26 Cdo 3621/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobkyně M. Š., bytem Č. B., J. K. 14, zastoupené JUDr.
Zlatuší Čaňovou, advokátkou se sídlem České Budějovice, Kněžská 11, proti
žalovanému JUDr. J. Š., bytem Č. B., Č. L. 17, zastoupenému JUDr. Františkem
Vavrochem, advokátem se sídlem České Budějovice, nám. Přemysla Otakara II. 36,
o zrušení společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 16 C 54/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. ledna 2011, č. j. 19 Co
2423/2010-41, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 7. 2010, č. j. 16 C 54/2010-21, zrušil právo společného nájmu účastníků k
družstevnímu bytu sestávajícímu ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, ve III. podlaží domu v Č. B. (dále též jen „ předmětný byt“, resp. „byt“) a určil, že
výlučnou nájemkyní a členkou družstva bude žalobkyně; dále rozhodl o nákladech
řízení. K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích (soud odvolací)
rozsudkem ze dne 25. 1. 2011, č. j. 19 Co 2423/2010-41, rozsudek soudu prvního
stupně změnil ve věci samé tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů. Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že za trvání manželství byl účastníkům
přidělen předmětný (družstevní) byt, že jejich manželství dosud trvá, avšak
nežijí spolu nejméně od roku 2006, kdy se žalovaný odstěhoval, že předmětný byt
v současné době užívá žalobkyně, že žalovaný je vlastníkem rodinného domu,
který přenechal k užívání dceři, a dále nájemcem družstevního bytu, a že
rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 21. 6. 2007, č. j. 9 C 96/2007-27, který
nabyl právní moci dne 25. 8. 2007, bylo společné jmění účastníků zúženo až na
věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti. Na tomto skutkovém podkladě dospěl soud prvního stupně k závěru, že v důsledku
zúžení společného jmění účastníků rozhodnutím soudu podle § 148 odst. 2 obč. zák. se členská práva účastníků k předmětnému bytu stala předmětem nevypořádané
masy majetku bývalého společného jmění manželů, kterou je třeba vypořádat (§
149 a § 150 obč. zák.). Konstatoval, že „členská práva k družstevnímu bytu jsou
vypořádávána, nedojde-li k dohodě, v řízení o vypořádání společného jmění
manželů, je však také nutno, opět nedojde-li k dohodě, přistoupit k žalobě na
zrušení společného nájmu bytu a určení výlučného nájemce a člena družstva“. Postupoval proto analogicky (§ 853 obč. zák.) podle ustanovení § 705 odst. 2
obč.zák. a žalobě vyhověl, neboť jinak by bylo žalobkyni upřeno její právo
domoci se vypořádání části bývalého společného jmění jinak než podle § 150
odst. 4 obč. zák. Určil, že bude výlučnou nájemkyní a členkou družstva, neboť v
předmětném bytě bydlí a nemá – na rozdíl od žalovaného – jinou možnost bydlení. Naproti tomu odvolací soud dovodil, že ustanovení § 705 odst. 2 obč. zák. nelze
v daném případě použít, a to ani analogicky (viz např. Dvořák, T.: K některým
dalším otázkám členství v bytovém družstvu, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 31. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1849/2006), neboť zrušit společný nájem
družstevního bytu a společné členství účastníků v družstvu lze pouze za
podmínky, že manželství je rozvedeno a účastníci neuzavřeli dohodu o zrušení
společného nájmu družstevního bytu. Dále uvedl, že ze zákona nelze dovodit, že
zúžení společného jmění manželů má za následek zánik společného členství v
družstvu (ten je vázán výhradně na zánik manželství, ne na zánik, či zúžení
společného jmění manželů).
V případě zúžení společného jmění manželů tak do něj
již členský podíl náležet nemůže, nepatří však ani do výlučného majetku
některého z manželů, zbývá tak (bez ohledu na způsob vypořádání společného
jmění manželů) pouze jediná možnost, že členský podíl se stane předmětem
podílového spoluvlastnictví obou manželů – společných členů družstva. V daném
případě nepřipadá v úvahu ani použití § 702 odst. 2 obč. zák., jelikož u
družstevních bytů řeší zánik společného nájmu bytu manžely ustanovení § 705
odst. 2 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnila v něm dovolací
důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Poté co, shrnula obsah
rozhodnutí soudů obou stupňů, vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu,
že v daném případě nelze (a to ani analogicky) aplikovat ustanovení § 705 odst. 2 obč. zák., a ztotožňuje se v tomto směru s rozhodnutím soudu prvního stupně. Uvádí, že použití analogie se v občanském právu zásadně připouští, jak plyne z
ustanovení § 853 obč. zák., a že ani odvolacím soudem zmiňovaná kogentnost
ustanovení § 705 odst. 2 obč. zák. nevylučuje možnost uplatnit citované
ustanovení i na jiné, výslovně neupravené případy, tj. na situace, kdy se jedná
o nerozvedené manžele. Je toho názoru, že v daném případě nelze použít právní
názor vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 20
Cdo 1849/2006 (že dohodu podle § 705 obč. zák. mohou uzavřít pouze rozvedení
manželé), neboť s projednávanou věcí má společné pouze to, že se jedná o dosud
nerozvedené manžele, přičemž poukazuje na skutečnost, že účastníci, ač nejsou
rozvedeni, spolu již více než šest let nežijí, a že žalovaný (který ji
opustil, aby založil společnou domácnost s jinou ženou, s níž má dítě) je
vlastníkem rodinného domu a členského podílu vážícího se k družstevnímu bytu v
Č. B.). Uvádí, že zánik společného nájmu družstevního bytu u nerozvedených
manželů není v zákoně řešen, to však neznamená, že byl zakázán. Domnívá se, že
nastalou situaci je možno řešit analogicky i za pomoci právního institutu
přechodu nájmu podle § 708 ve spojení § 707 odst. 1 obč. zák. (ustanovení § 707
odst. 2 obč. zák. sice upravuje odchylnou úpravu přechodu nájmu pro družstevní
byty, ta se však vztahuje „pouze na dědické řízení“), neboť žalovaný trvale
opustil společnou domácnost vedenou v bytě, vyklidil ho a veškeré náklady
spojené s jeho užíváním hradí výlučně ona. Dále poukazuje rovněž na ustanovení
§ 702 odst. 2 obč. zák., které dává soudu možnost, aby v případech zvláštního
zřetele hodných na návrh společného nájemce zrušil právo společného nájmu bytu,
vznikne-li jím nezaviněný stav, který brání společnému užívání bytu nájemci a
zároveň určil, kdo bude byt nadále užívat. Okolnosti dosvědčující vznik
nezaviněného stavu na její straně byly (a to i s ohledem na ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák.) nejen tvrzeny, ale i prokázány. Ostatně rozhodnutí soudu
prvního stupně (byť to v jeho odůvodnění nebylo výslovně zmíněno) bylo vydáno i
s ohledem na ustanovení § 3 obč. zák. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo
zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání podáno nebylo. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ve smyslu § 241
odst. 1 a 4 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.
je dovolací soud vázán nejen rozsahem
dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel
obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence uvedených vad nebyla dovolatelkou namítána a ani z obsahu spisu
nevyplývá. Dovolatelka formálně uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Za
skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu
citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá
postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly
ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti,
které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo
protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů
účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor,
nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Dovolatelka však nic takového odvolacímu soudu nevytýká, omezuje se toliko na
výše uvedené tvrzení bez toho, že by je nějak blíže zdůvodnila; nelze tudíž
učinit závěr, že by dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. byl
použit opodstatněně. Pokud pak poukazuje na některé – dle jejího názoru
významné – skutečnosti, jde obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) o námitky
směřující proti právnímu posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že pokud manželství
účastníků nebylo rozvedeno, nelze zrušit právo společného nájmu družstevního
bytu za analogického použití ustanovení § 705 odst. 2 věty druhé obč. zák., a
to ani za situace, kdy rozhodnutím soudu bylo podle § 148 odst. 2 obč.zák.
společné jmění účastníků zúženo až na věci tvořící obvyklé vybavení společné
domácnosti.
Ve smyslu ustanovení § 705 odst. 2 věty druhé obč. zák. nedohodnou-li se
rozvedení manželé (společní nájemci družstevního bytu, jimž svědčí též společné
členství v družstvu) o nájmu bytu, soud na návrh jednoho z nich rozhodne o
zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva dále
nájemcem bytu; tím zanikne i společné členství rozvedených manželů v družstvu.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že nezbytnými předpoklady pro zrušení
práva společného nájmu družstevního bytu manžely rozhodnutím soudu podle § 705
odst. 2 věty druhé obč. zák. jsou existence práva společného nájmu bytu
manžely, rozvod jejich manželství a absence dohody rozvedených manželů o
zrušení práva společného nájmu bytu. Není-li byť jen jediná z uvedených
podmínek ke dni rozhodování soudu splněna, musí být žaloba o zrušení práva
společného nájmu bytu zamítnuta (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 7.
2011, sp. zn. 26 Cdo 2274/2010, či Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M.,
Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II, § 460 až 480 Komentář, 1. vydání,
Praha: C. H. Beck, 2008, str. 1898).
V citované i mnohé další literatuře i soudní praxi je opakovaně zdůrazňován
závěr, že dohodu podle ustanovení § 705 obč. zák., a tedy i dohodu o tom, kdo
bude dalším výlučným členem bytového družstva, mohou uzavřít pouze rozvedení
manželé (viz dále např. rozhodnutí z 21. 7. 2009, sp. zn. 26 Cdo 3031/2007, z
31. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1849/2006 /proti uvedenému rozhodnutí byla podána
ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením z 3. 11.
2008, sp.zn. I. ÚS 2578/08/), a z 29. 5. 202, sp. zn. 20 Cdo 2254/2010), včetně
ústavní (viz nález sp. zn. II. ÚS 216/99, uveřejněný ve sv. č. 16 pod poř. č.
177), tak v literatuře (např. Vlastnictví a nájem bytů, Linde Praha, 2000, s.
230).
Jestliže tedy odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) dospěl k
závěru, že pokud manželství účastníků dosud trvá, nelze zrušit společný nájem
předmětného družstevního bytu podle § 705 odst. 2 věty druhé obč.zák., nelze mu
vytýkat nesprávné právní posouzení věci. Taktéž je třeba přisvědčit jeho
názoru, že citované ustanovení nelze použít ani analogicky (§ 853 obč. zák.).
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že společné jmění
účastníků bylo rozhodnutím soudu zúženo až na věci tvořící obvyklé vybavení
domácnosti. Není pochyb (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1.
2009, sp. zn. 31 Cdo 855/2008, uveřejněný pod č. 85/2009 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), že členský podíl v bytovém družstvu je majetkovou
hodnotou, nelze však přehlédnout, že členská práva a povinnosti v bytovém
družstvu nejsou výlučně majetkovými právy (členství bývá často spojeno s nájmem
družstevního bytu či s právem na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu).
Společné členství manželů v bytovém družstvu je zvláštní a specifický institut,
který vzniká ex lege bez ohledu na vůli manželů, jeho vznik, existenci a zánik
upravují kogentní ustanovení občanského zákoníku a nelze je smluvně ovlivnit
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 20 Cdo
2115/2005, ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1284/2004, rozsudek téhož soudu
ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1865/2000). Otázku vzniku, existence a
zániku členství v družstvu a společného nájmu bytu je třeba vždy posoudit podle
úpravy v § 703 - § 709 obč. zák. (popř. podle obchodního zákoníku); není
rozhodné, co případně obsahují stanovy družstva, neboť od této úpravy se nelze
odchýlit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo
98/2011, obdobný názor je zastáván i právní teorií – např. Švestka, J., Spáčil,
J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 480. Komentář.
1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, 1085 s., str. 1884). Ostatně Nejvyšší soud
ve svém již citovaném rozsudku ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 98/2011,
vyslovil názor, že kogentní dikce § 703 odst. 2 obč. zák. (vznik společného
členství manželů a společného nájmu) a § 705 odst. 2 a § 707 odst. 2 obč. zák.
(o způsobech jeho zániku) brání přeměně společného členství na individuální
členství některého z manželů dohodou podle § 143a odst. 1 obč. zák. Přestože
ustanovení § 143a obč. zák. nabylo účinnosti později než ustanovení § 703 odst.
2 obč. zák., platí (s přihlédnutím k § 703 - § 709 obč. zák.), že § 703 odst. 2
obč. zák. je speciálním ustanovením (lex specialis) k § 143a obč. zák. (srov.
obdobný závěr zastávaný právní teorií – např. Dvořák, T. Bytové družstvo:
převody družstevních bytů a další aktuální otázky. 1. vydání. Praha:
nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 52 – 54).
Rovněž tak není příhodný odkaz dovolatelky na ustanovení § 708 ve spojení § 707
odst. 1, resp. odst. 2 obč.zák. týkající se přechodu nájmu. Soudní praxe je
totiž ustálena v názoru, že podle § 708 obč. zák. u družstevních bytů zakládá
trvalé opuštění společné domácnosti zánik nájemního vztahu toliko pro
společného nájemce – nečlena bytového družstva (srov. Zprávu Nejvyššího soudu
České socialistické republiky ze dne 24. 6. 1983, sp. zn. Cpj 182/82,
publikovanou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 34/1983 civ.
nebo též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2000, sp. zn. 26 Cdo 105/99,
ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 28 Cdo 2271/2001, ze dne
7. 4. 2009, sp. zn. 26 Cdo 885/2008, a ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo
3936/2009). Uvedené jinými slovy znamená, že u společných členů družstva je
neužívání bytu samo o sobě irelevantní.
Ustanovení § 702 odst. 2 obč. zák. týkající se zrušení společného nájmu bytu
soudem, jehož použití se rovněž domáhá dovolatelka, pak nelze v daném případě
použít, neboť společný nájem družstevního bytu manžely je zvláštním případem
společného nájmu, který se – pokud jde o jeho zrušení rozhodnutím soudu – řídí
speciálním ustanovením § 705 odst. 2 obč. zák. Aplikaci citovaného ustanovení §
702 odst. 2 obč. zák., resp. rozhodnutí o zrušení společného nájmu podle § 705
odst. 2 věty druhé obč. zák. za trvání manželství nemůže odůvodnit ani
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
5. 9. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2858/2000).
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněného dovolacího důvodů a
jeho obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil
jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b
odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a §
142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a
žalovanému v dovolacím řízení (podle obsahu spisu) žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu