USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce JUDr. Josefa Monsporta, se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, správce konkurzní podstaty úpadce H-SYSTEM a.s., se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Ostrovského 253/3, IČO 60192291, zastoupeného Mgr. Janou Mrázovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Svatopluk, se sídlem v Horoměřicích, Velvarská 100, IČO 25649540, zastoupenému Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, o 18 318 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 C 431/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2024, č. j. 23 Co 81/2024-436, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení 52 110 Kč k rukám Mgr. Jany Mrázové, advokátky se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobce (správce konkurzní podstaty úpadce H-SYSTEM a.s., IČO 60192291 – dále též jen „úpadce“) se domáhal zaplacení částky 18 318 500 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu bezdůvodného obohacení za užívání tam specifikovaných bytových domů a pozemků včetně tam specifikovaných tří bytů (dále jen „předmětné pozemky“, „domy“, „předmětné byty“ a společně též „předmětné nemovitosti“) v období od 1. 1. 2019 do 27. 4. 2021, a za užívání předmětných bytů též v následujícím období od 28. 4. 2021 do 25. 8. 2021. Konkrétně za užívání předmětných nemovitostí v období od 1. 1. 2019 do 27. 4. 2021 požadoval částku 18 252 000 Kč a za užívání předmětných bytů v období od 28. 4. 2021 do 25. 8. 2021 částku 66 500 Kč.
2. Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 10. 2022, č. j. 13 C 431/2021-177, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 14. 2. 2023, č. j. 13 C 431/2021-194, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 18 318 500 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení do tří
měsíců od právní moci rozsudku (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II) a státu (výrok III) a o zaplacení soudního poplatku (výrok IV).
3. Na základě odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 20. 8. 2024, č. j. 23 Co 81/2024-436, zamítl návrh na přerušení řízení (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění jeho usnesení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků (výrok III).
4. Nejvyšší soud dovolání žalovaného neshledal podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), z posléze uvedených důvodů přípustným.
5. K námitce dovolatele o nepříslušnosti senátu 26 Cdo k rozhodnutí o dovolání uvádí dovolací soud následující. Podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu do agendy soudního oddělení 26 náleží mimo jiné rozhodování „o dovoláních ve věcech výkonů rozhodnutí a exekucí vyklizením, ve věcech sporů nájemních, o vyklizení bytu, popřípadě bytového domu, dále ve věcech nájmu nebytových prostor a pozemků včetně úhrad a nároků za omezení vlastnického práva v důsledku nečinnosti státu při deregulaci nájemného, ve věcech bydlení manželů, vyklizení nebytových prostor, s výjimkou věcí, jež jsou v působnosti jiných senátů, a ve věcech společenství vlastníků bytových jednotek podle zákona č. 72/1994 Sb. a podle občanského zákoníku, a ve věcech zákona č. 67/2013 Sb.“.
Naopak do agendy soudního oddělení 28 mimo jiné náleží rozhodování „o dovoláních ve věcech sporů z restitucí včetně sporů o neplatnost uzavřených dohod a ve věcech bezdůvodného obohacení, s výjimkou bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na základě neplatné či zdánlivé smlouvy nebo v rámci zrušeného smluvního závazku (§ 2993 o. z.) a s výjimkou věcí, o nichž rozhoduje soudní oddělení 21 [viz soudní oddělení 21 oddíly A a B (věci podle zákona č. 26/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, včetně náhrady škody v něm obsažené)]“.
Je sice pravdou, že v souzené věci je předmětem řízení vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětných nemovitostí, zakládá se však na nájemním vztahu mezi žalovaným a úpadcem založeném nájemní smlouvou ze dne 18. 5. 1998, dodatkem č. 1 k ní ze dne 20. 7. 1998 a dohodou k této smlouvě ze dne 19. 10. 1998 (dále jen „Smlouvy“), které se týkaly též předmětných nemovitostí a jež byly rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2003, č. j. 28 Cm 20/2002-20, shledány neúčinnými. Při širším výkladu pojmu „nájemní spory“ lze přitom i takovou věc pod specializaci soudního oddělení 26 Cdo podřadit.
To ostatně aproboval i Ústavní soud v usnesení ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. II. ÚS 1157/24, předmětem jehož přezkumu bylo (též) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2024, sp. zn. 26 Cdo 2928/2023, vydané ve věci účastníků vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 3 C 134/2021 (zde se žalobce domáhal rovněž vydání bezdůvodného obohacení za užívání tam specifikovaných pozemků v období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2021). K řečenému lze dodat, že důvodem zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1.
2024, sp. zn. 26 Cdo 1106/2023, nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. II. ÚS 1098/24, byl postup soudního oddělení 28 Cdo, jenž pochybnosti o své příslušnosti k projednání a rozhodnutí věci vyjádřil až poté, co odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu ze dne 26. 10. 2022, č. j. 21 Co 228/2022-566, tedy poté, co tímto úkonem svou příslušnost založil, a proto již pro její zpochybnění nebyl prostor; postup směřující k napravení „mylného zápisu“ je totiž možno využít na samém počátku řízení, v rámci vyjasňování kritéria sporné právní otázky při přidělování, nikoliv v průběhu řízení.
V citovaném nálezu Ústavní soud z hlediska transparentnosti a předvídatelnosti rozvrhu práce soudu nevyloučil, že určení příslušného soudního senátu, potažmo soudce, je možné též za použití kritéria charakteru posuzované sporné právní otázky. Při použití kritéria spočívajícího v posouzení hmotněprávní či procesněprávní kvalifikace sporné právní otázky přitom může být v určité míře přítomna úvaha soudu, kterou je nutno učinit poté, co příslušná věc soudu napadne. I rozvrh práce jako souhrn pravidel pro přidělování věcí nutně podléhá soudcovské interpretaci.
Samotnou možnost této interpretace, tedy možnost spornou otázku právně kvalifikovat, je-li v rozvrhu práce možnost této interpretační úvahy předem připuštěna, nelze a priori považovat za rozpornou s požadavkem předvídatelnosti a transparentnosti rozvrhu práce. Kritérium sporné právní otázky, i když jde o kritérium nutně podléhající další interpretaci, nelze považovat za kritérium nejasné či neurčité, tedy nezpůsobilé transparentně stanovit příslušnost zákonného soudce. Jedná se však o kritérium, podle něhož je věc přidělována bezprostředně po jejím napadení soudu.
Jestliže tak Ústavní soud v dotčeném nálezu uvedl, že v dovolání nastolené otázky „v souladu s rozvrhem práce mohly spadat do působnosti senátu 28 Cdo“, nevyloučil tím napříště bez dalšího možnost projednání obdobné věci týchž účastníků soudním oddělením 26 Cdo, bude-li po (opět) mylném přidělení soudnímu oddělení 28 Cdo korektním (včasným) postupem přidělen soudnímu oddělení 26 Cdo, jako tomu bylo v projednávané věci (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2025, sp. zn. II. ÚS 1012/25).
6. Otázku pasivní legitimace žalovaného (dovolatele) ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětných nemovitostí v rozhodném období posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
7. Bezdůvodné obohacení [§ 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“)] představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno a v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1592/2021).
8. Jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. je i protiprávní užití cizí hodnoty, tedy stav, kdy je cizí nemovitá věc užívána subjektem odlišným od jejího vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo. K vydání bezdůvodného obohacení vzniklého následkem přenechání cizí nemovité věci k užívání (požívání) jinému neoprávněnou osobou je vůči jejímu vlastníku povinen – a ve sporu o jeho vydání tudíž i pasivně věcně legitimován – především subjekt, který tuto nemovitost (či její část) přenechává třetí osobě k užívání (požívání). Shodný závěr se prosadí i tehdy, jestliže mezi skutečným vlastníkem věci a jejím neoprávněným pronajímatelem neexistoval žádný smluvní vztah.
9. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (viz např. rozsudek ze dne 12. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 493/2021, uveřejněný pod č. 8/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1687/2023) uzavřel, že úprava § 2994 o. z. umožňuje vlastníkovi požadovat vydání bezdůvodného obohacení jak po subjektu, který nemovitost neoprávněně přenechal jinému k užívání, tak po faktickém uživateli, jenž své užívací právo od tohoto subjektu odvozuje (není-li v dobré víře, že ten, kdo jí dal předmětnou nemovitost k užívání, k tomu byl skutečně oprávněn). Z dikce § 2994 o. z. potom vyplývá, že se nastíněná idea prosadí i v případě, že subjekt, jenž neoprávněně disponuje s cizí hodnotou, věc třetí osobě přenechal nikoli na základě smlouvy, ale například i v rámci společenské úsluhy.
10. Podle ustanovení § 2994 o. z. tak v uvedených případech může vlastník věci požadovat vydání bezdůvodného obohacení nejen po subjektu, který nemovitost neoprávněně přenechal jinému k užívání (požívání), nýbrž (nově) i po jejím faktickém uživateli (poživateli), není-li tento v dobré víře (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 493/2021, a ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1519/2021, uveřejněné pod č. 8/2022 a č. 25/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1028/2018). Toto ustanovení tak představuje rozšíření, nikoliv zúžení ochrany vlastníka v případě, že se třetí osoby na jeho úkor bezdůvodně obohacují.
11. Od uvedených závěrů (představujících ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu) přitom není důvodu se odchýlit ani v této věci.
12. Z důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (konsolidované znění) ze dne 3. 2. 2012 (dále též jen „důvodová zpráva“), se k výkladu ustanovení § 2994 o. z. podává, že „navržené ustanovení konkretizuje základní skutkovou podstatu, že obohacení nabyté bez spravedlivého důvodu musí být vydáno ochuzenému. Výslovná úprava se však jeví jako potřebná. Sleduje se jí překonání vývoje dosavadní judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004), podle kterého nemá většinový spoluvlastník právo na náhradu proti nájemci, kterému dal věc do nájmu neoprávněně menšinový spoluvlastník, a to ani když nájemce nebyl v dobré víře. Ochrana uživatele nebo poživatele cizí věci má rozumný důvod, byl-li v dobré víře, že má k užívání nebo požívání řádný titul. V takovém případě dává jeho ochrana proti třetí osobě v úpravě bezdůvodného obohacení smysl, i když je touto třetí osobou vlastník nebo spoluvlastník. Není-li však uživatel či poživatel v dobré víře, ztrácí jeho ochrana odůvodnění. Dosavadní pojetí, že i v takovém případě se dotčený vlastník nebo spoluvlastník může domáhat plnění jen proti tomu, kdo věc neoprávněně dal jinému k užívání nebo požívání, a že jen ten se proti neoprávněnému uživateli či poživateli může domáhat, aby mu obohacení vydal, komplikuje právní styk a zeslabuje ochranu vlastnického práva.“ Z obsahu důvodové zprávy se nepodává závěr, že by při splnění podmínek pro aplikaci § 2994 o. z. bylo vyloučeno se (souběžně) domáhat vydání bezdůvodného obohacení (nadále) též vůči neoprávněnému disponentovi věci, jejímž užíváním takové bezdůvodné obohacení vzniklo. Ustanovení § 2994 o. z. je tak, jak výše uvedeno, třeba vykládat tak, že (v souladu s vůlí zákonodárce obsaženou v důvodové zprávě) rozšiřuje ochranu vlastníka (či spoluvlastníka) věci, s níž bylo neoprávněně disponováno, proti jejímu uživateli, který při nedostatku dobré víry rovněž (vedle neoprávněného disponenta) odpovídá za vzniklé bezdůvodného obohacení (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1519/2021, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 25/2022, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 26 Cdo 3353/2024).
13. Byl to přitom dovolatel, kdo svým jednáním (přenecháním předmětných nemovitostí do užívání) způsobil, že se jejich užívání ocitlo mimo sféru vlivu úpadce, a kdo je tak převzal do své moci (detence). Jinak řečeno, v důsledku přenechání předmětných nemovitostí do užívání třetím osobám dovolatel vytvořil faktický stav, který úpadci (vlastníkovi) neumožňoval je užívat, a takový stav udržoval i v žalovaném období.
14. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015 (odkazovaného dovolatelem), se podává nikoliv závěr prezentovaný dovolatelem, že za „užívací právo s majetkovou hodnotou“ nutno považovat „toliko faktické užívání cizí věci“, nikoliv situaci, kdy „někdo (žalovaný) umožní jiné osobě užívání cizí věci“, ale naopak závěr, že „nabytí majetkového prospěchu nelze vázat pouze na faktické užívání věci, neboť majetkovou hodnotu představuje již samotné užívací právo“ (jež lze realizovat i jeho přenecháním třetí osobě).
15. Dovolatelem prezentovaný závěr (jenž má být obsažen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1192/2009), že „pokud vztah mezi nájemcem a vlastníkem odpadne, je sám vlastník oprávněn domáhat se ochrany svého vlastnického práva (vyklizení věci) proti přímému uživateli“, není s výše uvedeným závěrem o pasivní legitimaci žalovaného nikterak v rozporu (nevylučuje jej).
16. Dovolatel rovněž namítá, že v důsledku později nastalých okolností nelze užívání předmětných nemovitostí ze strany třetích osob v rozhodném (žalovaném) období odvozovat od jeho osoby (a tedy ani mu je přičítat k tíži při úvaze o pasivní věcné legitimaci v daném sporu). Soudní praxe je ustálena v názoru, že pokračujícím užíváním nemovité věci je již její nevyklizení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4018/2014). Pro projednávanou věc je pak rozhodující, že dovolatel nezajistil vyklizení úpadcových nemovitostí v průběhu trvání žalovaného období, a to i přesto, že mu Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015 (dále též jen „Rozsudek“), jenž nabyl právní moci dne 23. 7. 2018, uložil povinnost vyklidit domy a vyklizené je předat žalobci do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Užívaly-li třetí osoby předmětné nemovitosti se souhlasem dovolatele a odvozovaly-li tak titul k jejich užívání od jeho osoby, bylo na něm, aby zajistil, že dotčené (protiprávně užívané) nemovitosti vyklidí (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4018/2014). Pokud tak neučinil, nelze uzavřít, že vyklizovací povinnost (ohledně domů mu navíc uloženou Rozsudkem) splnil, a že tak od užívání předmětných nemovitostí upustil. Na vyřešení dovolatelem formulované otázky, zda je jeho pasivní legitimace k vydání bezdůvodného obohacení časově neomezená, proto napadené rozhodnutí nespočívá.
17. Z uvedeného vyplývá, že v rozhodném (žalovaném) období trval stav, v němž předmětné nemovitosti byly užívány subjektem odlišným od jejich vlastníka (úpadce) bez právního důvodu, a že prospěch z tohoto užívání vznikal především (byť nikoli výlučně) dovolateli, jenž bez poskytnutí odpovídajícího protiplnění realizoval uživatelská oprávnění k dotčeným nemovitostem tím, že je neoprávněně přenechal do užívání třetím osobám, fakticky znemožnil úpadci realizovat jeho uživatelská oprávnění a do skončení rozhodného období nezajistil, aby předmětné nemovitosti byly vyklizeny.
18. Na základě shora uvedených závěrů proto Nejvyšší soud dovolání dovolatele proti rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř. odmítl.
19. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 10. 6. 2025
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu