27 Cdo 140/2020-610
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
INTERGRAM, nezávislé společnosti výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-
obrazových záznamů, z. s., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, PSČ 110 00,
identifikační číslo osoby 00537772, zastoupené JUDr. Jakubem Fröhlichem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Spálená 84/5, PSČ 110 00, proti žalované Lázně
Poděbrady, a. s., se sídlem v Poděbradech, Jiřího náměstí 39, PSČ 290 33,
identifikační číslo osoby 45147833, zastoupené JUDr. Daliborem Vančurou,
advokátem, se sídlem v Nymburce, Palackého třída 115/27, PSČ 288 02, o
zaplacení 1.102.330 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod
sp. zn. 138 C 1/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 4. 6. 2019, č. j. 5 Co 65/2018-575, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2019, č. j. 5 Co 65/2018-575, se v
prvním výroku, v části, jíž odvolací soud potvrdil výrok I. (co do částky
694.562,40 Kč s příslušenstvím) rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6.
2018, č. j. 138 C 1/2016-461, a ve druhém výroku, jakož i rozsudek Krajského
soudu v Praze ze dne 22. 6. 2018, č. j. 138 C 1/2016-461, ve výroku I. co do
částky 694.562,40 Kč s příslušenstvím a ve výroku III., ruší a věc se v tomto
rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[1] Žalobou doručenou Krajskému soudu v Praze dne 30. 12. 2016 se
žalobce domáhá zaplacení 1.102.330 Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné
obohacení, které žalovaná měla získat na úkor osob, jejichž práva žalobce
kolektivně spravuje ve smyslu § 95 a násl. zákona č. 121/2000 Sb., o právu
autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých
zákonů (autorský zákon), ve znění účinném do 19. 4. 2017. Žalovaná provozuje
lázeňská zařízení, v nichž v období od 1. 1. 2013 do 30. 11. 2016
prostřednictvím 351 televizních přístrojů (dále též jen „televizory“) měla
zpřístupňovat umělecké výkony výkonných umělců a zvukové a zvukově obrazové
záznamy veřejnosti provozováním televizního vysílání ve smyslu § 23 autorského
zákona, a to bez licenčního oprávnění uděleného žalobcem. Výši bezdůvodného
obohacení žalobce vyčíslil podle § 40 odst. 4 autorského zákona jako
dvojnásobek odměny, která byla za získání licence obvyklá v době neoprávněného
nakládání s předměty ochrany.
[2] Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 6. 2018, č. j. 138 C
1/2016-461, uložil žalované zaplatit žalobci 871.784 Kč s příslušenstvím (výrok
I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce na žalované domáhal zaplacení
230.546 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok III.). [3] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Žalobce je na základě rozhodnutí Ministerstva kultury č. j. 3209/2001
oprávněn „k výkonu kolektivní správy práv výkonných umělců a výrobců zvukově
obrazových záznamů“. 2) Žalovaná jako provozovatelka lázeňských zařízení – skládajících se z hotelů
Libenský (131 pokoj), G-Rex (64 pokoje), Zámeček (61 pokoj), Libuše (33
pokoje), Zimní lázně (50 pokojů) a od 1. 5. 2013 i z hotelu Máj (42 pokoje) –
hostům (mezi nimi i pacientům) těchto zařízení v období od 1. 1. 2013 do 30. 11. 2016 zpřístupňovala prostřednictvím 381 televizorů umístěných na pokojích
výkony a „záznamy výkonných umělců“, přestože neměla se žalobcem uzavřenou
smlouvu podle § 100 odst. 1 písm. h) a § 101 autorského zákona. 3) V roce 2013 obsazenost pokojů v hotelu Libenský činila 58 %, v hotelu G-Rex
89 %, v hotelu Zámeček 50 %, v hotelu Libuše 35 %, v hotelu Zimní lázně 57 % a
v hotelu Máj 23 %. V roce 2014 obsazenost pokojů v hotelu Libenský činila 68 %,
v hotelu G-Rex 86 %, v hotelu Zámeček 49 %, v hotelu Libuše 46 %, v hotelu
Zimní lázně 60 % a v hotelu Máj 71 %. V roce 2015 obsazenost pokojů v hotelu
Libenský činila 47 %, v hotelu G-Rex 94,3 %, v hotelu Zámeček 56,1 %, v hotelu
Libuše 74,8 %, v hotelu Zimní lázně 70,5 % a v hotelu Máj 83,5 %. V roce 2016
obsazenost pokojů v hotelu Libenský činila 81,6 %, v hotelu G-Rex 83,9 %, v
hotelu Zámeček 52,6 %, v hotelu Libuše 75,5 %, v hotelu Zimní lázně 72,7 % a v
hotelu Máj 83,5 %. 4) Podle sazebníku vydaného žalobcem pro roky 2013, 2014, 2015 a 2016 měla
žalovaná za provozování televizního vysílání žalobci zaplatit odměnu ve výši
33,41 Kč za jeden televizor za každý započatý provozovaný kalendářní měsíc,
respektive v letech 2015 a 2016 měla žalovaná zaplatit odměnu ve výši 36,75 Kč
„dle obsazenosti“. 5) Žalobce se žalovanou dohodli odměnu ve výši 33,41 Kč za jeden televizor za
každý započatý provozovaný kalendářní měsíc i ve smlouvě ze dne 19. 8. 2010, č. 1511052158. Žalobce se na stejné odměně dohodl i s dalšími subjekty, které
provozují zařízení lázeňského typu, a to s Anenskými slatinnými lázněmi a. s. (nyní s obchodní firmou Lázně Bělohrad a. s.), s Lázněmi FELICITAS s. r. o., a
s LS ROYAL Mariánské Lázně a. s. [4] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně – maje za to, že
žalobce je aktivně věcně legitimován – uzavřel, že žalobci vzniklo právo na
vydání bezdůvodného obohacení podle § 40 odst. 4 autorského zákona, když
„žalovaná zasáhla do práva výkonných umělců, vykonávaného žalobcem, neboť užila
umělecký výkon zaznamenaný na zvukový záznam vydaný k obchodním účelům
vysíláním televizí, přenosem televizního vysílání a před užitím neuzavřela s
příslušným kolektivním správcem smlouvu, kterou se stanoví výše odměny za
takové užití a způsob jejího placení (§ 72, § 78, § 82 a § 100 odst. 1
autorského zákona)“. [5] Odkazuje na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn.
31 Cdo 3093/2013,
uveřejněný pod číslem 56/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též
jen „R 56/2016“), a na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5429/2014, a ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2715/2015, soud uvedl,
že „nemůže obstát námitka žalované, že se v případě lázní a lázeňských pokojů
nejedná o veřejné sdělování“. Soud proto nerozlišoval mezi pacienty, u nichž
byla předepsána komplexní lékařská péče, pacienty, u nichž byla předepsána
příspěvková lázeňská péče, a samoplátci. [6] Při zkoumání výše odměny, která by byla za získání licence obvyklá v
době neoprávněného nakládání s předměty ochrany, soud přihlédl jednak k
sazebníku žalobce (respektuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 1759/2011) a jednak k uzavřeným smlouvám s obdobnými
provozovateli lázeňských zařízení v daném období a vyšel z toho, že obvyklá
odměna odpovídá výši 33,41 Kč měsíčně za jeden televizor, respektive pro období
let 2015 a 2016 výši 36,75 Kč měsíčně za jeden televizor „dle obsazenosti“. [7] Soud uvedl, že v daném případě „nelze přihlížet k námitce žalované,
že jiní kolektivní správci se domáhají na odměnách částky vyšší, než kolik by
měla činit dle § 23 autorského zákona. Žalobcem požadovaná částka je požadována
ve stejné výši od roku 2008. Pro rozhodnutí ve věci není rozhodné, že si
kolektivní správci na žádost žalované neustanovili společného zástupce“. [8] Při výpočtu výše bezdůvodného obohacení soud postupoval tak, že
„počet lůžek v jednotlivých lázeňských domech vynásobil počtem dnů v roce, tím
zjistil počet dnů (dále jen ‚lůžkodnů‘) při plné obsazenosti pokojů pro celý
rok. Skutečnou obsazenost pak zjistil procentuálním vyjádřením poměru
vypočtených lůžkodnů při plné obsazenosti pokojů v roce 2013, 2014, 2015 a 2016
k poměru počtu lůžkodnů prokazujících skutečnou obsazenost pokojů v témže roce. Kritérium žalovanou vykázaných lůžkodnů bylo jediným kritériem, které bylo
možné pro zjištění obsazenosti pokojů s ohledem na stav dokazování využít. Zjištěné procentní vyjádření pak soud přepočetl na měsíce. Zjistil tak počet
měsíců, ve kterých byly jednotlivé pokoje skutečně obsazeny a docházelo tak
prostřednictvím televizních přijímačů ke zpřístupňování výkonu a záznamu
výkonných umělců veřejnosti“. [9] Počet televizorů v jednotlivých lázeňských domech (dohromady 381
televizorů) soud „vynásobil počtem měsíců, kdy byly pokoje obsazeny, a výší
požadované odměny žalobcem, tj. 33, 41 Kč za jeden televizor a měsíc. Za roky
2015 a 2016 soud vycházel ze sazebníku žalobce, kde je odměna stanovena dle
obsazenosti pokojů. Součet takto stanovených částek pak činil výši odměny,
která žalobci měla náležet za celý rok, pokud by mezi účastníky byla uzavřena
smlouva dle § 101 odst. 1 písm. h) autorského zákona“. Výslednou částku za celé
období soud vynásobil dvěma ve smyslu § 40 odst. 4 autorského zákona a dospěl
tak ke konečné částce 871.784 Kč. [10] Námitku promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení za rok
2013 a za období od 1. 1. 2015 do 30. 11.
2015 vznesenou žalovanou (dále též
jen „námitka promlčení“) soud považoval za rozpornou s dobrými mravy, neboť mu
bylo „z úřední činnosti známo, že žalovaná se soustavně vyhýbá hrazení odměny
za zpřístupňování výkonu a záznamu výkonných umělců veřejnosti, hotelovým
hostům, mezi nimi i pacientům lázeňského zařízení… I s ohledem na vývoj
judikatury nelze otázku promlčení vyložit k tíži žalobce, který žalobu podal po
vydání“ rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5429/2014 a sp. zn. 30 Cdo
2715/2015. [11] Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným
rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 694.562,40
Kč s příslušenstvím potvrdil, jinak je ve výroku I. změnil tak, že „žalobu o
zaplacení 177.221,60 Kč“ s příslušenstvím zamítl (první výrok), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). [12] Odvolací soud se (vyjma posouzení námitky promlčení) ztotožnil se
závěry soudu prvního stupně, a proto na ně, jakož i na svá předchozí rozhodnutí
ve věcech, v nichž byla žalovaná rovněž účastníkem řízení (usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 5 Co 88/2015, a rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 5 Co 40/2017), odkázal. Dále odkázal
na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 2. 2014, ve věci C-351, OSA
– Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o. s., proti Léčebným
lázním Mariánské Lázně a. s., a na R 56/2016 a judikaturu v něm uvedenou. [13] Odvolací soud vyšel z toho, že „žalovaná běžně hradí autorské
poplatky za užití děl ve veřejně přístupných prostorech, její odmítavé
stanovisko k jejich hrazení za užití děl prostřednictvím televizorů na pokojích
jejích klientů spočívá především v přijetí a setrvání na odchylném právním
názoru co do výkladu úpravy § 23 autorského zákona“. Přestože je podle
odvolacího soudu právní názor žalované nesprávný a překonaný judikaturou, nelze
z toho dovozovat, že „následně jí vznesená námitka promlčení je výrazem snahy
škodit žalobci a zneužitím práva námitku vznést“. [14] Odvolací soud se tak neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně,
podle něhož žalovaná uplatnila námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, a
dospěl k závěru, podle něhož je nárok za období od 1. 1. 2013 do 29. 12. 2013
promlčen, neboť byl uplatněn po uplynutí 3leté objektivní promlčecí doby podle
§ 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do
31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“). Odvolací soud tak nepřisvědčil tvrzení
žalobce, podle něhož mu svědčí 10letá objektivní promlčecí doba podle § 107
odst. 2 obč. zák., neboť neměl za to, že by se žalovaná obohatila úmyslně. [15] Námitku žalované, podle níž si kolektivní správci na její žádost
neustanovili společného zástupce k jednání o uzavření licenční smlouvy,
odvolací soud neshledal jako důvodnou, neboť měl za to, že jestliže žalovaná
„se žalobcem pravidelně licenční smlouvy ohledně užívání televizorů ve
veřejných prostorech uzavírala, pak nebyl důvod k tomu, aby se žalobcem
neuzavřela licenční smlouvu i pro pokoje klientů svých zařízení“.
části I. výroku) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“),
majíc za to, napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva,
které v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyly vyřešeny, a to:
1) zda „znemožňuje jednání o licenční smlouvě či platba jiného nároku
uplatnění § 101a odst. 1 autorského zákona v tehdy platném znění, tedy zda
skutečnost, že dovolatelka uhradila obvyklou sazbu autorské odměny za
provozování televizního vysílání ve veřejných prostorách, na něž se uzavírá
jiná licenční smlouva, protože se jedná o jiný nárok, brání tomu, aby
dovolatelka požádala kolektivní správce o pověření společného zástupce ke
sjednání licenční smlouvy k užití děl a sjednání sazby odměn vybíraných
kolektivními správci provozováním televizního vysílání na pokojích pacientům,
kterým jsou poskytovány zdravotní služby“,
2) „zda konkrétní charakter poskytovaných zdravotních služeb (zdravotní
péče) obdobný jako v nemocnici, resp. při pokračování nemocniční péče v
lázeňských zařízeních, kde jsou pacienti léčeni a ubytováni, odůvodňuje použití
zvláštní výše obvyklé autorské odměny odlišné od sazebníků kolektivních správců
pro hotely a jiná ubytovací zařízení a zda lze u jednoho subjektu posuzovat
podmínky a stanovit pro jednotlivá lázeňská zařízení dovolatelky sazbu odměny
samostatně“, a
3) zda „je obvyklou autorská odměna stanovená sazbou v sazebníku
kolektivního správce, která je násobně vyšší než v jiných členských státech
EU“, a zda „může být odměna nepřiměřená považována z právního hlediska za
odměnu obvyklou“. [17] Přípustnost dovolání žalovaná spatřuje dále v tom, že odvolací soud
posoudil odlišně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu otázku
4) „stanovení obvyklé sazby autorské odměny ve výjimečných případech“. [18] Dovolatelka předně uvádí, že žalobce nemůže podle § 101a autorského
zákona uplatňovat nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku
odměny, která by byla obvyklá v době tvrzeného neoprávněného nakládání s
předměty ochrany ve smyslu § 40 odst. 4 autorského zákona, byla-li mu doručena
žádost o pověření společného zástupce. K pověření společného zástupce přitom
dovolatelka vyzývala nejen žalobce, ale i kolektivního správce OSA – Ochranný
svazek autorský pro práva k dílům hudebním, z. s. Odvolací soud se námitkou
dovolatelky o nepověření společného zástupce podle § 101 odst. 11 autorského
zákona „prakticky“ nezabýval a nijak se s ní právně nevypořádal, což je podle
dovolatelky v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 698/2017, a s nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS
3076/13.
[19] Odkaz odvolacího soudu na skutečnost, že dovolatelka „se žalobcem
pravidelně licenční smlouvy ohledně užívání televizorů ve veřejných prostorech
uzavírala“, dovolatelka považuje za nedostatečný, nepřesný a nijak „právně
nehodnotící“ splnění její povinnosti při uplatňování jiných nároků, neboť
dovolatelka tyto smlouvy uzavřela z projevu „dobré vůle nespojovat různé nároky
v jeden celek, jestliže u tohoto jiného nároku nebylo sporu. Tato skutečnost
však nemůže nic změnit na tom, že bylo povinností kolektivních správců pověřit
společného zástupce k jednání o uzavření licenční smlouvy“ ohledně užívání
televizorů na pokojích ubytovacích zařízení. Dovolatelka měla podle svého
přesvědčení právo žádat žalobce o pověření společného zástupce i v případě, že
v mezidobí uhradila některý nárok, který nebyl sporný. [20] Dovolatelka dále nesouhlasí se závěry přijatými v R 56/2016, majíc
za to, že její zařízení nelze srovnávat s komerčními lázeňskými zařízeními a že
při stanovení výše obvyklé odměny je nutné vycházet ze sazeb, které žalobce
požaduje po nemocničních zařízeních (tedy nulových). Odvolací soud se měl
zabývat tím, že do lázeňských zařízení dovolatelky jsou pacienti překládáni
přímo z nemocnic k pokračování léčby. Jedná se tak o specifickou situaci, a
proto v tomto konkrétním případě nelze sazebníku kolektivního správce přisoudit
hodnotu měřítka výše obvyklé odměny, jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudcích sp. zn. 30 Cdo 1759/2011 a sp. zn. 30 Cdo 5429/2014. Nepřihlédl-li odvolací soud ke
konkrétním okolnostem a zvláštnostem tohoto případu, jednal v rozporu s
usneseními Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3814/13, a ze dne
28. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2839/17, a s nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2445/14. [21] Dovolatelka konečně namítá, že obvyklou cenou nemůže být nikdy
odměna nepřiměřená. Podle dovolatelky „srovnání cen (odměn, sazeb) musí být
provedeno také na mezinárodní úrovni, k čemuž se však odvolací soud ani soud
prvního stupně neodvážil, čímž rozhodnutí zatížil vadou, která způsobuje
nesprávné právní závěry“. [22] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího
soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. [23] Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované navrhuje, aby Nejvyšší
soud dovolání jako nepřípustné odmítl. [24] Přípustnost dovolání nemohou založit otázky 2), 3) a 4), neboť
nejde o otázky právní, nýbrž skutkové. Dovolatelka totiž při jejich formulaci
(nepřípustně) zpochybňuje skutkové závěry, ze kterých soudy obou stupňů
vycházely ve svém rozhodnutí a podle nichž odměna, která by byla za získání
licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s předměty ochrany, odpovídá
výši 33,41 Kč měsíčně za jeden televizor, respektive v letech 2015 a 2016 výši
36,75 Kč měsíčně za jeden televizor „dle obsazenosti“. [25] Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy
nižších stupňů, však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném
od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v § 241a
odst. 1 o. s. ř.
vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových
zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací
důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo
2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). [26] V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že při úvaze, zda je
právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právní otázky vytyčené
dovolatelem – správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího
soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých
právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003,
uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze
dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). [27] Nadto Nejvyšší soud dodává, že závěr soudů obou stupňů, podle něhož
sazebníku kolektivních správců lze v zásadě přisoudit hodnotu měřítka výše
obvyklé odměny, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1759/2011, sp. zn. 30 Cdo
5429/2014 a sp. zn. 30 Cdo 2715/2015). Soud prvního stupně při zkoumání obvyklé
odměny navíc nevycházel pouze ze sazebníku žalobce, nýbrž přihlédl též k
odměnám sjednaným ve smlouvách uzavřených s obdobnými provozovateli lázeňských
zařízení a ve smlouvě uzavřené mezi žalobcem a dovolatelkou v roce 2010. [28] Jen pro úplnost je vhodné uvést, že sazby odměn uplatňované českými
kolektivními správci nejsou „nepřiměřeně vysoké“ ve srovnání s jinými státy
Evropské unie. Tato skutečnost je známa soudům z jejich činnosti (srov. § 121
o. s. ř. a např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 27 Cdo
1547/2019, a v něm obsažené skutkové závěry soudů nižších stupňů). [29] Nejvyšší soud rovněž dodává, že výjimka uvedená v poslední větě §
23 autorského zákona se obecně nevztahuje na pacienty ubytované v lázeňských
zařízeních (srov. R 56/2016, od jehož závěrů se Nejvyšší soud nemá důvod
odchýlit ani na základě argumentace dovolatelky obsažené v dovolání). [30] Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení první
dovolatelkou otevřené otázky výkladu § 100a autorského zákona, v rozhodovací
praxi Nejvyššího soudu v popsaných souvislostech dosud neřešené. [31] Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné hmotné právo se podává z §
3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. z.“). Nejvyšší soud tudíž nároky uplatněné za období od
30. 12. 2013 do 31. 12. 2013 posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a nároky uplatněné za období od 1. 1. 2014 do 30. 11. 2016 podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. [32] Podle § 100a autorského zákona, ve znění účinném v rozhodném období
(tj. do 19. 4. 2017), kolektivní správce, popřípadě jím zastoupený nositel
práv, nemůže uplatňovat zdržovací nárok [§ 40 odst. 1 písm. b)], ani nárok na
náhradu škody nebo na vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštní úpravy
tohoto zákona (§ 40 odst.
4) z neoprávněného zásahu do kolektivně spravovaného
práva nebo ohrožení takového práva, pokud uživatel nebo osoba oprávněná hájit
zájmy v ní sdružených uživatelů řádně a bez zbytečných průtahů vede s
příslušným kolektivním správcem v souvislosti s takovým zásahem či ohrožením
práva jednání směřující k uzavření smlouvy vyžadované tímto zákonem, nebo pokud
souhlasí v této souvislosti s využitím zprostředkovatele podle tohoto zákona (§
102), anebo pokud alespoň jednomu z příslušných kolektivních správců doručil
písemnou žádost o pověření společného zástupce podle § 101 odst. 11, a to po
dobu, než bude tento zástupce pověřen (odstavec 1). Ustanovením odstavce 1 není
dotčen nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklé odměny podle
zvláštních právních předpisů (odstavec 2). [33] Podle § 101 odst. 11 autorského zákona, ve znění účinném v
rozhodném období (tj. do 19. 4. 2017), v případě, kdy uživatel předmětů ochrany
uzavírá smlouvy, jejichž předmětem je poskytnutí oprávnění k výkonu práva užít
předměty ochrany, k nimž takové právo kolektivně spravují alespoň dva
kolektivní správci, je takový uživatel oprávněn kteréhokoli z nich písemně
požádat, aby příslušní kolektivní správci pověřili uzavřením jediné smlouvy
společného zástupce podle § 97 odst. 5; kolektivní správce, jemuž byla žádost o
pověření společného zástupce doručena, o této žádosti neprodleně vyrozumí
všechny příslušné kolektivní správce. Ustanovení věty první se použije obdobně
v případě uzavírání kolektivních smluv podle odstavce 4 a v případě vymáhání
nároku na náhradu škody nebo na vydání bezdůvodného obohacení tehdy, nebyl-li
takový nárok již žalobou uplatněn u soudu. Pro pověření společného zástupce
kolektivních správců podle tohoto ustanovení platí, že se tím sleduje účelný
výkon kolektivní správy. [34] Podle § 40 odst. 4 autorského zákona právo na náhradu škody a na
vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštních právních předpisů zůstává
nedotčeno; místo skutečně ušlého zisku se autor může domáhat náhrady ušlého
zisku ve výši odměny, která by byla obvyklá za získání takové licence v době
neoprávněného nakládání s dílem. Výše bezdůvodného obohacení vzniklého na
straně toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou
licenci, činí dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové licence
obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem. [35] Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí,
musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů (odstavec 2). [36] Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu
obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se
obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu,
plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo
tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).
[37] Ustanovení § 100a autorského zákona bylo v původní podobě do
autorského zákona zařazeno zákonem č. 81/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o
změně některých zákonů (autorský zákon). [38] Důvodová zpráva k návrhu této novely autorského zákona mimo jiné
uvádí, že cílem navrhovaných změn je „stanovit podmínky a zásady, na jejichž
základě a v jimi určených mezích se budou odvíjet vztahy mezi kolektivními
správci práv a uživateli. Navrhovaná úprava tedy v žádném případě nemá za cíl
zrušit smluvní volnost kolektivních správců a uživatelů při sjednávání podmínek
smluv. S ohledem na ochranu uživatelů před zneužíváním dominantního postavení
kolektivního správce je ovšem nutné dát tomuto procesu jistá pravidla“. [39] Znění § 100a autorského zákona účinné od 1. 7. 2013 do 19. 4. 2017
bylo do autorského zákona zařazeno zákonem č. 156/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 121/2900 Sb., o právu autorském, právech souvisejících s právem
autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších
předpisů. [40] Důvodová zpráva k návrhu této novely autorského zákona uvádí:
1) K bodu 4 – § 100a odst. 1
„Mezi důvody, které představují překážku uplatňování nároků kolektivními
správci dle § 100a odst. 1, se výslovně doplňuje důvod, kdy uživatel žádá, aby
oprávnění kolektivní správci pověřili výkonem práva pouze jednu osobu (viz nová
koncepce dle § 101 odst. 11).“
2) K bodu 6 – § 101 odst. 11
„Podle stávající úpravy se na uživatele může obracet s návrhem na uzavření
smlouvy každý kolektivní správce, který byl pověřen výkonem určitého práva dle
autorského zákona (nebyl-li ovšem takový výkon omezen například pouze na
rozdělování odměn). V praxi by se tak na uživatele mohli obrátit tři či dokonce
pět kolektivních správců. Již jedna z předchozích novel autorského zákona proto
zavedla pravidlo, že pokud se na uživatele obrátí více než dva kolektivní
správci, může tento žádat, aby kolektivní správci pověřili jednoho z nich,
který s uživatelem uzavře i jménem ostatních kolektivních správců. Navrhovatelé
předkládají další úpravu, podle které by takové právo měl uživatel již v
případě, kdy se na něj obrací alespoň dva (a více) kolektivních správců. Není
totiž podle našeho přesvědčení důvod, aby uživatel nemohl uzavřením jedné
smlouvy mít vypořádány všechny povinnosti dle autorského zákona. Kolektivní
správci budou moci rovněž využít ustavení právnické osoby dle nově
formulovaného písm. c) v § 97 odst. 5 a pověřit výběrem odměn jediného
výběrčího, pokud se neshodnou přímo na pověření jednoho z kolektivních správců
(nic jim nebude bránit případně takovou právnickou osobu založit).“
[41] Z § 100a autorského zákona je zřejmé, že kolektivní správce může
úspěšně uplatnit žalobu podle § 40 odst. 4 autorského zákona pouze tehdy,
nejsou-li splněny zákonem stanovené negativní podmínky (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1547/2019).
Jednou z
takových podmínek je, že uživatel práv alespoň jednomu z příslušných
kolektivních správců doručil písemnou žádost o pověření společného zástupce
podle § 101 odst. 11 autorského zákona. Tato negativní podmínka trvá po dobu,
než bude společný zástupce pověřen. [42] Zároveň je nezbytné, aby uživatel předmětů ochrany uzavíral
smlouvy, jejichž předmětem je poskytnutí oprávnění k výkonu práva užít předměty
ochrany, s alespoň dvěma kolektivními správci, kteří takové právo spravují. Uživatel předmětů ochrany přitom „uzavírá smlouvu“ již v okamžiku, kdy se na
něj obrátí příslušný kolektivní správce s návrhem na uzavření smlouvy (srov. důvodovou správu k zákonu č. 156/2013 Sb.). [43] V projednávané věci se odvolací soud v rozporu s uvedenými závěry
nezabýval tím, zda dovolatelka uzavírala smlouvy o poskytnutí práv k užití
předmětů ochrany provozováním televizního vysílání na pokojích ubytovacích
zařízení s alespoň dvěma příslušnými kolektivními správci a zda alespoň jednomu
z nich doručila písemnou žádost o pověření společného zástupce podle § 101
odst. 11 autorského zákona, přestože dovolatelka tuto okolnost namítala. [44] Skutečnost, že dovolatelka se žalobcem pravidelně uzavírala
licenční smlouvy ohledně užívání předmětů ochrany prostřednictvím televizorů
umístěných ve veřejných prostorech, přitom nemůže mít žádný vliv na právní
posouzení věci, neboť se jednalo o jiný případ užití předmětů ochrany, než ten,
který je projednáván v tomto řízení. Tato skutečnost proto nemůže ovlivnit
vznik (a trvání) překážky uplatňování nároku uvedené v § 100a odst. 1
autorského zákona. [45] Dovodil-li proto odvolací soud, že se žalobce může domáhat vydání
bezdůvodného obohacení podle § 40 odst. 4 autorského zákona, nezabývaje se tím,
zda by místo toho neměl být žalobci ve smyslu § 100a odst. 2 autorského zákona
přiznán toliko nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 obč. zák.,
respektive podle § 2991 o. z., je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž
nesprávné. [46] U přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží též k vadám řízení,
jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Taková vada je dána i tehdy, překročí-li soud v rozporu s § 153 odst. 2 o. s. ř. návrh účastníka a přisoudí mu něco jiného nebo více, než čeho se domáhá
(srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 20 Cdo
1793/99, uveřejněné pod číslem 74/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). [47] Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v závěru, že v
tzv. sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je
vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení. Předmět řízení
žalobce vymezuje v žalobě vylíčením skutečností (skutkových tvrzení), jimiž
uvádí skutkový děj, na jehož základě žalobním petitem uplatňuje svůj nárok, či
jinak řečeno nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením skutkových okolností,
z nichž žalobce nárok dovozuje (právní důvod nároku), a žalobním návrhem
(petitem). Nepřípustným (odporujícím § 153 odst. 2 o. s.
ř.) překročením návrhu
by za této situace bylo přisouzení jiného nebo většího plnění, než kterého se
žalobce podle žalobního petitu domáhal, nebo přiznání plnění na základě jiného
skutkového děje, než který žalobce vylíčil v žalobě a který proto nebyl (nemohl
být) předmětem dokazování před soudem. K tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem
78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21
Cdo 1586/2005, ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 210/2008, ze dne 23. 3. 2011,
sp. zn. 32 Cdo 4778/2010, ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009,
uveřejněný pod číslem 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne
30. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2716/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 27 Cdo 5738/2016. [48] V projednávané věci žalobce v žalobě výslovně uvádí, že dovolatelka
provozovala lázeňská zařízení, v nichž v období od 1. 1. 2013 do 30. 11. 2016
bez licenčního oprávnění uděleného žalobcem zpřístupňovala umělecké výkony
výkonných umělců a zvukové a zvukově obrazové záznamy veřejnosti provozováním
televizního vysílání ve smyslu § 23 autorského zákona, a to prostřednictvím 351
televizorů. Právě za toto neoprávněné užití předmětů ochrany se žalobce domáhá
vydání bezdůvodného obohacení v požadované výši. [49] Přisoudily-li soudy žalobci částku spočívající v bezdůvodném
obohacení za zpřístupňování předmětů ochrany prostřednictvím 381 televizorů,
překročily meze žalobního návrhu a přiznaly žalobci plnění zčásti na základě
jiného skutkového děje, než který žalobce vylíčil v žalobě. Řízení tak trpí
vadou, která mohla mít (a měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. [50] Nejvyšší soud proto – aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – rozsudek odvolacího soudu v napadené části prvního
výroku, jakož i v závislém druhém výroku o náhradě nákladů řízení, zrušil (§
243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího
soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto ve
stejném rozsahu zrušil i je a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). [51] Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný
(§ 243godst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.). [52] V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně
řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.