27 Cdo 1499/2017-120
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci
navrhovatele T. B., zastoupeného Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, se
sídlem v Praze 1, Revoluční 655/1, PSČ 110 00, za účasti BOHEMIA ENERGY entity
s. r. o., se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046, 1047/24-26, PSČ 110 00,
identifikační číslo osoby 27386732, zastoupené JUDr. Monikou Novotnou,
advokátkou, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/2, PSČ 110 00, o vyslovení
neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 73 Cm 129/2014, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 24. 10. 2016, č. j. 14 Cmo 64/2015-91, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2016, č. j. 14 Cmo 64/2015-91,
jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2014, č. j. 73 Cm
129/2014-43, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Návrhem na zahájení řízení ze dne 2. 6. 2014 se navrhovatel domáhá vyslovení
neplatnosti usnesení valné hromady BOHEMIA ENERGY entity s. r. o. (dále též jen
„společnost“) konané dne 6. 3. 2014, kterým valná hromada schválila
1) roční účetní závěrku za rok 2013,
2) hospodářský výsledek za rok 2013 – zisk ve výši 652.441.839,69 Kč,
3) „vyplacení“ zisku za rok 2013 a části nerozděleného zisku z minulých let ve
výši 943.232.560,31 Kč, celkem tedy zisku ve výši 1.595.674.400 Kč, oběma
společníkům podle aktuální výše jejich podílů, a to 10 % společnici H. P. a 90
% společnici MR COMMUNICATIONS, s. r. o., a
4) na účtu nerozděleného zisku z minulých let ponechala pouze částku 28,09 Kč
(dále též jen „usnesení valné hromady o rozdělení zisku“). Navrhovatel tvrdí, že v roce 2012 uzavřel s H. P. „smlouvu o uzavření budoucí
smlouvy o převodu části obchodního podílu“ ve společnosti, v níž se H. P. (tehdy společnice s 51% podílem ve společnosti) zavázala převést na
navrhovatele část svého obchodního podílu ve společnosti „o velikosti 10 %“
jako prémii za splnění cílů při zprostředkování smluv se zákazníky pro
společnost. Navrhovatel dohodnuté podmínky pro uzavření „smlouvy o převodu
části obchodního podílu“ splnil, a proto dopisem z 26. 9. 2013 vyzval H. P.,
aby zajistila souhlas valné hromady s rozdělením obchodního podílu a s převodem
jeho „části“ na navrhovatele, a 6. 12. 2013 ji vyzval k uzavření „smlouvy o
převodu části obchodního podílu“. H. P. podle navrhovatele nejprve odmítla výzvu splnit, následně 19. 3. 2014 byl
navrhovateli doručen dopis jejího zástupce, v němž byl navrhovatel informován o
tom, že valná hromada společnosti schválila převod 10% podílu ve společnosti na
navrhovatele, že H. P. tento převod uskutečnila a že tato skutečnost byla
zapsána do obchodního rejstříku. Téhož dne byla navrhovateli doručena pozvánka
na valnou hromadu svolanou na 27. 3. 2014, na jejíž pořad byl mimo jiné zařazen
návrh na zvýšení základního kapitálu společnosti o 1.595.670.000 Kč a současně
bylo navrženo schválení návrhu smlouvy o započtení pohledávky společnice MR
COMMUNICATIONS, s. r. o., na výplatu podílu na zisku proti její povinnosti
zvýšit vklad. Až z této pozvánky se navrhovatel dozvěděl o tom, že 6. 3. 2014
bylo přijato usnesení valné hromady o rozdělení zisku. Navrhovatel s odkazem na § 191 odst. 1 a 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních
společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) [dále též jen „z. o. k.“], namítá, že usnesení valné hromady o rozdělení zisku bylo přijato v
rozporu s dobrými mravy s cílem poškodit jeho práva jako menšinového společníka
tím, že ze společnosti byl vyveden veškerý zisk (na jehož tvorbě měl
navrhovatel díky své zprostředkovatelské činnosti významný podíl), dříve než
následná valná hromada společnosti rozhodla o schválení převodu 10% podílu H. P. na navrhovatele. Ten se tak nemohl podílet na rozdělení zisku. Společnost
již 21. 11. 2013 změnila společenskou smlouvu, ve které neúměrně zkrátila lhůty
týkající se svolání valné hromady. H. P. a její manžel převedli všechny své
podíly, s výjimkou 10% podílu, na MR COMMUNICATIONS, s. r.
o., kterou ovládají. Jednání H. P. a jejího manžela je podle navrhovatele zjevným zneužitím práva,
které nemůže podle § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen
„o. z.“), požívat právní ochrany. Navrhovatel rovněž tvrdí, že „šlo o předem naplánované účelové jednání, kdy to
bylo vymyšleno tak, že MR COMMUNICATIONS, s. r. o., si dne 6. 3. 2014 vytvořila
pohledávku za společností v neuvěřitelné výši 1.436.106.960 Kč, kterou se
obratem rozhodla kapitalizovat do základního kapitálu společnosti BEE, a
žalobci byla poskytnuta minimální lhůta na to, aby si zajistil na své straně
cca 160 mil. Kč, jinak dojde k umenšení jeho podílu na 0,003 %, čímž dojde de
facto k jeho vytěsnění ze společnosti BEE a současně k podstatnému snížení
hodnoty podílu žalobce“. Dne 27. 3. 2014 se skutečně konala valná hromada
společnosti, na které MR COMMUNICATIONS, s. r. o., svými hlasy rozhodla o
zvýšení základního kapitálu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 10. 2014, č. j. 73 Cm 129/2014-43,
zamítl návrh na „prohlášení“ usnesení valné hromady konané dne 6. 3. 2014 za
neplatné (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Vyšel přitom mimo jiné z toho, že:
1) Dne 30. 4. 2012 „byla uzavřena smlouva o smlouvě budoucí mezi
navrhovatelem a H. P. o převodu 10% obchodního podílu ve společnosti“. 2) Dne 6. 12. 2013 „došlo k uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu
H. P. na navrhovatele“. 3) Dne 6. 3. 2014 bylo přijato usnesení valné hromady společnosti o
rozdělení zisku. K tomuto dni navrhovatel nebyl společníkem společnosti. 4) Dne 12. 3. 2014 se konala valná hromada společnosti, která rozhodla o
schválení převodu podílu na navrhovatele. Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že navrhovatel, který v
době konání valné hromady (tj. dne 6. 3. 2014) nebyl společníkem společnosti, a
tudíž se nemohl valné hromady zúčastnit a vznést na ní protest, nemůže
navrženým způsobem zasahovat do vnitřních poměrů společnosti a nemůže napadat
usnesení valné hromady o rozdělení zisku společnosti. Navrhovatel tak podle
soudu prvního stupně není aktivně věcně legitimován k podání návrhu. S ohledem
na změnu právní úpravy nelze ani vycházet ze závěrů usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4354/2008, které se navíc týká vyslovení
neplatnosti usnesení valné hromady akciové společnosti. Soud dále uvedl, že usnesení valné hromady nepovažuje za nemravné a poškozující
navrhovatele jako menšinového společníka, naopak za nemravné a rozporné se
zákonem považuje to, že si navrhovatel nárokuje podíl na nerozděleném zisku z
minulých let, ve kterých nebyl společníkem, a nepodílel se tak na tomto zisku. V úvahu vzal i skutečnost, že navrhovatel nabyl podíl za 1 Kč, a proto nemohl
rozumně předpokládat, že za takovou cenu nabude i právo na podíl na zisku z
minulých let. Za získání zákazníků pro společnost ostatně obdržely společnosti
spřízněné s navrhovatelem smluvní odměnu ve výši 150.000.000 Kč, tedy částku
přibližně odpovídající podílu na zisku, který byl přiznán H. P. usnesením valné
hromady o rozdělení zisku. Otázka, jakým způsobem bylo se ziskem po jeho
rozdělení naloženo, tedy především, zda došlo ke zvýšení základního kapitálu
společnosti v souladu se zákonem, není předmětem tohoto řízení a soudu o ní
nepřísluší rozhodovat, neboť tato otázka je předmětem řízení vedeného u téhož
soudu pod sp. zn. 73 Cm 89/2014. Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatele v záhlaví označeným usnesením
rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dospěl k závěru, podle
něhož i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 a v poměrech společnosti
s ručením omezeným jsou plně aplikovatelné závěry shora označeného usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4354/2008. Napadené usnesení se přitom dotýká
práv navrhovatele jakožto společníka. Jelikož podíl ve společnosti nabyl až
šest dnů po konání valné hromady, nemohl být na jejím zasedání přítomen, a
nemohl proto ani vznést případný protest (§ 192 odst. 2 z. o. k.).
Navrhovatel
je tudíž aktivně věcně legitimován k podání návrhu na vyslovení neplatnosti
usnesení valné hromady. V řešení otázky důvodnosti návrhu se však odvolací soud ztotožnil se závěry
soudu prvního stupně. Doplnil, že ze smlouvy o smlouvě budoucí nevyplývají pro
samotnou společnost žádná práva a povinnosti. Smlouva o smlouvě budoucí podle
odvolacího soudu „neupravuje podmínku budoucího převodu obchodního podílu
spočívající v jeho převodu včetně dosud nerealizovaného práva na rozdělení
zisku za dobu, kdy navrhovatel nebyl společníkem společnosti“. Navrhovatel se podle odvolacího soudu mýlí, vychází-li z toho, že i v době před
schválením smlouvy o převodu obchodního podílu valnou hromadou společnosti dne
12. 3. 2014 byla společnost povinna jednat s ním jako se společníkem. Navrhovateli nevznikl ani nárok na schválení této smlouvy valnou hromadou, ani
nárok na to, že tak valná hromada učiní ve lhůtě podle představ navrhovatele. Podle odvolacího soudu právo navrhovatele vůči společnosti podílet se na
rozdělení zisku za období předcházející dni, v němž se stal společníkem
společnosti, nevyplývá ani ze zákonné úpravy rozdělování zisku v § 34 a násl. a
§ 161 z. o. k. Na rozdělení zisku se pravidelně podílí pouze společníci,
případné výjimky musí být výslovně upraveny ve společenské smlouvě. Usnesení
valné hromady o rozdělení zisku je s těmito pravidly v souladu a odvolací soud
je neshledal ani rozporným s dobrými mravy. Má-li navrhovatel za to, že jej H. P. poškodila tím, že prodlévala s převodem obchodního podílu a se zajištěním
schválení převodu obchodního podílu valnou hromadou společnosti i za situace,
kdy mu obchodní podíl „ve své podstatě“ darovala, je na navrhovateli, aby se
svých tvrzených práv domáhal přímo vůči H. P.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o.
s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení „právních otázek
hmotného, resp. procesního práva“, a to
1) v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené otázky, zda „je v souladu s
dobrými mravy, resp. základními zásadami soukromého práva (zakotvenými zejména
v § 6 a § 8 o. z.), aby (stávající) společníci využili prodlení jednoho ze
společníků s převodem podílu v téže společnosti na třetí osobu k tomu, aby
rozhodli o rozdělení dosud nerozděleného zisku – a to dokonce včetně zisku za
rok, v němž již k převodu podílu mělo dojít, tj. zisku, který k okamžiku
splatnosti (dospělosti) povinnosti podíl převést ještě nemohl být rozdělen – a
to s cílem poškodit třetí osobu, které měl být podíl již převeden“, a
2) otázky, zda „je přípustné, aby soud zamítl žalobu na neplatnost usnesení
valné hromady, aniž by se zabýval všemi důvody, pro které byla neplatnost
usnesení valné hromady namítána“, při jejímž řešení se odvolací soud měl
odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle dovolatele „není mravné, poctivé a ani právní, pokud všichni (v nynějším
případě oba) společníci cíleně zneužijí protiprávního prodlení jednoho z nich s
převodem podílu k vyvedení finančních prostředků ze společnosti a o rozdělení
zisku rozhodnou proto, aby budoucího nabyvatele podílu poškodili tím, že
rozdělí zisk, který po právu nemohl být rozdělen (zde zisk za rok 2013) v době
splatnosti podíl převést, tj. který by při rozdělování připadl nabyvateli
(žalobci), pokud by k prodlení s převodem nedošlo, a dále tím, že rozdělí další
nakumulovaný zisk (zde zisk za roky předcházející roku 2013), který nebyl
rozdělen v době splatnosti (dospělosti) povinnosti podíl převést, a o jehož
tvorbu se zásadním způsobem nabyvatel přičinil“.
Dovolatel má za to, že odvolací soud se věcně nezabýval tím, zda
„protiprávnost, resp. nemravnost, napadeného usnesení valné hromady neplyne z
toho, že jde o jedno ze série právních jednání směřující k zjevné a cílené
marginalizaci podílu žalobce v žalované“, čímž se měl odchýlit od závěrů
formulovaných v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo
346/2010.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Společnost ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl
jako nepřípustné, popřípadě aby je zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je
„věcně i právně správné“.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na zodpovězení dovolatelem otevřené (a dovolacím soudem v poměrech
právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 dosud nevyřešené) otázky posouzení souladu
usnesení valné hromady o rozdělení zisku s dobrými mravy.
Podle § 31 z. o. k. podíl představuje účast společníka v obchodní korporaci a
práva a povinnosti z této účasti plynoucí.
Podle § 191 z. o. k. každý společník, jednatel, člen dozorčí rady, je-li
zřízena, nebo likvidátor se může v mezích tohoto ustanovení dovolávat
neplatnosti usnesení valné hromady podle ustanovení občanského zákoníku o
neplatnosti usnesení členské schůze spolku pro rozpor s právními předpisy nebo
společenskou smlouvou. Bylo-li rozhodnuto mimo valnou hromadu nebo bylo-li
rozhodnutí valné hromady přijato dodatečně, právo podat návrh zanikne uplynutím
3 měsíců ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl nebo mohl dozvědět o přijetí
rozhodnutí podle § 174 odst. 3 nebo § 177, nejdéle však uplynutím 1 roku od
přijetí tohoto rozhodnutí. Totéž platí, rozhodl-li v působnosti valné hromady
jediný společník (odstavec první).
Důvodem neplatnosti usnesení valné hromady je i rozpor tohoto usnesení s
dobrými mravy (odstavec druhý).
Závěr, podle něhož může být důvodem neplatnosti usnesení valné hromady i jeho
rozpor s dobrými mravy, byl přijímán už v poměrech právní úpravy účinné do 31.
12. 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo
346/2010). S účinností od 1. 1. 2014 tak stanoví zákon výslovně (§ 191 odst. 2
z. o. k.).
Judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu je ustálena v závěru, podle něhož
zásada souladu práv, resp. jejich výkonu, s dobrými mravy představuje významný
princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a
dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti (ekvity). Pojem „dobré
mravy“ nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako
korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností,
ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou, což ve svých důsledcích
znamená „nastoupení cesty nalézání spravedlnosti“ (srov. nálezy Ústavního soudu
ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, či ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. IV. ÚS
2842/10, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo
3467/2016, anebo obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2018, sen. zn.
29 ICdo 64/2016).
Při posouzení, zda je určité právní jednání (popř. výkon práva) v rozporu s
dobrými mravy, je třeba přihlédnout ke všem okolnostem konkrétní věci (srov.
např. obdobně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo
1866/2016, a ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1878/2017).
Uvedené závěry se prosadí obdobně i při přezkoumání, zda je určité usnesení
valné hromady společnosti s ručením omezeným v rozporu s dobrými mravy, a zda
je tak dán důvod pro vyslovení jeho neplatnosti.
V poměrech projednávané věci lze odvolacímu soudu vytknout, že při posuzování,
zda je napadené usnesení valné hromady v souladu s dobrými mravy, pominul řadu
(dovolatelem namítaných) okolností, zejména pak souvislost napadeného usnesení
valné hromady s (dovolatelem tvrzenými) předchozími a následnými kroky H. P. a
jejího manžela, jež měly vyústit (dle tvrzení dovolatele) jednak v to, že
dovolateli byl odepřen nárok na podíl na zisku, a jednak v marginalizaci účasti
dovolatele ve společnosti.
Bylo-li by jediným účelem napadeného usnesení valné hromady zabránit tomu, aby
na dovolatele přešel spolu s podílem taktéž (v něm vtělený) podíl na zisku
společnosti za předchozí účetní období, ačkoliv by se tak za řádného běhu věcí
(kdyby H. P. dodržela závazky převzaté smlouvou o smlouvě budoucí) stalo, a
současně marginalizovat podíl dovolatele ve společnosti cestou zvýšení
základního kapitálu a započtení pohledávky druhého společníka za společností (z
titulu podílu na zisku) na jeho vkladovou povinnost, lze takové jednání označit
za zneužívající a nemravné a lze i vyslovit neplatnost takového usnesení valné
hromady pro rozpor s dobrými mravy.
Odvolací soud se však těmito souvislostmi nezabýval (ač je dovolatel namítal),
když se spokojil pouze se zjištěním, že podíl byl dovolateli „ve své podstatě
darován“ a smlouva o smlouvě budoucí výslovně neupravovala právo dovolatele na
nabytí podílu, s nímž bude spojen i podíl na zisku za předchozí účetní období.
Neposuzoval tak, zda a kdy dovolateli vzniklo právo na převod podílu, důvody,
pro které byla smlouva o smlouvě budoucí uzavřena, ani jaký cíl (účel)
sledovali společníci tím, že těsně před účinností smlouvy o převodu podílu na
dovolatele rozhodli na valné hromadě o rozdělení zisku.
V této souvislosti nelze přehlédnout, že je-li podíl ve společnosti s ručením
omezeným převeden poté, kdy valná hromada rozhodla o rozdělení zisku, ale
dříve, než je společníkům zisk vyplacen, přechází nárok na vyplacení podílu na
zisku dle usnesení valné hromady o rozdělení zisku na nabyvatele podílu
(jakožto právo plynoucí z účasti na společnosti – § 31 z. o. k.; k dispozici s
obchodním podílem jako celkem v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 1998, sp. zn. 2 Odon
46/97, ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 1216/2005, uveřejněné pod číslem
50/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27. 11. 2017, sp. zn.
29 Cdo 1763/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 29
Cdo 3581/2010).
Pro posouzení projednávané věci je tudíž významná i otázka, zda byl podíl na
zisku dle napadeného usnesení valné hromady následně H. P. i vyplacen. Pokud by
se tak nestalo a nárok na vyplacení podílu na zisku dle napadeného usnesení
valné hromady by svědčil dovolateli jakožto vlastníku podílu, mělo by to význam
pro posouzení argumentů dovolatele, z nichž dovozuje rozpor napadeného usnesení
s dobrými mravy, resp. pro posouzení platnosti napadeného usnesení.
S ohledem na argumenty, jimiž odvolací soud odůvodnil závěr o aktivní věcné
legitimaci dovolatele k podání návrhu na vyslovení neplatnosti napadeného
usnesení, Nejvyšší soud považuje za potřebné doplnit následující:
Právo společníka podat návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady
podle § 191 z. o. k. je právem plynoucím z účasti ve společnosti, a tudíž i
právem „spolutvořícím“ podíl ve společnosti ve smyslu § 31 z. o. k. Je-li podíl
ve společnosti převeden na třetí osobu poté, kdy valná hromada přijala určité
usnesení, ale dříve, než převodci marně uplyne lhůta k podání návrhu podle §
191 z. o. k., přechází na nabyvatele spolu s dalšími právy a povinnostmi
plynoucími z účasti ve společnosti i právo napadat platnost tohoto usnesení, a
to „v tom stavu“, v jakém svědčilo převodci, bez ohledu na to, zda se ho toto
usnesení bezprostředně dotýká (k tomu srov. závěry judikatury shrnuté v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 2065/2017).
Řečené mimo jiné znamená, že případný převod podílu na jiného společníka či
třetí osobu nemá vliv na běh subjektivní lhůty pro podání návrhu (§ 259 o. z.);
začala-li již před převodem podílu běžet pozdějšímu převodci subjektivní lhůta
pro podání návrhu, pokračuje běh této lhůty bez ohledu na převod podílu. Lhůta
uběhne uplynutím tří měsíců ode dne, kdy se převodce dozvěděl či mohl dozvědět
o usnesení valné hromady.
Nabyvatel je taktéž omezen pravidly upravenými v § 192 odst. 2 z. o. k.;
neplatnosti valné hromady se může domáhat zásadně za stejných podmínek, za
jakých tak mohl učinit převodce, tj. zpravidla toliko z důvodů, pro které byl
některou z oprávněných osob vznesen protest.
Není tudíž správný názor odvolacího soudu, že nabyvateli podílu je otevřena
možnost uplatňovat jakékoliv důvody neplatnosti usnesení valné hromady jen
proto, že se jejího zasedání (neb v té době nebyl společníkem) neúčastnil.
Samozřejmě i pro nabyvatele podílu platí, že platnost usnesení valné hromady
může napadat z důvodů, které na zasedání valné hromady nebylo možné (bez
nepřiměřeného úsilí či nákladů) zjistit.
Jelikož řešení dovoláním otevřené právní otázky, na níž napadené rozhodnutí
spočívá, není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl
uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1
věta první o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s.
ř.). Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i
na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s.
ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst.
1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se
podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 10. 2018
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu