26 Cdo 5147/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové
ve věci žalobce V. B., zastoupeného JUDr. Milanem Frišmanem, advokátem se
sídlem v Písku, Budovcova 2530, proti žalovaným 1/ M. B., a 2/ D. B.,
zastoupeným Jiřím Hřídelem, advokátem se sídlem v Písku, Fráni Šrámka 136, o
vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 302/2008, o
dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 2. července 2009, č. j. 6 Co 1476/2009-54, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Písku (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26.
února 2009, č. j. 4 C 302/2008-35, zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni
vyklidit a vyklizený předat žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku „byt č.
1, o velikosti 1 + 1 s příslušenstvím, v budově č. p. 1146 v J. ulici v
P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech
řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že Jiří
Jelínek (člen Lidového bytového družstva se sídlem v Českých Budějovicích /dále
jen „bytové družstvo“, resp. „družstvo“/ a nájemce předmětného bytu) jako
převodce a žalovaná jako nabyvatelka uzavřeli dne 18. dubna 2007 písemnou
smlouvu o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu
(dále jen „předmětná smlouva“, resp. „smlouva“), že předmětná smlouva
obsahovala ujednání, že převodce převádí na nabyvatelku „členský podíl v
bytovém družstvu se všemi právy a povinnostmi“, „všechna svá členská práva a
povinnosti spojená s členstvím v bytovém družstvu, zejména právo nájmu
předmětného bytu“, jakož „i celé základní vnitřní vybavení bytu“, že smluvní
strany ve smlouvě mimo jiné prohlásily, že „všechny pohledávky plynoucí z
převodu členského podílu a členských práv a povinností jsou vzájemně vyrovnané
a … po podpisu této Smlouvy o převodu neuplatní v budoucnu ani jedna ze stran
žádné další nároky vůči straně druhé“, a že bytové družstvo předmětnou smlouvu
obdrželo dne 31. prosince 2007. Vzal také za zjištěno, že bytové družstvo jako
pronajímatel a žalovaní jako nájemci uzavřeli dne 16. dubna 2008 smlouvu o
nájmu předmětného bytu (dále jen „nájemní smlouva ze dne 16. dubna 2008“) a že
usnesením ze dne 30. dubna 2008, č. j. 15 D 488/2007-34, Okresní soud v Písku
potvrdil žalobci jako jedinému dědici nabytí dědictví po zůstaviteli Jiřím
Jelínkovi (zemřelém dne 6. prosince 2007), a to i nabytí práv a povinností
vyplývajících z členství zůstavitele v bytovém družstvu (vážící se k
předmětnému bytu), včetně zůstatku členského podílu.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně – s odkazem na rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 29 Cdo 1402/99 (dále též jen
„citovaný rozsudek“) – především dovodil, že dohoda o převodu členských práv a
povinností (dohoda podle § 230 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve
znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy – dále jen „obch. zák.“) není v
obchodním zákoníku upravena jako smluvní typ, a proto ji lze považovat za
smlouvu nepojmenovanou. Dále rovněž dovodil, že podle § 269 odst. 2 obch. zák.
mohou účastníci uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako smluvní
typ. S poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn.
26 Cdo 1933/2000 a sp. zn. 26 Cdo 1114/2003 zdůraznil, že dohoda o převodu práv
a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu je dvoustranný
hmotněprávní úkon a že neobsahuje-li obchodní zákoník obecná ustanovení o
právních úkonech, musí splňovat obecné náležitosti právního úkonu podle § 34 a
násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření
předmětné smlouvy (dále jen „obč. zák.“); za této situace se při jejím
uzavírání uplatní obecná ustanovení občanského zákoníku o uzavírání smluv.
Vycházeje z uvedených právních názorů dovodil, že předmětná smlouva splňuje
náležitosti právního úkonu ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák., neboť jsou v ní
jednoznačně určeny smluvní strany, vůle J. J. převést veškerá členská práva a
povinnosti (členský podíl) v bytovém družstvu na žalovanou a dohoda o tom, že
pohledávky plynoucí z tohoto převodu jsou vzájemně vyrovnané. V této
souvislosti poznamenal, že pokud účastníci předmětné smlouvy prohlásili, že
jejich vzájemné pohledávky jsou vyrovnány, nelze trvat na tom (a po právních
laicích požadovat), aby ve smlouvě bylo uvedeno rovněž určení hodnoty
převáděného členského podílu a způsob vyrovnání účastníků tohoto převodu, jak
dovodil Nejvyšší soud České republiky v citovaném rozsudku. Za této situace
konstatoval, že předmětná smlouva byla uzavřena platně a jejím předložením
bytovému družstvu dne 31. prosince 2007 přešla na žalovanou práva a povinnosti
spojená s členstvím v bytovém družstvu, které s ní (a se žalovaným) pak bylo
oprávněno uzavřít ohledně předmětného bytu nájemní smlouvu. Uzavřel, že smrtí
zůstavitele Jiřího Jelínka proto nemohl jeho členský podíl v bytovém družstvu
(ani nájem předmětného bytu) přejít na žalobce jako jeho jediného dědice a že z
tohoto důvodu není žalobce aktivně věcně legitimován k podání žaloby o
vyklizení předmětného bytu. Dodal, že na uvedeném závěru nemůže nic změnit
skutečnost, že Okresní soud v Písku usnesením ze dne 30. dubna 2008, č. j. 15 D
488/2007-34, žalobci pravomocně potvrdil nabytí práv a povinností spojených s
členstvím zůstavitele v bytovém družstvu; v této souvislosti poznamenal, že
pravomocné usnesení o projednání dědictví je závazné – v rozsahu jeho
závaznosti pro účastníky dědického řízení – pro všechny orgány (tedy i pro
soud) jen „v otázce, jak jím byl řešen vztah mezi účastníky řízení o
dědictví“ (žalovaní však účastníky dědického řízení nebyli).
K odvolání žalobce Krajský soud v českých Budějovicích jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 2. července 2009, č. j. 6 Co 1476/2009-54, citovaný rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a žalovaným uložil povinnost
předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do tří dnů od právní moci
rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud – poté, co zopakoval důkaz přečtením předmětné smlouvy – vyšel ve
skutečnosti ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně (byť uvedl, že
z provedených důkazů činí odlišná zjištění), avšak na jeho základě dospěl k
jiným právním závěrům. Především dovodil, že byť obsah dohody o převodu práv a
povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu není v obchodním zákoníku
upraven, je zapotřebí – s ohledem na povahu této dohody – mít za to, že jejím
nezbytným (minimálním) obsahem bude určení práv a povinností spojených s
členstvím v bytovém družstvu, určení hodnoty družstevního podílu, stanovení
úplatnosti či bezplatnosti převodu a dohoda o vzájemném vypořádání. V této
souvislosti poukázal na již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
ve věci sp. zn. 29 Cdo 1402/99. Uzavřel, že jelikož v předmětné smlouvě není
určena hodnota družstevního podílu, není v ní stanovena úplatnost či
bezplatnost převodu členských práv a povinností a neobsahuje ani dohodu o
vzájemném vypořádání účastníků tohoto převodu, nedohodly se strany smlouvy na
minimálním (nezbytném) obsahu dohody o převodu práv a povinností spojených s
členstvím v bytovém podle § 229 a 230 obch. zák.; proto takováto dohoda mezi
nimi nevznikla (nebyla uzavřena). Dodal, že v důsledku toho nemůže být platná
ani nájemní smlouva ze dne 16. dubna 2008. Za této situace rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalobě na vyklizení předmětného bytu vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné
dovolací námitky podřadili pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/,
b/ a odst. 3 o. s. ř. V dovolání především uvedli, že předmětnou smlouvou „se
nabyvatel … zavázal uhradit družstvu veškeré pohledávky a závazky, které by
družstvo jinak uplatňovalo proti převodci“, a „stanovený poplatek za provedení
změn v členské evidenci“ a že účastníci smlouvy „prohlásili, že ke dni její
účinnosti dochází i k vypořádání členského podílu mezi nimi“. Dále namítli, že
pokud účastníci předmětné smlouvy prohlásili, že všechny pohledávky plynoucí z
převodu členských práv a povinností jsou vzájemně vyrovnané, „de facto
konstatovali, že jim byla známa hodnota družstevního podílu“. Je tedy podle
jejich mínění irelevantní, zda mělo jít o smlouvu úplatnou či bezúplatnou. Vyjádřili přesvědčení, že jedinými podstatnými a nutnými náležitostmi dohody o
převodu členských práv a povinností jsou „řádná identifikace bytu a dohoda o
způsobu vyrovnání zůstatku členského podílu“ a že uvedené náležitosti jsou v
předmětné smlouvě zcela určitým způsobem vymezeny. Měli za to, že tím účastníci
smlouvy dostatečně určili předmět svých závazků ve smyslu § 269 odst. 2 obch. zák. Podle jejich názoru proto odvolací soud rozhodl v rozporu se zákonem (čímž
současně porušil jejich základní /vlastnické/ právo plynoucí z čl. 11 odst. 1
Listiny základních práv a svobod), jestliže zejména s odkazem na citovaný
rozsudek dovodil, že nezbytným (minimálním) obsahem dohody o převodu práv a
povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu je určení práv a povinností
spojených s členstvím v bytovém družstvu, určení hodnoty družstevního podílu,
stanovení úplatnosti či bezúplatnosti převodu a dohoda o vzájemném vypořádání. V této souvislosti navíc – s poukazem na nález Ústavního soudu České republiky
uveřejněný pod č. 123/1996 Sb. (správně Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu) – zdůraznili, že soud je podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky při
svém rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí
právního řádu, a nikoliv rozhodnutím soudů v jednotlivých věcech, jež nejsou
obecně závazná. Odvolacímu soudu rovněž vytkli, že předmětnou smlouvu
nevykládal s přihlédnutím k následnému chování smluvních stran, a že tudíž
nesprávně aplikoval ustanovení § 266 obch. zák. Dále namítli, že odvolací soud
změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž je na to upozornil postupem podle §
118a o. s. ř., čímž porušil jejich právo na spravedlivý proces. V této
souvislosti poznamenali, že odvolací soud se v důsledku toho nevypořádal „se
všemi případnými odvolacími námitkami“, jež by vznesli, pokud by je v rámci
předvídatelnosti rozhodnutí seznámil se svým právním názorem vztahujícím se k
neuzavření dohody o převodu členských práv a povinností.
Konečně namítli, že
odvolací soud se nezabýval nejen otázkou aktivní věcné legitimace žalobce,
nýbrž ani otázkou naléhavého právního zájmu, a nakonec ani tím, zda ze strany
žalobce nejde, zejména s ohledem na § 159a odst. 1 o. s. ř., o „případný kalkul
s využitím dědického řízení“; podle jejich mínění je totiž zřejmé, že
zůstavitel hodlal převodem členských práv a povinností znemožnit příbuzným,
kteří se o něj vůbec nestarali, „nabytí“ předmětného bytu. Navrhli, aby
dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241
odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.,
neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a
b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady
nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s.
ř.). Posléze uvedené vady dovolatelé namítli, a proto Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí přezkoumal nejprve z hlediska namítaných vad řízení podřaditelných
pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu České republiky je soudní rozhodnutí
překvapivé tehdy, jestliže postup obecných soudů nese znaky libovůle. Tak je
tomu i tehdy, jestliže se odvolací soud odchýlil od hodnocení důkazů soudem
prvního stupně a tyto důkazy hodnotil jinak, aniž je sám opakoval nebo doplnil.
Jinými slovy řečeno, odchýlil-li se odvolací soud nejen od skutkových zjištění,
jaká učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedených
důkazů, ale také od právních závěrů vycházejících z těchto skutkových zjištění,
a rozhodl sám bez jakéhokoli dokazování, aniž jakýmkoli způsobem umožnil
účastníkům vyjádřit se k jím nově nastolenému meritu věci (srov. nálezy a
usnesení Ústavního soudu České republiky ve věcech sp. zn. IV. ÚS 544/98, III.
ÚS 93/99, a I. ÚS 113/02, uveřejněné ve sv. 15 na straně 75, ve sv. 14 na
straně 161 a ve sv. 27 na straně 213 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu
České republiky).
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že odvolací soud vycházel ze
stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, avšak přijal – na tomtéž
skutkovém základě – odlišné právní závěry při posouzení věci podle § 229 a 230
obch. zák. Na rozdíl od soudu prvního stupně totiž zjištěný obsah předmětné
smlouvy kvalifikoval jako nedostačující pro účinný převod práv a povinností
spojených s členstvím v bytovém družstvu na žalovanou. Jestliže se oba soudy
zabývaly – na stejném skutkovém základě – posouzením otázky, na jakých
(minimálních) náležitostech se musí shodnout strany dohody o převodu práv a
povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, aby takováto dohoda vůbec
vznikla, nelze na překvapivost napadeného rozhodnutí usuzovat pouze z toho, že
odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že je v tomto
ohledu zapotřebí trvat (vedle určení převáděných práv a povinností spojených s
členstvím v bytovém družstvu) rovněž na určení hodnoty družstevního podílu,
stanovení úplatnosti či bezplatnosti převodu a na dohodě o vzájemném
vypořádání, tj. na náležitostech, které podle odvolacího soudu předmětná
smlouva postrádala. Napadené rozhodnutí nelze tedy považovat za překvapivé a
vykazující znaky libovůle ve shora uvedeném smyslu (srov. odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo
453/2004, uveřejněného pod č. 33 v sešitě č. 4 z roku 2005 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek /citované rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 14 v
sešitě č. 2 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura/). Pro úplnost zbývá dodat,
že postup podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky
uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy
nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li dosavadní
tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové
stránky věci i pro případný jiný právní názor soudu (jak tomu bylo v
projednávaném případě), není třeba účastníky poučovat podle § 118a odst. 2 o.
s. ř. (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.
května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, proti němuž byla podána ústavní
stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 1. listopadu 2006, sp.
zn. II. ÚS 532/06). Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.
a/ o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a/ a b/ o. s. ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení
(§ 238 a § 238a o. s. ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek
hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.
s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti
logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného
(popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání
2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti
pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy
ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů
nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že v projednávané věci nevyšlo z
provedených důkazů najevo, že převodem členských práv a povinností na žalovanou
sledoval převodce (Jiří Jelínek) znemožnění „nabytí“ předmětného bytu
příbuzným, kteří se o něj vůbec nestarali. Tyto okolnosti dovolatelé nově
tvrdili až v dovolání. Tím uplatnili tzv. „skutkové novoty“, avšak přehlédli,
že v dovolacím řízení platí zákaz skutkových novot (srov. Občanský soudní řád,
Komentář, 5. vydání, nakladatelství C.H. BECK, strana 1004, bod 6.). Proto
dovolací soud nemohl přihlížet ke zmíněným skutkovým tvrzením, z nichž
dovolatelé usuzovali na „případný kalkul (žalobce) s využitím dědického
řízení“.
Navíc z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelé brojili právě proti způsobu
hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně –
čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky, zda předmětná smlouva
splňuje nezbytné (minimální) náležitosti dohody o převodu práv a povinností
spojených s členstvím v bytovém družstvu podle § 229 a 230 obch. zák. Jinak
řečeno nesouhlasili se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném
důsledku nabídli vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také
vlastní verzi toho, co měl podle jejich názoru odvolací soud z provedených
důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení
věci podle citovaných ustanovení.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal
v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul
žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly
za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění a z nich
vyplývající skutkové závěry odvolacího soudu jsou výsledkem logického postupu
při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení § 132 o. s. ř. (ve
spojení s § 211 o. s. ř.). Z toho vyplývá, že ani dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Obecné výkladové pravidlo právních úkonů je obsaženo v ustanovení § 35 odst. 2
obč. zák., podle něhož je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen
podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní
úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Obsah písemného
právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu,
že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě.
Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo
1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu). U právního úkonu učiněného v písemné formě je právně významná jen vůle
účastníků vyjádřená v písemném textu; záměry účastníků nevyjádřené v písemném
textu nebo odlišné od záměrů v něm zachycených, jsou právně bezvýznamné (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001,
uveřejněný pod č. C 1075 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Vedle tohoto obecného výkladového principu existují ještě některé zvláštní
modifikující výkladové principy. Ty jsou zakotveny jak přímo v samotném
občanském zákoníku (srov. např. § 55 odst. 3 obč. zák.), tak také ve zvláštních
soukromoprávních předpisech (§ 266 obch. zák.). Platí, že takto stanovený
zvláštní výkladový princip má přednost před obecným výkladovým principem, tj.
že obecný výkladový princip se u zvláštních soukromoprávních vztahů uplatní
pouze podpůrně (subsidiárně).
Uvedené teze se v poměrech dohody o převodu práv a povinností spojených s
členstvím v bytovém družstvu učiněné v písemné formě prosadí tak, že pro výklad
projevu vůle smluvních stran vtělený do smlouvy bude rozhodující její písemný
text. Odvolacímu soudu nelze úspěšně vytýkat, že při zkoumání obsahu předmětné
smlouvy nepřihlédl k následnému chování smluvních stran (neboť povaha dohody o
převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu to totiž
nepřipouštěla) a tedy že nesprávně aplikoval § 266 obch. zák. Ostatně
dovolatelé – s přihlédnutím k obsahu spisu – v průběhu řízení před soudy obou
stupňů ani netvrdili (natož prokázali) žádné okolnosti, z nichž by bylo možné
usuzovat na obsah předmětné smlouvy z pohledu následného chování smluvních
stran.
Podle § 269 odst. 2 obch. zák. mohou účastníci uzavřít i takovou smlouvu, která
není upravena jako smluvní typ. Jestliže však účastníci dostatečně neurčí
předmět svých závazků, smlouva uzavřena není. V tomto ustanovení je stanoven
minimální obsah tzv. nepojmenované smlouvy a pokud by se smluvní strany
nedohodly na takovémto obsahu, jednalo by se o úkon, který nevznikl, nikoliv o
úkon neplatný.
V již citovaném rozsudku ze dne 7. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 1402/99
(uveřejněném pod C 168 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu),
Nejvyšší soud České republiky dovodil, že dohoda o převodu členských práv a
povinností podle § 229 a 230 obch. zák. není v obchodním zákoníku upravena jako
smluvní typ (obsah této dohody není tedy v obchodním zákoníku upraven), a proto
je ji nutno považovat za smlouvu nepojmenovanou. V případě dohody o převodu
práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu je nutné z povahy
této dohody mít za to, že nezbytným (minimálním) obsahem dohody bude určení
práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, určení hodnoty
družstevního podílu, stanovení úplatnosti či bezplatnosti převodu a dohoda o
vzájemném vypořádání. K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil
rovněž v rozsudku ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 22 Cdo 2397/2004, a nemá
důvodu (a to ani přes dovolací námitku uplatněnou s odkazem na čl. 95 odst. 1
Ústavy České republiky a § 159a odst. 1 o.s.ř.) se od nich odklánět ani v
projednávané věci. K těmto právním názorům dovolací soud doplňuje, že na
požadavku, aby z obsahu dohody o převodu práv a povinností spojených s
členstvím v bytovém družstvu bylo jednoznačně patrno, zda má povahu smlouvy
úplatné či bezúplatné, je třeba trvat v každém případě. Je tomu tak proto, že s
rozdílnou povahou citované dohody (ve smyslu její /bez/úplatnosti) se pojí
různé nároky převodce členských práv a povinností. V případě smlouvy úplatné má
převodce právo na úhradu hodnoty převáděného družstevního podílu, která pak
logicky musí být v dohodě o převodu členských práv a povinností vyjádřena, a to
společně s uvedením způsobu jejího vypořádání mezi účastníky tohoto převodu.
Naproti tomu, je-li smlouva o převodu členských práv a povinností v družstvu
bezúplatná, má takový převod charakter darování, a převodce se proto může
domáhat (jen) vrácení daru (členských práv a povinností) analogicky podle
ustanovení § 630 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 21. března 2007, sp. zn. 29 Odo 266/2005, uveřejněný pod č. 9 v sešitě č. 1
z roku 2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V posuzovaném případě (podle zjištěného skutkového stavu, který se dovolatelům
nepodařilo zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.
s. ř.) předmětná smlouva obsahovala ujednání, že převodce převádí na
nabyvatelku členský podíl v bytovém družstvu, všechna členská práva a
povinnosti, zejména právo nájmu předmětného bytu, jakož i celé základní vnitřní
vybavení bytu; to vše s tím, že „všechny pohledávky plynoucí z převodu
členského podílu a členských práv a povinností jsou vzájemně vyrovnané a … po
podpisu této Smlouvy o převodu neuplatní v budoucnu ani jedna ze stran žádné
další nároky vůči straně druhé“. Z uvedených skutkových zjištění vyplývá, že
předmětná smlouva sice obsahovala vymezení převáděných členských práv a
povinností (mělo jít o všechna členská práva a povinnosti), avšak nebylo z ní
jednoznačně patrno, zda samotný (zamýšlený) převod družstevního podílu měl být
realizován za úplatu či bezúplatně (slovní spojení „pohledávky plynoucí z
převodu členského podílu … jsou vzájemně vyrovnané“ totiž připouští obojí
výklad; ostatně úplatnost či bezúplatnost převodu družstevního podílu /
členských práv a povinností/ jako takového nevyplývá ani z dovolateli
předestřeného obsahu předmětné smlouvy citovaného na jiném místě odůvodnění
tohoto rozhodnutí). Za této situace odvolací soud nepochybil, pokud dovodil, že
účastníci předmětné smlouvy se nedohodli na minimálním (nezbytném) obsahu
dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu
podle § 229 a 230 obch. zák., a proto mezi nimi takováto dohoda nevznikla
(nebyla uzavřena). Jelikož předmětná smlouva z tohoto důvodu nemůže být
způsobilým titulem pro nabytí družstevního podílu, nemohl se odvolací soud v
naznačených souvislostech dopustit porušení základního (vlastnického) práva
dovolatelky plynoucího z čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Je-li napadené rozhodnutí založeno na shora uvedeném (správném) právním názoru,
z něhož odvolací soud vyvodil, že nájemní smlouva ze dne 16. dubna 2008 je
neplatná, a bylo-li z tohoto důvodu vyhověno žalobě, kterou se žalobce jako
jediný dědic Jiřího Jelínka (člena bytového družstva a nájemce /družstevního/
bytu) domáhal vyklizení předmětného bytu, spočívá napadený rozsudek rovněž na
právním názoru (byť nikoliv výslovném), že žalobce je v dané věci aktivně věcně
legitimován. Nelze tudíž hovořit o tom, že se odvolací soud otázkou aktivní
věcné legitimace nezabýval. Přitom správnost řešení uvedené otázky nebyla v
dovolání (ničím) zpochybněna.
Zbývá – ve vztahu k dovolací námitce, že odvolací soud se nezabýval ani otázkou
naléhavého právního zájmu – poznamenat, že splnění podmínky naléhavého právního
zájmu je předpokladem věcného projednání žaloby o určení, zda tu právní vztah
nebo právo je či není (§ 80 písm. c/ o. s. ř.), avšak nikoli také žaloby o
splnění povinnosti ve smyslu § 80 písm. b/ o. s. ř., o níž jde v posuzovaném
případě.
Lze uzavřít, že rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
nebyl uplatněn opodstatněně.
Z vyložených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s.
ř. a jejich obsahové konkretizace správný ve smyslu § 243b odst. 2 věty před
středníkem o. s. ř. Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř., a o skutečnost,
že žalobci nevznikly (podle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na
jejichž náhradu by jinak měl vůči dovolatelům právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2010
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu