26 Cdo 439/2024-492
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Romana Šebka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně N. T., zastoupené Mgr. Vítem Tokarským, advokátem se sídlem v Praze 1, Masarykovo nábřeží 246/12, proti žalovanému J. T., zastoupenému Mgr. Martou Janouškovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Malátova 645/18, o 428 272 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 145/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2023, č. j. 21 Co 188/2023-445, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2023, č. j. 21 Co 188/2023-445, se ve výroku I. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 428 272 Kč příslušenstvím – úrokem z prodlení. Žalobu zdůvodnila tím, že se žalovaným byli manželé a společní nájemci družstevního bytu č. 6 a garáže v domě č.p. XY v XY, ulici XY. Jejich manželství bylo rozvedeno, následně (blíže označeným rozsudkem soudu) bylo jejich právo společného nájmu bytu a garáže zrušeno a jedinou členkou bytového družstva a nájemcem bytu a garáže se stala žalobkyně. Žalovanému bylo uloženo byt a garáž vyklidit a vyklizené je předat žalobkyni do jednoho měsíce od zajištění náhradního bytu.
Následně v roce 2013 žalobkyně nabyla uvedený byt (dále též jen „předmětný byt“) do svého vlastnictví. V rozhodném období květen 2015 – duben 2018 žalovaný byt výlučně užíval, za jeho užívání žalobkyni ničeho (včetně služeb spojených s užíváním) nehradil. Žalobkyně se proto za uvedené období domáhá částky 360 000 Kč, coby dlužného „nájemného“ po 10 000 Kč měsíčně, a náhrady služeb spojených s užíváním předmětného bytu ve výši 68 272 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále též jen „soud prvního stupně“) – poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 9. 3. 2021, č. j. 34 C 145/2018-153, byl na základě podaného odvolání žalovaného zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2021, č. j. 21 Co 322/2021-222 – rozsudkem ze dne 24. 4. 2023, č. j. 34 C 145/2018-422, řízení co do částky 1 772,61 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení zastavil (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 426 489,23 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), „ve zbytku“ žalobu zamítl (výrok III.)
3. Vyšel ze zjištění, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 10. 2010, č. j. 31 C 134/2010-24, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2012, č. j. 11 Co 155/2012-78, bylo zrušeno právo společného nájmu tam specifikovaného družstevního bytu (předmětného bytu) a garáže (blíže označené) a společné členství v bytovém družstvu s tím, že výlučnou členkou družstva a výlučnou nájemkyní bytu a garáže se stala žalobkyně. Žalovanému bylo uloženo byt a garáž vyklidit a vyklizené předat žalobkyni do jednoho měsíce od zajištění náhradního bytu. V roce 2013 žalobkyně nabyla předmětný byt do svého výlučného vlastnictví. Žalovanému opakovaně nabídla několik náhradních bytů, na což však nereagoval. „Tržní nájemné“ za předmětný byt činilo za období, za které požaduje žalobkyně úhradu, tedy od května 2015 do dubna 2018 (rozhodné období), „optimálně částku 14 379 Kč měsíčně, minimum bylo stanoveno na částku 13 580 Kč měsíčně, maximum na částku 15 976 Kč měsíčně“. Uzavřel, že jelikož žalobkyně náhradní byt zajistila žalovanému již v roce 2013 a požaduje-li bezdůvodné obohacení za užívání předmětného bytu žalovaným až od května 2015, a to ve výši 10 000 Kč měsíčně (celkem do dubna 2018 částku 360 000 Kč), což je částka výrazně pod dolní hranicí obvyklého nájemného, činí tak ve smyslu § 2991 odst. 1, 2, § 2999 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) oprávněně. Stejně je žalovaný povinen zaplatit i náklady vynaložené na služby spojené s užíváním předmětného bytu.
4. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 9. 2023, č. j. 21 Co 188/2023-445, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu změnil ve výroku II. ohledně částky 360 000 se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 12. 6. 2018 do zaplacení tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I.), a ve zbývající části výroku II., co do částky 66 489,23 Kč „s požadovaným zákonným úrokem z prodlení“, a ve výrocích IV. a V. jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.).
5. Odvolací soud, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2354/2010, uzavřel, že žalobkyně ani po poučení dle § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“) netvrdila konkrétním způsobem a neoznačila důkazy k prokázání takových tvrzení, že by žalovanému zajistila náhradní byt ve smyslu § 712a odst. 6 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“). Nemohl jí tak vzniknout „ve svém základu důvodný nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání bytu“, neboť vznik bezdůvodného obohacení je vázán (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 26 Cdo 492/2001) (až) na zajištění bytové náhrady. Až od tohoto okamžiku užívá bývalý nájemce byt bez právního důvodu a tento vztah se již neřídí ustanovením § 712a obč. zák. Do té doby mu svědčí právo bydlení a jemu odpovídající povinnost platit úhradu za užívání bytu ve výši, která odpovídá výši nájemného sjednaného za trvání nájemního poměru. Jestliže žalobkyně tvrdila, že žalovanému zajistila bytovou náhradu nejpozději ke dni 25. 6. 2013, „a proto požaduje za (rozhodné) období zaplacení žalované částky (360 000 Kč), která odpovídá výši obvyklého nájemného v daném místě a čase“, byl odvolací soud povinen vycházet z těchto skutkových tvrzení; byl „vázán skutkovými tvrzeními, jimiž žalobkyně vymezila žalobní nárok na zaplacení částky 360 000 Kč“. K jejich „změně“ nedošlo, „a to ani po poučení žalobkyně“.
6. Co do částky 66 489,23 Kč s příslušenstvím, představující náhradu nákladů za platby spojené s užíváním předmětného bytu za rozhodné období, odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně „nepřezkoumatelný z důvodu
7. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též jen „dovolatelka“) dovolání. Dovozuje přípustnost svého dovolání podle § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem, že žalovanému by mohlo vzniknout bezdůvodné obohacení za užívání bytu až po řádném poskytnutí bytové náhrady z její strany. Žalovaný neměl v rozhodném období „právní titul k bezplatnému užívání bytu“.
V této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, či jeho usnesení ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 129/2019. Má-li osoba právo bydlet v bytě do zajištění bytové náhrady, „je povinna za takové užívání bytu v souladu s § 712a ve spojení s § 696 per analogiam obč. zák. platit úhradu ve výši obvyklého nájemného, jinak se bezdůvodně obohatí“. Dále namítá, že i kdyby svůj žalobou uplatněný nárok (právně) kvalifikovala nesprávně, neměla by tato skutečnost mít vliv na jeho opodstatněnost (nález Ústavního soudu ze dne 12.
5. 2009, sp. zn. I. ÚS 343/09, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000). Tvrdí, že v žalobě rozhodné skutečnosti vylíčila tak, že ačkoli je výlučnou vlastnicí předmětného bytu, žalovaný jej v období od května 2015 do dubna 2018 užíval na základě práva bydlení, aniž by jí za to cokoli platil. Tyto skutečnosti byly prokázány provedeným dokazováním, splnila tedy svou povinnost tvrzení (poskytla všechna rozhodná tvrzení) i svou povinnost důkazní a odvolací soud měl povinnost na zjištěný skutkový stav aplikovat přiléhavou právní normu, bez ohledu na její vlastní právní posouzení.
Odvolacímu soudu také vytýká, že jí předložená tvrzení hrubě dezinterpretoval tak, že by v nich snad „významnou roli“ sehrálo tvrzení o zajištění bytové náhrady. Žalobkyně svůj nárok o toto tvrzení nikdy primárně neopírala, reagovala jen na poučení soudu, aby v tomto směru svá tvrzení doplnila. Sama však vznik nároku na bezdůvodné obohacení za užívání předmětného bytu žalovaným v rozhodném období na zajištění bytové náhrady vázaný nepovažuje. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu změnil tak, že (v tomto rozsahu) potvrdí rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
8. Žalovaný ve vyjádření k dovolání považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Do okamžiku zajištění bytové náhrady se řídí vztah bývalého nájemce a pronajímatele ustanovením § 712a obč. zák. a teprve po zajištění bytové náhrady – jestliže nájemce byt nevyklidí – se otevírá prostor pro bezdůvodné obohacení dle § 451 obč. zák. K řádnému nabídnutí (zajištění) bytové náhrady přitom nedošlo. Žalobkyně coby „pán řízení“ vymezila jeho předmět, tak, že bytová náhrada byla poskytnuta a „jedná se o bezdůvodné obohacení“. Otázka poskytnutí bytové náhrady je pro posouzení nároku na vydání bezdůvodného obohacení klíčová. Osoba, jíž svědčí po skončení nájmu bytu právo v bytě bydlet do zajištění odpovídající bytové náhrady, má povinnost platit úhradu za užívání bytu nikoliv ve výši tržního nájemného, nýbrž ve výši, která odpovídá výši nájemného sjednaného za trvání nájemního poměru. V případě, že se nejedná o nájemní byt, ale o byt ve vlastnictví „povinné osoby“, platí, že výše úhrady by měla odpovídat výši měsíčních záloh placených společenství vlastníků jednotek. Žalovaný proto navrhl dovolání odmítnout, případně zamítnout.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále opět též jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
10. Pro rozhodnutí věci bylo mimo jiné významné posouzení podmínek vzniku práva žalobkyně coby vlastníka bytové jednotky (v rozhodném období) vůči žalovanému coby osobě tento byt užívající po zrušení práva společného nájmu bytu (k němuž došlo rozsudkem soudu před 1. 1. 2014) na úplatu za pokračující užívání bytové jednotky žalovaným v období před zajištěním přisouzené bytové náhrady (správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení zpochybnit nelze; srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) a posouzení otázky vázanosti soudu žalobou co do tvrzené okolnosti, že bytová náhrada byla zajištěna, ve vztahu k nemožnosti žalobou uplatněný nárok na zaplacení úplaty za užívání bytové jednotky posoudit jinak, než (jen) jako (neopodstatněný) nárok na vydání bezdůvodného obohacení za její užívání.
11. Protože právní posouzení uvedených otázek odvolacím soudem neodpovídá judikatuře dovolacího soudu – odvolací soud se při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a vzhledem k tomu, že jejich posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), je dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 o. s. ř. a také opodstatněné.
12. Otázku práva vlastníka bytové jednotky vůči osobě ji užívající po zrušení práva společného nájmu bytu (k němuž došlo rozsudkem soudu před 1. 1. 2014) na úplatu za pokračující užívání bytové jednotky touto osobou, před zajištěním přisouzené bytové náhrady, v rámci tzv. práva bydlení, je třeba ohledně jeho vzniku i v současné době posuzovat zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013; dále opět jen „obč. zák.“ (srov. § 3028 odst. 3 věta prvá zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; dále jen „o. z.“), a to především dle jeho ustanovení § 712a a § 853. Ohledně rozsahu takové úplaty v dané věci v rozhodném období též dle § 2991 a násl. o. z.
13. V případech, v nichž po skončení nájmu svědčí určité osobě právo bydlet v bytě (domě) do zajištění bytové náhrady, je tato osoba povinna platit úhradu za užívání bytu ve výši odpovídající výši nájemného za trvání nájemního poměru; stejnou povinnost a v téže výši musí mít přitom i osoba, jejímuž právu na bydlení nepředcházelo nájemní právo, neboť úhrada se platí za totéž právo, tj. za právo na bydlení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, na nějž odkazuje též dovolatelka, nebo též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 26 Cdo 492/2001). Majetkový prospěch pak uživateli bytu (domu) vzniká z toho titulu, že jej žádný právní důvod, a tedy ani právo bydlení do zajištění bytové náhrady, neopravňuje užívat dané prostory bezplatně (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2146/2009).
14. Z § 712a obč. zák. vyplývá, že obsah vzájemných práv a povinností účastníků právního vztahu, který je uvedeným ustanovením posuzován, se řídí § 687 až § 699 obč. zák., tedy i § 696 až § 699 obč. zák. o nájemném. V posuzovaném případě se citovaná ustanovení analogicky aplikují na poměry rozhodného období. V něm byla žalobkyně (poté, co bylo její právo společného nájmu družstevního bytu se žalovaným zrušeno, ona určena jediným nájemcem bytu a členem bytového družstva a následně jí bytová jednotka byla převedena do vlastnictví) vlastníkem bytové jednotky a žalovaný ji užíval na základě práva bydlení. Nejde (a nešlo) proto o vztah pronajímatel a osoba, jejíž nájemní poměr skončil. Jde o náhradu majetkového prospěchu získaného realizací práva v bytě bydlet, jejíž výše musí odpovídat hodnotě, kterou oprávněná osoba bydlením získala. Tato hodnota - „nájemné“ - představující majetkový prospěch vznikající uživateli bytu (domu) výkonem práva bydlet se v poměrech dané věci - z hlediska svého rozsahu - řídí úpravou institutu bezdůvodného obohacení, pro rozhodné období (po 31. 12. 2013) ustanoveními § 2991 a násl. o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3090/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2290/2021).
15. Judikatura dovolacího soudu, jež reflektuje právní úpravu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 a násl. obč. zák. a která je se zřetelem k obdobnému znění ustanovení § 2991 a násl. o. z. použitelná i v poměrech účinné občanskoprávní úpravy (srovnej k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, nebo ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 129/2019), se ustálila v názoru, že bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. o. z.) představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Jinými slovy, o obohacení jde tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4514/2007, ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2262/2009, a ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1530/2019). K předpokladům vzniku závazku z bezdůvodného obohacení nepatří protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává.
16. Právo bydlení přitom, jak výše uvedeno, neopravňuje užívat dané prostory bezplatně. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018).
17. Majetkový prospěch představovaný výkonem práva užívání cizí věci není osoba, která věc užívala, přirozeně schopna (coby spotřebované plnění) vrátit, a je proto povinna k náhradě v peněžité formě. Výše peněžité náhrady musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který osobě takovým užíváním věci vznikl (srov. § 2999 odst. 1 o. z.). Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000; ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005). Pro určení výše obvyklého nájemného je pak rozhodným aktuální stav užívané věci a její skutečné využití bezdůvodně obohaceným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4337/2018).
18. Současně je soudní praxe ustálena v názoru, že rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000). Překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení by bylo pouze přiznání jiného plnění, než které žalobce v žalobě požadoval, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě a byl předmětem dokazování v soudním řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, či ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001). Platí i nadále zásada, že zamítá-li soud žalobu, pak se v jeho zamítavém rozhodnutí skrývá závěr, že nároku žalobcem uplatněnému na základě vylíčených skutkových okolností nelze vyhovět podle hmotného práva vůbec, a nikoli jen podle účastníkem uvažovaného právního předpisu (k tomu srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 830, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99).
19. Pro danou věc se z uvedeného podává, že uplatnila-li žalobkyně svou žalobou nárok na peněžité plnění, vycházející ze skutkového tvrzení, že před počátkem rozhodného období již příslušnou bytovou náhradu žalovanému zajistila, a proto předmětný byt užíval bez právního důvodu a neposkytl za to žalobkyni žádnou úplatu (a věc je tak dle ní namístě posoudit podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení), avšak podle názoru soudu v rozhodném období žalovanému svědčilo k předmětnému bytu právo bydlení, není změnou skutkového stavu (skutku) vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobkyně na zaplacení požadované částky analogicky podle hmotněprávních norem upravujících právo na bydlení. Stále totiž jde o jediný (totožný) skutek coby žalobou vymezený předmět řízení.
20. Ze shora uvedeného se podává, že odvolací soud pochybil, jestliže žalobní nárok na zaplacení 360 000 Kč s příslušenstvím posuzoval výlučně z hlediska bezdůvodného obohacení (jako by bytová náhrada byla zajištěna), a nikoliv též (pro případ, že zajištěna nebyla či její zajištění nebylo prokázáno) též analogicky podle hmotněprávních norem upravujících právo na bydlení, s odůvodněním, že „je vázán skutkovými tvrzeními, jimiž žalobkyně vymezila žalobní nárok na zaplacení částky 360 000 Kč, a soudní judikatura váže okamžik vzniku bezdůvodného obohacení na zajištění bytové náhrady, neboť až od tohoto okamžiku užívá bývalý nájemce byt bez právního důvodu a tento vztah se již neřídí ustanovením § 712a obč. zák.“.
21. Ze shora uvedeného vyplývá, že napadený výrok I. rozsudku odvolacího soudu není z pohledu uplatněných dovolacích námitek správný (neobstojí). Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) dovolatelka použila opodstatněně.
22. Výrok I. rozsudku odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném (neúplném) právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) v uvedeném výroku zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 243f odst. 4 o. s. ř.), a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
23. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
24. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2024
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu