27 Cdo 1943/2023-421
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců JUDr. Lenky Broučkové a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci
žalobce JUDr. Michala Račoka, advokáta, se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108,
PSČ 272 01, identifikační číslo osoby 66228956, proti žalované Sportovní areál
Břve, s. r. o., se sídlem v Hostivicích, Hájecká 1290, PSČ 253 01,
identifikační číslo osoby 26158779, zastoupené JUDr. Ondřejem Vodákem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, PSČ 110 00, o zaplacení
122.452 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn.
13 C 280/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 14. 12. 2022, č. j. 21 Co 276/2022-391, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2022, č. j. 21 Co
276/2022-391, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
specifikovaným) příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II.). [2] Vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Dne 9. 3. 2015 uzavřely žalovaná zastoupená jednatelem Jiřím Šmídem
(dále též jen „J. Š.“) a UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s. (dále též jen „banka“), smlouvu o úvěru ve výši 20.000.000 Kč. 2) Dne 20. 3. 2015 podepsal J. Š. jako jednatel žalované žádost o
čerpání úvěru ve výši 20.000.000 Kč, spolu s žádostí byly bance zaslány
„faktury společností Stavitelství Kymla s. r. o., TT Real, a. s., GLORIOLA a. s., DORYLEA a. s. a CORBADA a. s.“
(dále též jen „faktury“), k jejichž uhrazení byl úvěr čerpán. 3) Dne 24. 3. 2015 banka převedla na účet žalované 20.000.000 Kč a „na
základě příkazu k úhradě zadaného K. S. (dále též jen ‚K. S.‘) prostřednictvím
internetového bankovnictví byly dne 25. 3. 2015 z účtu žalované zaslány
finanční prostředky za účelem úhrady faktur, přičemž v některých případech šlo
o nižší než fakturované částky“. 4) V březnu 2015 byl Ing. Karel Vávra (dále též jen „K. V.“) předsedou
představenstva společností GLORIOLA a. s. (dále též jen „společnost G.“),
CORBADA a. s. a WELLYEN a. s. a předsedou dozorčí rady společnosti TT Real, a. s., jejímž jediným akcionářem byla společnost WELLYEN a. s. Dále byl K. V. jediným společníkem a jediným jednatelem společnosti HV Systém s. r. o., která
byla i jedním ze společníků společnosti CONSULENZA s. r. o., jež je v
současnosti jediným akcionářem společnosti DORYLEA a. s. K. S. byla členkou
dozorčí rady společnosti TT Real, a. s. 5) Dne 11. 10. 2018 uzavřeli žalobce se žalovanou zastoupenou
společníkem J. Š. smlouvu o poskytování právních služeb (dále též jen
„smlouva“), v níž se žalobce zavázal poskytovat žalované právní služby
spočívající v zastupování před soudem ve sporu o náhradu újmy podle § 71 odst. 1 a 4 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o
obchodních korporacích) [dále též jen „z. o. k.“], ve výši 14.922.807,27 Kč s
příslušenstvím proti společnosti G. a K. V. 6) Společnickou žalobou ze dne 25. 3. 2019 podanou proti společnosti G. a K. V. u Krajského soudu v Praze se žalovaná zastoupená žalobcem domáhala
náhrady újmy ve výši 14.922.807,27 Kč s příslušenstvím. 7) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 6. 2021, č. j. 74 Cm
100/2019-230, společnickou žalobu zamítl, a to mimo jiné „z důvodu promlčení
žalovaného nároku“. 8) Žalobce vyúčtoval žalované na základě smlouvy o poskytování právních
služeb částku 122.452 Kč za 2 úkony právní služby. 9) Žalobce poskytoval rovněž právní služby P. V. (dále též jen „P. V.“),
jenž vedl vůči žalované spor od počátku roku 2018 o zaplacení pohledávky ve
výši 5.630.000 Kč s příslušenstvím, kterou nabyl dne 2. 1. 2018 od J. Š. podle
smlouvy o jejím postoupení; žalobce dále zastupoval J. Š. ve sporu proti
žalované o zaplacení soudního poplatku za společnickou žalobu, vedeném u
Okresního soudu Praha-západ
pod sp. zn. 3 C 441/2019 a ve sporu o vyloučení J. Š. jako společníka ze
společnosti, vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 73 Cm 136/2019. Oba
spory k datu 11. 10. 2018 ještě neprobíhaly.
[3] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně dospěl k závěru, že
J. Š. jako společník žalované byl oprávněn v souladu s § 157 odst. 1 a 3 písm. b) z. o. k., ve znění účinném do 31. 12. 2020, za žalovanou podat žalobu na
náhradu újmy dle § 71 z. o. k. a byl i oprávněn uzavřít smlouvu o poskytování
právních služeb, která je smlouvou příkazní podle § 2430 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“). [4] Podle soudu nelze podání společnické žaloby hodnotit jako zjevné
zneužití práva, které by ve smyslu § 8 o. z. nepožívalo právní ochrany. „Spory
probíhající mezi společníky, respektive mezi osobami s jednotlivými společníky
spřízněnými, nejsou okolnostmi nijak výjimečnými a k aplikaci § 8 o. z. samy o
sobě nepostačují“. [5] Společnická žaloba se jako zjevně nepodložená jakýmikoliv
relevantními důkazy nejeví, přičemž soud ani nemůže uzavřít, že by již ze
samotných tvrzení bylo zjevné, že žaloba nemůže být úspěšná, neboť v tomto
řízení „se ukázaly pravdivými některé skutečnosti tvrzené již ve společnické
žalobě, konkrétně jednak skutečnost, že pokyn k proplacení faktur nedal J. Š.,
ale K. S., … v řízení bylo rovněž prokázáno, že společnosti, jimž byly finanční
prostředky zaslány, jsou personálně propojeny se společností G., která je
druhým společníkem žalované.“ Soud proto „podání společnické žaloby, a tedy ani
související uzavření příkazní smlouvy za zjevné zneužití práva, které by
nepožívalo právní ochrany, nepokládá…, a ani skutečnost, že společnická žaloba
byla zamítnuta, protože tvrzený nárok je promlčen, závěru o zneužití práva
nesvědčí“. [6] Pro úplnost soud dodal, „že pro řešení otázky zjevného zneužití
práva není ani rozhodné, zda J. Š. postupoval nebo nepostupoval při výkonu své
funkce ve společnosti s péčí řádného hospodáře, neboť i kdyby tomu tak nebylo,
a on by při řádném výkonu své funkce mohl tvrzené škodě zabránit, nijak ho to
nezbavuje práva společnickou žalobu podat a nijak to ani nesnižuje šanci této
žaloby na úspěch“. [7] Soud se neztotožnil s argumentací žalované o tvrzeném střetu zájmů
žalobce jako advokáta a žalované jako jeho klientky [§ 437 o. z. a § 32 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], pro který
by měla být smlouva o poskytování právních služeb neplatná. Na tomto závěru pak
nemůže podle soudu nic změnit ani skutečnost, že žalobce zastupoval P. V. proti
žalované o zaplacení finanční částky, neboť následkem porušení povinnosti
žalobce stanovené v § 19 odst. 1 písm. a) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii,
není neplatnost smlouvy. [8] Soud uzavřel, že žaloba je důvodná, neboť žalobce má v souladu s
platně uzavřenou smlouvou nárok na odměnu v ní sjednanou, a to za poskytnuté 2
úkony právní služby, která činí celkem 122.452 Kč. [9] Krajský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným
rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). [10] Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu v této věci,
když první rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 16. 6. 2021, č. j.
13 C
280/2020-109, jímž bylo žalobě vyhověno, odvolací soud svým usnesením ze dne 3. 2. 2022, č. j. 21 Co 286/2021-145, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. [11] Odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně a
jeho právní posouzení věci za správné.
[12] Předně „přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že J. Š. byl
oprávněn jako tehdejší společník žalované podat za ni společnickou žalobu a
uzavřít i příkazní smlouvu s žalobcem stran zastupování žalované v řízení o
ní“.
[13] Podle odvolacího soudu „nelze přehlédnout ten fakt, že stejně jako
v trestním řízení není advokát spolupachatelem obžalovaného, jehož v trestní
věci zastupuje (byť to pochopitelně v obecné rovině může nastat), tak i v
civilním řízení nelze advokáta považovat za jakéhosi aktivního spojence
účastníka“.
[14] Posoudit podání společnické žaloby jako zjevné zneužití práva lze
podle odvolacího soudu jen v případech, kdy by pro toto podání neexistovaly
žádné racionální důvody, kdy by taková žaloba byla zcela zjevně nedůvodná,
případně nepodložená jakýmikoliv relevantními důkazy, a neměla by (objektivně
vzato) žádnou naději na úspěch.
[15] Taková situace ale v projednávané věci nenastala a odvolací soud ve
shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že „postup žalobce při podání předmětné
společnické žaloby v žádném případě nedosahuje intenzity zjevného zneužití
práva a mohlo by se toliko jednat o porušení stavovských předpisů,
vyplývajících např. ze zákona o advokacii, což ale nepřísluší soudu hodnotit“.
Odvolací soud se ztotožnil i se závěry soudu prvního stupně, „z nichž
jednoznačně vyplývá, že žalobce při koncipování společnické žaloby vycházel z
tvrzení, která mu poskytl J. Š. a která do této žaloby poté uvedl“.
[16] Odvolacímu soudu „se společnická žaloba zjevně nepodložená nejeví…,
soud prvního stupně správně zjistil personální propojení společností, kterým
byly finanční prostředky zaslány, s jedním z žalovaných v řízení o společnické
žalobě, a to se společností G. (druhým společníkem žalované), a že tyto
společnosti byly propojeny osobou K. V. (druhým žalovaným )…, a ani skutečnost
poukazovaná žalovanou, že v ní absentují tvrzení ohledně pasivní legitimace
žalovaných a splnění základních podmínek odpovědnosti vlivných osob za újmu
způsobenou společnosti, nemůže dokazovat, že žaloba nemůže být úspěšná…, neboť
pokud by žalobce nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti…, byl by zcela určitě
podle § 118a odst. 1 o. s. ř. vyzván k doplnění tvrzení“.
[17] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od závěrů přijatých v
rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 871/2002, ze dne
13. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5944/2016, ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo
2343/2020, ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3161/2021, a usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1767/2020. [18] Dovolatelka odkazuje zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
15. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2343/2020, ze kterého cituje, že nejen společník,
ale i jím vybraný advokát může převzetím zastoupení společnosti a jednotlivými
úkony právní služby poskytovanými při tomto zastoupení sledovat nikoli cíl
předpokládaný ustanovením § 157 z. o. k. (tj. náhradu újmy způsobené společnosti), nýbrž cíle jiné, sloužící k prosazení
zájmů jiných osob. [19] Závěr odvolacího soudu, podle něhož „stejně jako v trestním
řízení…, tak i v civilním řízení nelze advokáta považovat za jakéhosi aktivního
spojence účastníka“, je podle dovolatelky v rozporu s uvedeným závěrem
Nejvyššího soudu. Odvolací soud se „otázkou, jaký cíl žalobce sleduje“, jinak
nezabýval, když pouze konstatoval, že „žalobce vycházel z tvrzení, která mu
poskytl J. Š.“. [20] Správný není ani názor odvolacího soudu, že „zneužití práva je v
případě společnické žaloby něco zcela výjimečného a lze na něj usuzovat pouze v
případech, kdy bude na první pohled zcela jasné, že žaloba nemůže uspět“. [21] Podle dovolatelky žalobce jednal v přímém rozporu s jejími zájmy,
pokud podal žalobu, v níž absentují tvrzení ohledně pasivní věcné legitimace
žalovaných a splnění základních podmínek odpovědnosti vlivných osob za újmu
způsobenou společnosti, přičemž skutečnosti, které byly ve společnické žalobě
tvrzeny, a v tomto řízení je soudy měly za prokázané (tj. pokyn k proplacení
faktur nedal J. Š., ale K. S. a personální propojení společností s žalovanou
společností G.), nepotvrdily základní předpoklad úspěšnosti společnické žaloby. [22] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [23] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovolatelkou
otevřené otázky zneužití práva podat společnickou žalobu, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. [24] Podle § 157 odst. 1 z. o. k. je každý společník oprávněn domáhat se
za společnost náhrady újmy proti jednateli nebo splnění jeho případné
povinnosti plynoucí z dohody podle § 53 odst. 3 a v těchto řízeních společnost
zastupovat; to platí obdobně pro následný výkon rozhodnutí. [25] Podle § 157 odst. 3 z. o. k., ve znění účinném do 31. 12.
2020,
společnickou žalobu lze podat také
a) způsobí-li společnosti újmu člen dozorčí rady, byla-li zřízena,
b) způsobí-li společnosti újmu vlivná osoba,
c) pro uplatnění práva společníka domáhat se za společnost splnění
vkladové povinnosti proti společníkovi, který je v prodlení s jejím plněním,
nebo
d) pro uplatnění práva společnosti na vyloučení společníka ze
společnosti soudem pro neplnění vkladové povinnosti. [26] Podle § 6 odst. 1 o. z. každý má povinnost jednat v právním styku
poctivě. [27] Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. [28] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:
1) Společník, který jako zákonný zástupce společnosti s ručením omezeným
podal žalobu o náhradu škody ve smyslu § 131a zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), [společnickou žalobu], je oprávněn uzavřít s advokátem dohodu o
zastoupení společnosti pro řízení dle § 131a obch. zák. (a to včetně ujednání o
odměně za zastupování). 2) Nicméně i společník coby zákonný zástupce společnosti v řízení podle
§ 131a obch. zák., resp. při uzavírání související dohody o zastoupení, je
povinen jednat v zájmu společnosti. 3) Zneužije-li společník společnosti s ručením omezeným své právo podat
společnickou žalobu, resp. toto své právo vykonává v rozporu s dobrými mravy či
zásadami poctivého obchodního styku, není možné jeho právu na náhradu nákladů
zastoupení, jež za společnost vynaložil v řízení podle § 131a obch. zák.,
poskytnout právní ochranu. 4) Případný neúspěch společnosti v řízení podle § 182 odst. 2 obch. zák. bez dalšího ničeho nevypovídá o otázce zneužití práv akcionáře v tomto
ustanovení upravených. 5) Pro posouzení existence rozporu výkonu práva akcionáře s § 3 odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013,
či § 265 obch. zák. jsou rozhodující zejména okolnosti podání žaloby, jež zde
byly již v době zahájení řízení, např. to, zda akcionář podáním žaloby skutečně
sledoval cíle ustanovením § 182 odst. 2 obch. zák. předpokládané. Srovnej za všechna rozhodnutí např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
13. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5944/2016, a judikaturu v něm citovanou, ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 871/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016,
sp. zn. 29 Cdo 5069/2015, ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3284/2012, ze dne
26. 4. 2017, sp. zn. 29 Cdo 736/2016, jakož i ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 27
Cdo 1560/2018. [29] Právě uvedené závěry se prosadí i v režimu zákona o obchodních
korporacích účinného od 1. 1. 2014. [30] V usnesení ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1767/2020, Nejvyšší
soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého jsou společnické žaloby
nástrojem práva obchodních korporací, který je náchylný ke zneužití. To je dáno
skutečností, že se výsledek řízení přenáší do majetkových poměrů společníka
pouze nepřímo (poměrným zvýšením či snížením hodnoty jeho podílu) a riziko,
které společníkovi hrozí v případě ztráty sporu, je zpravidla relativně malé. [31] V rozsudku ze dne 15. 9. 2021, sp. zn.
27 Cdo 2343/2020, pak
Nejvyšší soud, vycházeje z citované judikatury, dovodil, že nejen společník,
ale i jím vybraný advokát může převzetím zastoupení společnosti a jednotlivými
úkony právní služby poskytovanými při tomto zastoupení sledovat nikoli cíl
předpokládaný ustanovením § 157 z. o. k. (tj. náhradu újmy způsobené společnosti), nýbrž cíle jiné, sloužící k prosazení
zájmů jiných osob. [32] V poměrech projednávané věci nelze přehlédnout, že jde o skutkově
shodnou situaci jako v případě řešeném v posledně uvedeném rozsudku Nejvyššího
soudu. I v tomto řízení dovolatelka od počátku namítá, že požadavek žalobce na
úhradu odměny za poskytnuté právní služby je zneužitím práva. Žalobce totiž
podle dovolatelky spolupracuje s J. Š. na vytváření nátlaku vůči ní a K. V. J. Š. se společnickou žalobou domáhal náhrady škody za období, kdy sám vykonával
funkci (jediného) jednatele a podepisoval za dovolatelku veškeré dokumenty,
jimiž mělo dojít ke vzniku škody na straně žalované, a veškeré tyto souvislosti
jsou žalobci od samého počátku známy. [33] Odvolací soud se touto námitkou nijak nezabýval a ani ji věcně
neposuzoval, a proto je jeho závěr, podle něhož „postup žalobce při podání
společnické žaloby nedosahuje intenzity zjevného zneužití práva”, přinejmenším
předčasný. [34] Jelikož řešení dovoláním otevřené otázky, na níž napadené
rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod byl podle § 241a odst. 1 o. s. ř. uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), a aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími
námitkami uvedenými v dovolání, rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta
první o. s. ř.). [35] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný
(§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). [36] V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech
řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 a § 226 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.