26 Cdo 5258/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie
Rezkové ve věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému B. d.
N., zastoupenému advokátem, o zpřístupnění bytu, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 7 pod sp. zn. 52 C 201/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2007, č. j. 29 Co 271/2007-133, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 2.142,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. října 2005, č. j.
11 Co 285/2005-75, potvrdil rozsudek ze dne 1. dubna 2005, č. j. 8 C
230/2003-55, jímž Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) zamítl žalobu,
aby žalovaný byl povinen zpřístupnit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku
„byt č. 9 v domě č. p. 1499 pod adresou P. 7, V. 38“ (dále jen „předmětný byt“,
resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud
rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem
ze dne 7. července 2006, č. j. 26 Cdo 637/2006-103, zrušil rozsudky soudů obou
stupňů a věc vrátil – se závazným právním názorem – k dalšímu řízení soudu
prvního stupně.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 26. února 2007, č.
j. 52 C 201/2006-118, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zpřístupnit
žalobci předmětný byt do tří dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl
o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 18. října 2007, č. j.
29 Co 271/2007-133, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o věci samé změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zpřístupnit
žalobci předmětný byt, „a to vydáním klíčů od tohoto bytu a od vchodových dveří
domu, kde se nachází“, do tří dnů od právní moci rozsudku, potvrdil ho v
nákladovém výroku
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že na
žalobce (jediného dědice F. Č., zemřelého), jemuž připadl členský podíl v
žalovaném bytovém družstvu (dále též jen „bytové družstvo“, resp. „družstvo“),
přešel ke dni úmrtí F. Č. (§ 460 obč. zák.) nájem předmětného bytu podle 706
odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, ve znění účinném do 30. března
2006 (dále jen „obč. zák.”). Dále rovněž dovodily, že právní úprava dědického
práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví, což mimo jiné
předpokládá, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a
musí o něm být rozhodnuto, a že proto může dědic nakládat s nabytým dědictvím
bez omezení teprve poté, co je o něm pravomocně rozhodnuto. Dodaly, že do té
doby (během dědického řízení) smí dědici věci náležející do dědictví prodat
nebo ohledně nich učinit jiná opatření, přesahující rámec obvyklého
hospodaření, jen se svolením soudu (§ 175r zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2004) a že bez svolení soudu nelze
takový právní úkon vůbec platně učinit; nejde tu o rozhodnutí ve smyslu § 47
odst. 1 obč. zák., tj. o rozhodnutí příslušného orgánu, jehož prostřednictvím
nabývá účinnosti smlouva, o níž tak stanoví zákon. Uzavřely, že je tudíž
neplatná dohoda o odevzdání bytu a ukončení členství v bytovém družstvu ze dne
7. února 2000 (dále jen „dohoda ze dne 7. února 2000“, resp. „dohoda“), v níž
žalobce a žalovaný před pravomocným rozhodnutím o dědictví vypořádali svá
vzájemná práva a povinnosti v souvislosti s úmrtím F. Č. mimo jiné tak, že dnem
podpisu dohody zanikají veškerá práva a povinnosti vyplývající z členství v
družstvu po zemřelém F. Č., jakož i veškerá práva a povinnosti vyplývající z
nájemního vztahu ohledně předmětného bytu. Podle názoru soudů obou stupňů je
tomu tak právě proto, že ji žalobce (jako jediný dědic F. Č.) uzavřel v průběhu
dědického řízení bez svolení soudu. K námitce žalovaného, že podle § 267 odst.
1 věty první zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „obch. zák.“), se neplatnosti právního úkonu stanovené pouze
na ochranu některého účastníka může dovolávat pouze tento účastník,
poznamenaly, že v projednávané věci se – z důvodů popsaných v odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně – nelze práv z tohoto ustanovení dovolávat. Za
této situace dovodily, že žalobci nadále svědčí právo nájmu předmětného bytu, a
proto vyhověly žalobě na jeho zpřístupnění, a to „vydáním klíčů od tohoto bytu
a od vchodových dveří domu, kde se nachází“, jak ve výroku svého rozsudku uvedl
odvolací soud.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, k němuž se žalobce
prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem
2009) se projednají
a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí
vydáno dne 18. října 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací
dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko
z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost
napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanovení §
237 o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., tedy podle ustanovení, o něž dovolatel
opřel přípustnost svého dovolání, je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku je založena na zásadě diformity
(nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O
nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve
věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti
stanovené účastníkům těmito rozhodnutími jsou podle jejich závěrů odlišné. Pro
závěr, že rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím, není rozhodující to,
jak odvolací soud formuloval rozsudečný výrok či uvedl-li v odůvodnění
rozsudku, že postupoval podle § 219 o.s.ř. nebo podle § 220 o.s.ř. Rozhodujícím
hlediskem není ani to, zda odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního
stupně za věcně správné nebo nesprávné, nýbrž to, zda posoudil práva a
povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak (odlišně)
než soud prvního stupně. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní
posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen
takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva účastníků (srov.
též rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. dubna 1998, sp. zn.
2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 v sešitě č. 9 z roku 1999 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, popř. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 1655/99).
V projednávaném případě odvolací soud neposoudil práva a povinnosti účastníků
řízení jinak než soud prvního stupně; ostatně i z odůvodnění jeho rozhodnutí
vyplývá, že se plně ztotožnil s právními závěry, které soud prvního stupně
zaujal v rozsudku ze dne 26. února 2007, č. j. 52 C 201/2006-118. Ve
skutečnosti tak vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Z hlediska
přípustnosti dovolání je přitom nerozhodné, že ve svém rozsudku doplnil způsob,
jakým se má žalobci předmětný byt zpřístupnit. Odvolací soud tím nevymezil
práva a povinnosti účastníků odlišně od soudu prvního stupně (oba soudy
pokládaly za oprávněný uplatněný nárok na uložení povinnosti žalovanému
zpřístupnit žalobci předmětný byt), nýbrž pouze zpřesnil vyhovující výrok
rozsudku soudu prvního stupně tak, aby – podle jeho názoru – byl materiálně
vykonatelný. Z tohoto důvodu nemůže jít o nesouhlasná rozhodnutí a tudíž ani o
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.
Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
Ustálená soudní praxe totiž dovodila, že dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním
názorem dovolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 243d odst. 2 věta
druhá, nyní § 243d odst. 1 část první věty před středníkem o.s.ř.), není
přípustné podle § 238 odst. 1 písm. b/ (nyní podle § 237 odst. 1 písm. b/)
o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. června 1998,
sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněné pod č. 147 v sešitě č. 20 z roku 1998
časopisu Soudní judikatura).
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c/ o.s.ř. (o něž přípustnost svého dovolání dovolatel rovněž opřel). Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V projednávané věci dovolatel uplatnil vedle (způsobilého) dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř. (jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytkl, že „rozhodl nad
rámec žalobního petitu a přisoudil více, než žalobce sám požadoval, neboť
žalobce požadoval pouze zpřístupnění bytu tak, jak rozhodl soud prvního
stupně“). Dovolatel však přehlédl, že k vadám, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
(a také k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li
dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto
vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního
soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo
1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března
2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15.
srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Nad rámec uvedeného však lze dodat, že vázanost návrhem ve smyslu § 153 odst. 2
o.s.ř. soudu mimo jiné zakazuje, aby žalobci přiznal něco jiného než požadoval
(tedy aby žalovanému uložil jinou než žalobcem navrhovanou povinnost) nebo aby
žalobci přiznal sice požadované plnění, avšak z jiného skutkového základu (z
jiného skutku), než který byl předmětem řízení. Vázanost soudu návrhem (žalobou
nebo návrhem na zahájení řízení) však nelze chápat tak, že by soud byl povinen
do výroku svého rozhodnutí o věci samé doslovně „převzít“ žalobcem formulovaný
návrh znění výroku rozhodnutí. Není porušením § 153 odst. 2 o.s.ř., jestliže
soud neuvede ve výroku údaje, které vymezení práv a povinností účastníků jen
zdůvodňují, i když byly (nadbytečně) uvedeny v jinak přesném a určitém žalobním
petitu, nebo jestliže soud použitím jiných slov vyjádří přesněji stejná práva a
povinnosti, kterých se žalobce určitým a srozumitelným žalobním petitem domáhal
(srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol., Občanský soudní řád, Komentář,
I. díl, 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 1066 s., str. 692).
Ve vztahu k dovolací námitce, že „požadavek žalobce uvedený v žalobě je s
ohledem na svobodně uzavřenou dohodu v rozporu s dobrými mravy a zásadou
poctivého obchodního styku“, je zapotřebí zdůraznit, že v dovolacím řízení lze
přezkoumat pouze správnost právních závěrů, které odvolací soud přijal;
„neexistující“ právní závěry nelze přezkoumávat. Uvedené v plném rozsahu platí
ve vztahu k této dovolací námitce; odvolací soud totiž žádný závěr s odkazem na
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (případně § 265 obch. zák.) neučinil.
I kdyby tomu tak bylo, lze navíc konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky
opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo
931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20.
ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo
180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní
názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je
podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v
rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s
obecným dosahem pro soudní praxi.
Napadené potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu je založeno především na
právních názorech, že usnesení, kterým soud přivolí k prodeji věci patřící do
dědictví nebo k jinému opatření přesahujícímu rámec obvyklého hospodaření, nemá
povahu rozhodnutí ve smyslu § 47 odst. 1 obč. zák., že je naopak předpokladem
platnosti zmíněných dispozičních právních úkonů, a že je tudíž neplatná dohoda
ze dne 7. února 2000, kterou žalobce (jako jediný dědic) uzavřel v průběhu
dědického řízení bez svolení soudu, a tedy v rozporu s ustanovením § 175r
o.s.ř. Dovolatel správnost těchto právních závěrů zpochybnil, a to námitkou
(uplatněnou s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 6. dubna 2005, sp. zn.
II. ÚS 87/04), že ustanovení § 175r o.s.ř., vzhledem k jeho doslovnému znění
hovořícímu o dědicích toliko v množném čísle, se nevztahuje na „situaci, kdy
jediný dědic, který nabyl dědictví dnem smrti zůstavitele, před skončením
dědického řízení naložil se zděděným členstvím“, a dále námitkou, že pokud byla
dohoda ze dne 7. února 2000 uzavřena bez souhlasu soudu ve smyslu § 175r o.s.ř.
„není neplatná, ale pouze neúčinná s tím, že účinnosti nabyla usnesením
Obvodního soudu pro Prahu 7 o potvrzení dědictví žalobci jako jedinému dědici“.
Řešení uvedených právních otázek by proto mohlo činit napadené rozhodnutí
zásadně právně významným; z posléze uvedených důvodů však o takové rozhodnutí
jít nemůže.
V rozsudku ze dne 31. května 2005, sp. zn. 30 Cdo 967/2004, Nejvyšší soud České
republiky – s odkazem na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 7. října
1996, sp. zn. IV. ÚS 201/96, uveřejněný pod č. 6 ve svazku 6 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu – zaujal právní názor, že usnesení, kterým soud
přivolí k prodeji věci patřící do dědictví nebo k jinému opatření přesahujícímu
rámec obvyklého hospodaření (§ 175r o.s.ř.), je rozhodnutím, jehož je třeba k
platnosti smlouvy (§ 39 obč. zák.); nejde o rozhodnutí ve smyslu § 47 odst. 1
obč. zák. V odůvodnění citovaného rozhodnutí mimo jiné uvedl, že dědictví se
nabývá smrtí zůstavitele (§ 460 obč. zák.). K nabytí dědictví (všech věcí a
majetkových práv zůstavitele) zůstavitelovým dědicem však nedochází jen na
základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu
ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po
každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a musí o něm být rozhodnuto.
Zákon dědicům nezakazuje v době, kdy dědické řízení ještě nebylo skončeno, věci
náležející do dědictví prodat nebo s nimi učinit jiná opatření přesahující
rámec obvyklého hospodaření (např. věc darovat, pronajmout, přestavět
nemovitost apod.); obdobně mohou dědici naložit s právy a jinými majetkovými
hodnotami patřícími zůstaviteli. Uvedená opatření však mohou učinit jen se
svolením soudu. Soud je povinen dbát, aby prodejem věcí náležejících do
dědictví nebo jiným opatřením dědiců, které přesahuje rámec obvyklého
hospodaření, nebyl žádný z dědiců poškozen nebo aby tím nebylo ohroženo
uspokojení pohledávek věřitelů. Soud může k prodeji věci náležející do dědictví
nebo k jinému opatření, které přesahuje obvyklé hospodaření, udělit souhlas jen
tehdy, byl-li okruh dědiců nepochybně zjištěn a, je-li více dědiců, jestliže se
všichni dědicové na zamýšleném opatření shodli. Svolení je možno udělit i
dodatečně. Výtěžek z prodeje věci náleží do dědictví jako jeho aktivum. K těmto
závěrům se Nejvyšší soud České republiky přihlásil v rozsudku ze dne 7.
července 2006, sp. zn. 26 Cdo 637/2006 (v rozsudku vydaném v této věci), a nemá
důvodu se od nich odchýlit ani v projednávané věci. Dovolací soud dodává, že
je-li ustanovení § 175r o.s.ř. určeno rovněž k ochraně zůstavitelových
věřitelů, neexistuje jediný rozumný důvod, pro nějž by uvedené právní závěry
nebyly využitelné i v případě potvrzení nabytí dědictví jedinému dědici.
Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (v daném
případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst.
3 o.s.ř.), dovodil, že dohoda ze dne 7. února 2000 je neplatná pro rozpor s
ustanovením
§ 175r o.s.ř. (§ 39 obč. zák.), neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho
rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Ohledně dovolací námitky, že i kdyby byla dohoda ze dne 7. února 2000 neplatná,
této její neplatnosti se vzhledem k § 267 odst. 1 obch. zák. nemůže žalobce
dovolávat, neboť „je zřejmé, že případná neplatnost dohody mezi žalobcem
a žalovaným by nebyla stanovena na ochranu žalobce, ale na ochranu žalovaného,
případně na ochranu dalších dědiců, pokud by další dědici byli“, dovolací soud
konstatuje následující. V souzené věci jde o dohodu o ukončení členství v
družstvu ve smyslu § 231 odst. 1 obch. zák., tedy o smlouvu uzavřenou podle
části druhé obchodního zákoníku. Pro tyto smlouvy neplatí podle ustanovení §
267 odst. 1 věty druhé obch. zák. speciální pravidlo, podle kterého se může
dovolávat neplatnosti právního úkonu pouze ten účastník, na jehož ochranu je
neplatnost právního úkonu stanovena. Zákonná úprava posledně uvedeného
ustanovení je v tomto ohledu naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné
výkladové těžkosti. Protože i úvaha odvolacího soudu o neaplikovatelnosti věty
první § 267 odst. 1 obch. zák. v projednávaném případě je v souladu s citovaným
ustanovením a tedy s hmotným právem, nejde o otázku, jejíž řešení by činilo
napadené rozhodnutí zásadně právně významným (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, uveřejněné pod č. C 102 ve
svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal
žalovaného, který z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání muselo být
odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v
souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto
náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, 7 písm.
d/, § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových
výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst.
1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 342,-
Kč představující 19 % DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 10. listopadu 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu