27 Cdo 1577/2021-395
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Filipa Cilečka, soudce JUDr. Marka Doležala a soudkyně JUDr. Michaely
Janouškové v právní věci žalobce města Svitavy, se sídlem ve Svitavách, T. G.
Masaryka 5/35, PSČ 568 02, identifikační číslo osoby 00277444, zastoupeného
JUDr. Janou Čepelkovou, advokátkou, se sídlem ve Svitavách, Pavlovova 1161/15,
PSČ 568 02, proti žalovanému T. F., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr.
Vlastimilem Rampulou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24,
PSČ 110 00, o zaplacení 563.550 Kč, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod
sp. zn. 10 C 8/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. 2. 2021, č. j. 18 Co 278/2020-375,
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. 2.
2021, č. j. 18 Co 278/2020-375, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Město Svitavy (dále také jen „město“) se žalobou (doručenou
Okresnímu soudu ve Svitavách 30. 11. 2016) domáhá, aby soud uložil žalovanému
zaplatit mu 563.550 Kč.
[2] Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 C
8/2017-321, uložil žalovanému zaplatit městu 281.775 Kč (výrok I.), zamítl
žalobu v rozsahu, v němž se město domáhalo zaplacení 281.775 Kč (výrok II.), a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). [3] Jde přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
neboť rozsudek ze dne 25. 1. 2018, č. j. 10 C 8/2017-141, jímž soud prvního
stupně uložil žalovanému zaplatit městu částku 563.550 Kč, Krajský soud v
Hradci Králové – pobočka v Pardubicích k odvolání žalovaného usnesením ze dne
26. 7. 2018, č. j. 18 Co 169/2018-170, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení. [4] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že
1) P. K. (dále jen „P. K.“) byl od 4. 4. 2006 do 30. 10. 2012 (správně
od 16. 8. 2001 do 6. 9. 2012) předsedou představenstva společnosti F. R. (nyní
F. R. v likvidaci), identifikační číslo osoby XY (dále jen „společnost“). 2) Žalovaný byl od 27. 3. 2009 do 30. 10. 2012 (správně od 10. 12. 2008
do 6. 9. 2012) členem představenstva a od 30. 10. 2012 do 30. 1. 2014 (správně
od 6. 9. 2012 do 30. 12. 2013) předsedou představenstva společnosti. 3) Dne 6. 9. 2012 uzavřelo město, jako prodávající, se společností, jako
kupujícím, (jednající předsedou představenstva P. K.) kupní smlouvu o prodeji
pozemku p. č. XY v katastrálním území XY (dále jen „kupní smlouva“ a „předmětný
pozemek“). 4) Kupní smlouvou se společnost za předmětný pozemek zavázala uhradit
městu kupní cenu ve výši 1.742.940 Kč a náklady na geometrický plán. Kupní cena
byla v části 300.000 Kč splněna započtením zálohy zaplacené společností před
podpisem kupní smlouvy. Část kupní ceny ve výši 1.442.940 Kč a náklady na
geometrický plán ve výši 11.400 Kč se společnost zavázala uhradit městu do 30. 11. 2012 (dále také jen „předmětná pohledávka“). Pro případ prodlení se
splněním předmětné pohledávky se společnost zavázala městu uhradit smluvní
pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení (dále jen „smluvní
pokuta“). 5) Vklad vlastnického práva společnosti k předmětnému pozemku byl
povolen s právními účinky ode dne 7. 9. 2012. 6) Společnost na předmětnou pohledávku uhradila dne 3. 7. 2013 200.000
Kč, dne 10. 10. 2013 celkem 634.340 Kč, dne 19. 11. 2013 100.000 Kč a dne 3. 12. 2013 celkem 520.000 Kč. 7) V období od 30. 3. 2007 do 19. 8. 2008 P. H. půjčil společnosti
celkem 2.700.000 Kč, s tím, že mu je společnost vrátí do 31. 12. 2011. Tyto
pohledávky společnost neuhradila. 8) V období od 20. 5. 2010 do 10. 6. 2011 P. K. půjčil společnosti
celkem 2.700.000 Kč, s tím, že je společnost P. K. vrátí do 30. 6. 2012. Pohledávky P. K. z půjčky společnost z důvodu nedostatku finančních prostředků
neuhradila. 9) Společnost, jako prodávající, jednající žalovaným, uzavřela dne 29. 11. 2012 s P. K. a L. K., jako kupujícími (dále jen „manželé K.“), kupní
smlouvu, jíž kupujícím převedla pozemky p. č. XY a p. č. XY v katastrálním
území XY
za kupní ceny v celkové výši 2.588.750 Kč. Podle kupních smluv „byla kupní cena
uhrazena před podpisem smlouvy“. Manželé K. však kupní ceny pozemků neuhradili. 10) V období od 4. 5. 2010 do 19. 7. 2011 žalovaný půjčil společnosti
celkem 3.000.000 Kč, s tím, že mu je společnost vrátí do 30. 6. 2012. Tyto
pohledávky žalovaného společnost z důvodu nedostatku finančních prostředků
neuhradila.
11) Společnost, jako prodávající, jednající žalovaným, uzavřela dne 19. 12. 2012 s žalovaným a P. F., jako kupujícími (dále též jen „manželé F.“), dvě
kupní smlouvy, jimiž kupujícím převedla pozemky p. č. XY, p. č. XY a p. č. XY v
katastrálním území XY za kupní ceny v celkové výši 2.838.750 Kč. Podle kupních
smluv „byla kupní cena uhrazena před podpisem smlouvy“. Manželé F. však kupní
ceny pozemků neuhradili. 12) Žalovaný a P. K. „považovali (své) půjčky za započtené vůči kupním
cenám“ za prodeje pozemků p. č. XY, XY, p. č. XY, p. č. XY a p. č. XY v
katastrálním území XY (dále jen „pozemky“). 13) Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 18. 6. 2015, č. j. 10 C
105/2014-96, který nabyl právní moci dne 31. 7. 2015, uložil společnosti
zaplatit městu na smluvní pokutě dle kupní smlouvy 563.550 Kč a na nákladech
řízení 89.542 Kč. 14) V exekučním řízení vedeném soudním exekutorem JUDr. Igorem Olmou,
Exekutorský úřad Svitavy, pod sp. zn. 111 EX 3825/15, proti společnosti, jako
povinné, požádal soudní exekutor město, jako oprávněného, o souhlas se
zastavením exekučního řízení pro nedostatek majetku povinné. 15) Likvidátorovi společnosti se nepodařilo zjistit její majetek a nemá
k dispozici její účetnictví. Jediný zbývající člen představenstva společnosti s
likvidátorem nekomunikuje. 16) Na bankovním účtu společnosti č. XY se od 6. 9. 2012 do 30. 11. 2012
„nenacházela částka dostatečně vysoká, aby žalovaný za společnost F. R. mohl
zaplatit kupní cenu ve výši 1.442.940 Kč“. 17) V období od 17. 12. 2012 do 21. 12. 2012 byly na bankovní účet
společnosti připsány od P. D. platby v celkové ve výši 1.592.667 Kč. V téže
době bylo z tohoto účtu vybráno celkem 1.700.000 Kč. 18) Na bankovní účty společnosti byly připsány od Finančního úřadu pro
Pardubický kraj z titulu nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty následující
platby: dne 22. 1. 2013 ve výši 209.004 Kč, dne 15. 3. 2013 ve výši 120.852 Kč,
dne 20. 5. 2013 ve výši 136.691 Kč, dne 15. 7. 2013 ve výších 121.117 Kč a
190.682 Kč. [5] Na tomto základě dospěl soud prvního stupně k závěru, že i když v
době splatnosti předmětné pohledávky společnost neměla prostředky na její
zaplacení, „začaly se na účtu společnosti krátce po splatnosti postupně
objevovat finanční prostředky“, jejichž část žalovaný mohl k dřívějšímu splnění
předmětné pohledávky použít. Jednalo se o částku „okolo 100.000 Kč“, kterou
žalovaný vybral v období od 17. 12. 2012 do 21. 12. 2012 z bankovního účtu
společnosti a částky poukázané Finančním úřadem pro Pardubický kraj. Jelikož
žalovaný tyto finanční prostředky nepoužil ke splnění předmětné pohledávky,
nejednal podle soudu, jako člen statutárního orgánu společnosti, s péčí řádného
hospodáře, a způsobil tím společnosti škodu v podobě zvýšení smluvní pokuty. [6] Výši škody však nebylo „v silách soudu zjistit“, a proto soud
prvního stupně „v rámci volné úvahy s odkazem na ustanovení § 136 o. s. ř. určil, že žalovaný (…) odpovídá za škodu ve výši poloviny vzniklé škody
společnosti“. [7] K úplatnému převodu pozemků na manžele K. a F. soud uvedl, že dluhy
kupujících spočívající v povinnosti zaplatit kupní ceny P. K.
a žalovaný
(konkludentně) započetli vůči svým pohledávkám vzniklým z titulu půjček, které
P. K. a žalovaný společnosti poskytli. [8] K odvolání města i žalovaného Krajský soud v Hradci Králové –
pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 10. 2. 2021, č. j. 18 Co 278/2020-375,
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (první výrok), a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok). [9] K námitce města, podle níž žalovaný měl řešit výpadek příjmů
společnosti určených ke splnění předmětné pohledávky tak, že pozemky prodá
jiným kupujícím „než manželům K., panu K., a sobě“, odvolací soud konstatoval,
že „pohledávky P. K., pana K. i samotného žalovaného byly mnohem starší, než
pohledávka žalobce“: Tomu, že společnost plnila „starší závazky před
pozdějšími“, nelze podle odvolacího soudu „nic vytknout, když posléze se, byť v
prodlení, dostalo i na úhradu pohledávky žalobce“. [10] Ač odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) dospěl k
závěru, že P. K. ani žalovaný své pohledávky vzniklé z titulu půjček
společnosti vůči pohledávkám společnosti (z kupních cen za prodeje pozemků)
nezapočetli, a tyto pohledávky tak nezanikly, nelze podle něj žalovanému
„vytýkat, že (…) nepřistoupil jménem společnosti k vymáhání pohledávek za
manžely K. a za sebou samým se svou manželkou, když v takovém řízení by
společnost čelila neúspěchu, neboť žalovaní by měli možnost procesní obrany
započtením svých pohledávek do výše vymáhaných částek“. [11] Podle odvolacího soudu nelze žalovanému vytknout ani to, že
„nezvýhodnil žalobce před ostatními věřiteli tím, že by veškeré volné
prostředky z prodeje pozemků použil na splnění jeho pohledávky, zatímco starší
pohledávky věřitelů za společností by zůstaly neuhrazeny, byť by v takovém
případě společnosti nevznikla povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu“. [12] Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle
něhož se do splatnosti předmětné pohledávky nenacházely na bankovních účtech
společnosti peněžní prostředky, jež žalovaný, jako předseda představenstva
společnosti, měl a mohl použít k včasnému uspokojení předmětné pohledávky, a
zdůraznil, že žalovaný v tomto ohledu „unesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní
ve smyslu § 194 odst. 5 obchodního zákoníku“ o tom, že neodpovídá za škodu,
která společnosti vznikla prodlením se splněním jejího dluhu vůči městu. [13] Zjištění soudu prvního stupně „o pohybech na účtu společnosti po
datu splatnosti pohledávky žalobce podle odvolacího soudu „nedávají žádný
podklad“ pro odpovědnost žalovaného za škodu vůči společnosti. Žalovanému tak
nelze vytýkat, že „finanční prostředky z jiných projektů použil k určenému
účelu, nikoliv v neprospěch jiných věřitelů přednostně k uspokojení pohledávky
města“.
[14] Proti rozsudku odvolacího soudu podalo město dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek
hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice (posuzováno podle obsahu):
1) zda je jednání, kterým člen představenstva akciové společnosti
upřednostnil své zájmy před zájmy společnosti, v rozporu se standardem péče
řádného hospodáře. 2) v jakém okamžiku vzniká dlužníku škoda v podobě povinnosti hradit
smluvní pokutu počítanou za každý den prodlení se splněním dluhu. [15] Dovolatel namítá, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby je Nejvyšší soud změnil tak, že „žalobě v plném
rozsahu vyhoví“. [16] Podle dovolatele, který svůj názor opírá o rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3979/2016, a ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4590/2016, závazek společnosti zaplatit smluvní pokutu a úrok z
prodlení představuje škodu, jež jí způsobil žalovaný tím, že se rozhodl
předmětnou pohledávku neuhradit. Pro posouzení otázky, zda člen představenstva
ručí za závazky společnosti v rozsahu škody, je podle něj rozhodné, zda člen
představenstva při neplacení dluhu společnosti jednal s péčí řádného hospodáře. [17] Dovolatel proto odvolacímu soudu vytýká, že v projednávané věci
nezohlednil, že žalovaný „zvýhodnil své zájmy před zájmy společnosti a
upřednostňoval i pozdější věřitele společnosti před žalobcem“. Pro podporu své
argumentace dovolatel cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2265/2017. [18] Odvolací soud podle dovolatele nesprávně posoudil také okamžik
vzniku škody, když jej vztáhl pouze k datu splatnosti předmětné pohledávky (30. 11. 2012). Opominul totiž, že smluvní pokuta a zákonné úroky z prodlení
narůstaly od 1. 12. 2012 každým dnem. Škodu tak žalovaný podle dovolatele
způsobil společnosti tím, že každý den po splatnosti předmětné pohledávky
zvýhodňoval jiné její věřitele přesto, že mu v důsledku jeho prodlení narůstala
výše smluvní pokuty a úroku z prodlení. [19] Dovolatel zdůrazňuje, že žalovaný, jako předseda představenstva,
dne 29. 11. 2012 prodal manželům K. a dne 19. 12. 2012 prodal sám sobě a své
manželce pozemky společnosti, s tím že započtením na kupní ceny „zaniknou
dřívější dluhy kupujících vůči společnosti“, čímž „zbavil společnost možnosti
získat peníze z plánovaného výnosu prodejů pozemků na výstavbu rodinných domů“. [20] Podle přesvědčení dovolatele byly v řízení prokázány konkrétní (v
dovolání specifikované) skutečnosti, z nichž vyplývá, že společnost v době od
konce listopadu 2012 do počátku února 2013 disponovala „značnými finančními
prostředky“, a žalovaný v řízení nezdůvodnil, jak s těmito prostředky naložil a
proč je nepoužil ke splnění předmětné pohledávky.
[21] V návaznosti na tuto argumentaci dovolatel uzavírá, že pokud
žalovaný „vůbec neuvažoval o tom, jak a kdy uhradí pohledávky města z kupní
smlouvy, aby alespoň minimalizoval vznik škody společnosti“, a po splatnosti
předmětné pohledávky hradil pohledávky jiných subjektů, nejednal s péčí řádného
hospodáře a způsobil tím společnosti škodu, za kterou ručí podle § 194 odst. 6
zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále též
jen „obch. zák.“). [22] Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
[23] Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
[24] Podle § 237 o. s. ř. je (není-li stanoveno jinak) dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[25] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení jím otevřené
otázky jednání žalovaného, jako předsedy představenstva společnosti, s péčí
řádného hospodáře, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
[26] S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci je pro její
posouzení rozhodný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a zákon č. 513/1991
Sb., obchodní zákoník [srov. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku,
a § 775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o
obchodních korporacích)]. [27] Podle § 194 obch. zák. členové představenstva jsou povinni
vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o
důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by
mohlo společnosti způsobit škodu. Je-li sporné, zda člen představenstva jednal s péčí řádného hospodáře, nese
důkazní břemeno o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře, tento člen
představenstva. Ti členové představenstva, kteří způsobili společnosti
porušením právních povinností při výkonu působnosti představenstva škodu,
odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně. Smlouva mezi společností a
členem představenstva nebo ustanovení stanov vylučující nebo omezující
odpovědnost člena představenstva za škodu jsou neplatné. Členové představenstva
odpovídají za škodu, kterou způsobili společnosti plněním pokynu valné hromady,
jen je-li pokyn valné hromady v rozporu s právními předpisy (pátý odstavec). Členové představenstva, kteří odpovídají společnosti za škodu, ručí za závazky
společnosti společně a nerozdílně, jestliže odpovědný člen představenstva škodu
neuhradil a věřitelé nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku
společnosti pro její platební neschopnost nebo z důvodu, že společnost
zastavila platby. Rozsah ručení je omezen rozsahem povinnosti členů
představenstva k náhradě škody. Ručení člena představenstva zaniká, jakmile
způsobenou škodu uhradí (šestý odstavec). [28] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté při výkladu
institutu ručení statutárních orgánů kapitálových společností podle § 194 odst. 6 obch. zák. se (mimo jiné) podává, že:
1) Zákonné ručení jednatele společnosti s ručením omezeným za závazky
společnosti podle § 194 odst. 6 obch. zák. vzniká pouze tehdy, jsou-li
prokázány předpoklady jeho odpovědnosti za škodu způsobenou společnosti
porušením právních povinností při výkonu funkce. Výše ručení je omezena výší
škody, za níž dotčený jednatel odpovídá, a zaniká, jakmile škodu společnosti
uhradí. 2) Škoda způsobená společnosti může spočívat toliko ve vzniku dluhu, bez
ohledu na to, zda společnost tento dluh uhradila. 3) Škodou vzniklou společnosti není bez dalšího každý její nezaplacený
(splatný) dluh, nicméně mohou ji představovat nároky vzniklé v důsledku
prodlení společnosti s plněním dluhu, např. náklady soudního řízení anebo
povinnost zaplatit úroky z prodlení či smluvní pokutu. 4) V řízení vedeném proti jednateli jakožto zákonnému ručiteli podle
citovaných ustanovení soud posuzuje dva okruhy okolností, jež jsou na sobě
relativně nezávislé - splnění předpokladů vzniku zákonného ručení podle § 135
odst. 2 a § 194 odst. 6 obch. zák., a dále to, zda žalobci svědčí pohledávka,
za jejíž splnění má žalovaný jednatel ručit.
Okolnosti vzniku a výše této
pohledávky přitom mohou, ale nemusí souviset s okolnostmi vzniku a výše škody
vzniklé společnosti, k jejíž náhradě je jednatel podle § 135 odst. 2 a § 194
odst. 5 obch. zák. povinen. [29] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2007, sp. zn. 29 Odo
1310/2005, (uveřejněný pod číslem 65/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 663/2013, ze dne 27. 11. 2014,
sp. zn. 29 Cdo 3158/2013, ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4590/2016, ze dne
31. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5149/2016, ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo
3979/2016, nebo ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 51/2019. [30] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté při výkladu
institutu odpovědnosti za škodu způsobenou porušením povinnosti člena
statutárního orgánu obchodní společnosti jednat při výkonu funkce s péčí
řádného hospodáře (§ 194 odst. 5 obch. zák.), se podává, že:
1) Člen představenstva akciové společnosti odpovídá za řádný (v souladu s
požadavkem péče řádného hospodáře jsoucí) výkon funkce, nikoliv za výsledek své
činnosti. Jedná-li s péčí řádného hospodáře, není povinen hradit společnosti
škodu, byť by v důsledku takového jednání vznikla. 2) Pro posouzení, zda rozhodnutí, která člen představenstva akciové společnosti
přijal při výkonu své funkce, byla učiněna v souladu s požadavkem péče řádného
hospodáře, není významné, k jakým následkům taková rozhodnutí vedla (jakkoli by
byly pro společnost negativní). I kdyby se očekávaný výsledek činnosti člena
představenstva nedostavil, nebylo by z toho možné vyvozovat, že člen
představenstva postupoval protiprávně. Teprve je-li zjištěno, že člen
představenstva akciové společnosti nevynaložil úsilí odpovídající hlediskům
péče řádného hospodáře, lze zvažovat, zda je povinen společnosti nahradit újmu
vzniklou v důsledku takového jednání. 3) Aby dostál požadavku péče řádného hospodáře, je člen představenstva akciové
společnosti povinen jednat při výkonu své funkce (mimo jiné) s potřebnými
znalostmi, a tedy i informovaně, tj. při konkrétním rozhodování využít rozumně
dostupné (skutkové i právní) informační zdroje a na jejich základě pečlivě
zvážit možné výhody i nevýhody (rozpoznatelná rizika) existujících variant
podnikatelského rozhodnutí. Splnění této povinnosti je ovšem nezbytné posuzovat
z pohledu ex ante, tj. prizmatem skutečností, které členu představenstva byly
či při vynaložení příslušné péče (při využití dostupných informačních zdrojů)
mohly a měly být známy v okamžiku, v němž dotčená podnikatelská rozhodnutí
učinil. Rozhodnutí člena představenstva nelze posuzovat podle skutečností,
které se udály či vyšly najevo teprve ex post, tj. poté, kdy bylo přezkoumávané
podnikatelské rozhodnutí učiněno. 4) Součástí péče řádného hospodáře je i povinnost nezbytné loajality, tj. povinnost člena představenstva dát při rozhodování přednost zájmům společnosti
před zájmy svými či zájmy třetích osob, včetně zájmů společníka, který jej do
funkce člena představenstva vahou svých hlasů prosadil.
5) Povinnost loajality stíhá člena orgánu především při výkonu funkce,
tedy při plnění povinností a výkonu práv plynoucích ze vztahu mezi ním a
společností, založeného povoláním do funkce. Současně však nelze přehlížet, že
osoba povolaná do funkce člena orgánu je členem orgánu po celou dobu od vzniku
funkce do jejího zániku, takříkajíc „24 hodin denně, 7 dní v týdnu“. Člen
orgánu by neměl bez dobrého důvodu dělat nic, co zjevně odporuje zájmům
společnosti, ani tehdy, když zrovna neplní povinnosti spojené s výkonem funkce. 6) Řečené neznamená, že by člen orgánu nemohl legitimně hájit jiné zájmy
než zájmy společnosti; např. jedná-li ve svých vlastních záležitostech, zásadně
může (a obvykle bude) hájit především své vlastní zájmy. 7) Na situace, kdy jsou tyto zájmy rozporné se zájmy společnosti (např. při uzavírání smluv se společností), pamatuje úprava střetu zájmů, z níž se
jako obecné pravidlo (nestanoví-li zákon jinak) podává, že je vyloučeno, aby
člen orgánu jednal jménem společnosti v situacích, kdy jsou jeho zájmy v
rozporu se zájmy společnosti. 8) V případech, na které nedopadá úprava obchodního zákoníku o střetu
zájmů, je třeba na jednání (člena) statutárního orgánu aplikovat analogicky
úpravu zastoupení obsaženou v § 22 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku; ani statutární orgán (jeho člen) nemůže jménem společnosti jednat,
jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti. 9) Při posuzování, zda určité jednání člena představenstva akciové
společnosti bylo v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, musí soud (mimo
jiné) přihlédnout ke všem okolnostem projednávané věci; zpravidla nelze učinit
paušální závěr, podle něhož by určité jednání bylo vždy (per se) v rozporu s
péčí řádného hospodáře. 10) Soud při zvažování, zda člen statutárního orgánu společnosti jednal
s péčí řádného hospodáře, zásadně posuzuje toliko rozhodovací proces podle výše
popsaných kritérií. Bylo-li určité rozhodnutí přijato korektně, tj. v zájmu
společnosti, s patřičnou pečlivostí a s potřebnými znalostmi, není z pohledu
péče řádného hospodáře významné, zda bylo pro společnost výhodné, nevýhodné či
zda jí přivodilo újmu. Soud tudíž musí odhlédnout od toho, že v době, kdy
jednání člena statutárního orgánu posuzuje, už jsou známy jeho důsledky, a musí
se vyvarovat přístupu, který by bylo možné označit za „retrospektivní
proroctví“ (přístupu „generála po bitvě“). 11) Riziko podnikatelského neúspěchu nese společnost (a v důsledku pak
její společníci). Každé podnikatelské rozhodnutí přitom v sobě zahrnuje určitou
míru rizika neúspěchu. Za podnikatelský neúspěch, tj. jen proto, že nevyšel
určitý podnikatelský záměr, tudíž nelze postihovat členy statutárního orgánu
(člena představenstva), byl-li tento záměr realizován s péčí řádného hospodáře. 12) Každý manažer, členy statutárních orgánů (člena představenstva)
nevyjímaje, je při svém rozhodování vystaven nebezpečí chybných úsudků a
odhadů, byť by jednal sebeodpovědněji. Jinak řečeno, ani člen statutárního
orgánu není a nemůže být neomylný, což je nutné vzít v úvahu při posuzování,
zda jednal s péčí řádného hospodáře. [31] K tomu srov.
např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1998,
sp. zn. 21 Cdo 11/98, (uveřejněný pod číslem 63/99 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 29 Cdo 910/2009, ze dne 15. 2. 2018,
sp. zn. 29 Cdo 2791/2016, ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2695/2018, ze dne
21. 7. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3994/2018, nebo ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo
761/2020, a v nich citovanou judikaturu. [32] Úvodem považuje Nejvyšší soud za potřebné předeslat, že závěr,
podle něhož žalovaný jednal s péčí řádného hospodáře, nelze v poměrech
projednávané věci vystavět pouze na názoru, že jednání člena představenstva,
který hradí dluhy společnosti (výlučně) podle data jejich splatnosti (od
nejdříve splatných), je vždy v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře. [33] K tomu lze na okraj poznamenat, že uvedený názor nevychází v
projednávané věci ani ze zjištěného skutkového stavu, neboť podle skutkových
zjištění soudu prvního stupně měla společnost v době uzavření smluv o prodeji
pozemků i (dosud neuhrazený) dluh vůči P. H., jenž byl splatný dříve, než její
dluhy vůči P. K. a žalovanému. [34] Dovolateli lze totiž přisvědčit v tom, že jednání, jímž člen
představenstva akciové společnosti, která má více dluhů po splatnosti vůči
různým věřitelům, úplatně převede věc či právo společnosti na sebe či na osobu
sobě blízkou (zde navíc s předpokladem, že úplata bude „uhrazena“ započtením
splatné pohledávky nabyvatelů vůči společnosti), vzbuzuje důvodnou pochybnost,
zda bylo učiněno
s péčí řádného hospodáře, a to zejména s nezbytnou loajalitou. [35] Převádí-li člen představenstva věc či právo společnosti na sebe či
na osobu sobě blízkou, jedná navíc v konfliktu zájmů, tj. v situaci, kdy
zásadně může (a obvykle bude) hájit především své vlastní zájmy či zájmy osob
sobě blízkých. Z tohoto důvodu právní úprava členu představenstva jednat v
konfliktu zájmů zakazuje (viz výše body 4) až 8) odstavce [30]). [36] Již samo jednání v konfliktu zájmů (v situaci, kdy zákon takové
jednání zakazuje) zpravidla představuje (byť vždy nutno posuzovat konkrétní
okolnosti) porušení péče řádného hospodáře. [37] I kdyby bylo možné uzavřít, že existující konflikt zájmů v
projednávané věci žalovanému nebránil jednat za společnost při prodeji pozemků
manželům K. a F., je nutné (s ohledem na okolnosti plynoucí z obsahu spisu)
posoudit, zda žalovaný při těchto úkonech jednal v souladu s povinností
loajality člena statutárního orgánu vůči „své společnosti“ a zda (v rozporu s
touto povinností) neupřednostnil zájmy manželů K. a zájmy vlastní (a své
manželky) před zájmy společnosti. [38] Otázkou konfliktu zájmů žalovaného a zájmů společnosti, ani otázkou
jeho loajality ke společnosti, se odvolací soud v projednávané věci nezabýval a
podle standardů péče řádného hospodáře vymezených judikaturou je neposuzoval. Spokojil se se zjištěním, že prodeje pozemků ve svém důsledku (vzhledem k
možnosti nabyvatelů uplatnit námitku započtení) vedly k nevymahatelnosti
pohledávek z kupních cen za společností (viz výše odstavec [10]).
[39] Závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovanému nelze vytýkat
jednání spojená s prodeji pozemků nejen manželům K., ale zejména sobě samému a
své manželce, je tedy přinejmenším předčasný, a právní posouzení věci tak není
správné. [40] Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky, na které
napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1
o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval ostatními
dovolacími námitkami, rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). [41] V další fázi řízení odvolací soud nejdříve posoudí, zda konflikt
zájmů bránil žalovanému jednat za společnost při prodeji pozemků manželům K. a
F. Pokud usoudí, že nikoli, bude se zabývat tím, zda při prodeji žalovaný
neupřednostnil zájmy manželů K. a zájmy vlastní před zájmy společnosti. [42] Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g
odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.). [43] V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech
řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.