26 Cdo 737/2025-74
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně městské části Praha 1, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Vodičkova 681/18, IČO 00063410, proti žalované Cake s.r.o., se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Lucemburská 1670/43, IČO 29022541, zastoupené Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem v Praze 1, Soukenická 1090/14, o vyklizení nebytového prostoru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 263/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2024, č. j. 15 Co 261/2024-47, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se domáhala vyklizení nebytové jednotky č. 16/103 nacházející se v domě č. p. 16 v katastrálním území Josefov, Žatecká 8, Praha 1 (dále jen „nebytová jednotka“).
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem pro uznání ze dne 24. 4. 2024, č. j. 23 C 263/2023-23, uložil žalované povinnost nebytovou jednotku vyklidit a vyklizenou předat žalobkyni do 15 dnů od právní moci
3. Na základě odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 7. 11. 2024, č. j. 15 Co 261/2024-47, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení účastnic (výrok II).
4. Odvolací soud vyšel z toho, že žalobou ze dne 8. 11. 2023 se žalobkyně domáhala vyklizení nebytové jednotky, kterou jí žalovaná po skončení nájemního vztahu nepředala a od 1. 7. 2023 ji užívá bez právního důvodu; k žalobě žalobkyně připojila listinné důkazy, na něž se odvolávala. Usnesením ze dne 23. 11. 2023, č. j. 23 C 263/2023-10, soud prvního stupně vyzval žalobkyni k zaplacení soudního poplatku za žalobu, avšak omylem jej zaslal do datové schránky žalované dne 5. 12. 2023. K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením ze dne 12. 2. 2024, č. j. 15 Co 45/2024-16, zrušil usnesení ze dne 9. 1. 2024, č. j. 23 C 263/2023-11, jímž soud prvního stupně řízení zastavil pro nezaplacení soudního poplatku, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté soud prvního stupně usnesením ze dne 4. 3. 2024, č. j. 23 C 263/2023-18, vyzval žalovanou podle § 114b odst. 1 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět též jen „o. s. ř.“), aby ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení zaslala písemné vyjádření k připojené žalobě včetně označení důkazů k prokázání svých tvrzení, a zároveň ji poučil o následcích nesplnění výzvy, tedy vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. Naposledy citované usnesení spolu se žalobou bylo žalované doručeno do datové schránky dne 14. 3. 2024, žalovaná se však ve věci nevyjádřila. Dne 24. 4. 2024 vydal soud prvního stupně napadený rozsudek pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.
5. Po právní stránce odvolací soud nejprve obecně, s odkazem na tam citovanou judikaturu Nejvyššího soudu, vyložil, že usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. je právním prostředkem přípravy jednání, kterou soud provádí se záměrem, aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání. Jedním z předpokladů pro usnesení, kterým soud žalovanému ukládá, aby se ve věci písemně vyjádřil, je, aby to vyžadovala povaha věci nebo okolnosti případu. Povaha věci přitom vydání usnesení podle § 114b odst. 1 o.
s. ř. vyžaduje zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné, a bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo možné zpravidla věc rozhodnout. Okolnosti případu uvedený postup odůvodňují především v takovém sporu, kdy dosavadní poznatky ukazují, že – ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu obtížnou – tu jsou takové mimořádné skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto.
Uvedl také, že v „rozsudku“ (správně usnesení) ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2054/2008, Nejvyšší soud konstatoval, že rozsudkem pro uznání lze rozhodnout i o návrhu na vyklizení bytu, neboť jde o věc, v níž jsou účastníci v typickém dvoustranném vztahu, jehož úprava je již podle jeho povahy (a tím i podle příslušného hmotněprávního předpisu) dána plně do dispozice účastníků tohoto vztahu. Vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. je vyloučeno ve zcela jednoduchých věcech, jež nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání.
Domáhá-li se žalobce vyklizení žalovaných s tvrzením, že je vlastníkem nemovitostí, které žalovaní užívají bez právního důvodu, nelze takový spor bez dalšího považovat za zcela jednoduchou věc, jejíž povaha by nevyžadovala přípravu jednání s využitím postupu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. Poté odvolací soud již konkrétně ve vztahu k dané věci dovodil, že vydal-li soud prvního stupně usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř., nepochybil, neboť žalobní nárok vycházel ze skutkového vylíčení žaloby, jež obsahovala všechny zákonem požadované náležitosti, a je zřejmé, že okolnosti případu vyžadovaly připravit jednání tak, aby bylo možné věc rozhodnout při jediném jednání.
Ve věci byly rovněž naplněny předpoklady, pro které vznikla fikce uznání nároku podle § 114b odst. 3 o. s. ř. Usnesení s výzvou podle § 114b odst. 1 o. s. ř. totiž obsahovalo všechny stanovené náležitosti, bylo žalované spolu se žalobou řádně doručeno a žalovaná se v průběhů lhůty k vyjádření na tuto kvalifikovanou výzvu bez vážného důvodu nevyjádřila a ani v této lhůtě soudu prvního stupně nesdělila, jaký důvod jí v tom brání. Okolnost, že se v rámci lhůty pro vyjádření do datové schránky nepřihlásila, je přitom nerozhodná.
„Objektivní překážky pro přihlášení“ pak žalovaná uvedla až po uplynutí lhůty, v níž tento důvod mohla uvést, a nadto je ponechala pouze v obecné rovině tvrzení.
Dodal, že v postupu soudu prvního stupně neshledal ani porušení práva žalované na spravedlivý proces, neboť jakmile soud prvního stupně při splnění zákonných podmínek využije kvalifikované výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř. a tato výzva zůstane ze strany žalovaného oslyšena, nemůže později od postupu vedoucího k vynesení rozsudku pro uznání ustoupit a nevynést jej (na tomto místě odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3396/2008). S ohledem na uvedené podle jeho názoru neobstojí námitka žalované, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a o.
s. ř. Konečně nepřiléhavými shledal odvolací soud poukaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1878/2022, neboť v této věci byla část nároku, na niž se fikce uznání vztahovala, v rozporu s hmotným právem, což ovšem není případ posuzované věci, i poukaz na nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. III ÚS 3964/17, neboť v této věci šlo o odlišnou skutkovou situaci, přičemž v poměrech projednávané věci „nebylo soudu stanovisko žalované známo“. Žalovaná se přitom o řízení poprvé dozvěděla (již) z chybně zaslané výzvy k zaplacení soudního poplatku, která jí byla doručena do datové schránky dne 5.
12. 2023. Odvolací soud tak shrnul, že soudu prvního stupně nezbylo než ve věci rozhodnout rozsudkem pro uznání, jelikož usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. spolu se žalobou bylo žalované řádně doručeno do datové schránky dne 14. 3. 2024 a třicetidenní lhůta stanovená jí k vyjádření marně uplynula dne 15. 4. 2024.
(dovolatelka) dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky (procesního) práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která je vyjádřena např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1878/2022. Namítá, že v řízení nebyla „k žalobě lhostejná, obstrukčně pasivní“, nejednala účelové a jejím jednáním nedošlo k průtahům řízení, což vydání rozsudku pro uznání na základě tzv. fikce uznání znemožňuje.
Odvolací soud (ohledně těchto okolností a jejich právního významu) nepřistupoval při řešení otázky splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání v dané věci dostatečně „obezřetně“ a uvedené podmínky nevykládal dostatečně restriktivně. Z jejího jednání - ze skutečnosti, že „nevystěhovala předmětný prostor“, totiž vyplývá, že ukončení jeho nájmu „sporuje a nesouhlasí s jeho důvodem“. Setrvání v užívání nebytové jednotky je „konkludentním projevem jejího nesouhlasu s ukončením nájemního vztahu“. K tomuto jejímu „celkovému chování“ nebylo přihlédnuto.
Kvalifikovaná výzva soudu k vyjádření jí „byla doručena do datové schránky tzv. fikcí doručení“, žalovaná o ní ani o žalobě nevěděla, neboť se do datové schránky v době běhu lhůty k vyjádření nepřihlásila, z důvodu „objektivních překážek na straně jednatele žalované“. Nebyla proto pasivní, soudy aplikovaly tzv. fikci uznání mechanicky, bez zohlednění konkrétních okolností případu. Poukazuje i na nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 3964/17, ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15 a ze dne 14.
2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek „soudu prvního stupně“ (správně odvolacího soudu) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
7. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání byly splněny. Tvrzené objektivní překážky bránící jí přihlásit se do datové schránky „v době běhu lhůty pro vyjádření“ nespecifikovala, blíže neodůvodnila ani nedoložila; neučinila tak ani ve svém dovolání. Navíc s faktem zahájení řízení byla seznámena již na základě výzvy k úhradě soudního poplatku nesprávně jí soudem prvního stupně doručené dne 5. 12. 2023 namísto žalobkyně. Navrhla proto odmítnutí dovolání pro nepřípustnost.
8. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval otázkou jeho přípustnosti, z posléze uvedených důvodů jej však přípustným neshledal.
9. Závěr odvolacího soudu, že postoj (chování) žalované v řízení před soudem prvního stupně vydání rozsudku pro uznání na základě tzv. fikce uznání dle § 153a odst. 3, § 114b odst. 5 o. s. ř. umožňoval, je totiž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
10. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že žalovaný se ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. kvalifikovaně vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává a jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Žalovaný se nemusí výslovně vyjádřit ke všem žalobcovým tvrzením, není hodnocena ani kvalita nebo obšírnost jeho vyjádření, vyjádření ale nemůže být obecné a vágní, protože jinak by smysl usnesení vydaného podle § 114b odst. 1 o. s. ř. (jež je institutem přípravy jednání) nemohl být naplněn. Pouhý nesouhlas s žalobou tak zásadně nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným § 114b odst. 5 o. s. ř. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, publikovaný pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1065/2019, a usnesení ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 611/2008).
11. Účelem zákona je ustanovením § 114b odst. 5 o. s. ř. sankcionovat především nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, a nikoliv to, v jakém rozsahu a jak kvalitně se ve věci vyjádřil. V konkrétním případě je třeba vždy řešit, nakolik je tento smysl naplněn. Také Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že vydání rozsudku pro uznání na základě fikce předvídané § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. představuje institut, s nímž je vzhledem k jeho potenci intenzivně zasáhnout do procesních práv žalovaného nutné zacházet velmi citlivě. Ačkoli dikce citovaných ustanovení v zásadě neponechává rozhodujícímu soudci prostor pro uvážení při jejich aplikaci, obecná pravidla spravedlivého procesu a ústavní požadavky pramenící z čl. 36 Listiny základních práv a svobod musí být i v takovém případě respektovány, aby byla nejen zachována rovnost stran soudního sporu, ale též přístup k soudu. Jelikož je účelem fikce uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. zvýšení efektivity a zrychlení soudního řízení v případech, v nichž se žalovaný pokouší o procesní obstrukce nebo je pasivní, obnáší shora zmíněná zdrženlivost při využívání předmětného institutu především důkladné posouzení otázky, zda okolnosti případu nenasvědčují tomu, že se o zaviněné zdržování postupu soudu či celkovou pasivitu ze strany žalovaného nejedná. Je-li z chování účastníka řízení, jenž jinak není procesně nečinný a nemaří řádné projednání věci soudem, zřejmé, že se žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit, stává se mechanická aplikace § 153a odst. 3 o. s. ř. neslučitelnou se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád, a tím i s principy spravedlivého procesu (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 211/2016 Sb., a dále např. nálezy téhož soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2503/13, ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1252/16, ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15, či ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16).
12. Fikce uznání je tak vyhrazena pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného, jejíž akceptace by byla z pohledu žalobce nespravedlivá, a proto může mít onen přísný důsledek v podobě předstírání, že žalovaný nárok žalobce uznal. K fikci uznání je nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně jednoznačných, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.9.2024, sp. zn. 27 Cdo 1715/2023).
13. V projednávané věci se žalovaná poté, co jí byla žaloba spolu s usnesením soudu - výzvou podle § 114b odst. 1 o. s. ř. doručena do datové schránky dne 14. 3. 2024, přičemž lhůta k vyjádření byla stanovena na 30 dnů od doručení, nevyjádřila a neučinila tak až do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Neučinila (od zahájení řízení do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně) ani jiné podání či jiný úkon v řízení, z něhož by byl její (nesouhlasný) procesní postoj k žalobě zřejmý. Byla tak k řízení (žalobou uplatněnému nároku) lhostejná, pasivní. Samotná okolnost, že nevyklidila a dále užívala nebytovou jednotku (což bylo ostatně též důvodem podané žaloby o její vyklizení) k závěru, že v řízení pasivní, lhostejná či (dokonce snad) obstrukční být nehodlá, neumožňuje: i toto užívání může být totiž (naopak) projevem právě takové pasivity, lhostejnosti či obstrukce. Neplatí proto teze dovolatelky, že setrvání v užívání nebytové jednotky je „konkludentním projevem jejího nesouhlasu s ukončením nájemního vztahu“. Jiné skutečnosti svědčící pro opak se z obsahu spisu do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně nepodávaly.
14. Rovněž skutečnost, že výzva podle § 114b odst. 1 o. s. ř., doručovaná soudem prvního stupně spolu se žalobou do datové schránky žalované, jí byla doručena náhradním doručením (tzv. fikcí; srov. § 114b odst. 4 věta druhá o. s. ř., § 17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů), neumožňovala závěr, že by žalovaná (jinak) nebyla procesně nečinná, nemařila řádné projednání věci soudem či že se žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit. Jde totiž co do podstaty o otázku (procesní účinnosti) doručení soudní písemnosti, nikoliv o projev vůle účastníka vyjadřující „připravenost bránit se žalobě“. Žalovaná v dovolání tento argument přitom uplatňuje „jen“ k odůvodnění svého názoru, že v řízení nechtěla být pasivní, „nevyjádřila vůli nárok žalobce uznat, ani se nevyhýbala řízení“. V takovém směru však uvedená okolnost význam nemá. Své (navíc jen obecně tvrzené) „objektivní důvody“ (jež blíže neupřesnila, tím méně prokázala) bránící jí v přístupu k její datové schránce měla žalovaná případně uplatnit poukazem (námitkou) na neúčinnost doručení příslušné soudní písemnosti (pro fázi řízení před soudem prvního stupně srov. též § 17 odst. 5 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, § 50d o. s. ř.); to neučinila, v rámci svého dovolání v tomto smyslu (ani obsahově posuzováno) žádnou dovolací otázku nepředkládá.
15. V dané věci navíc žalovaná (jak správně soudy zohlednily) byla s existencí řízení u soudu prvního stupně seznámena, neboť jí byla (byť nesprávně, namísto žalobkyni) doručena dne 5. 12. 2023 výzva k zaplacení soudního poplatku za žalobu, do její datové schránky (a to tím způsobem, že se do ní přihlásila oprávněná osoba dle § 8 odst. 3, § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, tedy nikoliv náhradním doručením dle § 17 odst. 4 citovaného zákona).
16. Lze proto uzavřít, že v dané věci okolnosti případu nenasvědčovaly tomu, že se o celkovou pasivitu ze strany žalované či zaviněné zdržování postupu soudu nejedná; z chování žalované, jež byla procesně nečinná, nebylo zřejmé, že se žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit. Proto ze strany odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně) k „mechanické aplikaci“ § 153a odst. 3 o. s. ř. neslučitelné se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád, a tím i s principy spravedlivého procesu, nedošlo (srov. opět výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1065/2019).
17. V případě, že za řízení nastala ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. fikce uznání nároku uplatněného proti žalované v žalobě, je v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z její nečinnosti vyvodil zákonu odpovídající závěry a rozhodl v její neprospěch rozsudkem pro uznání. Jestliže účinky fikce nastaly, pak na jejích důsledcích ve smyslu existence základu pro vydání rozsudku pro uznání nemůže ničeho změnit ani okolnost, že později žalovaná uplatněnému nároku oponovala (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. III. ÚS 91/06, či výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004 publikovaný pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
18. Argumentuje-li žalovaná ve prospěch dostatečnosti své procesní aktivity rozhodnutími Nejvyššího a Ústavního soudu přehlíží, že v nich vyslovené právní názory vycházejí z jiného skutkového stavu, než je dán v projednávané věci. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1878/2022, se řeší otázka možnosti nastoupení účinků fikce uznání ve smyslu § 153a o. s. ř. samostatně jak k jistině spolu s úrokem z prodlení, tak pouze k jistině, jestliže úrok z prodlení byl v žalobě uplatněn v rozporu s hmotným právem; naopak se zde zohledňuje okolnost, že žalovaná žádným způsobem na výzvu soudu prvního stupně dle § 114b odst. 1 o. s. ř. nereagovala a nebylo tvrzeno ani zjištěno, že by jí v tom bránily jakékoliv důvody (je zohledněna pasivita žalované). V nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 3964/17, šlo o situaci, kdy sama žalobkyně upozornila v žalobě na nevhodnost vydání platebního rozkazu, neboť očekávala, že proti němu žalovaný podá odpor, mezi účastníky byla vedena jiná související řízení, v nichž se žalovaný aktivně bránil. V nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16, šlo (mimo jiné) o to, že žalovaný souběžně s výzvou k vyjádření dle § 114b odst. 1 o. s. ř. převzal též vyrozumění o nařízení jednání, které však bylo na žádost žalobkyně zrušeno, a že bude předvolán k nově nařízenému datu jednání. Nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15 se potom obecně zabývá ústavně konformním výkladem institutu rozsudku pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř.), se závěrem, že není v rozporu s ústavním pořádkem, protože zákonná ustanovení umožňují ústavně souladný výklad (s jehož závěry přitom v předmětné věci není rozsudek odvolacího soudu, jak vysvětleno výše, v rozporu).
19. Naopak např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2022, bylo zohledněno, že „jediným úkonem, který žalovaná před vydáním rozsudku pro uznání v řízení učinila, bylo nahlížení do spisu, ze kterého nelze dovozovat ani stanovisko k žalobě, ani zájem žalované aktivně se podílet na včasném projednání věci. Jaký vážný důvod žalované zabránil vyjádřit se ve věci, žalovaná neuvedla ani v odvolacím, ani dovolacím řízení“, a přijat závěr, že „za této situace nelze dovodit úmysl žalované aktivně se účastnit řízení a přispět k efektivnímu a rychlému vyřešení sporu“.
20. Na základě shora uvedených závěrů proto Nejvyšší soud dovolání dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř. odmítl.
21. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení [§ 243 písm. a) o. s. ř.], neboť jde o návrh akcesorický (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).
22. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.); proto se výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 6. 5. 2025 JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu