MSPH 76 INS 3732/2008
76 ICm 3444/2012
29 ICdo 64/2016-433
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce Citibank Europe plc, se sídlem v Dublinu, 1 North Wall Quay, Irsko,
registrační číslo 132781, zastoupeného JUDr. Ivem Jandou, Ph.D., advokátem, se
sídlem v Praze 1, Na Příkopě 854/14, PSČ 110 00, proti žalovanému innogy
Energie, s. r. o., se sídlem v Praze 10, Limuzská 3135/12, PSČ 108 00,
identifikační číslo osoby 49903209, zastoupenému Mgr. Martinem Jasenským,
advokátem, se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, PSČ 120 00, o určení pravosti a
pořadí pohledávky žalobce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 76 ICm
3444/2012, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka SKLÁRNY KAVALIER,
a. s., se sídlem v Sázavě, Sklářská 359, PSČ 285 96, identifikační číslo osoby
00012653, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 76 INS 3732/2008, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2016,
č. j. 76 ICm 3444/2012, 101 VSPH 629/2015-378 (MSPH 76 INS 3732/2008), takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2016, č. j. 76 ICm
3444/2012, 101 VSPH 629/2015-378 (MSPH 76 INS 3732/2008), se v části prvního
výroku, jíž potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2015, č. j.
76 ICm 3444/2012-273, ve výrocích I., II. a V., a v druhém výroku ruší.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2015, č. j. 76 ICm
3444/2012-273, se ruší ve výrocích I., II. a V.
III. Řízení se zastavuje.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 7. 5. 2015, č. j. 76 ICm 3444/2012-273, určil, že pohledávky žalobce ve výši
465.419.531,26 Kč a ve výši 2.261.812.065,04 Kč (ke dni vydání rozhodnutí ve
výši 410.606.122,26 Kč a 1.283.239.232,07 Kč) [dále též jen „sporné
pohledávky“] přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka SKLÁRNY KAVALIER, a. s. (dále též jen „dlužník“ či „dlužník SK“) vedeného u insolvenčního soudu pod
sp. zn. MSPH 76 INS 3732/2008 jsou po právu (výroky I. a II.), zamítl žalobu v
části, v níž se žalobce domáhal určení, že sporné pohledávky jsou zajištěny
zástavním právem k majetku ve výroku blíže specifikovaných společností a k
listinným akciím zde uvedených zástavců a ručením osob vyjmenovaných ve výroku
(výrok III.), zamítl žalobu vůči druhému žalovanému – insolvenčnímu správci
dlužníka (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V. a VI.). Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1) Dlužník je součástí podnikatelského seskupení, jež tvoří koncern a jehož
mateřskou společností (ovládající osobou) je BOHEMIA CRYSTALEX TRADING a. s. (dále jen „společnost BCT“ a „skupina BCT“). Dalšími členy seskupení jsou
společnosti CRYSTALEX a. s., Sklo Bohemia, a. s. a Sklárny BOHEMIA a. s. 2) Dne 20. 6. 2001 uzavřely Citibank a. s., Česká spořitelna, a. s., ČSOB a. s., Komerční banka, a. s., Raiffeisenbank a. s. a Všeobecná úvěrová banka a. s. (jako věřitelé) se společnostmi ze skupiny BCT (jako dlužníky) „smlouvu o
multitranšovém syndikovaném úvěru ve znění 23 dodatků“ (dále jen „smlouva o
úvěru“), na základě níž měl být dlužníkům poskytnut úvěr až do celkové výše
3,250 mld. Kč, a to ve dvou tranších. Každému z dlužníků měla být poskytnuta
část úvěru „dle dohodnuté participace“, dlužníci se zavázali splatit celý úvěr
i s příslušenstvím společně a nerozdílně. 3) Dlužníci byli „personálně propojeni ve svém statutárním orgánu v osobách p. K. a S.“. 4) Největší objem finančních prostředků poskytla Citibank a. s., která současně
byla „agentem, aranžérem a agentem pro zajištění“. Žalobce je universálním
právním nástupcem Citibank a. s. 5) Dlužník zajistil svůj závazek ze smlouvy o úvěru „svým veškerým majetkem“. 6) Dlužníci čerpali obě tranše. Tranši A zcela splatili, z tranše B určené k
financování provozních potřeb dlužníků splatila toliko společnost BCT
132.000.000 Kč, ostatní dlužníci nesplatili (na jistinu dluhu) ničeho. Dlužník
SK čerpal v rámci tranše B 450.000.000 Kč. 7) Valná hromada dlužníka SK konaná dne 18. 6. 2001 vyslovila souhlas s
uzavřením smlouvy o úvěru, s tím, že na jejím základě bude dlužník zavázán s
ostatními dlužníky společně a nerozdílně, jakož i se zajištěním úvěru v
usnesení příkladmo vypočtenými způsoby. 8) Dlužníci (včetně dlužníka SK) svůj závazek ze smlouvy o úvěru opakovaně
uznali. 9) Insolvenční soud vyhláškou ze dne 22. 9. 2008 zahájil insolvenční řízení,
usnesením ze dne 8. 1. 2009 zjistil úpadek dlužníka a ustanovil insolvenčního
správce a usnesením ze dne 9. 2. 2009 prohlásil na majetek dlužníka konkurs. 10) Žalobce (věřitel č.
220) přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na
majetek dlužníka sporné pohledávky v celkové výši 2.727.231.596,30 Kč jako
zajištěné, sestávající z pohledávky ve výši 465.419.531,26 Kč (jistina
450.000.000 Kč, příslušenství 15.419.531,26 Kč, přihláška č. 223/1) z titulu
nesplaceného úvěru poskytnutého přímo dlužníkovi podle smlouvy o úvěru a z
pohledávky ve výši 2.261.812.065,047 Kč (jistina 2.222.573.547,09 Kč,
příslušenství 39.238.517,95 Kč, přihláška č. 223/2) z titulu „solidární
odpovědnosti dlužníka za splacení“ úvěru poskytnutého ostatním dlužníkům. 11) Právní předchůdce (původně prvního) žalovaného společnost Středočeská
plynárenská, a. s. (věřitel č. 186) na přezkumném jednání konaném dne 30. 3. 2009 popřel (spolu s dalšími věřiteli) spornou pohledávku, a to v části
přihlášené pod č. 223/1 do pravosti a v části přihlášené pod č. 223/2 do
pravosti, výše a pořadí. Odkázal přitom na § 196a zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), a namítal „nedostatek
určitosti souhlasu valné hromady dlužníka se zajištěním“, „vybočení souhlasu
valné hromady dlužníka se zajištěním“ z mezí označeného ustanovení, jde-li o
podmínky v obchodním styku obvyklé, neplatnost smlouvy o úvěru, jde-li o
solidární závazek dlužníka za splacení úvěru poskytnutého ostatním dlužníkům, a
porušení zákazu finanční asistence podle § 161e obch. zák. 12) Insolvenční správce dlužníka sporné pohledávky nepopřel. 13) Žalobci bylo doposud vyplaceno (mimo rozvrh) 317.592.866,24 Kč z celkového
výtěžku zpeněžení majetku spadajícího do majetkové podstaty ve výši 389.765.618
Kč. Insolvenční soud, maje popěrný úkon žalovaného za neúčinný z důvodu jeho
neurčitosti, uzavřel, že již z tohoto důvodu je žaloba v rozsahu, v němž
směřuje proti popírajícímu věřiteli, důvodná. S ohledem na zásadu hospodárnosti a rychlosti insolvenčního řízení a při vědomí
toho, že projednávaný incidenční spor brání skončení insolvenčního řízení, však
insolvenční soud věcně posoudil i „důvody popření pravosti“ sporných
pohledávek, a dospěl k závěru, že nejsou dány. Podle insolvenčního soudu smlouva o úvěru není neplatná podle § 196a obch. zák., neboť ji dlužníci neuzavřeli s osobami v tomto ustanovení vypočtenými,
ale s bankami. Obsahem smlouvy pak není ani zajištění závazku osob tam
vypočtených. Smlouvu o úvěru neshledal neplatnou ani pro porušení § 161e obch. zák., neboť
finanční prostředky byly poskytnuty „jako provozní a nikoliv akviziční“. Maje zajištění „pasivní solidaritou všech dlužníků a zástavním právem k jejich
majetku“ za obvyklé, insolvenční soud nepovažoval za nutné prokazovat
„obvyklost či neobvyklost této úvěrové transakce v obchodním styku“. Jelikož insolvenční správce sporné pohledávky nepopřel, insolvenční soud žalobu
v rozsahu, v němž směřovala proti němu, zamítl. Ve výroku označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně
k odvolání žalobce a žalovaného v napadených výrocích I., II., III. a V. potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – na rozdíl od soudu insolvenčního – považoval popěrný úkon
žalovaného za dostatečně určitý, poukazuje na to, že ani insolvenční soud
nevycházel ze závěru o neurčitosti popěrného úkonu; v opačném případě by žalobu
zamítl jako nedůvodnou (sporné pohledávky by nebyly popřeny). Odvolací soud zdůraznil, že dlužník SK společně s ostatními dlužníky ze smlouvy
o úvěru tvořili podnikatelské seskupení, u jehož členů je obvyklé a předpokládá
se, že spolu úzce spolupracují a své aktivity vzájemně kooperují. Poskytnutí
jediného úvěru takovým dlužníkům a jeho rozdělení mezi ně, stejně jako
solidární odpovědnost za jeho splacení, není přistoupením k závazku ve smyslu §
533 a § 534 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“),
a „nepřekračuje rámec běžného obchodního styku mezi společnostmi tvořícími
koncern a navíc solidarita dlužníků, která není přistoupením k závazku jiného
dlužníka, není zajištěním závazku jiné osoby ve smyslu § 196a obch. zák.“. Valná hromada dlužníka dala souhlas jak k uzavření smlouvy o úvěru, tak ke všem
způsobům zajištění úvěru podle smlouvy o úvěru. „K solidaritě dlužníka se
splněním jednoho úvěru podle úvěrové smlouvy“ valná hromada souhlas dát
nemohla, „neboť nejde o zajištění závazku jiné osoby z úvěru“. Správným pak odvolací soud shledal i závěr, podle něhož smlouva o úvěru není
neplatná pro porušení § 161e obch. zák. I pokud by společnost BCT v rozporu se
smlouvou o úvěru použila poskytnuté prostředky na koupi akcií dlužníka,
nezaložilo by to neplatnost smlouvy o úvěru, ale pouze „sankce dohodnuté ve
smlouvě“ a právo věřitele odstoupit od smlouvy, „což se nestalo“. Jelikož obchodní zákoník nevyžadoval pro smlouvu o úvěru písemnou formu, nemá
podle odvolacího soudu žádný vliv na její platnost skutečnost, že písemná
žádost dlužníka o čerpání úvěru z roku 2001 byla podána až v roce 2008. Proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou té části prvního výroku, v níž byl
potvrzen výrok III. rozsudku insolvenčního soudu) podal žalovaný dovolání,
jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení níže uvedených otázek výkladu § 196a a § 161e obch. zák., při jejichž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, popř. které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu (s ohledem
na specifika projednávané věci) zcela vyřešeny. Podle přesvědčení dovolatele nese smlouva o úvěru, jíž se dlužník zavázal
společně a nerozdílně splatit i část úvěru poskytnutého ostatním dlužníkům a
svůj závazek zajistil svým majetkem, veškeré znaky závazku, jehož obsahem je
zajištění závazku jiné osoby, a podléhá tudíž ustanovení § 196a obch. zák. Jde
totiž o složený právní úkon, jehož obsahem bylo vedle úvěru pro konkrétního
dlužníka též zajištění závazků ostatních spoludlužníků. Materiálně bylo obsahem
závazku zvýšení jistoty pro věřitele, a tedy zajištění pohledávky. Smlouvu o úvěru je podle dovolatele nutno posuzovat v kontextu smlouvy o
střednědobém úvěru, kterou stejné banky uzavřely se společností BCT na koupi
akcií sklářských společností (včetně dlužníka). Prostředky poskytnuté podle
této smlouvy však nedostačovaly k pokrytí kupní ceny těchto akcií a navíc
značně přesahovaly finanční možnosti společnosti BCT z pohledu adekvátního
zajištění. Proto byla uzavřena smlouva o úvěru, u níž byl úvěr zajištěn
majetkem ovládaných osob. Dlužník sám takovou smlouvu nepotřeboval uzavírat,
nicméně společnost BCT a financující banky ano. Dlužnická solidarita podle smlouvy o úvěru z důvodů popisovaných dovolatelem
„zásadně vybočila z podmínek obvyklých v obchodním styku aprobovaných § 196a
odst. 1 obch. zák.“; smlouva o úvěru je proto absolutně neplatná. Závěr, podle něhož jde o transakci obvyklou v obchodním styku, jenž odvolací
soud přijal, aniž by posoudil, jakou adekvátní výhodu či protiplnění měl
dlužník za převzetí tohoto závazku, popř. jak mu byla kompenzována újma tímto
závazkem způsobená, a bez jakékoliv opory v provedeném dokazování, odporuje
ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolatel v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že právě závazky ze
smlouvy o úvěru nakonec vedly k úpadku dlužníka (stejně jako ostatních
společností ze skupiny), a to přesto, že sám „generoval svou činností roční
obrat 1,72 mld. Kč“. Účelem úvěru ve skutečnosti bylo poskytnout společnosti BCT prostředky na
zaplacení kupní ceny akcií ostatních společností – dlužníků ze smlouvy o úvěru
(včetně dlužníka SK), což bylo bankám poskytujícím úvěr známo. Uvedenému
nasvědčuje i skutečnost, že v rozporu s podmínkami obvyklými v obchodním styku
nebylo dodržení formálně sjednaného účelu (financování provozních potřeb) ze
strany financujících bank zajištěno, kontrolováno ani vynucováno. Byla-li část poskytnutého úvěru s vědomím žalobce (jeho právního předchůdce)
použita společností BCT k nákupu akcií dlužníka, šlo o zakázanou finanční
asistenci a porušení § 161e obch. zák., v důsledku čehož je smlouva o úvěru
neplatná.
Odvolací soud zcela pominul důkazy, které dovolatel předkládal k
prokázání svého tvrzení, že společnost BCT použila významnou část úvěru na
nákup akcií dlužníka a že se tak dělo s vědomím financujících bank, maje za
významné, jaký účel úvěru je uveden ve smlouvě. Tím se však odchýlil jak od
názorů publikovaných v odborné literatuře, tak i od ustálené judikatury
Nejvyššího soudu. V této souvislosti dovolatel poukazuje na rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2865/2008, a (zejména) ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4124/2010. Neplatnost smlouvy o úvěru pak způsobují i chybějící určité souhlasy valných
hromad všech spoludlužníků. Poskytnutý souhlas valné hromady dlužníka SK má
dovolatel za „vágní a neurčitý“, představující „neplatný bianco souhlas“ s
jakýmkoliv zajištěním. Společnost BCT navíc neměla o udělení tohoto souhlasu
hlasovat, „neboť hlasovala ve vlastní věci“. Dovolatel dále poukazuje na to, že namítal nevymahatelnost sporných pohledávek
pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku (§ 265 obch. zák.) a
„nedostatek řádné odborné péče na straně žalobce“. Úvěrující banky se
„nestaraly o poskytnuté úvěry s řádnou péčí tak, jak jim ukládá zákon o
bankách, jelikož dlužník již v roce 2002 neplnil závazné finanční ukazatele“
dle smlouvy a banky „nezesplatnily celý úvěr dle podmínek smlouvy“. Soudy se
těmito námitkami nezabývaly. Přitom právě poskytnutý úvěr byl důvodem „kolapsu
sklářského odvětví v ČR“. Podle dovolatele jde o otázku hmotného práva, jež
doposud nebyla Nejvyšším soudem řešena. Za nesprávný pak dovolatel považuje i názor odvolacího soudu, podle kterého
není významné, že písemná žádost o poskytnutí úvěru byla vypracována až v roce
2008, těsně před zahájením insolvenčního řízení. Přitom bylo na žalobci, aby
prokázal, že v roce 2001 byly splněny všechny zákonné předpoklady poskytnutí
úvěru, včetně žádosti o úvěr. Tato otázka není podle dovolatele jednoznačně
vyřešena v judikatuře Nejvyššího soudu. Podle dovolatele žalobce (jeho právní předchůdce) poskytl dlužníku finanční
prostředky bez právního důvodu, a jde o promlčený nárok z bezdůvodného
obohacení; dovolatel přitom námitku promlčení vznesl. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném
rozsahu včetně rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu výroků I., II. a V. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce považuje dovolání za nepřípustné a nedůvodné, napadené rozhodnutí za
správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl. Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro
dovolací řízení (ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017) se podává z
bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014,
sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k zodpovězení dovoláním otevřených
otázek výkladu § 196a, § 161e a § 265 obch. zák., při jejichž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Pro řešení otázek výkladu § 161e a § 196a obch. zák. je rozhodné jejich znění
účinné ke dni uzavření smlouvy o úvěru (tj. ve znění naposledy změněném zákonem
č. 370/2000 Sb.). Ustanovení § 265 obch. zák. pak nedoznalo změn za celou dobu
účinnosti obchodního zákoníku. 1) K výkladu § 161e obch. zák., v rozhodném znění. Podle § 161e odst. 1 obch. zák., v rozhodném znění, společnost nesmí při
nabývání vlastních akcií poskytovat zálohy a nesmí poskytovat půjčky ani úvěry
pro účely nabytí jejích akcií ani úvěry nebo půjčky poskytnuté na tyto účely
nebo jiné závazky související s nabýváním jejích akcií zajišťovat. V rozsudku ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2011/2007, uveřejněném pod číslem
60/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 60/2010“),
Nejvyšší soud – vycházeje z toho, že účelem zákazu tzv. finanční asistence je
ochrana věřitelů společnosti poskytující asistenci – uzavřel, že situace, kdy
společnost převezme (podle § 531 odst. 1 obč. zák.) dluh jiné společnosti z
úvěrové smlouvy, podle které byl poskytnutý úvěr účelově vázán na nákup akcií
společnosti, vyvolává tytéž účinky, jako kdyby společnost nákup akcií od
počátku sama financovala, tedy jako kdyby jiné společnosti poskytla (v rozsahu,
v němž došlo k převzetí dluhu) půjčku nebo úvěr za účelem nákupu těchto akcií. Takové jednání se zjevně protiví § 161e obch. zák., v důsledku čehož je smlouva
o převzetí dluhu absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. Lze-li za finanční asistenci podle R 60/2010 považovat převzetí dluhu ze
smlouvy o úvěru, poskytnutého na koupi akcií společnosti přebírající dluh,
platí, že zákazu finanční asistence odporuje i smlouva o úvěru, v níž se
akciová společnost (jako spoludlužník) zaváže splatit poskytnutý úvěr společně
s osobou, které je úvěr poskytnut za účelem koupě akcií emitovaných akciovou
společností. V důsledku této smlouvy totiž akciové společnosti vzniká – stejně
jako v případě převzetí dluhu – povinnost splatit úvěr poskytnutý za účelem
nabytí jejích akcií, tedy nastává obdobná situace, jako kdyby tento úvěr sama
poskytla, případně zajistila. Skutečnost, že osoba, jíž byl úvěr za účelem
nabytí akcií společnosti poskytnut, je taktéž zavázána spolu se společností
(společně a nerozdílně), na uvedeném závěru ničeho nemění. Jinak řečeno, smlouva o úvěru poskytnutém (budoucímu) akcionáři za účelem
nabytí akcií akciové společnosti, jejíž smluvní stranou je jako spoludlužník
(zavázaný tento úvěr splatit společně s akcionářem) i dotčená akciová
společnost, odporuje zákazu finanční asistence formulovanému v § 161e odst. 1
obch. zák., v rozhodném znění. Smysl a účel zákazu finanční asistence (ochrana
věřitelů společnosti) pak zásadně odůvodňuje neplatnost takové smlouvy pro
rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.); srov. R 60/2010.
Smlouva, jíž akciová společnost zajistí závazek třetí osoby ze smlouvy o úvěru,
poskytnutém za účelem nabytí jejích akcií, pak bez dalšího odporuje zákazu
finanční asistence podle § 161e odst. 1 obch. zák., v rozhodném znění, a je
neplatná pro rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že byl-li úvěr poskytnut
(také) za účelem nabytí akcií dlužníka SK (popř. i dalších spoludlužníků)
společností BCT, je smlouva o úvěru neplatná pro rozpor s § 161e odst. 1 obch. zák. V (dovolatelem přiléhavě citovaném) rozsudku sp. zn. 21 Cdo 4124/2010 Nejvyšší
soud vysvětlil, že při posuzování, zda byl respektován zákaz finanční asistence
upravený v § 161e odst. 1 obch. zák., je právně významné, na jaký skutečný
dohodnutý účel, nikoliv účel „jen ve smlouvě uvedený“, byly peněžní prostředky
z úvěru dlužníkem vynaloženy, tedy zda to bylo na nabytí akcií emitovaných
akciovou společností (v označené věci zástavce) či nikoliv. Účel deklarovaný ve
smlouvě zde není sám o sobě významný; rozhodný je skutečně sjednaný účel, na
nějž byly prostředky vynaloženy. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že považoval-li odvolací
soud za nevýznamné, na jaký účel společnost BCT použila prostředky z úvěru
(maje za významný účel ve smlouvě formálně uvedený), a nezabýval-li se
zkoumáním skutečně sjednaného účelu poskytnutého úvěru, je jeho právní
posouzení neúplné, a tudíž i nesprávné. Byly-li totiž finanční prostředky z
poskytnutého úvěru částečně použity podle skutečné dohody s věřiteli
společností BCT na koupi akcií dlužníka (a popř. i dalších spoludlužníků), je
smlouva o úvěru (přinejmenším zčásti) neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor
s § 161e odst. 1 obch. zák. 2) K výkladu § 196a odst. 1 a 2 obch. zák., v rozhodném znění. Podle § 196a obch. zák., v rozhodném znění, společnost může uzavřít smlouvu o
úvěru nebo půjčce s členem představenstva, dozorčí rady, prokuristou nebo jinou
osobou, která je oprávněna jménem společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo
osobami jim blízkými, anebo smlouvu, jejímž obsahem je zajištění závazků těchto
osob, nebo na ně bezplatně převést majetek společnosti jen s předchozím
souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku (odstavec
první). Pokud jsou osoby uvedené v odstavci 1 oprávněny jednat i jménem jiné
osoby, použije se ustanovení odstavce 1 obdobně i na plnění tam uvedené ve
prospěch této jiné osoby. Souhlasu valné hromady není zapotřebí, jde-li o
poskytnutí půjčky nebo úvěru ovládající osobou ovládané osobě anebo zajištění
závazků ovládané osoby ovládající osobou (odstavec druhý). Ustanovení § 196a obch. zák. sleduje především ochranu společnosti před
zneužitím postavení jejích orgánů, společníků a dalších osob oprávněných
společnost zavazovat či vykonávajících ve společnosti určitý vliv, a
zprostředkovaně i ochranu třetích osob, zejména věřitelů společnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 29 Odo 996/2004,
rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 8. 2. 2012, sp. zn.
31 Cdo 3986/2009, uveřejněný pod číslem 67/2012
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
22. 4. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3276/2008, uveřejněné pod číslem 37/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek; dále jen „R 37/2011“). Za tím účelem mimo jiné určuje, že zde vypočtené právní úkony může společnost
učinit pouze za podmínek obvyklých v obchodním styku, přičemž jejich nedodržení
bude zásadně mít (právě s ohledem na shora popsaný účel) za následek neplatnost
dotčeného právního úkonu (zpravidla smlouvy o úvěru, půjčce či poskytnutí
zajištění); v judikatuře srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4063/2007. Podmínky obvyklé v obchodním styku v případě poskytnutí zajištění mimo jiné
předpokládají, že osoba poskytující zajištění za to získá odpovídající
protiplnění (srov. důvody R 37/2011). Současně platí, obdobně jako při výkladu § 161e odst. 1 obch. zák., že zaváže-
li se společnost splatit úvěr poskytnutý některé z osob vypočtených v § 196a
odst. 1 a 2 obch. zák., jde z ekonomického pohledu o obdobnou situaci, jako
kdyby takový úvěr sama poskytla, popř. jako kdyby poskytla jeho zajištění. I
taková smlouva tudíž podléhá pravidlům ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. Konečně i v případě § 196a odst. 1 obch. zák. je osobou blízkou členovi
představenstva akciové společnosti i tato akciová společnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4822/2008, a ze
dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1212/2012). V poměrech projednávané věci měli všichni dlužníci ze smlouvy o úvěru shodné
(některé) členy představenstva; ostatní spoludlužníci tak představovali osoby
blízké členům představenstva dlužníka SK, a navíc šlo o osoby, jejichž jménem
mohli členové představenstva dlužníka SK jednat ve smyslu § 196a odst. 2 obch. zák. Zavázal-li se tudíž dlužník SK zaplatit úvěr poskytnutý i ostatním
spoludlužníkům a zajistil-li svým majetkem splacení tohoto úvěru, podléhala
smlouva o úvěru omezením upraveným v § 196a odst. 1 obch. zák. Uzavřel-li odvolací soud, že smlouva o úvěru odpovídá podmínkám obvyklým v
obchodním styku, aniž by tento svůj závěr opřel o jakákoliv skutková zjištění,
ze kterých by se obvyklost podmínek ve smyslu shora popsaném podávala, je jeho
závěr v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. zejm. R
37/2011). Naopak námitku neurčitosti souhlasu valné hromady dlužníka SK se smlouvou o
úvěru má Nejvyšší soud za nedůvodnou; k posuzování určitosti usnesení valné
hromady podle § 196a obch. zák. srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3649/2010. V projednávané věci lze souhlas valné
hromady dlužníka SK považovat za dostatečně určitý, odpovídající shora
popsanému účelu § 196a obch. zák. Za této situace se není nutné zabývat
otázkou, jaký důsledek by v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 měla
případná neurčitost usnesení valné hromady o udělení souhlasu. 3) K aplikaci § 265 obch. zák. Podle § 265 obch. zák. výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého
obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté při výkladu posledně citovaného
ustanovení se podává, že:
1) Korektiv zásadami poctivého obchodního styku je poslední možností (ultima
ratio), jak – ve výjimečných případech – zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost
zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně
nespravedlivým. Ustanovení § 265 obch. zák. je třeba vnímat jako příkaz soudci,
aby rozhodoval v souladu s ekvitou (rozsudek ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo
1866/2016). 2) Účastník obchodněprávního vztahu nesmí překročit meze, které vyplývají ze
zásad poctivého obchodního styku při prosazování svých zájmů, a tudíž nesmí
zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla (rozsudky
ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003, či ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 32
Odo 487/2004, a usnesení ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 731/2004). 3) Při posuzování, zda je právo vykonáváno v rozporu se zásadami poctivého
obchodního styku, je třeba přihlédnout ke všem okolnostem konkrétní věci
(rozsudek ze dne ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006). Srov. dále i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo
1878/2017, a obdobně při výkladu pojmu dobré mravy i nálezy Ústavního soudu ze
dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, či ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. IV. ÚS
2842/10. Neposuzoval-li odvolací soud, zda žalobce s ohledem na okolnosti projednávané
věci při přihlášení sporných pohledávek nepostupoval v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku, ačkoliv to dovolatel od počátku řízení namítá, je
jeho právní posouzení neúplné a tudíž i nesprávné. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu podle § 243e odst. 1
o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu,
dopadají i na rozhodnutí insolvenčního soudu; Nejvyšší soud proto zrušil v
odpovídajícím rozsahu i je (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Insolvenční soud usnesením ze dne 14. 6. 2018, č. j. MSPH 76 INS
3732/2008-B-510, zrušil konkurs na majetek dlužníka SK z důvodu, že pro
uspokojení věřitelů je majetek dlužníka zcela nepostačující. Označené usnesení
nabylo právní moci dne 30. 6. 2018. Jelikož v incidenčním sporu nelze nadále
pokračovat [§ 159 odst. 3, § 309 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)], Nejvyšší soud řízení zastavil. O nákladech řízení pak Nejvyšší soud rozhodl podle § 146 odst. 1 písm. b) a §
243b o. s. ř.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 8. 2018
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu