27 Cdo 1602/2023-325
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudkyně JUDr. Lenky Broučkové a soudce JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně Sportovní areál Břve, s. r. o., se sídlem v Hostivici - Břve, Hájecká 1290, PSČ 253 01, identifikační číslo osoby 26158779, zastoupené JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, PSČ 110 00, proti žalovanému Jiřímu Šmídovi, bytem v Hostivici, Hájecká 1880, PSČ 253 01, zastoupenému JUDr. Michalem Račokem, advokátem, se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, PSČ 272 01, o vyloučení společníka ze společnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 73 Cm 136/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2023, č. j. 6 Cmo 370/2020-278,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně (dále též jen „společnost“) se žalobou doručenou Krajskému soudu v Praze 11. 12. 2019 domáhala vyloučení žalovaného (dále též jen „společník“) ze společnosti, neboť jí měl způsobit škodu tím, že porušil zvlášť závažným způsobem svou povinnost loajality vůči žalobkyni. Porušení povinnosti žalovaného jako společníka spočívá podle žalobkyně v tom, že za ni jako její jednatel uzavřel dne 30. 4. 2014 dohodu o narovnání (dále jen „dohoda“) se sebou samým, a založil tak pohledávku vůči společnosti ve výši 5.630.000 Kč, dále že neoznámil valné hromadě záměr uzavřít dohodu o narovnání, čímž se dostal do kolize jeho individuální zájem se zájmem společnosti, a porušil tak pravidla § 54 a násl. zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „z. o. k.“), a že dohodu o narovnání antedatoval, když ji uzavřel (uznal podpis za vlastní) v době, kdy již nebyl oprávněn společnost zastupovat.
2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 9. 2020, č. j. 73 Cm 136/2019-169, vyloučil žalovaného jako společníka ze společnosti (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
3. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 24. 1. 2023, č. j. 6 Cmo 370/2020-278, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve výroku I. a III. tak, že žaloba na vyloučení žalovaného ze společnosti se zamítá [první výrok a)], ve výroku II. je potvrdil [první výrok b)] a rozhodl o nákladech řízení (druhý výrok).
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu, vyjma prvního výroku b), podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
5. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na dvou závěrech, podle kterých: 1) Žaloba není důvodná ve smyslu § 204 z. o. k., neboť žalovaný neporušil žádnou svoji povinnost společníka, protože „tzv. notifikační povinnost podle § 54 a násl. z. o. k. se na společníky nevztahovala, pročež k jejímu porušení žalovaným, coby společníkem dojít nemohlo“, a žalovaný uzavřením dohody neporušil ani povinnost loajality společníka podle § 212 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neboť není povinností společníka upřednostnit zájem společnosti před svým osobním zájmem tak, že „odpustí žalobkyni coby dlužnici svoji pohledávku“. 2) Právo žalobkyně na vyloučení společníka (žalovaného) ze společnosti je promlčeno.
6. První závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaný svým jednáním (uzavřením dohody) neporušil povinnosti společníka společnosti, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Z té se podává: 1) Práva a povinnosti společníka a práva a povinnosti jednatele společnosti s ručením omezeným nelze zaměňovat ani ztotožňovat, a to ani tehdy, pokud je společník zároveň jednatelem. Tato práva jsou právy vyplývajícími z dvojího, od sebe zcela odděleného postavení, a zákon je rovněž upravuje zcela odděleně a nezávisle (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 1997, sp. zn. 1 Odon 61/96, a ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 27 Cdo 3364/2020). 2) Společník společnosti s ručením omezeným je vůči své společnosti povinován nezbytnou loajalitou. Pouze z principu loajality však nelze dovozovat povinnost společníka přenechat společnosti ze svého majetku určitou věc, právo či jinou majetkovou hodnotu, byť by byly potřebné pro podnikání společnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1436/2014, a v něm odkazovanou judikaturu).
7. Pro poměry projednávané věci z citované judikatury plyne, že informační povinnost žalovaného jako jednatele společnosti podle § 54 z. o. k. nelze ztotožňovat s jeho povinnostmi jako společníka společnosti, neboť vzhledem k rozdílnému postavení jednatele a společníka je nutno jejich povinnosti striktně rozlišovat. Žalovaný proto nemohl jako společník porušit povinnost, jež zákon stanoví toliko jednateli. Pouze z principu loajality pak nelze dovozovat, že žalovaný jako společník byl ve smyslu § 212 odst. 1 o. z. bez dalšího povinen upřednostnit při jednání se společností její zájem před svým vlastním zájmem věřitele společnosti. Sluší se nadto dodat, že nesplní-li osoba zastupující společnost své povinnosti vyplývající z úpravy střetu zájmů, pak společnost zpravidla nebude jejím právním jednáním vůbec zavázána (srov. v podrobnostech rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1640/2022, uveřejněný pod číslem 54/2023 Sb. rozh. obč.).
8. Vzhledem ke skutečnosti, že se dovolatelce nepodařilo úspěšně zpochybnit první závěr odvolacího soudu [viz odst. 5. bod 1)], nezabýval se Nejvyšší soud dovolatelkou předestřenou otázkou „k jakému okamžiku lze přičítat právnické osobě vědomost o právních jednáních za společnost učiněných bývalým jednatelem, u něhož z důvodu střetu zájmů neběží promlčecí lhůta, příp. zda lze za tento okamžik považovat obecně okamžik vzniku funkce“.
9. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se totiž podává, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí, či naopak k vyhovění návrhu na zahájení řízení (resp. k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně), není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (viz za všechna rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1268/2011, či ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1286/2018).
10. Jelikož se dovolatelce nepodařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu, podle kterého žalovaný neporušil své povinnosti společníka, a tento závěr obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, nemůže mít věcný přezkum dovoláním zpochybněných závěrů o tom, zda se právo na vyloučení společníka ze společnosti promlčelo, vliv na výsledek řízení, a neprojeví se tudíž v poměrech
dovolatelky, ani kdyby byly dovolatelkou napadené závěry odvolacího soudu shledány nesprávnými (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4744/2018, ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1863/2020, ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2816/2020, ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 27 Cdo 80/2022, ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 27 Cdo 650/2022, nebo ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1950/2023).
11. A konečně dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. ani pro řešení „procesní otázky“, při jejímž řešení se podle dovolatelky měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu „svým nesprávným postupem“.
12. V souvislosti s ní totiž dovolatelka Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku procesního ani hmotného práva, na jejímž posouzení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady vymezené § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., a ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013), ale toliko poukazuje na (údajné) vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5.
2. 2004, sp. zn. 33 Odo 8/2004, ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 32 Odo 1292/2006, ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1702/2005, ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2050/2010, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1593/2009, ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 583/2009, a ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1276/2011). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.
s. ř.), avšak samy o sobě tyto vady nejsou způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a o. s. ř.).
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 7. 2024
JUDr. Filip Cileček předseda senátu