26 Cdo 646/2023-151
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně B. H., bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Janem Drobným, advokátem se sídlem Praha 8 – Karlín, Breitfeldova 704/1, proti žalovanému J. K., bytem XY, zastoupenému Mgr. Michalem Čížkem, advokátem se sídlem Praha 1, Růžová 1416/17, o určení existence věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 9 C 46/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2022, č. j. 21 Co 248/2022-113,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč k rukám Mgr. Ing. Jana Drobného, advokáta se sídlem Praha 8 – Karlín, Breitfeldova 704/1, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobkyně se změněnou žalobou domáhala určení, že „pozemek parc. č. st. XY, o výměře 334 m2, zastavěná plocha a nádvoří, v katastrálním území a obci XY“ (dále jen „Pozemek“), je zatížen věcným břemenem, jehož obsahem je právo vlastníka „jednotky č. XY, byt, vymezené v budově č. p. XY, postavené na Pozemku…“ (dále jen „Jednotka“ a „Budova“, resp. „dům“), spoluužívat Pozemek v části zastavěné Budovou, a to v rozsahu 344/1622 odpovídajícím velikosti spoluvlastnického podílu na společných částech domu.
Měla za to, že předmětné věcné břemeno vzniklo v její prospěch přímo ze zákona dnem 1. ledna 2001, jelikož mezi ní jako vlastnicí Jednotky a žalovaným jako vlastníkem Pozemku nebyla do 31. prosince 2000 sjednána písemná smlouva o úpravě práv k Pozemku (viz § 21 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění po novele provedené zákonem č. 103/2000 Sb. a ve znění účinném od 1. června 2000 – dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“). Není-li ovšem dosud zapsáno v katastru nemovitostí a odmítá-li žalovaný uznat jeho existenci a poskytnout jí součinnost nezbytnou k jeho vkladu do katastru nemovitostí, má naléhavý právní zájem domáhat se jeho určení touto žalobou.
Okresní soud v Nymburce (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. června 2022, č. j. 9 C 46/2022-73, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.). Z provedených důkazů učinil zejména následující skutková zjištění. Žalovaný je s účinky vkladu práva ke dni 8. září 1995 zapsán v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník Pozemku, a to na základě darovací smlouvy z 29. srpna 1995, kterou na něj jeho rodiče manželé M. a B. K. převedli vlastnické právo k Pozemku. Výpis z katastru nemovitostí pořízený dne 23.
února 2022 však neobsahoval žádný zápis v části, do níž se zapisují věcná břemena zatěžující Pozemek. Dne 21. března 1996 uzavřeli rodiče žalovaného jako prodávající a žalobkyně jako kupující kupní smlouvu, kterou jí převedli (s účinky vkladu práva do katastru nemovitostí ke dni 21. března 1996) vlastnické právo k Jednotce; k vlastnictví Jednotky náleží spoluvlastnický podíl na společných částech domu o velikosti 344/1622. S převodem Jednotky však nebyl spojen převod odpovídajícího spoluvlastnického podílu na Pozemku, což v ní bylo také výslovně uvedeno.
Dne 18. března 1998 uzavřeli žalobkyně jako nájemkyně a žalovaný jako pronajímatel písemnou nájemní smlouvu (dále jen „Smlouva“) týkající se Pozemku, jejíž předmět vymezili tak, že jím je „část uvedeného pozemku pod domem č. p. XY, XY“, a že „součástí nájmu je také… společné užívání nezastavěných částí Pozemku“ (čl. I Smlouvy). Ve Smlouvě pod rubrikou účel nájmu uvedli, že nájemkyně je vlastnicí Jednotky v domě stojícím „na parcele, která je předmětem nájmu“, a že pronajímatel jí přenechává do užívání „uvedený stavební pozemek pod domem… za účelem umístění obytného domu a pro realizaci potřeb souvisejících s bydlením“ (čl.
II Smlouvy). Nájem byl sjednán na dobu neurčitou (čl. III Smlouvy).
Nájemné pak bylo ujednáno jako roční, a to ve výši „alikvotní části trojnásobku daně, popřípadě dalších poplatků, spojených s vlastnictvím uvedené stavební parcely“ (čl. IV Smlouvy). Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Nepřisvědčil však její námitce (resp. danou námitku považoval za výraz nepoctivého jednání), že Smlouva je neplatná pro neurčité vymezení předmětu nájmu a výše nájemného.
Návazně dospěl k závěru, že k 31. prosinci 2000 byla práva k Pozemku mezi žalobkyní jako vlastnicí Jednotky a žalovaným jako vlastníkem Pozemku upravena písemnou smlouvou (a je lhostejné, že šlo o smlouvu nájemní, nemající věcněprávní účinky) a že tudíž nebyly splněny předpoklady vymezené v ustanovení § 21 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., za nichž by jinak vzniklo v její prospěch dne 1. ledna 2001 věcné břemeno k Pozemku, o jehož určení usilovala podanou žalobou. Proto žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23.
listopadu 2022, č. j. 21 Co 248/2022-113, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správný pokládal rovněž právní názor, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem (§ 80 o.s.ř.). Na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že Smlouva je neplatná, jelikož obsahuje neurčitá a nesrozumitelná ujednání (ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.
prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“), a to vedle ujednání o výši nájemného i v podstatné části ujednání týkajícího se předmětu nájmu. V této souvislosti zdůraznil, že u písemných právních úkonů, které jsou při nedodržení této formy neplatné, musí být z jejich písemného znění každému zřejmé, co je jejich předmětem (k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 1243/2007). Podle jeho názoru však tomuto požadavku text Smlouvy nevyhovuje. Písemné znění Smlouvy totiž vyznívá tak, že žalobkyni byl pronajat Pozemek „jako celek“; v jejím čl.
I je přitom uvedeno, že předmětem nájmu je část Pozemku pod domem, a to aniž by bylo specifikováno, o jakou část jde. Ze Smlouvy není ani patrno, že ke stejnému pozemku byly uzavřeny nájemní smlouvy i s dalšími osobami a vzhledem k tomu pak není vůbec zřejmé, že jejím předmětem je (má být) pouze část Pozemku v rozsahu odpovídajícím podílu žalobkyně na společných částech domu. V návaznosti na to dospěl k závěru, že je-li Smlouva z vyložených důvodů neplatná, je namístě dovodit, že k rozhodnému dni (tj. k 31.
prosinci 2000) nebyla práva žalobkyně k Pozemku nijak upravena, a proto dne 1.
ledna 2001 vzniklo v její prospěch ze zákona (a za příslušnou náhradu) věcné břemeno užívání části Pozemku pod domem v rozsahu odpovídajícím jejímu podílu na společných částech domu, tedy právě to věcné břemeno, jehož určení se domáhala. Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního změnil tak, že určovací žalobě vyhověl. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dovolatel) včasné dovolání, k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila; z posléze uvedených příčin však není dovolání přípustné podle § 237 o.s.ř.
Již na tomto místě dovolací soud předesílá, že dovolatel v dovolání uplatnil rovněž vadu řízení (námitkou, že při rozhodování o zřízení věcného břemene podle § 21 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., resp. o určení, že dotčené věcné břemeno vzniklo ze zákona a existuje, je povinností soudu rozhodnout také o výši náhrady za zřízení /vznik/ tohoto věcného břemene, a že odvolací soud této povinnosti nedostál). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě pak takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
Nad rámec řečeného dovolací soud přesto, avšak jen pro úplnost, podotýká, že řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (§ 80 o.s.ř.), o které šlo v předmětné věci, není řízením o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky ve smyslu § 153 odst. 2 o.s.ř.; soud zde proto nemohl překročit návrhy účastníků a přisoudit dovolateli náhradu za zákonem zřízené věcné břemeno, jestliže právo na uvedenou náhradu neuplatnil proti žalobkyni vzájemným návrhem ve smyslu § 97 o.s.ř. (k tomu viz v podrobnostech např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 20.
října 2010, sp. zn. 26 Cdo 4448/2009; dále srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu z 26. května 2015, sp. zn. 26 Cdo 609/2015, z 16. prosince 2015, sp. zn. 30 Cdo 3268/2015 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 8. prosince 2016, sp. zn. II. ÚS 606/16/, a z 28. března 2017, sp. zn. 22 Cdo 5131/2015). Dovolací soud – vzhledem k obsahu dovolání – rovněž zdůrazňuje, že v dovolacím řízení lze přezkoumat pouze správnost právních závěrů, které odvolací soud přijal; „neexistující“ právní závěry nelze přezkoumávat.
Napadené rozhodnutí nezávisí (není založeno) na vyřešení dovolatelem nastolené otázky „aplikovatelnosti ustanovení § 21 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb.
(…) za situace, kdy vlastník zastavěného pozemku je zároveň vlastníkem některých bytových jednotek v domě na tomto pozemku postaveném“; odvolací soud totiž žádný závěr s odkazem na citované ustanovení neučinil, a dovolací soud dodává, že – vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu – ani učinit nemohl (zjištěný skutkový stav mu neumožňoval takový závěr přijmout), neboť dovolatel, jenž se dožadoval použití zmíněného ustanovení v dané věci (avšak poprvé až v dovolání), v nalézacím řízení ani netvrdil existenci příslušných právně významných skutečností.
Jedinou dovolatelem účinně nastolenou (hmotně)právní otázku (včetně souvisejících podotázek), totiž otázku platnosti Smlouvy z pohledu určitosti a srozumitelnosti tam vymezeného předmětu nájmu, pak odvolací soud vyřešil v konečném důsledku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Přitom uvedenou otázku dovolací soud posuzoval (vzhledem k době uzavření Smlouvy) podle dosavadních právních předpisů (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
V poměrech právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 se soudní praxe ustálila v názoru, že projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, tj. nepodařilo-li se obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže nebylo dosaženo – vadným slovním zprostředkováním – jasného vyjádření této vůle. Neurčitost či nesrozumitelnost právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.) nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil.
Bezvýhradně však platí, že obsah písemného právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle (neurčitý projev vůle je sice srozumitelný, avšak nejistý je jeho obsah – jednajícímu se nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem vyjádřit) je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je jejím předmětem, není-li to poznatelné z textu listiny.
Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, uveřejněný pod č. C 1108 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Dovolateli lze přisvědčit v názoru, že pro obecnou nájemní smlouvu (§ 663 a násl. obč. zák.), o níž šlo i v tomto případě, nebyla v době jejího uzavření (a není ani dosud) předepsána obligatorní písemná forma.
Byla-li však taková smlouva sjednána písemně, musela být už v ní pronajatá věc dostatečně určitě konkretizována (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 21. března 2013, sp. zn. 26 Cdo 3244/2012 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením z 18. července 2013, sp. zn. III. ÚS 1594/13/, či usnesení Nejvyššího soudu z 16. září 2014, sp. zn. 26 Cdo 2876/2014, a z 26. ledna 2015, sp. zn. 26 Cdo 4336/2014). V poměrech souzené věci tudíž nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat, že pro posouzení určitosti (a srozumitelnosti) vymezení předmětu nájmu považoval za rozhodující pouze písemné znění (text) Smlouvy, a nic na tom nemění, že pro takovou smlouvou (smlouvu o nájmu pozemku) ve skutečnosti nebyla pod sankcí (absolutní) neplatnosti stanovena písemná forma.
V návaznosti na to pak dovolací soud sdílí názor odvolacího soudu, byť dílem z jiných důvodů, že ujednání o předmětu nájmu zaznamenané v čl. I Smlouvy neobsahuje dostatečně jasné a především konkrétní vyjádření společné vůle účastníků. Bylo-li totiž ve Smlouvě ujednáno toliko „sdílené“ užívání Pozemku, jak nepřímo vyplývá i z jejích čl. II a IV a jak také zdůrazňoval dovolatel v dovolání, byl (přímý) předmět nájmu vymezen neurčitě, jestliže současně nebyl specifikován (z obsahu Smlouvy nelze zjistit) rozsah (osobní, věcný či časový) omezení nájemcova uživatelského oprávnění plynoucího z takto již pojmově limitovaného „spoluužívání“ pronajaté věci.
Jiný závěr zde akceptovat nelze, neboť není-li známo, v čem spočívá omezení nájemcova uživatelského oprávnění, může nájemce užívat pronajatou věc prakticky zcela neomezeně; k takovému výsledku však vůle účastníků projevená ve Smlouvě evidentně nesměřovala (ba naopak takový výsledek by byl s touto vůlí v příkrém rozporu). Vzhledem k tomu se tedy odvolací soud od shora citované judikatury neodchýlil, pokud uzavřel, že Smlouva je pro neurčitost vymezení předmětu nájmu (absolutně) neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák. Za tohoto stavu je pak již bezpředmětné zkoumat, zda šlo zároveň i o projev vůle nesrozumitelný, jak se odvolací soud rovněž domníval, neboť na jeho celkový závěr o (absolutní) neplatnosti Smlouvy (a potažmo její nezpůsobilosti zabránit vzniku věcného břemene k Pozemku podle § 21 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb.) to již nemůže mít žádný vliv.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost. Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad právní moci napadeného rozhodnut, neboť nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci dovoláním napadeného rozsudku (§ 243 písm. b/ o.s.ř.) – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, z 3.
října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017, či z 25. ledna 2021, sp. zn. 26 Cdo 3351/2020.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 7. 6. 2023
JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu