 byl nárok žalobkyně za období od 1. 5. 2018 do 30. 1. 2019 již promlčen. V soudním řízení lze proto žalobkyni přiznat pokutu za období od 31. 1. 2019 do 30. 4. 2021, tj. za 821 dní po 50 Kč za každý den prodlení, tj. 41 050 Kč.
25. Z požadované částky 67 000 Kč soud prvního stupně žalobkyni přiznal částku 53 250 Kč, ohledně částky 13 750 Kč žalobu zamítl. Odvolací soud proto měl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I změnit tak, že žalobu o dalších 12 200 Kč (spolu s úrokem z prodlení) zamítne.
26. Napadený rozsudek odvolacího soudu tak v tomto rozsahu není správný. Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, dovolací soud jeho rozsudek v uvedeném rozsahu změnil [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.] tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I a žalobu o zaplacení částky 12 200 Kč (spolu s úrokem z prodlení) zamítl, jinak dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
27. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího a dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 142 odst. 2, § 146 odst. 3, § 151 odst. 1, § 224 odst. 1 a 2 a § 243c odst. 3 o. s. ř.
28. Výši nákladů stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024, dále jen „AT“ (srovnej nález Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
29. V řízení před soudem prvního stupně a odvolacím řízení byla žalobkyně úspěšná z 81 %, neúspěšná z 19 %, žalovaná je tudíž povinna nahradit jí 62 % náhrady nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování práva.
30. Náklady žalobkyně tvoří jedna paušální náhrada nezastoupeného účastníka ve výši 300 Kč za návrh ve věci samé ze dne 28. 1. 2022 podle § 1 odst. 3 písm. a), § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, náhrada hotových výdajů ve výši 87 Kč, celkem 387 Kč, a dále náklady za právní zastoupení advokátem JUDr. Tomášem Hlaváčkem, ustanoveným usnesením soudu prvního stupně ze dne 17. 3. 2022, č. j. 46 C 34/2022-25.
31. Tyto náklady za řízení před soudem prvního stupně sestávají z mimosmluvní odměny za šest úkonů právní služby z tarifní hodnoty 172 560 Kč po 8 020 Kč [převzetí a příprava zastoupení, písemné podání ve věci samé ze dne 26. 4. 2022 a ze dne 14. 9. 2022, další porada s klientem přesahující jednu hodinu dne 6. 2. 2023, účast na jednání soudu dne 9. 2. 2023 a 13. 4. 2023 podle § 11 odst. 1 písm. a), c), d) a g) AT], z mimosmluvní odměny ve výši jedné poloviny jeden úkon právní služby po 4 010 Kč [účast při jednání, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí, dne 20. 4. 2023 podle § 11 odst. 2 písm. f) AT], sedmi paušálních náhrad připadajících na tyto úkony po 300 Kč ve výši 2 100 Kč (podle § 13 odst. 4 AT) a 21 % DPH ve výši 11 388,30 Kč, celkem 65 618,30 Kč.
32. V odvolacím řízení tyto náklady sestávají z mimosmluvní odměny za čtyři úkony právní služby z tarifní hodnoty 153 136 Kč po 7 260 Kč [písemné podání ve věci samé ze dne 21. 8. 2023, další porady s klientem přesahující jednu hodinu dne 14. 8. 2023 a 16. 1. 2024, účast na jednání soudu dne 17. 1. 2024 podle § 11 odst. 1 písm. c), d) a g) AT], čtyř paušálních náhrad připadajících na tyto úkony po 300 Kč ve výši 1 200 Kč (podle § 13 odst. 4 AT) a 21 % DPH ve výši 6 350,40 Kč, celkem 36 590,40 Kč.
33. Celkem tak náklady žalobkyně dosáhly částky 387 Kč a 102 208,70 Kč. Žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení ve výši 62 %, tedy částky 240 Kč a 63 369 Kč.
34. V dovolacím řízení byla žalobkyně úspěšná z 92 %, neúspěšná z 8 %, žalovaná je tudíž povinna nahradit jí 84 % náhrady nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování práva.
35. Tyto náklady tvoří náklady za právní zastoupení advokátem JUDr. Tomášem Hlaváčkem, ustanoveným usnesením soudu prvního stupně ze dne 11. 9. 2024, č. j. 46 C 34/2022-235, a sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 153 136 Kč po 7 260 Kč [písemné podání ve věci samé ze dne 18. 9. 2024 podle § 11 odst. 1 písm. d) AT], paušální náhrady připadající na tento úkon po 300 Kč (podle § 13 odst. 4 AT) a 21 % DPH ve výši 1 587,60 Kč, celkem 9 147,60 Kč.
36. Žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení ve výši 84 %, tedy částky 7 684 Kč.
37. Zastupoval-li účastníka řízení advokát, který mu byl ustanoven soudem podle ustanovení § 30 o. s. ř., a má-li zastoupený účastník právo na náhradu nákladů řízení, soud přizná náhradu nákladů řízení účastníku. Požadavek ustanovení § 149 odst. 2 o. s. ř., aby ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, byl povinen zaplatit státu náhradu hotových výdajů advokáta a odměnu za zastupování, se projeví v tom, že soud sice náhradu nákladů řízení (včetně náhrady hotových výdajů advokáta a odměny za zastupování) přizná zastupovanému účastníku, avšak povinnost k jejich zaplacení stanoví ve prospěch státu; nezaplatí-li povinný náhradu nákladů řízení státu dobrovolně, může se stát domáhat (vlastním jménem) jejich zaplacení cestou výkonu rozhodnutí (exekuce). O výši odměny a náhrady hotových výdajů včetně případné náhrady za daň z přidané hodnoty advokáta rozhoduje soud usnesením podle § 140 odst. 2 o. s. ř., které je nutno odlišit od rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení ve smyslu § 142 a násl. o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, uveřejněný pod číslem 109/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
38. Dovolací soud rozhodl proto o povinnosti žalované hradit ve smyslu § 149 odst. 2 o. s. ř. náhradu nákladů řízení žalobkyně tvořených náklady za právní zastoupení ustanoveného advokáta České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 10.
39. Protože žalobkyně byla osvobozena od soudních poplatků a její žalobě bylo částečně vyhověno, je žalovaná podle výsledku řízení povinna zaplatit odpovídající část soudního poplatku za žalobu (§ 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů). Výše poplatku činí 5 % z přiznané částky 140 936 Kč, tj. 7 047 Kč [položka 1 písm. b) sazebníku poplatků].
40. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení [§ 243 písm. a), b) o. s. ř.] – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 18. 6. 2025
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu