27 Cdo 1715/2023-347
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně Walker management s. r. o., se sídlem v Praze 10, Bulharská 996/20, PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 04259858, zastoupené Mgr. et Mgr. Jánem Procházkou, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže 304/9, PSČ 370 01, proti žalované Agavia Business, s. r. o., se sídlem v Praze 6, Bělohorská 688/165, PSČ 169 00, identifikační číslo osoby 24164810, zastoupené Mgr. Vladimírem Rajfem, advokátem, se sídlem v Brně, Špitálka 539/23e, PSČ 602 00, o zaplacení 3.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 27/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2022, č. j. 4 Cmo 78/2022-230, ve znění usnesení ze dne 1. 11. 2022, č. j. 4 Cmo 78/2022-236, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2022, č. j. 4 Cmo 78/2022-230, v prvním a ve třetím výroku, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2022, č. j. 4 Cmo 78/2022-236, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2021, č. j. 1 Cm 27/2020-141, ve výrocích I., II., IV. a V., se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobou doručenou Městskému soudu v Brně se JUDr. Miloslava Horská, se sídlem v Brně, Velkopavlovická 4310/25, PSČ 628 00, jako insolvenční správkyně dlužnice DELETE s. r. o., se sídlem v Brně, Pod Sídlištěm 293/1, PSČ 636 00, identifikační číslo osoby 25330730 (dále jen „původní žalobkyně“ a „dlužnice“), domáhala zaplacení 3.000.000 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené kupní ceny ze smlouvy o prodeji části podniku, a to restaurace „U měděné pánve“ (provozované na adrese Křenová 70, Brno) a pivnice „Masný růžek“ (provozované na adrese Křenová 394, Brno), uzavřené mezi žalovanou a dlužnicí dne 21. 12. 2011 (dále jen „kupní smlouva“).
[2] Městský soud v Brně usnesením ze dne 30. 5. 2017, č. j. 215 C 37/2015-45, vyslovil svoji místní nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 6, který usnesením ze dne 1. 11. 2017, č. j. 19 C 195/2017-57, řízení (nově vedené pod sp. zn. 19 C 195/2017) přerušil do pravomocného skončení řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 27 ICm 3158/2014 (dále též „řízení o incidenčním sporu“).
[3] Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 20. 5. 2020, č. j. 19 C 195/2017-72, posléze rozhodl o pokračování v řízení za účelem předložení věci Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o věcné příslušnosti. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 6. 2020, č. j. Ncp 433/2020-80, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou věcně příslušné krajské soudy, a věc postoupil Městskému soudu v Praze.
[4] Městský soud v Praze nejprve usnesením ze dne 23. 11. 2020, č. j. 1 Cm 27/2020-108, rozhodl podle § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), o vstupu Walker management s. r. o. namísto původní žalobkyně do řízení, neboť dne 17. 4. 2020 uzavřela původní žalobkyně s žalobkyní smlouvu o postoupení souboru pohledávek, jehož součástí byla též pohledávka za žalovanou vzniklá na základě kupní smlouvy.
[5] Městský soud v Praze následně žalobě vyhověl rozsudkem pro uznání ze dne 24. 6. 2021, č. j. 1 Cm 27/2020-141, jímž uložil žalované zaplatit žalobkyni 3.000.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 1. 2014 do zaplacení (výrok I.), řízení k návrhu žalované nezastavil
(výrok II.) ani nepřerušil (výrok III.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok IV.) a o povinnosti žalované k zaplacení soudního poplatku (výrok V.).
[6] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že: 1/ Dne 29. 12. 2020 vyzval přípisem strany, aby se vyjádřily k otázce případného přerušení řízení z důvodu probíhajícího řízení o incidenčním sporu, které by mohlo mít význam pro rozhodnutí v jím posuzované věci. 2/ Žalobkyně vyjádřila svůj nesouhlas s přerušením probíhajícího řízení a poukázala na skutečnost, že okruh účastníků je v této věci odlišný než v řízení o incidenčním sporu. Žalovaná se nevyjádřila. 3/ Řízení o incidenčním sporu je přerušeno z důvodu jiného probíhajícího řízení vedeného u téhož soudu, a proto není možné očekávat, že by řízení o incidenčním sporu bylo v dohledné době pravomocně skončeno.
4/ Jelikož žalovaná nereagovala na přípis soudu ze dne 29. 12. 2020, uložil jí usnesením ze dne 22. 1. 2021, č. j. 1 Cm 27/2020-118, aby se ve lhůtě 30 dnů od jeho doručení písemně vyjádřila k žalobě podle § 114b o. s. ř., a poučil ji o následcích nevyhovění výzvě včetně oprávnění soudu k vydání rozsudku pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř. (dále též „kvalifikovaná výzva“). 5/ Žalované byla kvalifikovaná výzva (včetně žaloby a jejího doplnění) doručena do datové schránky dne 26. 1. 2021, přesto se bez včasné a řádné omluvy k věci nevyjádřila.
Lhůta žalované marně uplynula dne 25. 2. 2021. 6/ Dne 26. 1. 2021 obdržel soud prvního stupně reakci žalované na přípis soudu ze dne 29. 12. 2020 (dále též „první vyjádření žalované“), v níž navrhla zastavení řízení pro překážku věci zahájené, příp. jeho přerušení do pravomocného skončení řízení o incidenčním sporu. 7/ Dne 17. 3. 2021, tedy po uplynutí lhůty uvedené v kvalifikované výzvě, obdržel soud prvního stupně od žalované další vyjádření (dále též „druhé vyjádření žalované“), ve kterém opětovně uplatnila námitku litispendence, navrhla zastavení řízení a rovněž uvedla, že žalobou uplatněný nárok neuznává, přičemž odkázala na argumentaci ve svém prvním vyjádření, resp. na v něm uvedený odkaz na řízení o incidenčním sporu.
[7] K námitce žalované, podle níž má být řízení v projednávané věci zastaveno z důvodu překážky věci dříve zahájené, soud prvního stupně uzavřel, že předmětem řízení o incidenčním sporu je návrh původní žalobkyně na určení neplatnosti (příp. neúčinnosti) kupní smlouvy a požadavek na vydání veškerého majetku dle kupní smlouvy do majetkové podstaty či zaplacení částky 3.000.000 Kč. Naopak v řízení před soudem prvního stupně se jedná „o klasickou žalobu na plnění o zaplacení kupní ceny 3.000.000 Kč“ z kupní smlouvy. Předměty řízení o incidenčním sporu a řízení v projednávané věci tudíž nejsou totožné. Navíc v projednávané věci došlo i ke změně okruhu účastníků řízení.
[8] Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalované rozsudek pro uznání soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I., II., IV. a V. (první výrok), odvolání v části směřující proti výroku III. odmítl (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
[9] Odvolací soud převzal skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, maje podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle § 114b a § 153a o. s. ř. za splněné.
[10] Za nedůvodnou pak označil (shodně se soudem prvního stupně) i námitku překážky věci dříve zahájené, vznesenou žalovanou. Řízení v projednávané věci a řízení o incidenčním sporu nemají ani stejný okruh účastníků (v projednávané věci vystupuje jako žalobce postupník, kdežto v řízení o incidenčním sporu původní žalobkyně), ani totožný předmět. V projednávané věci se žalobkyně domáhá plnění z řádně uzavřené kupní smlouvy, avšak v řízení o incidenčním sporu jde o žalobu na plnění z titulu neplatné kupní smlouvy.
II. Dovolání a vyjádření k němu
[11] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež má za přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení otázky procesního práva, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu, a sice zda byly v dané věci naplněny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání dle § 114b a § 153a odst. 3 o. s. ř.
[12] Dovolatelka, odkazujíc na rozhodovací praxi Nejvyššího a Ústavního soudu, má za to, že v projednávané věci nebyly splněny zákonné předpoklady pro vydání kvalifikované výzvy dle § 114b o. s. ř. ani pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.
[13] Soud prvního stupně jí nikdy nedoručil výzvu dle § 114a o. s. ř. Jeho přípis ze dne 29. 12. 2020 jí byl doručen do datové schránky až 14. 1. 2021, a dovolatelka na něj ve lhůtě v něm uvedené, tj. do 14 dnů, reagovala (prvním vyjádřením). Podmínky pro vydání výzvy dle § 114b o. s. ř. tak nebyly naplněny.
[14] Dovolatelka má současně za to, že pokračování řízení v projednávané věci brání překážka řízení. Poukazujíc na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, zdůrazňuje, že v projednávané věci a v řízení o incidenčním sporu je dána jak totožnost účastníků, tak i totožnost věci. V řízení o incidenčním sporu se právní předchůdkyně žalobkyně v projednávané věci taktéž domáhá zaplacení částky 3.000.000 Kč podle kupní smlouvy, majíc uzavřenou kupní smlouvu za neplatnou, popřípadě za neúčinnou. Řízení v projednávané věci tak mělo být zastaveno pro překážku litispendence.
[15] Dovolatelka dodává, že žaloba o zaplacení 3.000.000 Kč s příslušenstvím byla v řízení o incidenčním sporu pravomocně zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2022, č. j. 27 ICm 3158/2014-324 (jenž nabyl právní moci dne 28. 7. 2022). Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a řízení zastavil.
[16] Žalovaná ve svém vyjádření považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, příp. jako nedůvodné zamítl.
III. Přípustnost dovolání
[17] Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, splňující podmínku podle § 241 odst. 1 o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
[18] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovolatelkou předestřené otázky výkladu a aplikace § 114b a § 153a odst. 3 o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu. IV. Důvodnost dovolání
[19] Podle § 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. předseda senátu za účelem přípravy jednání tak, aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání, žalovaného, popřípadě ostatní účastníky, kteří nepodali návrh na zahájení řízení, vyzve, aby se ve věci písemně vyjádřili a aby soudu předložili listinné důkazy, jichž se dovolávají, ledaže se takový postup jeví s ohledem na povahu věci neúčelným.
[20] Podle § 114b o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o.
s. ř.), nebo je-li žalovaným ke dni zahájení řízení nebo ke dni vstupu do řízení nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti (první odstavec). Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby (pátý odstavec).
[21] Podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 a § 114c odst. 6 o. s. ř.).
[22] Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu se k § 153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 114b o. s. ř. (mimo jiné) podává: 1/ Usnesení s výzvou podle § 114b o. s. ř. je institutem přípravy jednání před soudem prvního stupně a provádí se se záměrem, aby bylo možno věc rozhodnout zpravidla při jediném (prvním) jednání. K výzvě podle § 114b odst. 1 o. s. ř. soud přistoupí tehdy, je-li třeba v rámci přípravy jednání zjistit stanovisko žalovaného a nelze-li ponechat jenom na jeho vůli, zda se vyjádří či nikoli. K tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003 sp. zn. 21 Cdo 968/2003, ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 296/2003 (uveřejněný pod číslem 41/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 33 Cdo 291/2023, ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 33 Cdo 49/2006, ze dne 3. 5. 2018, sp. zn. 29 ICdo 108/2017, či ze dne 24. 11. 2022, sp. zn.
29 ICdo
1/2022. 2/ Formálními předpoklady vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. jsou tak toliko zákonné podmínky, za nichž tato fikce nastává; jsou-li tyto předpoklady splněny, právní posouzení věci se omezuje již jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, případně o jinou věc, v níž zákon vydání kvalifikované výzvy vylučuje. Srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2020, sp. zn. 32 Cdo 4314/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1253/2005, ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 699/2011, ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2821/2012, či ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 15/2012. 3/ Povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné a nelze-li bez znalosti stanoviska žalovaného první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout.
4/ Okolnosti případu odůvodňují vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména v takovém sporu, kdy dosavadní poznatky ukazují, že – ačkoli by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu mimořádně obtížnou – tu jsou takové mimořádné skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto. 5/ Ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání usnesení podle § 114b o.
s. ř. vyloučeno. Srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2803/2021, ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 760/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2565/2010. 6/ Soud k vydání usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. přistoupí vždy teprve tehdy, jsou-li splněny podmínky řízení a byly-li odstraněny případné vady v žalobě; soud může vydat v souladu se zákonem usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. a rozhodnout rozsudkem pro uznání vydaným podle ustanovení § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o.
s. ř., jen jestliže nenastal takový nedostatek podmínky řízení, pro který by řízení muselo být zastaveno (§ 104 odst.1 o. s. ř.), a jestliže žaloba není postižena takovými vadami, které by bránily pokračování v řízení. Srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 221/2007, či ze dne 6. 2. 2023, sp. zn. 26 Cdo 1742/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 9/2020, ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 471/2020, ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 33 Cdo 291/2023, či ze dne 16.
12. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2803/2021. 7/ Při vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení § 114b a § 153a odst. 3 o. s. ř. je třeba mít vždy na zřeteli, že tento institut, založený na právní fikci, podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného a zejména jeho práva rozporovat žalovaný nárok či tvrzení žalobce.
Proto jeho vydání musí být vázáno na řádné, nepochybné a prokazatelné naplnění zákonných podmínek dle § 153a občanského soudního řádu. Srovnej nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1298/17. 8/ Je-li z chování účastníka, jenž jinak není procesně nečinný a nemaří řádné projednání věci soudem, zřejmé, že se žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit, stává se mechanická aplikace § 153a odst. 3 o. s. ř. neslučitelnou se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád, a tím i s principy spravedlivého procesu.
Srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1065/2019, ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2632/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2022. 9/ Fikce uznání je vyhrazena pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného, jejíž akceptace by byla z pohledu žalobce nespravedlivá, a proto může mít onen přísný důsledek v podobě předstírání, že žalovaný nárok žalobce uznal. K fikci uznání je tedy nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně jednoznačných, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně (exceptiones non sunt extendendae, exceptiones sunt strictissimae interpretationis).
Naopak rozšiřující výklad je namístě tam, kde jde právě o uplatnění ústavně zaručeného základního práva na přístup k soudu a na soudní ochranu formou řádně vedeného soudního řízení. Srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. III.ÚS
3964/17, ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1298/17, či ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 9/2020.
[23] V projednávané věci soud prvního stupně shora popsané limity pro postup podle § 114b o. s. ř. nerespektoval a odvolací soud jeho pochybení nenapravil.
[24] Soud prvního stupně odůvodnil vydání výzvy podle § 114b o. s. ř. toliko tím, že dovolatelka nereagovala na jeho přípis ze dne 29. 12. 2020. Absence vyjádření na dotaz soudu, zda má přistoupit k přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., však není zákonným důvodem pro vydání výzvy podle § 114b o. s. ř. Navíc dovolatelka na přípis soudu v jím určené lhůtě reagovala [výzva jí byla dodána do datové schránky dne 4. 1. 2021, doručena jí byla dne 14. 1. 2021 (viz č. l. 112/1 spisu) a dne 26. 1. 2021 soud prvního stupně obdržel první vyjádření dovolatelky (viz č. l. 119 a 120 spisu)]. Jiný zákonný důvod pro vydání kvalifikované výzvy neuvedl ani soud prvního stupně, ani odvolací soud.
[25] Vydal-li následně soud prvního stupně rozsudek pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř., aniž by byly splněny zákonné podmínky pro jemu předcházející vydání výzvy dle § 114b o. s. ř., přistoupil k tomuto institutu v rozporu s výše citovanou ustálenou judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu mechanicky, a nikoliv „jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně jednoznačných, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně“.
[26] Soudy nižších stupňů navíc pochybily i tím, že k vydání rozsudku pro uznání (resp. jeho potvrzení) přistoupily, aniž se řádně vypořádaly s otázkou, zda projednání a rozhodnutí věci nebrání překážka věci zahájené, popř. překážka věci rozsouzené. Jejich úvahy (podle kterých tomu tak není) totiž odporují ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
[27] Dle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
[28] Podle § 83 odst. 1 o. s. ř. zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení.
[29] A konečně podle § 159a odst. 4 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
[30] Překážka věci dříve zahájené (litispendence), popř. věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), jakožto neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, který je důvodem k zastavení řízení, nastává, má-li být v novém (pozdějším) řízení projednána stejná věc (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2319/2016, či ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3804/2015). Jde o uplatnění zásady „ne bis in idem“, která má zabránit dvojímu projednávání a rozhodování o témže předmětu řízení mezi týmiž účastníky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 730/2010, nebo ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3249/2018).
[31] Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dlouhodobě ustálena v závěru, podle něhož je totožnost řízení (rozhodná pro posouzení litispendence či překážky věci rozhodnuté) dána totožností jejich předmětu a totožností účastníků.
[32] Předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který je vymezen jak právně relevantními skutkovými okolnostmi, tak žalobním petitem určujícím povinnost či právo, o nichž má na základě podané žaloby být rozhodováno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, a ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněná pod čísly 60/2001 a 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, ze dne 6.
6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2893/2012, nebo ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 370/2022). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek.
[33] Pro posouzení, zda je dána překážka litispendence či překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl účastníkem řízení či soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka je dána i tehdy, jestliže skutek byl účastníkem řízení či soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např.
skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení).
[34] Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, že v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného či již skončeného řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3967/2011, ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1425/2021, či ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 720/2021).
[35] Názor odvolacího soudu, podle něhož řízení v projednávané věci a řízení o incidenčním sporu nemají totožné účastníky, protože v projednávané věci vystupuje na místě žalobce osoba, jež nabyla žalobou uplatněnou pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek, odporuje shora popsané ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (odvolací soud přehlédl, že žalobkyně v projednávané věci je právním nástupcem původní žalobkyně z titulu singulární sukcese).
[36] Totéž platí, jde-li o názor, podle něhož zde není ani totožný předmět řízení, neboť v projednávané věci je předmětem řízení nárok na zaplacení 3.000.000 Kč jako kupní ceny dle platné kupní smlouvy a v řízení o incidenčním sporu nárok na zaplacení 3.000.000 Kč jako peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení, získané dovolatelkou z neplatné kupní smlouvy. Odvolací soud zaměnil vymezení skutku (jež je pro posouzení totožnosti věci významné) a jeho právní kvalifikaci (jež naopak významná není).
[37] Pro posouzení, zda projednání věci vskutku brání překážka litispendence, popřípadě již překážka věci rozsouzené (jak naznačuje dovolatelka), však napadené rozhodnutí (ani obsah spisu) neposkytují dostatečný podklad (jenž by umožnil Nejvyššímu soudu učinit konečný závěr). Předmět řízení o incidenčním sporu nebyl dosud v projednávané věci zjištěn natolik, aby bylo možné posoudit otázku totožnosti skutku.
[38] Jelikož odvolací soud potvrdil rozsudek pro uznání, který soud prvního stupně vydal na základě fikce uznání, ačkoliv k jeho vydání nebyly splněny předpoklady, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
[39] Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v odpovídajícím rozsahu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i v příslušném rozsahu jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
[40] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 o. s. ř.).
[41] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.