27 Cdo 1943/2023

27 Cdo 1943/2023-421

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Lenky Broučkové a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce JUDr. Michala Račoka, advokáta, se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, PSČ 272 01, identifikační číslo osoby 66228956, proti žalované Sportovní areál Břve, s. r. o., se sídlem v Hostivicích, Hájecká 1290, PSČ 253 01, identifikační číslo osoby 26158779, zastoupené JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, PSČ 110 00, o zaplacení 122.452 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 C 280/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2022, č. j. 21 Co 276/2022-391, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2022, č. j. 21 Co 276/2022-391, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

specifikovaným) příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). [2] Vyšel (mimo jiné) z toho, že:

1) Dne 9. 3. 2015 uzavřely žalovaná zastoupená jednatelem Jiřím Šmídem

(dále též jen „J. Š.“) a UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s. (dále též jen „banka“), smlouvu o úvěru ve výši 20.000.000 Kč. 2) Dne 20. 3. 2015 podepsal J. Š. jako jednatel žalované žádost o čerpání úvěru ve výši 20.000.000 Kč, spolu s žádostí byly bance zaslány „faktury společností Stavitelství Kymla s. r. o., TT Real, a. s., GLORIOLA a. s., DORYLEA a. s. a CORBADA a. s.“ (dále též jen „faktury“), k jejichž uhrazení byl úvěr čerpán. 3) Dne 24. 3. 2015 banka převedla na účet žalované 20.000.000 Kč a „na základě příkazu k úhradě zadaného K. S. (dále též jen ‚K. S.‘) prostřednictvím internetového bankovnictví byly dne 25. 3. 2015 z účtu žalované zaslány finanční prostředky za účelem úhrady faktur, přičemž v některých případech šlo o nižší než fakturované částky“. 4) V březnu 2015 byl Ing. Karel Vávra (dále též jen „K. V.“) předsedou představenstva společností GLORIOLA a. s. (dále též jen „společnost G.“),

CORBADA a. s. a WELLYEN a. s. a předsedou dozorčí rady společnosti TT Real, a. s., jejímž jediným akcionářem byla společnost WELLYEN a. s. Dále byl K. V. jediným společníkem a jediným jednatelem společnosti HV Systém s. r. o., která byla i jedním ze společníků společnosti CONSULENZA s. r. o., jež je v současnosti jediným akcionářem společnosti DORYLEA a. s. K. S. byla členkou dozorčí rady společnosti TT Real, a. s. 5) Dne 11. 10. 2018 uzavřeli žalobce se žalovanou zastoupenou společníkem J. Š. smlouvu o poskytování právních služeb (dále též jen „smlouva“), v níž se žalobce zavázal poskytovat žalované právní služby spočívající v zastupování před soudem ve sporu o náhradu újmy podle § 71 odst. 1 a 4 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) [dále též jen „z.

o. k.“], ve výši 14.922.807,27 Kč s příslušenstvím proti společnosti G. a K. V. 6) Společnickou žalobou ze dne 25. 3. 2019 podanou proti společnosti G. a K. V. u Krajského soudu v Praze se žalovaná zastoupená žalobcem domáhala náhrady újmy ve výši 14.922.807,27 Kč s příslušenstvím. 7) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 6. 2021, č. j. 74 Cm 100/2019-230, společnickou žalobu zamítl, a to mimo jiné „z důvodu promlčení žalovaného nároku“. 8) Žalobce vyúčtoval žalované na základě smlouvy o poskytování právních služeb částku 122.452 Kč za 2 úkony právní služby.

9) Žalobce poskytoval rovněž právní služby P. V. (dále též jen „P. V.“), jenž vedl vůči žalované spor od počátku roku 2018 o zaplacení pohledávky ve výši 5.630.000 Kč s příslušenstvím, kterou nabyl dne 2. 1. 2018 od J. Š. podle smlouvy o jejím postoupení; žalobce dále zastupoval J. Š. ve sporu proti žalované o zaplacení soudního poplatku za společnickou žalobu, vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 441/2019 a ve sporu o vyloučení J. Š. jako společníka ze společnosti, vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 73 Cm 136/2019.

Oba spory k datu 11. 10. 2018 ještě neprobíhaly.

[3] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně dospěl k závěru, že J. Š. jako společník žalované byl oprávněn v souladu s § 157 odst. 1 a 3 písm. b) z. o. k., ve znění účinném do 31. 12. 2020, za žalovanou podat žalobu na náhradu újmy dle § 71 z. o. k. a byl i oprávněn uzavřít smlouvu o poskytování právních služeb, která je smlouvou příkazní podle § 2430 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“).

[4] Podle soudu nelze podání společnické žaloby hodnotit jako zjevné zneužití práva, které by ve smyslu § 8 o. z. nepožívalo právní ochrany. „Spory probíhající mezi společníky, respektive mezi osobami s jednotlivými společníky spřízněnými, nejsou okolnostmi nijak výjimečnými a k aplikaci § 8 o. z. samy o sobě nepostačují“.

[5] Společnická žaloba se jako zjevně nepodložená jakýmikoliv relevantními důkazy nejeví, přičemž soud ani nemůže uzavřít, že by již ze samotných tvrzení bylo zjevné, že žaloba nemůže být úspěšná, neboť v tomto řízení „se ukázaly pravdivými některé skutečnosti tvrzené již ve společnické žalobě, konkrétně jednak skutečnost, že pokyn k proplacení faktur nedal J. Š., ale K. S., … v řízení bylo rovněž prokázáno, že společnosti, jimž byly finanční prostředky zaslány, jsou personálně propojeny se společností G., která je druhým společníkem žalované.“ Soud proto „podání společnické žaloby, a tedy ani související uzavření příkazní smlouvy za zjevné zneužití práva, které by nepožívalo právní ochrany, nepokládá…, a ani skutečnost, že společnická žaloba byla zamítnuta, protože tvrzený nárok je promlčen, závěru o zneužití práva nesvědčí“.

[6] Pro úplnost soud dodal, „že pro řešení otázky zjevného zneužití práva není ani rozhodné, zda J. Š. postupoval nebo nepostupoval při výkonu své funkce ve společnosti s péčí řádného hospodáře, neboť i kdyby tomu tak nebylo, a on by při řádném výkonu své funkce mohl tvrzené škodě zabránit, nijak ho to nezbavuje práva společnickou žalobu podat a nijak to ani nesnižuje šanci této žaloby na úspěch“.

[7] Soud se neztotožnil s argumentací žalované o tvrzeném střetu zájmů žalobce jako advokáta a žalované jako jeho klientky [§ 437 o. z. a § 32 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], pro který by měla být smlouva o poskytování právních služeb neplatná. Na tomto závěru pak nemůže podle soudu nic změnit ani skutečnost, že žalobce zastupoval P. V. proti žalované o zaplacení finanční částky, neboť následkem porušení povinnosti žalobce stanovené v § 19 odst. 1 písm. a) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, není neplatnost smlouvy.

[8] Soud uzavřel, že žaloba je důvodná, neboť žalobce má v souladu s platně uzavřenou smlouvou nárok na odměnu v ní sjednanou, a to za poskytnuté 2 úkony právní služby, která činí celkem 122.452 Kč.

[9] Krajský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

[10] Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, když první rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 16. 6. 2021, č. j.

13 C

280/2020-109, jímž bylo žalobě vyhověno, odvolací soud svým usnesením ze dne 3. 2. 2022, č. j. 21 Co 286/2021-145, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. [11] Odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně a

jeho právní posouzení věci za správné.

[12] Předně „přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že J. Š. byl oprávněn jako tehdejší společník žalované podat za ni společnickou žalobu a uzavřít i příkazní smlouvu s žalobcem stran zastupování žalované v řízení o ní“.

[13] Podle odvolacího soudu „nelze přehlédnout ten fakt, že stejně jako v trestním řízení není advokát spolupachatelem obžalovaného, jehož v trestní věci zastupuje (byť to pochopitelně v obecné rovině může nastat), tak i v civilním řízení nelze advokáta považovat za jakéhosi aktivního spojence účastníka“.

[14] Posoudit podání společnické žaloby jako zjevné zneužití práva lze podle odvolacího soudu jen v případech, kdy by pro toto podání neexistovaly žádné racionální důvody, kdy by taková žaloba byla zcela zjevně nedůvodná, případně nepodložená jakýmikoliv relevantními důkazy, a neměla by (objektivně vzato) žádnou naději na úspěch.

[15] Taková situace ale v projednávané věci nenastala a odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že „postup žalobce při podání předmětné společnické žaloby v žádném případě nedosahuje intenzity zjevného zneužití práva a mohlo by se toliko jednat o porušení stavovských předpisů, vyplývajících např. ze zákona o advokacii, což ale nepřísluší soudu hodnotit“. Odvolací soud se ztotožnil i se závěry soudu prvního stupně, „z nichž jednoznačně vyplývá, že žalobce při koncipování společnické žaloby vycházel z tvrzení, která mu poskytl J. Š. a která do této žaloby poté uvedl“.

[16] Odvolacímu soudu „se společnická žaloba zjevně nepodložená nejeví…, soud prvního stupně správně zjistil personální propojení společností, kterým byly finanční prostředky zaslány, s jedním z žalovaných v řízení o společnické žalobě, a to se společností G. (druhým společníkem žalované), a že tyto společnosti byly propojeny osobou K. V. (druhým žalovaným )…, a ani skutečnost poukazovaná žalovanou, že v ní absentují tvrzení ohledně pasivní legitimace žalovaných a splnění základních podmínek odpovědnosti vlivných osob za újmu způsobenou společnosti, nemůže dokazovat, že žaloba nemůže být úspěšná…, neboť pokud by žalobce nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti…, byl by zcela určitě podle § 118a odst. 1 o. s. ř. vyzván k doplnění tvrzení“.

[17] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od závěrů přijatých v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 871/2002, ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5944/2016, ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2343/2020, ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3161/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1767/2020.

[18] Dovolatelka odkazuje zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2343/2020, ze kterého cituje, že nejen společník, ale i jím vybraný advokát může převzetím zastoupení společnosti a jednotlivými úkony právní služby poskytovanými při tomto zastoupení sledovat nikoli cíl předpokládaný ustanovením § 157 z. o. k. (tj. náhradu újmy způsobené společnosti), nýbrž cíle jiné, sloužící k prosazení zájmů jiných osob.

[19] Závěr odvolacího soudu, podle něhož „stejně jako v trestním řízení…, tak i v civilním řízení nelze advokáta považovat za jakéhosi aktivního spojence účastníka“, je podle dovolatelky v rozporu s uvedeným závěrem Nejvyššího soudu. Odvolací soud se „otázkou, jaký cíl žalobce sleduje“, jinak nezabýval, když pouze konstatoval, že „žalobce vycházel z tvrzení, která mu poskytl J. Š.“.

[20] Správný není ani názor odvolacího soudu, že „zneužití práva je v případě společnické žaloby něco zcela výjimečného a lze na něj usuzovat pouze v případech, kdy bude na první pohled zcela jasné, že žaloba nemůže uspět“.

[21] Podle dovolatelky žalobce jednal v přímém rozporu s jejími zájmy, pokud podal žalobu, v níž absentují tvrzení ohledně pasivní věcné legitimace žalovaných a splnění základních podmínek odpovědnosti vlivných osob za újmu způsobenou společnosti, přičemž skutečnosti, které byly ve společnické žalobě tvrzeny, a v tomto řízení je soudy měly za prokázané (tj. pokyn k proplacení faktur nedal J. Š., ale K. S. a personální propojení společností s žalovanou společností G.), nepotvrdily základní předpoklad úspěšnosti společnické žaloby.

[22] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[23] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovolatelkou otevřené otázky zneužití práva podat společnickou žalobu, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

[24] Podle § 157 odst. 1 z. o. k. je každý společník oprávněn domáhat se za společnost náhrady újmy proti jednateli nebo splnění jeho případné povinnosti plynoucí z dohody podle § 53 odst. 3 a v těchto řízeních společnost zastupovat; to platí obdobně pro následný výkon rozhodnutí.

[25] Podle § 157 odst. 3 z. o. k., ve znění účinném do 31. 12.

2020, společnickou žalobu lze podat také a) způsobí-li společnosti újmu člen dozorčí rady, byla-li zřízena, b) způsobí-li společnosti újmu vlivná osoba, c) pro uplatnění práva společníka domáhat se za společnost splnění vkladové povinnosti proti společníkovi, který je v prodlení s jejím plněním, nebo d) pro uplatnění práva společnosti na vyloučení společníka ze společnosti soudem pro neplnění vkladové povinnosti.

[26] Podle § 6 odst. 1 o. z. každý má povinnost jednat v právním styku poctivě.

[27] Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

[28] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že: 1) Společník, který jako zákonný zástupce společnosti s ručením omezeným podal žalobu o náhradu škody ve smyslu § 131a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), [společnickou žalobu], je oprávněn uzavřít s advokátem dohodu o zastoupení společnosti pro řízení dle § 131a obch. zák. (a to včetně ujednání o odměně za zastupování). 2) Nicméně i společník coby zákonný zástupce společnosti v řízení podle § 131a obch. zák., resp. při uzavírání související dohody o zastoupení, je povinen jednat v zájmu společnosti.

3) Zneužije-li společník společnosti s ručením omezeným své právo podat společnickou žalobu, resp. toto své právo vykonává v rozporu s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku, není možné jeho právu na náhradu nákladů zastoupení, jež za společnost vynaložil v řízení podle § 131a obch. zák., poskytnout právní ochranu. 4) Případný neúspěch společnosti v řízení podle § 182 odst. 2 obch. zák. bez dalšího ničeho nevypovídá o otázce zneužití práv akcionáře v tomto ustanovení upravených. 5) Pro posouzení existence rozporu výkonu práva akcionáře s § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.

12. 2013, či § 265 obch. zák. jsou rozhodující zejména okolnosti podání žaloby, jež zde byly již v době zahájení řízení, např. to, zda akcionář podáním žaloby skutečně sledoval cíle ustanovením § 182 odst. 2 obch. zák. předpokládané. Srovnej za všechna rozhodnutí např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5944/2016, a judikaturu v něm citovanou, ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 871/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5069/2015, ze dne 27. 11.

2014, sp. zn. 29 Cdo 3284/2012, ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 29 Cdo 736/2016, jakož i ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1560/2018.

[29] Právě uvedené závěry se prosadí i v režimu zákona o obchodních korporacích účinného od 1. 1. 2014.

[30] V usnesení ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1767/2020, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého jsou společnické žaloby nástrojem práva obchodních korporací, který je náchylný ke zneužití. To je dáno skutečností, že se výsledek řízení přenáší do majetkových poměrů společníka pouze nepřímo (poměrným zvýšením či snížením hodnoty jeho podílu) a riziko, které společníkovi hrozí v případě ztráty sporu, je zpravidla relativně malé.

[31] V rozsudku ze dne 15. 9. 2021, sp. zn.

27 Cdo 2343/2020, pak

Nejvyšší soud, vycházeje z citované judikatury, dovodil, že nejen společník, ale i jím vybraný advokát může převzetím zastoupení společnosti a jednotlivými úkony právní služby poskytovanými při tomto zastoupení sledovat nikoli cíl předpokládaný ustanovením § 157 z. o. k. (tj. náhradu újmy způsobené společnosti), nýbrž cíle jiné, sloužící k prosazení zájmů jiných osob.

[32] V poměrech projednávané věci nelze přehlédnout, že jde o skutkově shodnou situaci jako v případě řešeném v posledně uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu. I v tomto řízení dovolatelka od počátku namítá, že požadavek žalobce na úhradu odměny za poskytnuté právní služby je zneužitím práva. Žalobce totiž podle dovolatelky spolupracuje s J. Š. na vytváření nátlaku vůči ní a K.

V. J. Š. se společnickou žalobou domáhal náhrady škody za období, kdy sám vykonával funkci (jediného) jednatele a podepisoval za dovolatelku veškeré dokumenty, jimiž mělo dojít ke vzniku škody na straně žalované, a veškeré tyto souvislosti jsou žalobci od samého počátku známy.

[33] Odvolací soud se touto námitkou nijak nezabýval a ani ji věcně neposuzoval, a proto je jeho závěr, podle něhož „postup žalobce při podání společnické žaloby nedosahuje intenzity zjevného zneužití práva”, přinejmenším předčasný.

[34] Jelikož řešení dovoláním otevřené otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod byl podle § 241a odst. 1 o. s. ř. uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), a aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími námitkami uvedenými v dovolání, rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

[35] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

[36] V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 a § 226 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.