ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobce JUDr. Tomáše Pelikána, advokáta se sídlem Praha 1,
Dušní 866/22, insolvenčního správce Pražského stavebního bytového družstva se
sídlem Praha 5, Na Hutmance 7/300, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem
se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovanému MUDr. L. T.,
CSc., zastoupenému JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem Praha, Na
hřebenech II 1718/8, o vyklizení bytu a garáže, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 39/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 23. května 2012, č. j. 13 Co 28/2012-431, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2012, č. j. 13 Co
28/2012-431, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. dubna 2011, č. j.
18 C 39/2009-321, ve znění opravných usnesení ze dne 12. srpna 2011, č. j. 18 C
39/2009-342, a ze dne 11. listopadu 2011, č. j. 18 C 39/2009-356, pokud jimi
bylo rozhodnuto ohledně garáže – jednotky č. 2147/203, umístěné v objektu
bydlení – budově vedené pod popisnými čísly 2144, 2145, 2146, 2147, 2148, 2149,
2150, 2151, 2152, 2153 a 2154, postavené na pozemcích parcelní číslo 2964,
2965, 2967, 2968, 2969, 2970, 2973, 2974, 2975, 2976 a 2977, zapsané v katastru
nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální
pracoviště Praha, obec Praha, na LV č. 4063 pro katastrální území S. a o
náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu
soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání žalobce odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 4. 2011,
č.j. 18 C 39/2009-321, ve znění opravných usnesení ze dne 12. 8. 2011, č.j. 18
C 39/2009-342, a ze dne 11. 11. 2011, č.j. 18 C 39/2009-356, zamítl žalobu, aby
žalovanému byla uložena povinnost vyklidit do 15 do dnů od právní moci
rozsudku „byt – jednotku č. 2147/15 a garáž – jednotku č. 2147/203, obě
umístěné v objektu bydlení – budově vedené pod popisnými čísly 2144, 2145,
2146, 2147, 2148, 2149, 2150, 2151, 2152, 2153 a 2154, postavené na pozemcích
parcelní číslo 2964, 2965, 2967, 2968, 2969, 2970, 2973, 2974, 2975, 2976 a
2977, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní
město Prahu, katastrální pracoviště Praha, obec Praha, na LV č. 4063 pro
katastrální území S.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětná
garáž“, resp. „garáž“, případně též „předmětné nemovitosti“); současně rozhodl
o nákladech řízení. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne
23. 5. 2012, č.j. 13 Co 28/2012-431, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil, vzal především za
prokázáno, že Pražské stavební bytové družstvo (dále též „Dlužník“) je zapsáno
v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného bytu a garáže, že na jeho
majetek byl prohlášen konkurz s účinky ke dni 17. 4. 2009 a insolvenčním
správcem byl ustanoven JUDr. Tomáš Pelikán, advokát se sídlem Praha 1, Dušní
22, jenž navrhl, aby v řízení bylo pokračováno, že Dlužník jako budoucí
převodce a Ing. arch. L. T. (otec žalovaného, zemř. dne 14. 1. 2005) jako
budoucí nabyvatel uzavřeli ve dnech 10. 2. 1993 a 8. 9. 1993 dvě písemné
smlouvy, v nichž se Dlužník zavázal, že s Ing. arch. L. T. uzavře – do 90 dnů
ode dne nabytí právní moci kolaudačního rozhodnutí – smlouvu o majetkovém
převodu předmětného bytu (dále jen „Smlouva o smlouvě budoucí ze dne 10. 2. 1993“) a dále – do 6 měsíců ode dne zápisu „nemovitosti“ do katastru
nemovitostí – smlouvu o majetkovém převodu garáže spolu s ideálním
spoluvlastnickým podílem na „nemovitosti“ (dále jen „Smlouva o smlouvě budoucí
ze dne 8. 9. 1993“), že Ing. arch. L. T. byt (dne 4. 5. 1993) a garáž (dne 16. 9. 1993) převzal do užívání a zaplatil Dlužníku jejich předpokládanou kupní
cenu (785.728,- a 95.500,- Kč) a že po jeho smrti přešla jeho práva a
povinnosti vyplývající z citovaných smluv na žalovaného. Rovněž vzal za
zjištěno, že žalovaný, resp. jeho otec předmětný byt a garáž užívali, řádně
platili předepsané úhrady za služby včetně příspěvku do fondu oprav a daně z
nemovitostí, a že Dlužník je opakovaně ujišťoval o jejich nepochybném nároku na
převod vlastnického práva a o svém úmyslu na ně vlastnické právo k předmětným
nemovitostem převést. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl
především k závěru, že ačkoli žalovanému nesvědčí žádný právní titul k užívání
předmětných nemovitostí, je namístě výkonu vlastnického práva – realizovaného
podanou žalobou – soudní ochranu odepřít za použití § 3 odst.
1 občanského
zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč.zák.“). V této souvislosti
konstatoval, že v dané věci – s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti –
žalovaný, resp. i jeho otec legitimně očekávali, že nastalý faktický stav bude
následně stvrzen i po právní stránce, přičemž z ustálené judikatury Ústavního
soudu (např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 16. 6. 2005, sp.zn. I. ÚS 353/04,
uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 124/2005) vyplývá, že obecné
soudy jsou povinny existenci základního práva stěžovatele na legitimní
očekávání nabytí majetku vážit stejně, jako ochranu vlastnického práva s tím,
že je v takovém případě třeba posoudit, zda žalobce domáhající se ochrany svého
vlastnického práva, vykonává toto své právo v souladu s dobrými mravy. Na
základě toho zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. a
uplatnil v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Vyjadřuje především názor, že napadené rozhodnutí je vydáno v rozporu se závěry
sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu sp.zn. Cpjn 6/2009 a ačkoli na ně
odvolací soud odkazuje, neurčil, do jakého okamžiku lze žalobci právo s odkazem
na § 3 odst. 1 obč.zák. odpírat, když zamítnutí žaloby je možné pouze „pro
tentokrát“. Rovněž namítá, že v souzené věci není aplikovatelný nález Ústavního
soudu sp.zn. I. ÚS 353/04, a to z důvodu zásadních „skutkových i právních
odlišností“, které v dovolání dále rozvádí. V této souvislosti především
vyjadřuje názor, že ze smluv o budoucích kupních smlouvách nevyplývá povinnost
Dlužníka převést vlastnictví k předmětným nemovitostem na žalovaného, neboť šlo
pouze o jeho obligační závazek uzavřít s žalovaným „kupní smlouvy“; navíc tato
povinnost již zanikla tím, že k jejich uzavření nedošlo ve sjednaných lhůtách,
žalovaný se nedomáhal nahrazení jeho projevu vůle. Vadu řízení spatřuje v tom,
že soud nepřihlédl k jeho námitce promlčení nároků žalovaného ze Smlouvy o
smlouvě budoucí; rovněž namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v části
týkající se důvodů nepřevedení vlastnického práva k bytu a garáži na
žalovaného. Ve vztahu k právnímu posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč.zák. vyjadřuje přesvědčení, že není možné aktem aplikace práva konstituovat dosud
neexistující povinnosti a namítá, že rozsudky soudů obou stupňů jej omezují
trvale ve výkonu vlastnického práva a zakládají žalovanému právo nemovitosti
užívat bezplatně, bez časového omezení a jakéhokoli užívacího titulu. Napadené
rozhodnutí proto považuje za protiústavní a rozporné s judikaturou Nejvyššího
soudu; přitom poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 1216/99 a
cituje z jeho odůvodnění. V této souvislosti dále uvádí, že účastníkem řízení v
postavení žalobce již není Dlužník, nýbrž insolvenční správce, který jedná na
základě výslovných zákonných příkazů, podle nichž musí majetek dlužníka – v
tomto případě byt a garáž – zpeněžit, čemuž však brání „okupace jednotek
žalovaným bez právního důvodu“. Z toho dovozoval, že i kdyby snad bylo možné
považovat za rozporné s dobrými mravy jednání Dlužníka, nemůže mít tato
okolnost význam v řízení, kde jako žalobce vůbec nevystupuje, neboť případné
„morální prohřešky dlužníka“ by tím byly přenášeny na insolvenčního správce,
resp. insolvenční věřitele, což nelze připustit. Dovolatel současně poukazuje
na skutečnost, že žalovaný předmětné nemovitosti užívá po velmi dlouhou dobu
zcela bezplatně, čímž se na úkor Družstva, resp. nyní insolvenčních věřitelů,
bezdůvodně obohacuje, neboť zaplacené zálohy na kupní cenu bytu a garáže byly
již dávno – při běžné ceně nájmu –„spotřebovány“ na „nájemné“.
Dále uvádí, že
podle judikatury senátu 26 Cdo Nejvyššího soudu nelze zamítnout žalobu na
vyklizení bytu (a tím spíše nebytové jednotky) pouze s odkazem na dobré mravy
za situace, kdy od počátku neexistoval žádný právní titul k jeho užívání (např. rozhodnutí sp.zn. 26 Cdo 1488/2006 a 26 Cdo 3195/2008). Je toho názoru, že z
již citovaného stanoviska Nejvyššího soudu sp.zn. Cpjn 6/2009 taktéž plyne, že
úvaze o zamítnutí žaloby (jakožto opatření „ultima ratio“) na základě výjimečné
aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. musí předcházet úvaha o tom, zda nepostačí
stanovení delší lhůty k vyklizení či přiznání přístřeší nebo jiné bytové
náhrady; přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě
požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila,
jak to Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku sp.zn. 26 Cdo 2938/2009 (v této
souvislosti rovněž cituje z rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 1113/2009. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný v obsáhlém vyjádření k dovolání především uvedl, že nález Ústavního
soudu sp.zn. I. ÚS 3571/10 (jež vycházel ze shodného skutkového stavu) má
účinky „erga omnes“ a stal se závazným pramenem práva, poukázal na nález
Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 2569/12, jímž Ústavní soud zcela odmítl
argumentaci žalobce předestřenou i v tomto dovolání, a navrhl, aby dovolání
bylo zamítnuto, resp. odmítnuto. Ve vyjádření ze dne 19. 2. 2013 (doručeném Nejvyššímu soudu dne 20. 2. 2013)
dovolatel reagoval na vyjádření žalovaného a vznášel proti němu argumenty. Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související
zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 23. května 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání
projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále „o.s.ř.”). Již na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že účastníci mohou měnit dovolací
důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají jen po dobu
trvání lhůty k dovolání (§ 242 odst. 4 o.s.ř.); dovolací soud tak nemohl
přihlížet k námitkám uplatněným ve vyjádření žalobce ze dne 19. 2. 2013, neboť
bylo podáno po uplynutí lhůty k dovolání. Nejvyšší soud shledal, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za
splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací
rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.; dovolání tak může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
(jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR
ze dne 21. 2. 2012, sp.zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti
dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp.zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a
jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží. Dovolatel především napadá právní závěr odvolacího soudu, že výkon práva
žalobce realizovaný žalobou na vyklizení předmětného bytu je v rozporu s
dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Závěr, že žalovaný
užívá byt bez právního důvodu, nebyl dovoláním zpochybněn a dovolací soud z
něho proto vychází. Zákon nestanoví, co jsou to dobré mravy; podle výkladu jsou dobré mravy
měřítkem hodnocení konkrétních situací, odpovídajícím obecně uznávaným
pravidlům slušnosti (poctivosti, čestnosti, vzájemnou úctou, tolerancí, důvěrou
atd.) v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Jejich
stanovení pro každý případ je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení, toto
posouzení je odvislé od specifických skutkových zjištění; judikatura
pojednávající o výkonu práv v rozporu s dobrými mravy zdůrazňuje komplexnost
posuzování konkrétních situací, v nichž by se důsledky ustanovení § 3 odst. 1
obč. zák. měly projevit (s přihlédnutím k rozhodným okolnostem panujícím na
straně osoby povinné i osoby k výkonu práva oprávněné). Judikatura Nejvyššího soudu při aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. ve věcech
vyklizení bytu nebyla v minulosti jednotná, prošla vývojem, ke sjednocení došlo
až přijetím stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 14. 10. 2009, sp.zn. Cpjn 6/2009, uveřejněného pod R
6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že obecné pravidlo, že výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1
obč.zák.), se vztahuje na výkon veškerých „soukromých“ práv a není důvod pro
to, aby z něj byl vyčleněn určitý druh vlastnických žalob. Skutečnost, že výkon
vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu je uplatňován v
rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením
delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), vázáním vyklizení
na bytovou náhradu, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát). Na tyto závěry
navázal Nejvyšší soud i při řešení obdobných věcí (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu z 24. 4. 2012, sp.zn. 26 Cdo 915/2011 - ústavní stížnost
podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 13. 12.
2012, sp.zn. I. ÚS 2569/12 - a z 18. 7. 2012, sp.zn. 26 Cdo 1531/2011 -
ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud
usnesením z 14. 3. 2013, sp.zn. II. ÚS 3942/12). Úvaha odvolacího soudu, že výkon práva dovolatele, jenž se domáhá vyklizení
žalovaného z předmětného bytu, je v rozporu s dobrými mravy, není zjevně
nepřiměřená. Přihlédl totiž ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně
dovolatele, tak i na straně žalovaného - zejména, že Dlužník převzal v roce
1993 od jeho otce zálohu ve výši předpokládané ceny bytu (785.728,- Kč), předal
mu byt do užívání, s prostředky disponoval po celou dobu, aniž by splnil svou
smluvní povinnost (uzavřít smlouvu o převodu předmětného bytu do jeho
vlastnictví, resp. do vlastnictví žalovaného, na něhož práva z této smlouvy
přešla) a žalovaný měl za to, že do doby vložení jeho vlastnického práva do
katastru nemovitostí má právo předmětný byt užívat, což Dlužník nezpochybňoval. Zamítl-li dovolací soud žalobu na vyklizení předmětného bytu, nerozhodl, že
žalovaný je oprávněn byt užívat trvale a bezúplatně. Zamítnutí žaloby je
rozhodnutím jen „pro tentokrát“ (srovnej R 6/2010), nebrání dovolateli, aby se
vyklizení předmětného bytu domáhal znovu. Rozhodnutím odvolacího soudu
žalovanému ani nevzniklo právo užívat předmětný byt bezúplatně; úprava plnění
podle § 451 a násl. obč.zák. při užívání bytu bez právního důvodu není tímto
rozhodnutím nijak dotčena. Bez právního významu je pro posouzení věci podle § 3
odst. 1 obč. zák. okolnost, že v tomto řízení nyní vystupuje na straně žalobce
namísto dlužníka insolvenční správce. Je tomu tak proto, že otázka rozporu
výkonu práva s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.zák.) se posuzuje podle
objektivních okolností, za nichž bylo právo vykonáno, a nikoli podle subjektu,
který je vykonal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 24. 4. 2012, sp.zn. 26 Cdo
649/2012 – ústavní stížnost proti uvedenému rozhodnutí byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu z 7. 11. 2012, sp.zn. I. ÚS 4033/2012). Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Jeho námitky však nemohou založit závěr o přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. K okolnostem uplatněným dovolacím
důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. totiž nemůže být – jak
je nepochybné ze znění ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. – při posouzení, zda je
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto. Pro úplnost lze poznamenat, že v dané věci se bezprostředně nejedná o výklad
procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí
soudu; není proto splněna podmínka existence (procesně)právní otázky zásadního
právního významu. Z uvedeného je zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu
nemá v tomto směru po právní stránce zásadní význam a že pro řešení této otázky
není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v tomto směru podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Za zásadně právně významnou však dovolací soud pokládá otázku, zda lze za
použití § 3 odst. 1 obč.zák. zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor
(zde předmětné garáže) užívaných bez právního důvodu; uvedená otázka je totiž
soudy neustále rozhodována rozdílně, byť již byla v rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu vyřešena. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené
rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení uvedené
otázky – přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru (který ostatně
dovolateli prospívá), že žalovaný užívá předmětnou garáž bez právního důvodu, a
dovolací soud z něj proto vychází. Podle § 126 odst. 1 obč.zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do
jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání
věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do
vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu
odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení. Podle § 3 odst. 1 obč.zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ustálená soudní praxe dovodila, že na základě § 3 odst. 1 obč.zák. nelze
zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor, jestliže je smlouva o jejich
nájmu absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 6. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod R 12/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek). K odůvodnění citovaného právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné
uvedl, že je-li pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem
(spoluvlastníkem) nemovitosti, v níž jsou umístěny smlouvou dotčené nebytové
prostory, svědčí mu i právo na ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho
nemovitosti – bez právního důvodu – představuje zásah do vlastnického práva,
který je neoprávněný. V rozsudku z 29. 8. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1203/99,
uveřejněném pod č. 133 v časopise Soudní judikatura 11/2001, pak Nejvyšší soud
dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání
vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč.zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež
zakládá nárok na ochranu práva (vlastníka), nemůže být (zároveň) důvodem k jeho
odepření. O tom, že soudní praxe je v tomto směru dlouhodobě ustálena, svědčí
rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 20. 1. 2004, sp.zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněný pod R 7/2005 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek. Od uvedených právních názorů se přitom judikatura
Nejvyššího soudu neodklání ani v současné době (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu z 19. 8. 2009, sp.zn. 26 Cdo 3195/2008, z 13. 9. 2012, sp.zn. 26 Cdo 649/2012 /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl
Ústavní soud usnesením ze 7. 11. 2012, sp.zn. I. ÚS 4033/12/ a z 14. 11. 2012,
sp.zn. 26 Cdo 2018/2012).
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci nelze pokládat za správné, dospěl-
li odvolací soud k závěru, že žalobu na vyklizení garáže (tj. nebytového
prostoru), užívané žalovaným bez právního důvodu, lze zamítnout za použití
ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za
středníkem o.s.ř. zrušil ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o vyklizení předmětné
garáže a ve výroku o nákladech řízení. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně,
dovolací soud zrušil v tomto rozsahu i jeho rozhodnutí a věc mu vrátil k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. června 2013
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu