26 Cdo 5577/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobců a/ nezl. M. V. K., O., zastoupeného zákonnými zástupci Ing. P. K.,
O., a Mgr. Y. R., O., a b/ P. K., O., právně zastoupených JUDr. Leošem
Brantálem, LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Hasičská 551/52, proti
žalovaným 1/ J. P., Ř., zastoupené Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se
sídlem v Ostravě, Husova 1285/2, a 2/ J. P., Ř., zastoupenému Mgr. Evou
Vaňkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Husova 1285/2, o zaplacení částky
99.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp.
zn. 10 C 73/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 8. června 2016, č. j. 11 Co 124/2016-909, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se domáhali, aby jim žalovaní zaplatili částku 99.000,- Kč s
příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu bezdůvodného obohacení,
jejž měli na jejich úkor získat tím, že v období od 1. ledna 2009 do 29. září
2009 (dále jen „rozhodné období“) užívali bez právního důvodu (po zániku
nájemního práva i navazujícího práva bydlení) tam specifikovaný byt (dále jen
„předmětný byt“, resp. „byt“). Okresní soud ve Frýdku-Místku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. září
2015, č. j. 10 C 73/2012-734, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům do
tří dnů od právní moci rozsudku částku 20.856,- Kč s tam uvedeným úrokem z
prodlení (výrok I.), v poměru mezi žalobci a žalovanou ohledně částky 78.144,-
Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II.) a žalobu zamítl
také vůči žalovanému (výrok III.). Současně uložil žalobcům povinnost zaplatit
na náhradě nákladů řízení žalovanému částku 94.058,14 Kč (výrok IV.), žalované
částku 54.906,- Kč (výrok V.) a státu částku 8.918,30 Kč (výrok VI.), a
žalované povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení státu částku 2.370,70 Kč
(výrok VII.). K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne
8. června 2016, č. j. 11 Co 124/2016-909, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně v zamítavém výroku II. ohledně žalované změnil tak, že uložil žalované
povinnost zaplatit žalobcům částku 14.184,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení
(výrok I.); ve zbytku tohoto (zamítavého) výroku a v zamítavém výroku III. ohledně žalovaného a v nákladovém výroku IV. ve vztahu mezi žalobci a žalovaným
ho potvrdil (výrok II.). Současně uložil žalobcům povinnost zaplatit na náhradě
nákladů řízení žalované částku 28.400,- Kč (výrok III.) a státu částku 7.338,-
Kč (výrok IV.), uložil žalované povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení
státu částku 3.951,- Kč (výrok V.), rozhodl, že stát nemá právo na náhradu
nákladů řízení vůči žalovanému (výrok VI.), a uložil žalobcům povinnost
zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalované částku 3.532,- Kč (výrok
VII.) a žalovanému částku 11.035,- Kč (výrok VIII.). Proti výrokům II., III., IV., VII. a VIII. rozsudku odvolacího soudu podali
žalobci včasné dovolání. Dovolací soud však dospěl k závěru, že z posléze
uvedených příčin není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz
čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“). Při posuzování dovolacích námitek vztahujících se k hmotněprávnímu posouzení
věci dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§ 3028 odst. 3
věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále též jen „o. z.“), a
to především ze zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v
rozhodném období (dále jen „obč. zák.“). Výrok II. v části, jíž odvolací soud ohledně žalované potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve „zbylé části“ zamítavého výroku II., závisí mimo jiné na
vyřešení otázky rozsahu bezdůvodného obohacení, jejž žalovaní získali užíváním
předmětného bytu v rozhodném období bez právního důvodu.
K dovolacím námitkám
vztahujícím se k uvedené otázce lze uvést následující. Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudky z
15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, z 30. listopadu 1999, sp. zn. 25 Cdo 2526/98,
uveřejněný pod č. 17/2000 časopisu Soudní judikatura, či z 20. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, a z 29. listopadu 2007, sp. zn. 33 Odo 1504/2005, uveřejněné
pod C 314 a C 5713 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) zaujal názor, že
majetkovým vyjádřením prospěchu získaného subjektem, jenž užíval cizí věc, aniž
ho k tomu opravňoval platný právní titul, je peněžitá částka, která odpovídá
částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobné věci i s
přihlédnutím k druhu právního důvodu (smluvního typu či věcného práva k věci
cizí), kterým se zpravidla právo užívání věci vzhledem k jeho rozsahu a způsobu
zakládá; nejčastěji jde o nájemní smlouvu, kdy se výše náhrady poměřuje s
obvyklou hladinou nájemného, které by byl nájemce za obvyklých okolností
povinen plnit, užíval-li by věc na základě platné nájemní smlouvy. V rozsudku
ze dne 22. června 2004, sp. zn. 33 Odo 24/2004, uveřejněném pod C 2705 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak Nejvyšší soud konstatoval, že výše
bezdůvodného obohacení získaného užíváním bytu bez právního důvodu po zániku
práva na bydlení založeného rozhodnutím soudu do doby zajištění odpovídající
bytové náhrady a trvajícího do uplynutí lhůty k vyklizení bytu odpovídá ceně
obvyklé v daném místě a čase, která se vytváří na trhu s byty s neregulovaným
nájemným (tzv. tržní nájemné). S přihlédnutím k uvedeným judikatorním závěrům se předně nelze ztotožnit s
dovolací námitkou, že odvolací soud nesprávně vyřešil otázku, jaký stav bytu
byl v daném případě rozhodný pro potřeby finančního vyjádření náhrady za
bezdůvodné obohacení získané žalovanými. Uvedenou námitku pokládá dovolací soud
za ryze účelovou a využívající poněkud zavádějící formulace, kterou odvolací
soud použil, pokud v této souvislosti konstatoval, že dovolatelé ani netvrdili,
že „by byl byt nějakým způsobem žalovanými zdevastován“. Zmíněné konstatování
totiž nelze vytrhávat z kontextu a ve skutečnosti opomenout, že odvolací soud
jím reagoval na odkaz dovolatelů na již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu z 29. listopadu 2007, sp. zn. 33 Odo 1504/2005, v tom smyslu, že při stanovení
rozsahu získaného bezdůvodného obohacení nezohlednil v jejich neprospěch
případné znehodnocení bytu způsobené žalovanými zanedbáním jeho běžné údržby v
době předcházející rozhodnému období. Naopak v tomto směru důsledně vycházel z
právních názorů vyslovených v citovaném rozsudku, vzal-li za základ pro
finanční vyjádření náhrady za získané bezdůvodné obohacení obvyklé nájemné z
bytu v částce 8.760,- Kč měsíčně, jež stanovil soudem ustanovený znalec (Ing. Josef Fojtík) na základě sdělení samotných dovolatelů (resp. jejich otce Ing. P. K.), že v roce 2009 (tj. v rozhodném období) byl předmětný byt schopen
užívání (viz znalecký posudek na č. l. 645 až 659 spisu).
Na tom nic nemění ani
navazující závěr, že majetková hodnota, jíž se v rozhodném období dostalo
žalovaným užíváním předmětného bytu bez právního důvodu, odpovídá pouze
polovině (50 %) uvedené částky měsíčně. Zmíněný závěr totiž odvolací soud
neučinil z důvodu zanedbaného stavu bytu, jejž měli zapříčinit žalovaní v době,
kdy měli byt v nájmu (příp. v době, kdy jim svědčilo právo bydlení ve smyslu §
712a obč. zák.), nýbrž z důvodu, že dovolatelé po celé rozhodné období svévolně
nezajišťovali do bytu dodávku vody. Právní názor, že posléze uvedená závada
(nezajišťování dodávky vody), pro niž nebylo možné byt plnohodnotně užívat,
snižuje rozsah bezdůvodného obohacení získaného žalovanými, lze pokládat za
souladný se shora uvedenou judikaturou. Úvaha odvolacího soudu, že nájemné,
které by byl za tohoto stavu povinen z bytu platit nájemce (jestliže by u
pronajímatele řádně a včas uplatnil právo na slevu z nájemného podle § 698 obč. zák.), by bylo nižší – vzhledem k povaze a významu odepřeného plnění (služby) –
až o polovinu (o 50 %), pak není zjevně nepřiměřená. Pro úplnost zbývá dodat,
že Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. např. rozsudky z 30. října 2003, sp. zn. 33 Odo 366/2003, z 19. května 2004, sp. zn. 33 Odo
291/2002, uveřejněné pod C 2268 a C 2702 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
či z 29. srpna 2008, sp. zn. 33 Odo 1081/2006) zaujal rovněž názor, že z
hlediska posouzení otázky získání bezdůvodného obohacení užíváním cizí věci bez
právního důvodu není významné, zda a jakým způsobem bylo užívání věci
konzumováno. Část výroku II. napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně v zamítavém výroku III., spočívá rovněž na dovoláním
zpochybněném právním názoru, že žalovaným vznesená námitka promlčení
uplatněného nároku nepředstavuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3
odst. 1 obč. zák.). Již v rozsudku ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněném pod
č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vyložil, že
dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného
vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích
je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které
se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým
mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto
práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči
němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí
doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím
uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto
okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl
odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření
práva uplatnit námitku promlčení. K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud
přihlásil v řadě dalších rozhodnutí a sdílí je i v poměrech souzené věci. V
rozhodnutích (srov. např. rozhodnutí z 31. srpna 2004, sp. zn.
25 Cdo
2648/2003, z 31. října 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a z 29. července 2010,
sp. zn. 33 Cdo 126/2009) zaujal Nejvyšší soud rovněž názor, že rozpor námitky
promlčení s dobrými mravy je třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých
byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je
dovozován vznik uplatněného nároku. Z pohledu citované judikatury se nepříčí ustálené rozhodovací praxi dovolacího
soudu napadený závěr, že námitka promlčení vznesená žalovaným není výkonem
práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Je tomu tak proto, že
na rozpor námitky promlčení s dobrými mravy usuzovali dovolatelé výhradně z
okolností vztahujících se ke vzniku uplatněného nároku; přehlédli však, že tyto
okolnosti nevypovídají nic o tom, že nezavinili marné uplynutí promlčecí doby a
že zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby by vůči nim byl
nepřiměřeně tvrdým postihem. Domáhali-li se dovolatelé též použití zásad vyjádřených v části první hlavy I
zákona č. 89/2012 Sb., lze uvést, že možnou aplikací § 1 až 14 o. z. na dříve
(do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (poměry) se Nejvyšší soud již
zabýval při výkladu přechodného ustanovení § 3030 o. z. v rozsudku ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval a odůvodnil závěr, že toto
ustanovení nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou
účinnost ustanovení § 1 až 14 o. z. Jinými slovy řečeno, citovaná ustanovení
není přípustné aplikovat způsobem, v jehož důsledku by v právních vztazích
vzniklých v době do 31. prosince 2013 nebyla náležitě respektována dosavadní
právní úprava (tedy zejména že by nebyla používána vůbec nebo by byla vykládána
jinak než doposud, tj. v rozporu s ustálenou judikaturou). K dovolacím námitkám uplatněným ve vztahu k nákladovým výrokům napadeného
rozsudku je předně zapotřebí zdůraznit, že jde-li o rozhodování soudů o náhradě
nákladů řízení spočívajících v odměně za zastupování advokátem po zrušení
vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „Vyhláška“), byla soudní praxe usměrněna
rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněným pod č. 73/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud
uzavřel, že po zrušení Vyhlášky Ústavním soudem (Vyhláška byla zrušena s
účinností od 7. května 2013 nálezem pléna Ústavního soudu České republiky ze
dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb.)
se při rozhodování o náhradě nákladů řízení odměna za zastupování advokátem
určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„advokátní tarif“). Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně)
postupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, přiznal-li
žalovanému v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
(část výroku II., jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku IV., a výrok VIII. napadeného rozsudku) odměnu za zastupování advokátem
určenou podle advokátního tarifu. K odkazu dovolatelů na nález Ústavního soudu
ze dne 7. června 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15, lze poznamenat, že závěry tam
vyslovené, k nimž se opakovaně přihlásil také Nejvyšší soud (srov. např. usnesení z 24. srpna 2016, sp. zn. 25 Cdo 1376/2016), se vztahují pouze na
řízení zahájená před 7. květnem 2013 (k tomu srov. odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu z 26. ledna 2017, sp. zn. 25 Cdo 1930/2016). Při rozhodování o
náhradě nákladů řízení pro žalovaného se tudíž nemohly prosadit už proto, že
vůči němu bylo řízení zahájeno (nastaly účinky zahájení řízení) až dne 11. července 2013, kdy došel soudu návrh dovolatelů na přistoupení tohoto účastníka
do řízení (viz podání na č. l. 123 až 128 spisu), tj. až po zrušení Vyhlášky
Ústavním soudem. Zbývá dodat, že směřuje-li dovolání též proti nákladovým výrokům III., IV., a
VII. napadeného rozsudku, není objektivně přípustné (§ 237, § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.), neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o peněžitých plněních
nepřevyšujících 50.000,- Kč (šlo o 31.932,- Kč z titulu náhrady nákladů řízení
vynaložených žalovanou před soudy obou stupňů a o 7.338,- Kč z titulu náhrady
nákladů řízení státu), přičemž nejde o žádný z případů vylučujících podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. tam nastavené omezení (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013,
uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále viz
mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu z 28. září 1999, sp. zn. 25 Cdo
2136/99, uveřejněné pod č. 55/2000 časopisu Soudní judikatura). Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se
souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.