26 Cdo 3665/2023-336
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Petry Kubáčové v právní věci žalobce R. S., narozeného 7. 11. 1978, bytem v Praze 9 - Libni, Podvinný mlýn 2281/12, zastoupeného Mgr. Milanem Vaňkátem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plaská 623/5, proti žalovanému Společenství vlastníků XY, o zaplacení 244.800 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 179/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2023, č. j. 35 Co 136/2022-264, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2023, č. j. 35 Co 136/2022-264, se v části výroku I, v níž změnil výrok I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 2. 2022, č. j. 14 C 179/2019-188, tak, že žalobu o zaplacení 214.800 Kč „s příslušenstvím“ zamítl, a ve výroku II, III a IV zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
1. Žalobce se žalobou ze dne 17. 6. 2019 (rozšířenou v průběhu řízení – změnu připustil Obvodní soud pro Prahu 9 – dále též jen „soud prvního stupně“ – usnesením ze dne 17. 12. 2021, č. j. 14 C 179/2019-166) domáhal po žalovaném zaplacení částky 244.800 Kč s úroky z prodlení (8,5% úrokem z prodlení z částky 137.850 Kč od 18. 2. 2021 do zaplacení, s 9,75% úrokem z prodlení z částky 106.950 Kč od 17. 6. 2019 do zaplacení) představující pokutu podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (dále též jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), za rok 2015 za období od 18. 6. 2016 do 15. 12. 2021 (2007 dní), za rok 2016 za období 29. 6. 2017 do 15. 12. 2021 (1631 dní), a za rok 2017 za období od 7. 7. 2018 do 15. 12. 2021 (1258 dní), a to za porušení povinnosti doručit mu řádné vyúčtování nákladů a záloh na služby za rok 2015, 2016, 2017.
2. Soud prvního stupně rozsudkem (druhým v pořadí) ze dne 17. 2. 2022, č. j. 14 C 179/2019-188, zamítl žalobu ohledně úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 137.850 Kč od 16. 2. 2021 do 17. 12. 2021 (výrok II), jinak žalobě vyhověl (výrok I), uložil žalovanému zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 157.285,70 Kč (výrok III) a zaplatit České republice prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 9 náhradu nákladů řízení ve výši 5.023 Kč (výrok IV).
3. Zjistil, že žalovaný doručil žalobci (vlastníkovi bytové jednotky č. 2281/18 a nebytové jednotky č. 2281/179 v domě č. p. XY v XY, ulice XY) vyúčtování záloh na služby za rok 2015, 2016 a 2017, která však trpí vadami – chybí v nich koeficienty pro výpočet započitatelné podlahové plochy konkrétního bytu či nebytového prostoru, jsou uvedeny pouze náklady na jednotlivé služby a není uvedena celková výše přijatých měsíčních záloh na služby, vyúčtování za úklid společných prostor a provoz osobního výtahu nejsou provedena podle velikosti spoluvlastnického podílu a vyúčtování nákladů za příspěvky na odměňování osob, vedení účetnictví apod. není vůbec zmíněno a vyčísleno. Ve vyúčtování za rok 2016 je pak zásadní chybou, že žalovaný provedl vyúčtování spotřeby studené vody podle průměrné ceny komodity (v průběhu zúčtovacího období došlo ke změně ceny vody). Žalobce, který v roce 2016 a 2017 zaplatil zálohy na služby ve výši 15.000 Kč a 20.000 Kč, jednotlivá vyúčtování reklamoval, žalovaný jeho reklamaci neuznal.
4. Uzavřel, že obsahují-li vyúčtování za roky 2015 – 2017 chyby (nejsou řádná), nesplnil žalovaný svou povinnost předložit žalobci řádná vyúčtování, a je proto povinen zaplatit žalobci pokutu podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. Neshledal důvody pro její odepření, neboť žalovaný neuvedl žádné konkrétní důvody, proč po něm nebylo spravedlivé požadovat předložení řádného vyúčtování, ač byl v tomto směru řádně poučen. Tvrzení žalovaného, že řádné vyúčtování fakticky nelze provést, nemůže obstát; žalovaný dlouhodobě a opakovaně předkládá v podstatě stále stejná vyúčtování, aniž by doznala změny např. v doplnění koeficientů podlah či zpřesnění rozložení plateb ve smyslu § 1180 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“). „Ze stejného důvodu“ nepřistoupil ani k moderaci pokuty ve smyslu § 2051 o. z., na rozdíl od žalovaného považoval zajištěnou povinnost za závažnou (je základem dalšího vyrovnání mezi vlastníky a společenstvím jednotek); neztotožnil se ani s jeho námitkou, že žalobci nevzniká škoda – žalobce v letech 2016 a 2017 určité zálohy zaplatil, nastalá situace je projevem dlouhodobého sporu účastníků (žalobce, který očekává problémy s vyúčtováním, raději zálohy nehradí). Takový (byť neetický) postup žalobce lze sice považovat za nesolidární s ostatními spoluvlastníky, nedosahuje však (s ohledem na celkově vyostřený vztah mezi účastníky) intenzity zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. K tvrzení žalovaného, že výbor rozhodl o snížení pokuty na částku 1 Kč denně, uvedl, že taková pravomoc náleží ve smyslu § 1200 odst. 2 o. z. pouze shromáždění vlastníků.
5. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem (druhým v pořadí – jeho předcházející rozsudek ze dne 19. 5. 2020, č. j. 35 Co 72/2020-83, stejně jako první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. 11. 2019, č. j. 14 C 179/2019-30, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 2. 2021, č. j. 26 Cdo 2998/2020-107) ze dne 14. 2. 2023, č. j. 35 Co 136/2022-264, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky 15.000 Kč zrušil a řízení v této části zastavil (pro zpětvzetí žaloby v této části), potvrdil ho ohledně částky 15.000 Kč „s příslušenstvím“ a úroku z prodlení od 17. 6. 2019 do 24. 1. 2023 ve výši 9,75 %, a změnil ho v části týkající se částky 214.800 Kč „s příslušenstvím“ tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (dále též jen „měnící výrok“); žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a žalobci i žalovanému uložil (každému z nich) zaplatit státu náklady ve výši 2.511,50 Kč.
6. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a shodně s ním uzavřel, že vzhledem k tomu, že vyúčtování trpí vadami, je žalovaný v prodlení se splněním své povinnosti doručit žalobci řádná vyúčtování za rok 2015, 2016 a 2017. Na rozdíl od něj však měl za to, že v projednávané věci jsou naplněny předpoklady pro moderaci pokuty ve smyslu § 2051 o. z. Vycházel přitom ze svého rozsudku č. j. 23 Co 233/2022-308 (v uvedené věci žalobce požadoval pokutu za prodlení s doručením vyúčtování za rok 2014).
Za plně použitelné i v projednávané věci považoval jeho závěry – že žalobce opakovaně a dlouhodobě zpochybňuje předepsané zálohy, které neplatí ve stanovené výši, stejně jako následná vyúčtování, aniž by popíral, že mu jsou služby dodávány; porušování povinností z jeho strany má výrazně nepříznivý dopad na ostatní vlastníky a hospodaření společenství („žalobce dlouhodobě těží z předmětných sporů“) a namítání formálních vad vyúčtování hraničí s výkonem práva odporujícím dobrým mravům; žalovaný však rovněž dlouhodobě (několik let) porušuje svou povinnost provést řádné vyúčtování, i když s ohledem na složitost problematiky vyúčtování musí každé společenství využít smluvně třetí osobu, odpovědnost podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. nese samo.
Dospěl pak k závěru, že s ohledem na několikaleté porušování povinnosti provést řádné vyúčtování nemohla být pokuta snížena na nulu (jak se domáhal žalovaný), a za přiměřenou považoval pokutu v „symbolické“ výši 10.000 Kč (viz bod 19 uvedeného rozsudku). S těmito závěry se ztotožnil i v projednávané věci, a to včetně „otázky míry moderace pokuty na 10.000 Kč za každý rok prodlení žalovaného s předložením řádného vyúčtování“. Měl za to, že moderace neměla přímou návaznost na zákonnou výši denní pokuty, nebyl tedy ani důvod moderovat pokutu na 5.000 Kč od 1.
1. 2016 s ohledem na její zákonné snížení na 50 Kč denně. Proto uzavřel, že „je namístě postup podle § 2051 o. z. a moderace pokuty podle zákona č. 67/2013 Sb. na částku 10.000 Kč za každý rok, pro který je žalovaný v prodlení s řádným vyúčtováním podle zákona č. 67/2013 Sb., v daném případě za roky 2015, 2016 a 2017, celkem tedy na částku 30.000 Kč“.
7. Rozsudek odvolacího soudu (měnící výrok) napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost odůvodnil tím, že odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu posoudil otázku, zda jsou v dané věci splněny předpoklady pro aplikaci § 2051 o. z., a že v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud přímo vyřešeny otázky, z jakého důvodu a za jakých okolností je soud oprávněn moderovat pokutu a zda takovým důvodem může být, že příjemce služeb vede dlouhodobé soudní spory s poskytovatelem ohledně záloh a vyúčtování, jaký by měl být konkrétní postup soudu, který zvažuje moderaci pokuty a jakým konkrétním způsobem může k moderaci dojít. Vytýkal odvolacímu soudu, že své rozhodnutí založil především na odkazu na jiné své rozhodnutí ve věci týchž účastníků, a v napadeném rozhodnutí proto chybí konkrétní důvod, proč došlo k moderaci pokuty, a je tak nepřezkoumatelné; má za to, že v této věci předpoklady pro aplikaci § 2051 o. z. splněny nebyly. Dále namítal, že odvolací soud při moderaci pokuty „nedodržel postup podle judikatury“, tj. řádně nezjistil funkci pokuty, nezabýval se její přiměřeností, ani sazbou, ale jen výslednou výší. Ta však byla způsobena prodlením žalovaného; sazba pokuty vyplývá z právního předpisu a již jen proto ji nelze považovat za nepřiměřenou. Měl za to, že prodlení žalovaného neodpovídá „paušální“ pokuta ve výši 10.000 Kč/rok, předmětem řízení bylo více nároků, byť se stejným skutkovým základem, není tak zřejmé, jaká výše pokuty se týká roku 2015, 2016 a 2017, když ohledně každého vyúčtování bylo jiné prodlení žalovaného. Zdůraznil, že žalovaný (který jako právnická osoba má postavení silnější strany), ačkoliv mu bylo (z výsledků předchozích řízení i ze znaleckých posudků) známo, že vyúčtování nejsou v pořádku, nevynaložil dostatečné úsilí k nápravě tohoto stavu; jeho požadavek na smluvní pokutu proto není ani v rozporu s dobrými mravy. Nesouhlasil také s rozhodnutím o nákladech řízení, namítal, že mu měla být přiznána jejich plná náhrada a náhrada nákladů státu uložena žalovanému. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že „žalovaný je povinen zaplatit žalobci 214.800 Kč s požadovaným příslušenstvím“.
8. Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
9. Dovolání žalobce proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, a je přípustné, neboť otázku moderace pokuty podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. (§ 2052 o. z.) posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
10. Předmětem řízení je nárok na zaplacení pokuty za prodlení s povinností žalovaného vyúčtovat zálohy na služby za rok 2015, 2016 a 2017. Podle čl. II zákona č. 104/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, je třeba nárok na zaplacení pokuty za vyúčtování záloh na služby za rok 2015 posoudit podle zákona č. 67/2013 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2015 (dále též jen „zákon č. 67/2013 Sb. ve znění před novelou“), nárok na zaplacení pokuty za vyúčtování záloh na služby za rok 2016 a 2017 pak podle zákona č. 67/2013 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2022 (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1105/2020, ze dne 11. 12. 2024, sp. zn. 26 Cdo 2198/2024 – vyúčtování, která souvisí s předmětem řízení byla provedena před 1. 1. 2023), dále opět jen „zákon č. 67/2013 Sb.“.
11. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že § 13 zákona č. 67/2013 Sb. upravuje pokutu za prodlení s nepeněžitými plněními, které pro poskytovatele a příjemce služeb vyplývají z tohoto zákona (nevztahuje se tedy na povinnosti stanovené jinými právními předpisy, tedy ani na povinnost „vyúčtovat“ příspěvky na správu domu a pozemku); jde o jeden z případů pokuty stanovené pro porušení povinnosti právním předpisem (§ 2052 o. z.), na pokutu se proto použijí obecná ustanovení o smluvní pokutě obsažená v § 2048 - 2051 o. z. a předmětné ustanovení je třeba vykládat s přihlédnutím k účelu tohoto institutu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 26 Cdo 2088/2022, ze dne 13. 6. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1206/2023).
12. Poskytovatel služeb má právo (není-li platba za poskytované služby ujednána paušální částkou – § 9 zákona č. 67/2013 Sb.) požadovat po příjemci služeb placení záloh na úhradu nákladů na služby poskytované s užíváním bytu či nebytového prostoru (§ 4 citovaného zákona), zálohy je povinen vyúčtovat po skončení zúčtovacího období (skutečnou výši nákladů a záloh za jednotlivé služby) a nejpozději do 4 měsíců od skončení zúčtovacího období vyúčtování doručit (§ 7 citovaného zákona). Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (kromě výše citovaných dále např. rozsudek ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 26 Cdo 2998/2020) při výkladu § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. uzavřel, že nedoručí- li poskytovatel služeb po skončení zúčtovacího období včas řádné vyúčtování záloh na služby, je povinen zaplatit příjemci služeb pokutu. Není přitom povinností příjemce služeb žádat jejich poskytovatele o provedení vyúčtování; je naopak povinností poskytovatele služeb provést vyúčtování a seznámit ho s ním ve stanovené lhůtě. Vyúčtovat stanovené zálohy na služby musí poskytovatel služeb bez ohledu na to, zda je příjemce služeb platil řádně.
13. Dovolací soud již ve svém předcházejícím rozsudku v této věci (sp. zn. 26 Cdo 1528/2020) zdůraznil, že nárok na pokutu vzniká příjemci služeb bez ohledu na to, zda je výsledkem vyúčtování přeplatek či nedoplatek a poskytovatel služeb splní svou povinnost provést vyúčtování jen v případě, že zálohy na služby vyúčtoval řádně, není přitom významné, zda služby nevyúčtoval vůbec, nebo je sice vyúčtoval, ale nesprávně.
14. Dovolací soud se již ve svých rozhodnutích (viz např. již citovaný rozsudek sp. zn. 26 Cdo 2088/2022, nebo rozsudek ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1835/2023, ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. I. ÚS 1594/24) také zabýval funkcí, kterou má pokuta upravená v § 13 zákona č. 67/2013 Sb. Poukázal především na její preventivní (nátlakovou) funkci a s tím spojenou funkci sankční, vytvářející na poskytovatele služeb nátlak, aby dostál své povinnosti řádně a včas vyúčtovat zálohy na služby stanovené příjemci služeb. Samotná absence vzniku škody neprovedením řádného a včasného vyúčtování záloh na služby, automaticky neznamená, že by poskytovateli služeb nemohla vzniknout povinnost zaplatit pokutu podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. Nejvyšší soud rovněž ve svých rozhodnutích (viz např. rozsudky ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 4074/2019, ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1105/2020) opakovaně uzavřel, že výši pokuty lze i snížit (moderovat), vznikne-li však příjemci služeb škoda, výše této škody představuje hranici, pod kterou nelze pokutu snížit (§ 2051 o. z.). Podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. nárok na pokutu nevzniká, jestliže by splnění povinností ve stanovené lhůtě nebylo spravedlivé požadovat nebo k nesplnění lhůty došlo zaviněním druhé strany (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2178/2020).
15. V předmětné věci žalovaný (jako poskytovatel služeb) vyúčtoval žalobci zálohy na služby za rok 2015, 2016 a 2017, vyúčtování mu doručil, vyúčtování však trpěla vadami (tato zjištění a závěry nebyly v dovolacím řízení zpochybněny).
16. Odvolací soud měl za to, že žalovanému vznikla povinnost zaplatit pokutu podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., neboť nedošlo k naplnění ani jedné z výjimek z platební povinnosti upravených v tomto ustanovení. Žalovaný netvrdil, že by existovaly nějaké okolnosti, pro které by bylo nespravedlivé po něm požadovat vyúčtování záloh za služby včas, ostatně vyúčtování ještě před uplynutím lhůty provedl, to ovšem mělo chyby a nebylo správné, a bránil se jen obecným tvrzením, že vyhotovit vyúčtování zcela bez vad není možné. V řízení nebylo tvrzeno (a nic takového nevyplývá ani z provedeného dokazování), že by k řádnému vyúčtování záloh na služby nedošlo v zákonem stanovené lhůtě zaviněním žalobce. Shledal však důvody pro moderaci pokuty (§ 2048–2051 o. z.).
17. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněném pod číslem 76/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, mimo jiné formuloval a odůvodnil závěr, že smyslem zkoumání přiměřenosti smluvní pokuty podle § 2051 o. z. je zajistit, aby s ohledem na konkrétní zájmy stran nebyla věřiteli hrazena smluvní pokuta, jež je in concreto nepřiměřená; uvedené ustanovení tedy slouží k ochraně dlužníka před tím, aby byl nucen uhradit nepřiměřenou (nespravedlivou) smluvní pokutu. Při moderaci smluvní pokuty soud nejprve zkoumá, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Poté se zabývá konkrétními okolnostmi (s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty), vezme přitom na zřetel všechny okolnosti daného případu, a to nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ a byly-li v době porušení předvídatelné.
18. Tento postup odvolací soud při moderaci pokuty v předmětné věci nedodržel, nehodnotil všechny relevantní skutečnosti z hlediska jejich závažnosti na straně obou účastníků. V podstatě pouze odkázal na jiné své rozhodnutí (v jiné věci týchž účastníků, kde se žalobce domáhal pokuty za nedodání řádného vyúčtování za rok 2014), které však bylo v zamítavé části změněno již výše citovaným rozsudkem sp. zn. 26 Cdo 1206/2023, neboť úvaha odvolacího soudu o moderaci pokuty byla zjevně nepřiměřená.
19. I když v nyní projednávané věci jde o velmi obdobnou situaci jako v rozhodnutí, z něhož vyšel odvolací soud, za zohlednění všech okolností konkrétního případu nelze považovat jen všeobecný odkaz na závěry učiněné v jiném řízení (které ostatně ani neobstály při jejich přezkumu v dovolacím řízení) ohledně nesplnění povinnosti vyúčtovat služby za jiné období, byť mezi stejnými účastníky.
20. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu nelze zjistit, jak odvolací soud při své úvaze o moderaci pokuty zohlednil, že v nyní projednávané věci dovolatel v některých letech zálohy na služby (alespoň částečně) hradil, zda a jak se tato okolnost projevila při moderaci, zda se jednalo o stejnou skutečnost jako v předcházejícím řízení, z něhož odvolací soud vycházel (tedy, zda i tehdy platil dovolatel zálohy alespoň částečně či je nehradil vůbec), jestli v jednotlivých letech, které byly předmětem řízení se situace s placením záloh lišila, zda tuto skutečnost považoval za významnou pro moderaci, popř. proč nikoli.
21. Odvolací soud rovněž v napadeném rozsudku uvádí, že jeho moderace na částku 10.000 Kč za rok neměla přímou návaznost na zákonnou výši denní pokuty. Z odůvodnění však nelze zjistit, proč a jakými úvahami se při tomto závěru řídil. Výše pokuty je přitom v § 13 zákona č. 67/2013 Sb. (ať již před novelou nebo po ní) stanovená právě za každý den prodlení. Moderuje-li proto soud její výši, měly by jeho úvahy také z této denní výše vycházet, a do celkové výše by se tak měla promítnout i doba prodlení s plněním každé vymáhané nepeněžité povinnosti.
22. Nezhodnotil-li odvolací soud všechny konkrétní okolnosti za každé porušení nepeněžité povinnosti, za niž se dovolatel domáhá pokuty podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., nemůže být jeho úvaha o moderaci této pokuty přiměřená a rozsudek odvolacího soudu tak není v části týkající se měnícího výroku z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný. Protože nejsou podmínky pro jeho změnu, dovolací soud ho podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v této části zrušil, a to včetně závislých nákladových výroků a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). V dalším řízení odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí neopomene přesně specifikovat „příslušenství“ (představující úroky z prodlení), o němž rozhoduje, tak aby bylo z výroku jeho rozhodnutí seznatelné, o jakých úrocích, v jaké výši a za jaké období rozhodl.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 12. 2024
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu