27 Cdo 1577/2021-395
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudce JUDr. Marka Doležala a soudkyně JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobce města Svitavy, se sídlem ve Svitavách, T. G. Masaryka 5/35, PSČ 568 02, identifikační číslo osoby 00277444, zastoupeného JUDr. Janou Čepelkovou, advokátkou, se sídlem ve Svitavách, Pavlovova 1161/15, PSČ 568 02, proti žalovanému T. F., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, o zaplacení 563.550 Kč, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 10 C 8/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. 2. 2021, č. j. 18 Co 278/2020-375,
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. 2. 2021, č. j. 18 Co 278/2020-375, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Město Svitavy (dále také jen „město“) se žalobou (doručenou Okresnímu soudu ve Svitavách 30. 11. 2016) domáhá, aby soud uložil žalovanému zaplatit mu 563.550 Kč. [2] Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 C 8/2017-321, uložil žalovanému zaplatit městu 281.775 Kč (výrok I.), zamítl žalobu v rozsahu, v němž se město domáhalo zaplacení 281.775 Kč (výrok II.), a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
[3] Jde přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, neboť rozsudek ze dne 25. 1. 2018, č. j. 10 C 8/2017-141, jímž soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit městu částku 563.550 Kč, Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích k odvolání žalovaného usnesením ze dne 26. 7. 2018, č. j. 18 Co 169/2018-170, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[4] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že 1) P. K. (dále jen „P. K.“) byl od 4. 4. 2006 do 30. 10. 2012 (správně od 16. 8. 2001 do 6. 9. 2012) předsedou představenstva společnosti F. R. (nyní F. R. v likvidaci), identifikační číslo osoby XY (dále jen „společnost“). 2) Žalovaný byl od 27. 3. 2009 do 30. 10. 2012 (správně od 10. 12. 2008 do 6. 9. 2012) členem představenstva a od 30. 10. 2012 do 30. 1. 2014 (správně od 6. 9. 2012 do 30. 12. 2013) předsedou představenstva společnosti. 3) Dne 6.
9. 2012 uzavřelo město, jako prodávající, se společností, jako kupujícím, (jednající předsedou představenstva P. K.) kupní smlouvu o prodeji pozemku p. č. XY v katastrálním území XY (dále jen „kupní smlouva“ a „předmětný pozemek“). 4) Kupní smlouvou se společnost za předmětný pozemek zavázala uhradit městu kupní cenu ve výši 1.742.940 Kč a náklady na geometrický plán. Kupní cena byla v části 300.000 Kč splněna započtením zálohy zaplacené společností před podpisem kupní smlouvy. Část kupní ceny ve výši 1.442.940 Kč a náklady na geometrický plán ve výši 11.400 Kč se společnost zavázala uhradit městu do 30.
11. 2012 (dále také jen „předmětná pohledávka“). Pro případ prodlení se splněním předmětné pohledávky se společnost zavázala městu uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení (dále jen „smluvní pokuta“). 5) Vklad vlastnického práva společnosti k předmětnému pozemku byl povolen s právními účinky ode dne 7. 9. 2012. 6) Společnost na předmětnou pohledávku uhradila dne 3. 7. 2013 200.000 Kč, dne 10. 10. 2013 celkem 634.340 Kč, dne 19. 11. 2013 100.000 Kč a dne 3. 12. 2013 celkem 520.000 Kč. 7) V období od 30.
3. 2007 do 19. 8. 2008 P. H. půjčil společnosti celkem 2.700.000 Kč, s tím, že mu je společnost vrátí do 31. 12. 2011. Tyto pohledávky společnost neuhradila. 8) V období od 20. 5. 2010 do 10. 6. 2011 P. K. půjčil společnosti celkem 2.700.000 Kč, s tím, že je společnost P. K. vrátí do 30. 6. 2012. Pohledávky P. K. z půjčky společnost z důvodu nedostatku finančních prostředků neuhradila. 9) Společnost, jako prodávající, jednající žalovaným, uzavřela dne 29. 11. 2012 s P. K. a L. K., jako kupujícími (dále jen „manželé K.“), kupní smlouvu, jíž kupujícím převedla pozemky p.
č. XY a p. č. XY v katastrálním území XY za kupní ceny v celkové výši 2.588.750 Kč. Podle kupních smluv „byla kupní cena uhrazena před podpisem smlouvy“. Manželé K. však kupní ceny pozemků neuhradili. 10) V období od 4. 5. 2010 do 19. 7. 2011 žalovaný půjčil společnosti celkem 3.000.000 Kč, s tím, že mu je společnost vrátí do 30. 6. 2012. Tyto pohledávky žalovaného společnost z důvodu nedostatku finančních prostředků neuhradila.
11) Společnost, jako prodávající, jednající žalovaným, uzavřela dne 19. 12. 2012 s žalovaným a P. F., jako kupujícími (dále též jen „manželé F.“), dvě kupní smlouvy, jimiž kupujícím převedla pozemky p. č. XY, p. č. XY a p. č. XY v katastrálním území XY za kupní ceny v celkové výši 2.838.750 Kč. Podle kupních smluv „byla kupní cena uhrazena před podpisem smlouvy“. Manželé F. však kupní ceny pozemků neuhradili. 12) Žalovaný a P. K. „považovali (své) půjčky za započtené vůči kupním cenám“ za prodeje pozemků p.
č. XY, XY, p. č. XY, p. č. XY a p. č. XY v katastrálním území XY (dále jen „pozemky“). 13) Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 18. 6. 2015, č. j. 10 C 105/2014-96, který nabyl právní moci dne 31. 7. 2015, uložil společnosti zaplatit městu na smluvní pokutě dle kupní smlouvy 563.550 Kč a na nákladech řízení 89.542 Kč. 14) V exekučním řízení vedeném soudním exekutorem JUDr. Igorem Olmou, Exekutorský úřad Svitavy, pod sp. zn. 111 EX 3825/15, proti společnosti, jako povinné, požádal soudní exekutor město, jako oprávněného, o souhlas se zastavením exekučního řízení pro nedostatek majetku povinné.
15) Likvidátorovi společnosti se nepodařilo zjistit její majetek a nemá k dispozici její účetnictví. Jediný zbývající člen představenstva společnosti s likvidátorem nekomunikuje. 16) Na bankovním účtu společnosti č. XY se od 6. 9. 2012 do 30. 11. 2012 „nenacházela částka dostatečně vysoká, aby žalovaný za společnost F. R. mohl zaplatit kupní cenu ve výši 1.442.940 Kč“. 17) V období od 17. 12. 2012 do 21. 12. 2012 byly na bankovní účet společnosti připsány od P. D. platby v celkové ve výši 1.592.667 Kč. V téže době bylo z tohoto účtu vybráno celkem 1.700.000 Kč. 18) Na bankovní účty společnosti byly připsány od Finančního úřadu pro Pardubický kraj z titulu nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty následující platby: dne 22.
1. 2013 ve výši 209.004 Kč, dne 15. 3. 2013 ve výši 120.852 Kč, dne 20. 5. 2013 ve výši 136.691 Kč, dne 15. 7. 2013 ve výších 121.117 Kč a 190.682 Kč.
[5] Na tomto základě dospěl soud prvního stupně k závěru, že i když v době splatnosti předmětné pohledávky společnost neměla prostředky na její zaplacení, „začaly se na účtu společnosti krátce po splatnosti postupně objevovat finanční prostředky“, jejichž část žalovaný mohl k dřívějšímu splnění předmětné pohledávky použít. Jednalo se o částku „okolo 100.000 Kč“, kterou žalovaný vybral v období od 17. 12. 2012 do 21. 12. 2012 z bankovního účtu společnosti a částky poukázané Finančním úřadem pro Pardubický kraj. Jelikož žalovaný tyto finanční prostředky nepoužil ke splnění předmětné pohledávky, nejednal podle soudu, jako člen statutárního orgánu společnosti, s péčí řádného hospodáře, a způsobil tím společnosti škodu v podobě zvýšení smluvní pokuty.
[6] Výši škody však nebylo „v silách soudu zjistit“, a proto soud prvního stupně „v rámci volné úvahy s odkazem na ustanovení § 136 o. s. ř. určil, že žalovaný (…) odpovídá za škodu ve výši poloviny vzniklé škody společnosti“.
[7] K úplatnému převodu pozemků na manžele K. a F. soud uvedl, že dluhy kupujících spočívající v povinnosti zaplatit kupní ceny P. K.
a žalovaný
(konkludentně) započetli vůči svým pohledávkám vzniklým z titulu půjček, které P. K. a žalovaný společnosti poskytli.
[8] K odvolání města i žalovaného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 10. 2. 2021, č. j. 18 Co 278/2020-375, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
[9] K námitce města, podle níž žalovaný měl řešit výpadek příjmů společnosti určených ke splnění předmětné pohledávky tak, že pozemky prodá jiným kupujícím „než manželům K., panu K., a sobě“, odvolací soud konstatoval, že „pohledávky P. K., pana K. i samotného žalovaného byly mnohem starší, než pohledávka žalobce“: Tomu, že společnost plnila „starší závazky před pozdějšími“, nelze podle odvolacího soudu „nic vytknout, když posléze se, byť v prodlení, dostalo i na úhradu pohledávky žalobce“.
[10] Ač odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) dospěl k závěru, že P. K. ani žalovaný své pohledávky vzniklé z titulu půjček společnosti vůči pohledávkám společnosti (z kupních cen za prodeje pozemků) nezapočetli, a tyto pohledávky tak nezanikly, nelze podle něj žalovanému „vytýkat, že (…) nepřistoupil jménem společnosti k vymáhání pohledávek za manžely K. a za sebou samým se svou manželkou, když v takovém řízení by společnost čelila neúspěchu, neboť žalovaní by měli možnost procesní obrany započtením svých pohledávek do výše vymáhaných částek“.
[11] Podle odvolacího soudu nelze žalovanému vytknout ani to, že „nezvýhodnil žalobce před ostatními věřiteli tím, že by veškeré volné prostředky z prodeje pozemků použil na splnění jeho pohledávky, zatímco starší pohledávky věřitelů za společností by zůstaly neuhrazeny, byť by v takovém případě společnosti nevznikla povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu“.
[12] Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož se do splatnosti předmětné pohledávky nenacházely na bankovních účtech společnosti peněžní prostředky, jež žalovaný, jako předseda představenstva společnosti, měl a mohl použít k včasnému uspokojení předmětné pohledávky, a zdůraznil, že žalovaný v tomto ohledu „unesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve smyslu § 194 odst. 5 obchodního zákoníku“ o tom, že neodpovídá za škodu, která společnosti vznikla prodlením se splněním jejího dluhu vůči městu.
[13] Zjištění soudu prvního stupně „o pohybech na účtu společnosti po datu splatnosti pohledávky žalobce podle odvolacího soudu „nedávají žádný podklad“ pro odpovědnost žalovaného za škodu vůči společnosti. Žalovanému tak nelze vytýkat, že „finanční prostředky z jiných projektů použil k určenému účelu, nikoliv v neprospěch jiných věřitelů přednostně k uspokojení pohledávky města“.
[14] Proti rozsudku odvolacího soudu podalo město dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice (posuzováno podle obsahu): 1) zda je jednání, kterým člen představenstva akciové společnosti upřednostnil své zájmy před zájmy společnosti, v rozporu se standardem péče řádného hospodáře. 2) v jakém okamžiku vzniká dlužníku škoda v podobě povinnosti hradit smluvní pokutu počítanou za každý den prodlení se splněním dluhu.
[15] Dovolatel namítá, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby je Nejvyšší soud změnil tak, že „žalobě v plném rozsahu vyhoví“.
[16] Podle dovolatele, který svůj názor opírá o rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3979/2016, a ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4590/2016, závazek společnosti zaplatit smluvní pokutu a úrok z prodlení představuje škodu, jež jí způsobil žalovaný tím, že se rozhodl předmětnou pohledávku neuhradit. Pro posouzení otázky, zda člen představenstva ručí za závazky společnosti v rozsahu škody, je podle něj rozhodné, zda člen představenstva při neplacení dluhu společnosti jednal s péčí řádného hospodáře.
[17] Dovolatel proto odvolacímu soudu vytýká, že v projednávané věci nezohlednil, že žalovaný „zvýhodnil své zájmy před zájmy společnosti a upřednostňoval i pozdější věřitele společnosti před žalobcem“. Pro podporu své argumentace dovolatel cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2265/2017.
[18] Odvolací soud podle dovolatele nesprávně posoudil také okamžik vzniku škody, když jej vztáhl pouze k datu splatnosti předmětné pohledávky (30. 11. 2012). Opominul totiž, že smluvní pokuta a zákonné úroky z prodlení narůstaly od 1. 12. 2012 každým dnem. Škodu tak žalovaný podle dovolatele způsobil společnosti tím, že každý den po splatnosti předmětné pohledávky zvýhodňoval jiné její věřitele přesto, že mu v důsledku jeho prodlení narůstala výše smluvní pokuty a úroku z prodlení.
[19] Dovolatel zdůrazňuje, že žalovaný, jako předseda představenstva, dne 29. 11. 2012 prodal manželům K. a dne 19. 12. 2012 prodal sám sobě a své manželce pozemky společnosti, s tím že započtením na kupní ceny „zaniknou dřívější dluhy kupujících vůči společnosti“, čímž „zbavil společnost možnosti získat peníze z plánovaného výnosu prodejů pozemků na výstavbu rodinných domů“.
[20] Podle přesvědčení dovolatele byly v řízení prokázány konkrétní (v dovolání specifikované) skutečnosti, z nichž vyplývá, že společnost v době od konce listopadu 2012 do počátku února 2013 disponovala „značnými finančními prostředky“, a žalovaný v řízení nezdůvodnil, jak s těmito prostředky naložil a proč je nepoužil ke splnění předmětné pohledávky.
[21] V návaznosti na tuto argumentaci dovolatel uzavírá, že pokud žalovaný „vůbec neuvažoval o tom, jak a kdy uhradí pohledávky města z kupní smlouvy, aby alespoň minimalizoval vznik škody společnosti“, a po splatnosti předmětné pohledávky hradil pohledávky jiných subjektů, nejednal s péčí řádného hospodáře a způsobil tím společnosti škodu, za kterou ručí podle § 194 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“).
[22] Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
[23] Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. [24] Podle § 237 o. s. ř. je (není-li stanoveno jinak) dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[25] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení jím otevřené otázky jednání žalovaného, jako předsedy představenstva společnosti, s péčí řádného hospodáře, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
[26] S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci je pro její posouzení rozhodný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník [srov. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a § 775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)].
[27] Podle § 194 obch. zák. členové představenstva jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu. Je-li sporné, zda člen představenstva jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře, tento člen představenstva. Ti členové představenstva, kteří způsobili společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti představenstva škodu, odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně.
Smlouva mezi společností a členem představenstva nebo ustanovení stanov vylučující nebo omezující odpovědnost člena představenstva za škodu jsou neplatné. Členové představenstva odpovídají za škodu, kterou způsobili společnosti plněním pokynu valné hromady, jen je-li pokyn valné hromady v rozporu s právními předpisy (pátý odstavec). Členové představenstva, kteří odpovídají společnosti za škodu, ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně, jestliže odpovědný člen představenstva škodu neuhradil a věřitelé nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti pro její platební neschopnost nebo z důvodu, že společnost zastavila platby.
Rozsah ručení je omezen rozsahem povinnosti členů představenstva k náhradě škody. Ručení člena představenstva zaniká, jakmile způsobenou škodu uhradí (šestý odstavec).
[28] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté při výkladu institutu ručení statutárních orgánů kapitálových společností podle § 194 odst. 6 obch. zák. se (mimo jiné) podává, že: 1) Zákonné ručení jednatele společnosti s ručením omezeným za závazky společnosti podle § 194 odst. 6 obch. zák. vzniká pouze tehdy, jsou-li prokázány předpoklady jeho odpovědnosti za škodu způsobenou společnosti porušením právních povinností při výkonu funkce. Výše ručení je omezena výší škody, za níž dotčený jednatel odpovídá, a zaniká, jakmile škodu společnosti uhradí.
2) Škoda způsobená společnosti může spočívat toliko ve vzniku dluhu, bez ohledu na to, zda společnost tento dluh uhradila. 3) Škodou vzniklou společnosti není bez dalšího každý její nezaplacený (splatný) dluh, nicméně mohou ji představovat nároky vzniklé v důsledku prodlení společnosti s plněním dluhu, např. náklady soudního řízení anebo povinnost zaplatit úroky z prodlení či smluvní pokutu. 4) V řízení vedeném proti jednateli jakožto zákonnému ručiteli podle citovaných ustanovení soud posuzuje dva okruhy okolností, jež jsou na sobě relativně nezávislé - splnění předpokladů vzniku zákonného ručení podle § 135 odst. 2 a § 194 odst. 6 obch. zák., a dále to, zda žalobci svědčí pohledávka, za jejíž splnění má žalovaný jednatel ručit.
Okolnosti vzniku a výše této pohledávky přitom mohou, ale nemusí souviset s okolnostmi vzniku a výše škody vzniklé společnosti, k jejíž náhradě je jednatel podle § 135 odst. 2 a § 194 odst. 5 obch. zák. povinen.
[29] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2007, sp. zn. 29 Odo 1310/2005, (uveřejněný pod číslem 65/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 663/2013, ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3158/2013, ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4590/2016, ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5149/2016, ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3979/2016, nebo ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 51/2019.
[30] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté při výkladu institutu odpovědnosti za škodu způsobenou porušením povinnosti člena statutárního orgánu obchodní společnosti jednat při výkonu funkce s péčí řádného hospodáře (§ 194 odst. 5 obch. zák.), se podává, že: 1) Člen představenstva akciové společnosti odpovídá za řádný (v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře jsoucí) výkon funkce, nikoliv za výsledek své činnosti. Jedná-li s péčí řádného hospodáře, není povinen hradit společnosti škodu, byť by v důsledku takového jednání vznikla.
2) Pro posouzení, zda rozhodnutí, která člen představenstva akciové společnosti přijal při výkonu své funkce, byla učiněna v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, není významné, k jakým následkům taková rozhodnutí vedla (jakkoli by byly pro společnost negativní). I kdyby se očekávaný výsledek činnosti člena představenstva nedostavil, nebylo by z toho možné vyvozovat, že člen představenstva postupoval protiprávně. Teprve je-li zjištěno, že člen představenstva akciové společnosti nevynaložil úsilí odpovídající hlediskům péče řádného hospodáře, lze zvažovat, zda je povinen společnosti nahradit újmu vzniklou v důsledku takového jednání.
3) Aby dostál požadavku péče řádného hospodáře, je člen představenstva akciové společnosti povinen jednat při výkonu své funkce (mimo jiné) s potřebnými znalostmi, a tedy i informovaně, tj. při konkrétním rozhodování využít rozumně dostupné (skutkové i právní) informační zdroje a na jejich základě pečlivě zvážit možné výhody i nevýhody (rozpoznatelná rizika) existujících variant podnikatelského rozhodnutí. Splnění této povinnosti je ovšem nezbytné posuzovat z pohledu ex ante, tj. prizmatem skutečností, které členu představenstva byly či při vynaložení příslušné péče (při využití dostupných informačních zdrojů) mohly a měly být známy v okamžiku, v němž dotčená podnikatelská rozhodnutí učinil.
Rozhodnutí člena představenstva nelze posuzovat podle skutečností, které se udály či vyšly najevo teprve ex post, tj. poté, kdy bylo přezkoumávané podnikatelské rozhodnutí učiněno. 4) Součástí péče řádného hospodáře je i povinnost nezbytné loajality, tj. povinnost člena představenstva dát při rozhodování přednost zájmům společnosti před zájmy svými či zájmy třetích osob, včetně zájmů společníka, který jej do funkce člena představenstva vahou svých hlasů prosadil.
5) Povinnost loajality stíhá člena orgánu především při výkonu funkce, tedy při plnění povinností a výkonu práv plynoucích ze vztahu mezi ním a společností, založeného povoláním do funkce. Současně však nelze přehlížet, že osoba povolaná do funkce člena orgánu je členem orgánu po celou dobu od vzniku funkce do jejího zániku, takříkajíc „24 hodin denně, 7 dní v týdnu“. Člen orgánu by neměl bez dobrého důvodu dělat nic, co zjevně odporuje zájmům společnosti, ani tehdy, když zrovna neplní povinnosti spojené s výkonem funkce.
6) Řečené neznamená, že by člen orgánu nemohl legitimně hájit jiné zájmy než zájmy společnosti; např. jedná-li ve svých vlastních záležitostech, zásadně může (a obvykle bude) hájit především své vlastní zájmy. 7) Na situace, kdy jsou tyto zájmy rozporné se zájmy společnosti (např. při uzavírání smluv se společností), pamatuje úprava střetu zájmů, z níž se jako obecné pravidlo (nestanoví-li zákon jinak) podává, že je vyloučeno, aby člen orgánu jednal jménem společnosti v situacích, kdy jsou jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti.
8) V případech, na které nedopadá úprava obchodního zákoníku o střetu zájmů, je třeba na jednání (člena) statutárního orgánu aplikovat analogicky úpravu zastoupení obsaženou v § 22 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku; ani statutární orgán (jeho člen) nemůže jménem společnosti jednat, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti. 9) Při posuzování, zda určité jednání člena představenstva akciové společnosti bylo v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, musí soud (mimo jiné) přihlédnout ke všem okolnostem projednávané věci; zpravidla nelze učinit paušální závěr, podle něhož by určité jednání bylo vždy (per se) v rozporu s péčí řádného hospodáře.
10) Soud při zvažování, zda člen statutárního orgánu společnosti jednal s péčí řádného hospodáře, zásadně posuzuje toliko rozhodovací proces podle výše popsaných kritérií. Bylo-li určité rozhodnutí přijato korektně, tj. v zájmu společnosti, s patřičnou pečlivostí a s potřebnými znalostmi, není z pohledu péče řádného hospodáře významné, zda bylo pro společnost výhodné, nevýhodné či zda jí přivodilo újmu. Soud tudíž musí odhlédnout od toho, že v době, kdy jednání člena statutárního orgánu posuzuje, už jsou známy jeho důsledky, a musí se vyvarovat přístupu, který by bylo možné označit za „retrospektivní proroctví“ (přístupu „generála po bitvě“).
11) Riziko podnikatelského neúspěchu nese společnost (a v důsledku pak její společníci). Každé podnikatelské rozhodnutí přitom v sobě zahrnuje určitou míru rizika neúspěchu. Za podnikatelský neúspěch, tj. jen proto, že nevyšel určitý podnikatelský záměr, tudíž nelze postihovat členy statutárního orgánu (člena představenstva), byl-li tento záměr realizován s péčí řádného hospodáře. 12) Každý manažer, členy statutárních orgánů (člena představenstva) nevyjímaje, je při svém rozhodování vystaven nebezpečí chybných úsudků a odhadů, byť by jednal sebeodpovědněji.
Jinak řečeno, ani člen statutárního orgánu není a nemůže být neomylný, což je nutné vzít v úvahu při posuzování, zda jednal s péčí řádného hospodáře.
[31] K tomu srov.
např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 11/98, (uveřejněný pod číslem 63/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 29 Cdo 910/2009, ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2791/2016, ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2695/2018, ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3994/2018, nebo ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 761/2020, a v nich citovanou judikaturu.
[32] Úvodem považuje Nejvyšší soud za potřebné předeslat, že závěr, podle něhož žalovaný jednal s péčí řádného hospodáře, nelze v poměrech projednávané věci vystavět pouze na názoru, že jednání člena představenstva, který hradí dluhy společnosti (výlučně) podle data jejich splatnosti (od nejdříve splatných), je vždy v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře.
[33] K tomu lze na okraj poznamenat, že uvedený názor nevychází v projednávané věci ani ze zjištěného skutkového stavu, neboť podle skutkových zjištění soudu prvního stupně měla společnost v době uzavření smluv o prodeji pozemků i (dosud neuhrazený) dluh vůči P. H., jenž byl splatný dříve, než její dluhy vůči P. K. a žalovanému.
[34] Dovolateli lze totiž přisvědčit v tom, že jednání, jímž člen představenstva akciové společnosti, která má více dluhů po splatnosti vůči různým věřitelům, úplatně převede věc či právo společnosti na sebe či na osobu sobě blízkou (zde navíc s předpokladem, že úplata bude „uhrazena“ započtením splatné pohledávky nabyvatelů vůči společnosti), vzbuzuje důvodnou pochybnost, zda bylo učiněno s péčí řádného hospodáře, a to zejména s nezbytnou loajalitou.
[35] Převádí-li člen představenstva věc či právo společnosti na sebe či na osobu sobě blízkou, jedná navíc v konfliktu zájmů, tj. v situaci, kdy zásadně může (a obvykle bude) hájit především své vlastní zájmy či zájmy osob sobě blízkých. Z tohoto důvodu právní úprava členu představenstva jednat v konfliktu zájmů zakazuje (viz výše body 4) až 8) odstavce [30]).
[36] Již samo jednání v konfliktu zájmů (v situaci, kdy zákon takové jednání zakazuje) zpravidla představuje (byť vždy nutno posuzovat konkrétní okolnosti) porušení péče řádného hospodáře.
[37] I kdyby bylo možné uzavřít, že existující konflikt zájmů v projednávané věci žalovanému nebránil jednat za společnost při prodeji pozemků manželům K. a F., je nutné (s ohledem na okolnosti plynoucí z obsahu spisu) posoudit, zda žalovaný při těchto úkonech jednal v souladu s povinností loajality člena statutárního orgánu vůči „své společnosti“ a zda (v rozporu s touto povinností) neupřednostnil zájmy manželů K. a zájmy vlastní (a své manželky) před zájmy společnosti.
[38] Otázkou konfliktu zájmů žalovaného a zájmů společnosti, ani otázkou jeho loajality ke společnosti, se odvolací soud v projednávané věci nezabýval a podle standardů péče řádného hospodáře vymezených judikaturou je neposuzoval. Spokojil se se zjištěním, že prodeje pozemků ve svém důsledku (vzhledem k možnosti nabyvatelů uplatnit námitku započtení) vedly k nevymahatelnosti pohledávek z kupních cen za společností (viz výše odstavec [10]).
[39] Závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovanému nelze vytýkat jednání spojená s prodeji pozemků nejen manželům K., ale zejména sobě samému a své manželce, je tedy přinejmenším předčasný, a právní posouzení věci tak není správné.
[40] Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky, na které napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval ostatními dovolacími námitkami, rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
[41] V další fázi řízení odvolací soud nejdříve posoudí, zda konflikt zájmů bránil žalovanému jednat za společnost při prodeji pozemků manželům K. a F. Pokud usoudí, že nikoli, bude se zabývat tím, zda při prodeji žalovaný neupřednostnil zájmy manželů K. a zájmy vlastní před zájmy společnosti.
[42] Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).
[43] V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.