27 Cdo 1547/2019-556
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
INTERGRAM, nezávislé společnosti výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-
obrazových záznamů, z. s., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, PSČ 110 00,
identifikační číslo osoby 00537772, zastoupeného JUDr. Jakubem Fröhlichem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Spálená 84/5, PSČ 110 00, proti žalované Lázně
Luhačovice, a. s., se sídlem v Luhačovicích, Lázeňské náměstí 436, PSČ 763 26,
identifikační číslo osoby 46347828, zastoupené JUDr. Pavlem Tumou, advokátem,
se sídlem v Praze 2, Římská 2575/31, PSČ 120 00, o zaplacení 697.806,55 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 EC 239/2012, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 11. 2018,
č. j. 4 Co 22/2018-494, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 11. 2018, č. j. 4 Co 22/2018-494,
se ve druhém výroku, v části, jíž odvolací soud změnil výrok III. rozsudku
soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobci 190.329,30 Kč s
příslušenstvím, ve třetím výroku a ve čtvrtém výroku ruší a věc se v tomto
rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[1] Žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 31. 8. 2012 se žalobce
po částečném zpětvzetí žaloby ze dne 4. 11. 2014 domáhá zaplacení 697.806,55 Kč
s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení, které žalovaná měla získat
na úkor osob, jejichž práva žalobce kolektivně spravuje ve smyslu § 95 a násl.
zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem
autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). Žalovaná provozuje
lázeňská zařízení, v nichž v období od 1. 9. 2010 do 31. 10. 2011
prostřednictvím 544 televizních přístrojů (dále též jen „televizory“) a v
období od 1. 11. 2011 do 31. 12. 2011 prostřednictvím 602 televizorů (po
rozšíření žaloby na jednání soudu konaném dne 12. 9. 2017 žalobce tvrdí 623
televizorů za období od 1. 2. 2011 do 31. 12. 2011) zpřístupňovala umělecké
výkony výkonných umělců a zvukové a zvukově obrazové záznamy veřejnosti
provozováním televizního vysílání ve smyslu § 23 autorského zákona, a to bez
licenčního oprávnění uděleného žalobcem. Výši bezdůvodného obohacení žalobce
vyčíslil podle § 40 odst. 4 autorského zákona jako dvojnásobek odměny, která
byla za získání licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s předměty
ochrany.
[2] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 3. 2018, č. j. 23 EC
239/2012-402, uložil žalované zaplatit žalobci 177.284,75 Kč s příslušenstvím
(výroky I. a II.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení
520.521,80 Kč s příslušenstvím (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok IV.). [3] Učinil tak poté, co mezitímním rozsudkem ze dne 2. 2. 2016, č. j. 23
EC 239/2012-131 (dále též jen „mezitímní rozsudek“), rozhodl, že právní základ
žalobou uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení je dán (výrok I.),
s tím, že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném
rozsudku (výrok II.). [4] K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2. 6. 2016, č. j. 4 Co 10/2016-169, mezitímní rozsudek potvrdil. Proti uvedenému
rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud
usnesením ze dne 31. 5. 2017, č. j. 30 Cdo 5072/2016-233, odmítl. Ústavní
stížnost podanou žalovanou proti shora citovaným rozhodnutím Ústavní soud
odmítl usnesením ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 2451/17. [5] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Žalobce je kolektivním správcem práv podle § 97 autorského zákona
zastupujícím výkonné umělce a výrobce zvukových a zvukově obrazových záznamů. 2) Žalovaná poskytovala lázeňskou péči a provozovala v rámci své
činnosti ubytovací služby pro své klienty, s výjimkou hotelu Alexandria, jenž
sloužil výlučně k poskytování ubytovacích služeb. 3) V období od 1. 9. 2010 do 31. 1. 2011 žalovaná provozovala televizní
vysílání prostřednictvím 544 televizorů a v období od 1. 2. 2011 do 31. 12. 2011 prostřednictvím 623 televizorů umístěných na pokojích jejích ubytovacích
zařízení. 4) Obsazenost pokojů lázeňských zařízení v roce 2010 činila 70 % a v
roce 2011 činila 62 %. 5) Podle zápisu z jednání Asociace hotelů a restaurací ČR z. s.,
kolektivních správců a Ministerstva kultury ze dne 30. 7. 2008, podle zápisu z
navazujícího jednání kolektivních správců a Ministerstva kultury k dosažení
dohody o podílech na odměnách vybíraných při výkonu práva na provozování
rozhlasového a televizního vysílání za přístroje umístěné na „hotelových“
pokojích ze dne 28. 8. 2008, podle zápisu z jednání s kolektivními správci ze
dne 7. 3. 2011 a podle sdělení Ministerstva kultury ze dne 25. 1. 2016
neexistuje finální dohoda kolektivních správců a Ministerstva kultury o výši
podílů pro rozdělování odměn s ohledem na „zákonný strop“ uvedený v § 23
autorského zákona. Ministerstvo kultury ani ohledně způsobu rozúčtování odměn
nevydalo stanovisko. 6) Podle sazebníků žalobce platných pro roky 2010 a 2011 spadalo užití
zvukových a zvukově obrazových záznamů na pokojích v ubytovacích zařízeních do
typu „veřejné produkce A“. Výše odměny vycházela z velikosti obce, ve které se
daná provozovna nacházela, a dále podle tabulky č. 2 sazebníků závisela na
počtu reproduktorů, délce uhlopříčky zvukově obrazového zařízení, typu projekce
či existenci doplňkového zařízení. Podle sazebníku žalobce pro rok 2012 spadalo
užití zvukových a zvukově obrazových záznamů na pokojích v ubytovacích
zařízeních do typu „veřejné produkce M“. Výše odměny bez DPH byla stanovena
měsíčně za televizor částkou 37,41 Kč, respektive 33,41 Kč pro žalobce a 4 Kč
pro Ochrannou asociaci zvukařů - autorů, z. s. (dále též jen „OAZA“).
7) Podle „položky U“ sazebníku vydaného kolektivním správcem OSA –
Ochranným svazem autorským pro práva k dílům hudebním, z. s. (dále též jen
„OSA“), činila sazba autorské odměny bez DPH za užití děl na pokojích
ubytovacích, lázeňských a podobných zařízení pro rok 2010 měsíčně částku 33,41
Kč za televizor, pro rok 2011 částku za televizor 40,09 Kč v základní sazbě a
částku 26,73 Kč ve snížené sazbě a pro rok 2012 částku za televizor 46,11 Kč v
základní sazbě a částku 30,74 Kč ve snížené sazbě. 8) Sazby autorských odměn uplatňované českými kolektivními správci
nejsou „nepřiměřeně vysoké“ ve srovnání s jinými státy, a to včetně Německa, na
něž žalovaná poukazovala. 9) Žalobce plnou mocí ze dne 4. 11. 2011 pověřil kolektivního správce
OSA k zastupování při výkonu kolektivní správy, konkrétně k uzavření hromadné
licenční smlouvy s žalovanou pro rok 2010. Podle návrhu licenční smlouvy ze dne
14. 11. 2011 kolektivní správce OSA o uzavření smlouvy s žalovanou jednal. 10) Kolektivní správce OSA, který zastupoval rovněž DILIA, divadelní,
literární, audiovizuální agenturu, z. s. (dále též jen „DILIA“), a Ochrannou
organizaci autorskou-Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a
obrazové složky audiovizuálních děl, z. s. (dále též jen „OOA-S“), poskytl
žalované licenci k provozování televizního vysílání na pokojích ubytovacích
zařízení pro období od 1. 2. 2010 do 31. 12. 2010. V rámci řízení vedeného u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 227/2013, uzavřel kolektivní správce
OSA s žalovanou smír ohledně „nároků“ toliko výše uvedených kolektivních
správců (nikoliv tedy žalobce), a to za rok 2010. 11) Žalovaná žalobci na nárok uplatněný žalobou uhradila 9.416,45 Kč. 12) Dopisem ze dne 31. 10. 2011 žalovaná požádala žalobce o ustanovení
společného zástupce kolektivních správců k uzavření jediné licenční smlouvy a
na tuto žádost žalovaná opakovaně odkázala ve svých dalších dopisech. 13) V dopise ze dne 28. 2. 2012 požádal žalobce o umožnění kontroly
počtu přístrojů v zařízeních žalované a následně dopisem ze dne 13. 3. 2012
žalovaná informovala žalobce, že tuto kontrolu umožní. 14) Podle korespondence mezi žalobcem a žalovanou probíhala mezi
účastníky rozsáhlá a intenzivní jednání ohledně povinnosti žalované hradit
licenční odměny vzhledem k výjimce uvedené v § 23 autorského zákona i o
eventuální výši těchto odměn. 15) Žalovaná byla při jednání o výši autorských odměn aktivní a licenční
smlouvy by v případě jednoznačného výkladu výjimky uvedené v § 23 autorského
zákona řádně a včas uzavřela. 16) Žalovaná měla zájem licenční smlouvu uzavřít, neboť ve chvíli, kdy
se nebyla schopna se žalobcem dohodnout na konkrétních podmínkách, se v řízení
vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 246/2014 domáhala nahrazení
vůle žalobce přijmout návrh na uzavření licenční smlouvy k provozování
televizního vysílání na pokojích žalované v období let 2010 – 2014. [6] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že žalobci
nevzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku obvyklé
odměny podle § 40 odst.
4 autorského zákona, ale toliko ve výši jednonásobku,
neboť jiný postup by představoval rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 3 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též
jen „obč. zák.“). [7] Soud především poukázal na skutečnost, že spolu účastníci jednali
intenzivně jak ohledně povinnosti žalované hradit licenční odměny za
provozování televizního vysílání v jejích ubytovacích pokojích, tak i o
možnosti řešit věc dohodou o narovnání a následným uzavřením licenčních smluv,
a že v době, kdy spolu účastníci jednali, i v době podání žaloby nebyl ustálen
právní výklad výjimky zakotvené v § 23 autorského zákona. Navíc ani poté, co
bylo postaveno najisto, že uvedená výjimka se nevztahuje na provozování
rozhlasového a televizního vysílání v ubytovacích pokojích lázeňských zařízení,
nebylo zřejmé, v jaké výši má být licenční odměna lázněmi hrazena. Kolektivní
správci navíc s výjimkou roku 2010 porušili svou zákonnou povinnost jmenovat
společného zástupce podle § 101 odst. 11 autorského zákona, když nevyhověli
žádostem žalované o jeho jmenování. [8] Při zkoumání výše odměny, která by byla za získání licence obvyklá v
době neoprávněného nakládání s předměty ochrany, soud přihlédl ke kritériím
uvedeným v zákoně a v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1759/2011, ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5429/2014, a ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2715/2015, a vyšel „z obvyklých sazeb uplatňovaných
kolektivními správci vůči uživatelům práv uvedených v jejich sazebnících a
určil poměry jednotlivých kolektivních správců na celkové vypočtené autorské
odměně podle těchto sazeb“. Soud měl za to, že „uživatel práv coby provozovatel
televizního vysílání podle § 23 autorského zákona postupuje v souladu se
zákonem (…) tehdy, jestliže uhradí autorské či licenční odměny všem příslušným
kolektivním správcům, a to ve výši obvyklé, jež odpovídá sazbám uvedeným v
jejich sazebnících. V případě žalované se jednalo o sazebník OSA, zahrnující
autorské odměny kolektivních správců OSA, DILIA a OOA-S, a sazebník žalobce,
zahrnující autorské odměny kolektivních správců žalobce a OAZA“. [9] Soud dále uvedl, že nemohl provést porovnání sazeb před rokem 2012
ze sazebníků všech příslušných kolektivních správců, a to „nejen z toho důvodu,
že kolektivní správce OAZA nebyl soudu schopen poskytnout sazebníky se svými
sazbami za období od 19. 5. 2008 do roku 2010 (od roku 2011 jsou již jeho sazby
součástí sazebníku žalobce), ale především proto, že žalobce až do roku 2011
včetně stanovoval sazby podle zcela jiných kritérií než kolektivní správce OSA. Jak vyplývá z příslušných sazebníků, sazby žalobce byly pro pokoje ubytovacích
zařízení stanovovány v rámci typu produkce ‚A‘ (…); samostatné měsíční sazby
pro pokoje ubytovacích zařízení vyjádřené částkou v Kč za televizní a
rozhlasový přístroj, jak tomu bylo v případě sazebníku kolektivního správce
OSA, žalobce ve svém sazebníku vůbec neměl, a tudíž nebylo možno příslušné
srovnání sazeb z důvodu odlišného výpočtového základu provést.
Teprve v roce
2012 zavedl žalobce do svého sazebníku sazbu konstruovanou stejným způsobem,
jak to ve svém sazebníku činí kolektivní správce OSA, jako typ produkce ‚M‘. Proto soud při určování poměrů kolektivních správců vyšel z nejstaršího možného
roku, v němž byly vydány sazebníky, které požadované srovnání umožňovaly, tj. ze sazebníků pro rok 2012, a v souladu s ustanovením § 136 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále též jen ‚o. s. ř.‘), je aplikoval i na
dřívější období. Z těchto sazebníků soud zjistil, že z celkové částky 68,15 Kč
za provozování televizního vysílání na ubytovacích pokojích, kterou byla
žalovaná povinna zaplatit v souhrnu dle obvyklých sazeb uvedených v sazebnících
OSA i žalobce (30,74 Kč ve snížené sazbě podle sazebníku OSA a 37,41 Kč podle
sazebníku žalobce, z čehož 33,41 Kč připadá na žalobce a 4,00 Kč na
kolektivního správce OAZA) a kterou by zcela pokryla nárok všech pěti
oprávněných kolektivních správců za měsíc a jeden televizor, dosahuje podíl
žalobce podle sazby uvedené v jeho vlastním sazebníku výše 49,02 % (33,41 Kč z
celkové částky 68,15 Kč)“. [10] Při zkoumání výše měsíční odměny za jeden televizor soud „vyšel z
limitu uvedeného v ustanovení § 23 autorského zákona“, tedy z částky 67,50 Kč
pro všechny kolektivní správce jakožto 50% výše poplatku za jeden televizor
stanoveného zákonem č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a
o změně některých zákonů (dále též jen „koncesionářský poplatek“). Soud tak
sice přihlédl k sazebníkům příslušných kolektivních správců, výši odměny, resp. bezdůvodného obohacení, však „moderoval tak, aby byla v souladu se zákonnými
požadavky“, neboť sazby žalobce spolu se sazbami dalších kolektivních správců
ve svém součtu překračovaly výše uvedenou maximální částku. [11] Soud přitom nepovažoval za vhodný postup podle § 512 odst. 1 obč. zák., podle něhož by měla žalovaná plnit každému z věřitelů (kolektivních
správců) stejný díl (tj. na každého z kolektivních správců OSA, DILIA, OOA-S,
žalobce a OAZA by připadlo 20 % z přisouzené částky), uplatněný např. v
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 2. 2015, č. j. 16 C
113/2013-286, neboť uvedení kolektivní správci zastupují různě velké skupiny
nositelů práv s různě velkými rozsahy těchto práv. [12] Co se týče námitky částečného promlčení práva na vydání
bezdůvodného obohacení vznesené žalovanou, soud uvedl, že pokud žalobce
rozšířil žalobu o další televizory až na jednání konaném dne 12. 9. 2017, pak
se tak stalo evidentně po uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby ve smyslu
§ 107 odst. 1 a 2 obč. zák., a proto k této námitce „přihlédl“. Při svých
dalších úvahách tak soud vycházel toliko z počtu 544 televizorů v období od 1. 2. 2011 do 31. 10. 2011 a z počtu 602 televizorů v období od 1. 11. 2011 do 31. 12. 2011. [13] Při výpočtu výše bezdůvodného obohacení soud tedy postupoval tak,
že pro každé období zvlášť (1. 9. 2010 – 31. 12. 2010, 1. 1. 2011 – 31. 10. 2011 a 1. 11. 2011 – 31. 12.
2011) vynásobil počet televizorů na pokojích
počtem měsíců, procentuální částkou značící reálnou obsazenost pokojů, částkou
67,50 Kč (50% výše koncesionářského poplatku) a částkou 0,4902 (podíl žalobce
na celkové odměně za provozování televizního vysílání dle sazebníků OSA a
žalobce). Soud následně od výsledné částky za celé období odečetl částku
prokazatelně uhrazenou žalovanou ve výši 9.416,45 Kč a dospěl k závěru, podle
něhož žalované za období od 1. 9. 2010 do 31. 12. 2011 vzniklo bezdůvodné
obohacení ve výši 177.284,75 Kč bez DPH. [14] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce i žalované v záhlaví
označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. zrušil
a v tomto rozsahu řízení zastavil (první výrok), v napadené části výroku III. (v rozsahu, v němž byla žaloba zamítnuta „ohledně částky 412.067,75 Kč s úroky
z prodlení“) je změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci 190.329,30 Kč s
příslušenstvím, jinak je „ohledně zamítnutí žaloby co do částky 221.738,40 Kč s
úroky z prodlení“ potvrdil (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok). [15] Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru,
podle něhož žalobci vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení podle § 40
odst. 4 autorského zákona rovnajícího se dvojnásobku odměny, která byla za
získání licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s předměty ochrany, a
odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo
1334/2018. [16] K otázce správnosti určení výše licenční odměny odvolací soud
odkázal na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 31 Cdo 3093/2013, uveřejněný pod
číslem 56/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R
56/2016“), a na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2715/2015. [17] Při výpočtu výše bezdůvodného obohacení odvolací soud postupoval
tak, že pro každé období zvlášť (viz odstavec [13]) vynásobil počet televizorů
na pokojích počtem měsíců, procentuální částkou značící reálnou obsazenost
pokojů a částkou 33,41 Kč (výše obvyklé licenční odměny). Výsledek vynásobil
dvěma ve smyslu § 40 odst. 4 autorského zákona a dospěl k závěru, podle něhož
žalované vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 377.030 Kč. Následně od výsledné
částky odečetl částku prokazatelně uhrazenou žalovanou ve výši 186.701,20 Kč
(částku 177.284,75 Kč žalovaná uhradila v průběhu odvolacího řízení) a dospěl
tak ke konečné částce 190.329,30 Kč. [18] K nové námitce žalované uplatněné až v odvolacím řízení, podle níž
žalobce učinil „veřejné prohlášení, které bylo veřejně deklarováno na jeho
internetových stránkách www.intergram.cz (dále též jen ‚veřejné prohlášení‘),
podle kterého v případech, kdy některý z uživatelů měl do 31. 12.
2017
uzavřenou licenční smlouvu pouze s OSA (zastupující DILIA) nebo s žalobcem
(zastupujícím OOA-S a OAZA), nebude se žádný z uvedených kolektivních správců
domáhat svých práv zpětně“, odvolací soud uvedl, že nesdílí přesvědčení
žalované, že se žalobce veřejným prohlášením vůči uživatelům (a tedy i
žalované) vzdal všech svých práv uplatňovaných v minulosti. Podle odvolacího
soudu veřejné prohlášení „obsahuje závazek do budoucna, nikoli závazek vzít
zpět již podané žaloby“. Především však veřejné prohlášení předcházelo vydání
rozsudku soudu prvního stupně a s ohledem na § 205a o. s. ř. se tak jedná o
nepřípustné tvrzení, k němuž nelze přihlížet. [19] Proti rozsudku odvolacího soudu (podle obsahu proti druhému výroku
v části, jíž odvolací soud změnil část výroku III. rozsudku soudu prvního
stupně) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř.,
majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek (v
dovolání blíže uvedených) týkajících se
1. překvapivosti rozhodnutí, nevypořádání se s námitkami a neprovedení
důkazů,
2. základu nároku,
3. zvláštní sazby odměn v případech provozovatelů zdravotnických
zařízení lázeňského typu,
4. výše bezdůvodného obohacení odpovídající dvojnásobku obvyklé odměny a
jejího rozporu s dobrými mravy,
5. nutnosti srovnání s odměnami v Evropské unii,
6. poměru autorských a příbuzných práv,
7. konfliktu ústavních práv,
8. neaplikovatelnosti směrnice a
9. vzdání se práva žalobcem,
při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny,
resp. jsou rozhodovány rozdílně, a „které mají být dovolacím soudem posouzeny
jinak“. [20] Dovolatelka má za to, že „odvolací soud se v napadeném rozhodnutí
odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu a soudu ústavního a napadené
rozhodnutí má charakter rozhodnutí překvapivého, kdy žalovaná nemohla reagovat
na právní názor odvolacího soudu vyslovený při ústním jednání konaném u
Vrchního soudu v Olomouci dne 1. 11. 2018 a předložit další svá relevantní
tvrzení a důkazy. Tvrzení a důkazy, které žalovaná předložila, pak nebyly
odvolacím soudem zohledněny, důkazy nebyly provedeny a odvolací soud navíc ve
svém rozhodnutí řádně a přesvědčivě nevyložil, proč takto postupoval. Napadené
rozhodnutí je tak vadné i pro nepřezkoumatelnost“. [21] Dovolatelka dále požaduje, aby Nejvyšší soud opětovně posoudil
právní otázku vyřešenou v R 56/2016, a to zda se výjimka obsažená v § 23 větě
třetí autorského zákona vztahuje rovněž na lázeňská zdravotnická zařízení. [22] Dovolatelka namítá, že „sazba odměn hrazená zdravotnickými
zařízeními typu lázně by měla odpovídat sazbě hrazené ostatními zdravotnickými
zařízeními (tj. 0 Kč) nebo se k této sazbě blížit“ a že odměna požadovaná
žalobcem je vyšší než ta, kterou požaduje u jiných lázeňských zařízení. [23] Podle dovolatelky se odvolací soud měl odchýlit od jednoznačného
znění § 100a autorského zákona, jakož i od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, a ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2874/2014,
a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3818/2016. Dovolatelka uvádí, že žalobce mohl požadovat pouze vydání bezdůvodného
obohacení ve výši obvyklé odměny (tj. jednonásobku) ve smyslu § 100a odst. 2
autorského zákona, neboť s ním vedla jednání směřující k uzavření smlouvy a
požádala ho o pověření společného zástupce podle § 101 odst. 11 autorského
zákona. Odvolací soud se navíc ve svém rozsudku vůbec nevypořádal se závěry
soudu prvního stupně, který „část plnění nárokovaného žalobcem moderoval s
ohledem na zjevné zneužití práva ze strany žalobce a pro rozpor s dobrými
mravy. Odvolací soud tento názor nepodpořil, avšak v odůvodnění rozhodnutí
nikterak nevysvětluje proč a své rozhodnutí tak učinil nepřezkoumatelným“.
[24] Dovolatelka rovněž uvádí, že „v judikatuře dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena právní otázka nutnosti zohlednit v rozhodování českých soudů i
výši sazeb a odměn hrazených kolektivním správcům autorských a příbuzných práv
v členských státech EU za situace, kdy uživatel chráněných děl nemá žádnou
legální možnost sjednat licenční smlouvu s jiným než českým kolektivním
správcem“. Dovolatelka přitom namítá, že soud prvního stupně vycházel pouze z
jednostranně stanovených sazebníků žalobce a nikterak nezohlednil výši sazeb a
odměn hrazených kolektivním správcům v jiných členských státech Evropské unie. [25] Dovolatelka se též domnívá, že v poměrech projednávané věci žalobce
spolu s ostatními kolektivními správci v součtu požadují vyšší odměny, než činí
„zákonný strop“ uvedený v § 23 autorského zákona. Za „období roku 2011 požaduje
dle svého sazebníku (pol. R) kolektivní správce OSA z TV (bez rozhlasového
příjmu) na pokoji ubytovacího zařízení za 1 měsíc dokonce částku 40,09 Kč bez
DPH, tj. 48,50 Kč vč. DPH. Součet částek požadovaných těmito kolektivními
správci tak dosahuje částky 93,77 Kč vč. DPH / 1 TV / 1 měsíc a převyšuje tak o
celé desítky procent zákonný limit stanovený v § 23 autorského zákona“. Odvolací soud se přitom s touto otázkou nevypořádal, ačkoli ji dovolatelka v
řízení opakovaně vznášela. Podle přesvědčení dovolatelky „je nutné soudní
cestou stanovit poměr mezi (případně) oprávněnými nároky žalobce, kolektivního
správce OSA a dalšími kolektivními správci za situace, kdy mezi nimi neexistuje
platná a jednoznačná dohoda o způsobu inkasa a rozdělení příjmů z odměn od
uživatelů autorských a obdobných práv“. [26] Dovolatelka se dále domnívá, že v judikatuře Nejvyššího soudu dosud
nebyla vyřešena právní otázka konfliktu základních lidských práv na život a na
ochranu zdraví podle čl. 6 a 31 Listiny základních práv a svobod (dále též jen
„LZPS“) a základních lidských práv vlastnit majetek a k výsledkům tvůrčí
duševní činnosti podle čl. 11 a 34 LZPS, ke kterému dochází i v tomto sporu. [27] Odkazujíc na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 12. 7. 1990, ve věci C-188/89, A. Foster a další proti British Gas plc., dovolatelka
považuje žalobce za stát, jenž se nemůže domáhat přímého účinku neprovedené
směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. 5. 2001, o
harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v
informační společnosti (dále též jen „směrnice 2001/29/ES“), vůči jednotlivci,
kterým je dovolatelka. [28] Konečně má dovolatelka za to, že „podmínky uvedené ve veřejném
prohlášení bez dalšího splňuje, neboť v minulosti uzavřela s kolektivním
správcem OSA, jednajícím též v zastoupení kolektivního správce DILIA, licenční
smlouvy k užití autorských děl při provozování rozhlasového či televizního
vysílání na pokojích svých lázeňských ubytovacích zařízení“. [29] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího
soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, změnil tak, že žalobu zamítne,
popřípadě aby obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
[30] Žalobce ve vyjádření k dovolání mimo jiné uvádí, že „ust. § 23
autorského zákona se týká žalobce jen zprostředkovaně přes odkaz použitý v ust. § 74, § 78, § 82 autorského zákona upravující oblast práv od autorských práv
odvozených, pročež se jej nemůže týkat stejný limit jako kolektivních správců
zastupujících autory, kterých se týká ustanovení § 23 autorského zákona přímo. Není tedy pro účely posouzení překročení údajného stropu dle § 23 autorského
zákona možné sčítat licenční odměnu dle sazebníku např. kolektivního správce
OSA, zastupujícího autory, a žalobce, který zastupuje nositele odvozených
práv“. Žalobce považuje dovolání žalované za nepřípustné a navrhuje, aby je
Nejvyšší soud odmítl, respektive, aby je jako nedůvodné zamítl. [31] Přípustnost dovolání nemohou založit otázky týkající se bodů 2. a
9. Dovolatelka totiž přehlíží, že při jejich řešení byly soudy nižších stupňů
vázány mezitímním rozsudkem, přijatým v řízení ve věci týchž účastníků, jenž je
závazný jak pro účastníky řízení, tak i pro soudy (§ 159a odst. 1 a 4 o. s. ř.;
k výkladu označených ustanovení srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod číslem 48/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012,
uveřejněné pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011,
či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1073/2013). Byla-li již otázka, zda žalobci vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení,
pro účastníky řízení závazně („jednou pro vždy“) vyřešena mezitímním rozsudkem,
je toto řešení závazné i pro Nejvyšší soud (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3490/2017). [32] Nadto Nejvyšší soud dodává, že závěr odvolacího soudu, podle něhož
výjimka uvedená v poslední větě § 23 autorského zákona se obecně nevztahuje na
pacienty ubytované v lázeňských zařízeních, je v souladu s ustálenou
judikaturou dovolacího soudu, jež má základ v R 56/2016 a od níž se Nejvyšší
soud nemá důvod odchýlit ani na základě argumentace dovolatelky obsažené v
dovolání. Závěr odvolacího soudu, podle něhož se žalobce veřejným prohlášením
nevzdal práva uplatněného žalobou, je ostatně též v souladu s ustálenou
judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2309/2020). [33] Ani dovolatelkou předestřené otázky vztahující se k bodům 3. a 5. přípustnost dovolání nezakládají, neboť nejde o otázky právní, nýbrž skutkové. Dovolatelka totiž při jejich formulaci (nepřípustně) zpochybňuje skutkové
závěry, ze kterých soudy obou stupňů vycházely ve svém rozhodnutí a podle nichž
odměna, která by byla za získání licence obvyklá v době neoprávněného nakládání
s předměty ochrany, odpovídá výši 33,41 Kč měsíčně za jeden televizor a podle
nichž sazby odměn uplatňované českými kolektivními správci nejsou „nepřiměřeně
vysoké“ ve srovnání s jinými státy Evropské unie.
[34] Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy
nižších stupňů, však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném
od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v § 241a
odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových
zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací
důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo
2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). [35] V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že při úvaze, zda je
právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právní otázky vytyčené
dovolatelem – správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího
soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých
právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003,
uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze
dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). [36] Nadto Nejvyšší soud dodává, že závěr soudů obou stupňů, podle něhož
sazebníku kolektivních správců lze v zásadě přisoudit hodnotu měřítka výše
obvyklé odměny, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1759/2011, sp. zn. 30 Cdo
5429/2014 a sp. zn. 30 Cdo 2715/2015). Soud prvního stupně při zkoumání obvyklé
odměny přitom nevycházel pouze ze sazebníku žalobce, nýbrž přihlédl též k
sazebníkům ostatních kolektivních správců v daném období. [37] Při formulaci právní otázky týkající se bodu 7. dovolatelka v
rozporu s § 241a odst. 3 o. s. ř. nevymezuje důvod dovolání, zejména konkrétně
neuvádí, v čem spatřuje zásah do základních lidských práv na život a na ochranu
zdraví podle čl. 6 a 31 LZPS a v čem spatřuje konflikt mezi nimi a základními
lidskými právy vlastnit majetek a k výsledkům tvůrčí duševní činnosti podle čl. 11 a 34 LZPS. V důsledku této vady (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), již dovolatelka
neodstranila v dovolací lhůtě (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší
soud nemohl učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání k řešení
(případných) otázek hmotného či procesního práva těmito námitkami otevíraných;
proto se jimi nezabýval (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo
3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). [38] Dovolání konečně není přípustné ani pro řešení otázky týkající se
bodu 8., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této otázky
nespočívá; dovolatelka pomíjí, že podle § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů
přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená
právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud
vysvětlil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel
jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku
hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí). [39] Odvolací soud totiž své rozhodnutí (správně) nezaložil na závěru,
podle něhož Česká republika do svého právního řádu neimplementovala směrnici
2001/29/ES. Tato směrnice byla implementována již zákonem č. 216/2006 Sb.,
kterým se mění zákon č.
121/2000 Sb., o právu autorském, o právech
souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon),
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. [40] Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení
dovolatelkou otevřených otázek hmotného práva vztahujících se k bodům 4. a 6. (otázka výkladu § 23 a § 100a autorského zákona), v rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu v popsaných souvislostech dosud neřešených. I. K výkladu § 100a autorského zákona. [41] Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné hmotné právo se podává z §
3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014. Nejvyšší soud tudíž věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. [42] Podle § 100a autorského zákona, ve znění účinném v rozhodném období
(tj. do 30. 6. 2013), kolektivní správce, popřípadě jím zastoupený nositel
práv, nemůže uplatňovat zdržovací nárok [§ 40 odst. 1 písm. b)], ani nárok na
náhradu škody nebo na vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštní úpravy
tohoto zákona (§ 40 odst. 4) z neoprávněného zásahu do kolektivně spravovaného
práva nebo ohrožení takového práva, pokud uživatel nebo osoba oprávněná hájit
zájmy v ní sdružených uživatelů řádně a bez zbytečných průtahů vede s
příslušným kolektivním správcem v souvislosti s takovým zásahem či ohrožením
práva jednání směřující k uzavření smlouvy vyžadované tímto zákonem, nebo pokud
souhlasí v této souvislosti s využitím zprostředkovatele podle tohoto zákona (§
102) [odstavec 1]. Ustanovením odstavce 1 není dotčen nárok na vydání
bezdůvodného obohacení ve výši obvyklé odměny podle zvláštních právních
předpisů (odstavec 2). [43] Podle § 40 odst. 4 autorského zákona právo na náhradu škody a na
vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštních právních předpisů zůstává
nedotčeno; místo skutečně ušlého zisku se autor může domáhat náhrady ušlého
zisku ve výši odměny, která by byla obvyklá za získání takové licence v době
neoprávněného nakládání s dílem. Výše bezdůvodného obohacení vzniklého na
straně toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou
licenci, činí dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové licence
obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem. [44] Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí,
musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů (odstavec 2). [45] Ustanovení § 100a autorského zákona bylo v původní podobě do
autorského zákona zařazeno zákonem č. 81/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o
změně některých zákonů (autorský zákon). [46] Důvodová zpráva k návrhu této novely autorského zákona mimo jiné
uvádí, že cílem navrhovaných změn je „stanovit podmínky a zásady, na jejichž
základě a v jimi určených mezích se budou odvíjet vztahy mezi kolektivními
správci práv a uživateli.
Navrhovaná úprava tedy v žádném případě nemá za cíl
zrušit smluvní volnost kolektivních správců a uživatelů při sjednávání podmínek
smluv. S ohledem na ochranu uživatelů před zneužíváním dominantního postavení
kolektivního správce je ovšem nutné dát tomuto procesu jistá pravidla“. [47] Z § 100a autorského zákona je zřejmé, že k tomu, aby kolektivní
správce mohl úspěšně uplatnit žalobu podle § 40 odst. 4 autorského zákona,
nesmí být splněny zákonem stanovené negativní podmínky. Jednou z takových
podmínek je, že uživatel práv řádně a bez zbytečných průtahů vede s příslušným
kolektivním správcem v souvislosti se zásahem či ohrožením práva osob, jež
kolektivní správce zastupuje, jednání směřující k uzavření licenční smlouvy. Nestačí tedy pouhé zjištění soudu, že uživatel práv jedná o uzavření licenční
smlouvy, ale je nutné také zkoumat, zda tak činí řádně a bez zbytečných průtahů. [48] V poměrech projednávané věci se ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně podává, že spolu účastníci jednali intenzivně o uzavření
licenční smlouvy a že dovolatelka měla zájem tuto smlouvu se žalobcem uzavřít. Nezabýval-li se odvolací soud tím, zda se i v takovém případě může žalobce
domáhat vydání bezdůvodného obohacení podle § 40 odst. 4 autorského zákona a
zda by místo toho neměl být žalobci ve smyslu § 100a odst. 2 autorského zákona
přiznán toliko nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 obč. zák., je
jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné. [49] Odkaz odvolacího soudu na závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1334/2018 nemůže obstát, neboť tyto závěry byly učiněny za zcela jiných
skutkových okolností. V poměrech tam projednávané věci totiž soudy nevycházely
ze zjištění, že spolu účastníci o uzavření licenční smlouvy jednali; aplikace §
40 odst. 4 autorského zákona tudíž nebyla vyloučena. II. K výkladu § 23 autorského zákona. [50] Podle § 23 autorského zákona, ve znění účinném v rozhodném období
(tj. do 31. 3. 2012), provozováním rozhlasového či televizního vysílání díla se
rozumí zpřístupňování díla vysílaného rozhlasem či televizí pomocí přístroje
technicky způsobilého k příjmu rozhlasového či televizního vysílání. Za
zpřístupňování díla pomocí přístrojů technicky způsobilých k příjmu
rozhlasového a televizního vysílání ubytovaným v rámci poskytování služeb
spojených s ubytováním, jsou-li tyto přístroje umístěny v prostorách určených k
soukromému užívání ubytovanými osobami, přísluší autorům odměna, která v úhrnu
za všechny kolektivní správce nesmí přesáhnout 50 % výše poplatku za jeden
přístroj stanovenou zvláštním zákonem. Za provozování rozhlasového a
televizního vysílání se podle § 18 odst. 3 nepovažuje zpřístupňování díla
pacientům při poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních. [51] Podle § 74 autorského zákona ustanovení § 2 odst. 3, § 4, 6, 7 a 9,
§ 11 odst. 4 a 5, § 12 odst. 2 a 3, § 13 až 16, § 18 až 23, § 25 a 26, § 27
odst. 7, § 28 odst. 1, § 29, § 30 odst. 1, 2, 5 a 6, § 30b, § 31, § 34 písm. a)
až c), § 35, § 37 až 38a, § 38c, § 38e, 38f, § 40 až 44, § 46 až 48, § 49 až
51, § 53 až 55, § 57 a 58, § 62 odst. 2 a § 64 odst.
1 a 3 platí obdobně i pro
výkonného umělce a jeho výkony. [52] Podle § 78 autorského zákona ustanovení § 2 odst. 3, § 4, § 6, § 9
odst. 2 až 4, § 12 odst. 2 a 3, § 13 až 16, § 18 až 23, § 25, § 25a, § 27 odst. 8, § 27a, § 27b, § 28 odst. 1, § 29, § 30 odst. 1, 2, 5 a 6, § 30b, § 31, § 34
písm. a) až c), § 35, § 37 až 38a, § 38c, § 38e, § 38f, § 40 až 44 a § 62 odst. 2 platí obdobně i pro výrobce zvukového záznamu a jeho záznam. [53] Podle § 82 autorského zákona ustanovení § 2 odst. 3, § 4, § 6, § 9
odst. 2 až 4, § 12 odst. 2 a 3, § 13 až 16, § 18 až 23, § 25, § 27 odst. 7, §
28 odst. 1, § 29, § 30 odst. 1, 2, 5 a 6, § 30b, § 31, § 34 písm. a) až c), §
35, § 37 až 38a, § 38c, § 38e, 38f, § 40 až 44, § 46 až 48, § 49 odst. 1 až 5,
§ 50, 51, 55, 57 a § 62 odst. 2 platí obdobně i pro výrobce zvukově obrazového
záznamu a jeho záznam. [54] Z důvodové zprávy k návrhu zákona č. 168/2008 Sb., kterým se mění
zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem
autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších
předpisů, se podává, že cílem této novely bylo „promítnutí závazného výkladu
práva ES, pokud jde o sdělování děl prostřednictvím rozhlasových a televizních
přijímačů v hotelových pokojích, který provedl Soudní dvůr ES ve svém rozsudku
ze dne 7. 12. 2006, ve věci C-306/05, Sociedad General de Autores y Editores de
Espa?a (SGAE) proti Rafael Hoteles SA., do českého právního řádu“. [55] V rámci projednávání této novely autorského zákona byl přijat
pozměňovací návrh ohledně „zastropování“ odměn na hotelových pokojích ve výši
50 % koncesionářského poplatku (viz Polčák, R. a kol.: Autorský zákon. Praktický komentář s judikaturou. Praha: Leges, 2020, s. 191). Z projednávání
návrhu zákona v Poslanecké sněmovně, zejména z podrobné rozpravy proběhlé dne
29. 1. 2008 na 27. schůzi (dokumenty týkající se tohoto projednávání jsou
přístupné na https://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?T=289&O=5), je zřejmé, že navržené „zastropování“ mělo zajistit, aby celková odměna
placená kolektivním správcům za užití všech předmětů chráněných autorským
zákonem (ohledně nichž vykonávají kolektivní správu) provozováním rozhlasového
nebo televizního vysílání nepřesáhla 50 % koncesionářského poplatku za jeden
přístroj. [56] Přesto důvodová zpráva k návrhu zákona č. 102/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem
autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších
předpisů, uvádí: „Dle stávající právní úpravy v § 23 autorského zákona je
odměna za provozování rozhlasového či televizního vysílání v hotelových
pokojích (týká se to hotelů, penzionů apod. ubytovacích zařízení) zákonem
‚zastropována‘ ve výši 50 % koncesionářských poplatků. Poslední novelou
autorského zákona (č. 228/2014 Sb.) bylo zároveň doplněno povinné kritérium
zohledňování obsazenosti hotelových pokojů. Toto omezení výše odměny je
nesystémové a výkladově problematické. Předmětem sporu je mj.
otázka, zda se
uvedené zastropování vztahuje na všechny nositele práv nebo vždy na jednotlivé
skupiny (autory, výkonné umělce, výrobce) podle systematiky autorského zákona. (…) Stávající výjimka pro hotelové pokoje je nesystémová, navíc zcela nesmyslně
navázána na výši koncesionářského poplatku.“
[57] Jelikož zákon k odlišení jednotlivých kolektivních správců
spravujících práva odlišných skupin nositelů používá pojem „příslušný
kolektivní správce“ (např. v § 6, § 11 odst. 5, § 24 odst. 2 a 6, § 25 odst. 2
a 6 autorského zákona a v mnoha dalších ustanoveních, zejména v § 101 odst. 11
autorského zákona, ve znění účinném od 1. 7. 2013, kdy pojem „tito“ nahradil
pojem „příslušní“), je nepochybné, že při doslovném (jazykovém) výkladu lze pod
slovní spojení „za všechny kolektivní správce“ užité v § 23 větě druhé
autorského zákona zařadit všechny kolektivní správce spravující práva nositelů
majetkových práv k dílům, uměleckým výkonům a zvukovým a zvukově obrazovým
záznamům, které byly provozováním rozhlasového či televizního vysílání užity. Jinými slovy řečeno, „zákonný strop“ uvedený v § 23 autorského zákona se
vztahuje na všechny kolektivní správce, bez ohledu na to, zda spravují
majetková práva autorů, výkonných umělců či výrobců zvukových a zvukově
obrazových záznamů. Ke dni vydání rozhodnutí odvolacího soudu se tak jednalo
celkem o pět kolektivních správců, a to o žalobce, OSA, DILIA, OOA-S a OAZA. [58] Tomuto závěru nasvědčuje i výklad systematický. Legislativní termín
„obdobně“ ve spojení s odkazem na jiné ustanovení téhož nebo jiného právního
předpisu vyjadřuje, že toto ustanovení se vztahuje na vymezené právní vztahy v
plném rozsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. 21 Cdo 612/2006). Jelikož podle § 74, § 78 a § 82 autorského zákona platí § 23
obdobně i pro výkony umělců a zvukové a zvukově obrazové záznamy, vztahuje se
„zákonný strop“ v plném rozsahu i na kolektivní správce práv výkonných umělců a
výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů. [59] Konečně ke stejnému závěru lze dospět i výkladem teleologickým. Smyslem stanovení „zákonného stropu“ bylo minimalizovat hospodářský a finanční
dopad na provozovatele ubytovacích zařízení tím, že nebudou platit nositelům
majetkových práv autorských a práv souvisejících s právem autorským v souhrnu
víc než polovinu koncesionářského poplatku za jeden přístroj. [60] Ustanovení § 23 autorského zákona výslovně neupravuje otázku, jakým
právním vztahem se řídí poměr mezi kolektivními správci při vybírání odměny. Nepochybné je, že kolektivní správci nemají postavení spoluvěřitelů, neboť
každý kolektivní správce vybírá odměnu toliko pro nositele práv, jejichž
kolektivní správu vykonává. [61] „Zákonný strop“ stanovený v § 23 autorského zákona se nevztahuje
přímo na částky uvedené v sazebnících kolektivních správců, nýbrž až na odměnu
skutečně vybranou podle těchto sazebníků. Jinak řečeno, skutečnost, že částky
stanovené v sazebnících všech kolektivních správců v úhrnu převyšují „zákonný
strop“, ještě není v rozporu s § 23 autorského zákona.
Ustanovení § 23
autorského zákona tudíž neodporuje, domáhá-li se kolektivní správce na
uživateli zaplacení odměny odpovídající sazebníku a nepřevyšující „zákonný
strop“. Do rozporu se zákonem se však kolektivní správce dostane, požaduje-li
po uživateli uhrazení odměny, která by (společně s již vybranými odměnami
ostatními kolektivními správci) přesahovala 50 % koncesionářského poplatku za
jeden přístroj. [62] Je tudíž namístě přijmout závěr, podle něhož uživatel je povinen
uhradit kolektivnímu správci v plné výši odměnu nepřevyšující „zákonný strop“
stanovený v § 23 autorského zákona. Každému dalšímu kolektivnímu správci je pak
povinen na požadované odměně zaplatit toliko částku, jež v součtu s již
uhrazenými odměnami předchozím kolektivním správcům nepřevyšuje „zákonný
strop“, popřípadě je vůči takovému dalšímu kolektivnímu správci oprávněn
uplatnit námitku, že na odměnách nositelům práv již uhradil částku, která
dosáhla „zákonného stropu“. [63] Je posléze na kolektivních správcích, aby mezi sebou provedli
spravedlivé vypořádání odměn vybraných od uživatele. [64] Stejný závěr se prosadí i při uplatňování nároku na vydání
bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. obč. zák. (§ 40 odst. 4 část věty
první před středníkem a § 100a odst. 2 autorského zákona). [65] Naopak, „zákonný strop“ stanovený v § 23 autorského zákona se
neuplatní u nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku odměny,
která by byla za získání licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem
(§ 40 odst. 4 věta druhá autorského zákona). Je tomu tak proto, že, s ohledem
na zásadu proporcionality, zákonem poskytnuté dobrodiní slouží pouze uživatelům
dodržujícím zákonem stanovené povinnosti a nemůže být na úkor nositelů práv
poskytováno též uživatelům, kteří užívají díla, umělecké výkony nebo zvukové či
zvukově obrazové záznamy, aniž by s příslušnými kolektivními správci uzavřeli
licenční smlouvu, nebo alespoň řádně a bez zbytečných průtahů vedli s
příslušnými kolektivním správci v souvislosti se zásahem či ohrožením práva
jednání směřující k uzavření licenční smlouvy, popřípadě souhlasili v této
souvislosti s využitím zprostředkovatele podle autorského zákona (§ 100a odst. 1 autorského zákona). [66] V poměrech projednávané věci se ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně podává, že kolektivní správce OSA udělil dovolatelce licenci k
provozování televizního vysílání na pokojích jejích ubytovacích zařízení pro
období od 1. 2. 2010 do 31. 12. 2010. Nezabýval-li se odvolací soud tím, zda za
tuto licenci dovolatelka zaplatila odměnu, respektive v jaké výši, a zda
případně v úhrnu s odměnou, která byla za získání licence obvyklá v době
neoprávněného nakládání s předměty ochrany osob, jejichž práva spravuje
žalobce, převyšovala 50 % koncesionářského poplatku za televizor, je jeho
právní posouzení věci i v tomto ohledu neúplné, a tudíž nesprávné. [67] Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázek výkladu § 23 a §
100a autorského zákona není správné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a
odst.
1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval ostatními
námitkami dovolatelky vztahujícími se k bodu 1., rozsudek odvolacího soudu
podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v napadeném rozsahu, včetně závislých výroků o
náhradě nákladů řízení, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta první o. s. ř.). [68] Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný
(§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.). [69] V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně
řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.