27 Cdo 2343/2020-132
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
M. R., narozeného XY, se sídlem XY, PSČ 272 01, proti žalované S. a. B., se
sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Ondřejem Vodákem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, PSČ 110 00, o zaplacení
244.904 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3
C 142/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
18. 12. 2019, č. j. 26 Co 215/2019-98, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2019, č. j. 26 Co
215/2019-98, v prvním výroku v části, v níž byl potvrzen rozsudek Okresního
soudu Praha-západ ze dne 11. 9. 2019, č. j. 3 C 142/2019-67, v té části výroku
I., jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 122.452 Kč s 9,75% úrokem z
prodlení ročně od 1. 3. 2019 do zaplacení, a ve druhém výroku, jakož i rozsudek
Okresního soudu Praha-západ ze dne 11. 9. 2019, č. j. 3 C 142/2019-67, v části
výroku I., jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 122.452 Kč s 9,75% úrokem
z prodlení ročně od 1. 3. 2019 do zaplacení, a ve II. výroku, se ruší a věc se
v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá.
specifikovaným) příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II.). [2] Vyšel přitom (mimo jiné) z toho, že:
1) Podle výpisu z obchodního rejstříku žalované ze dne 2. 4. 2019 jsou
J. Š. (dále též jen „J. Š.“) a společnost G. (dále též jen „G.“) společníky
žalované. Jediným jednatelem žalované byl do 14. 4. 2015 J. Š. a od 14. 4. 2015
je jím K. V. (dále též jen „K. V.“). 2) Dne 9. 3. 2015 uzavřely žalovaná zastoupená jednatelem J. Š. a
UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., smlouvu o úvěru ve výši
20.000.000 Kč. 3) Dne 20. 3. 2015 podepsal J. Š. jako jednatel žalované žádost o
čerpání úvěru ve výši 20.000.000 Kč. 4) Dne 5. 1. 2018 žalobce jako zástupce P. V. oznámil žalované, že došlo
k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky dne 2. 1. 2018, na základě které
nabyl P. V. pohledávku J. Š. za žalovanou ve výši 5.630.000 Kč s
příslušenstvím, a vyzval žalovanou k úhradě této pohledávky. 5) Dne 11. 10. 2018 uzavřeli žalobce se žalovanou zastoupenou
společníkem J. Š. smlouvu o poskytování právních služeb, v níž se žalobce
zavázal poskytovat žalované právní služby spočívající v zastupování před soudem
ve sporu o náhradu újmy podle § 71 odst. 1 a 4 zákona č. 90/2012 Sb., o
obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) [dále
též jen „z. o. k.“], ve výši 14.922.807,27 Kč s příslušenstvím proti G. a K. V. 6) Společnickou žalobou ze dne 25. 3. 2019 podanou proti G. a K. V. u
Krajského soudu v Praze se žalovaná zastoupená žalobcem domáhá náhrady újmy ve
výši 14.922.807,27 Kč s příslušenstvím. 7) Žalobce vyúčtoval žalované na základě smlouvy o poskytování právních
služeb částku 244.904 Kč za 4 úkony právní služby. [3] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že žalobce a
žalovaná uzavřeli smlouvu o poskytování právních služeb. Žalobce provedl pro
žalovanou 4 úkony právní služby. Posuzované úkony právní služby jsou podle
soudu účelně vynaložené, neboť J. Š. byl jako společník žalované oprávněn podat
společnickou žalobu. Pro posouzení nároku žalobce na odměnu za vykonané právní
služby je bez právního významu, zda společnická žaloba bude úspěšná či
nikoliv. [4] Soud neshledal právně významnou námitku žalované o kolizi zájmů
žalobce a žalované spočívající v tom, že žalobce v jiném řízení zastupoval
třetí osobu domáhající se finančního plnění vůči žalované a že v tomto řízení
se domáhá na žalované zaplacení odměny za právní zastoupení. Případný střet
zájmů by podle soudu měla řešit advokátní komora, nikoli soud v tomto
řízení. [5] Krajský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným
rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že zamítl
žalobu co do částky 122.452 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím, ve
zbývající části I. výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok)
a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). [6] Odvolací soud po doplnění dokazování ve shodě se soudem prvního
stupně dospěl k závěru, podle něhož žalobce a žalovaná dne 11. 10.
2018 platně
uzavřeli smlouvu o poskytování právních služeb jako smlouvu příkazní podle §
2430 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“). J. Š. jako společník žalované byl oprávněn v souladu s § 157 odst. 1 a 3 písm. b) z. o. k., ve znění účinném do 31. 12. 2020, za žalovanou podat žalobu na
náhradu újmy dle § 71 z. o. k. a byl i oprávněn uzavřít smlouvu o poskytování
právních služeb, a to v souladu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 29 Cdo 736/2016. [7] Jako nedůvodnou shledal odvolací soud námitku žalované o zneužití
práva ve smyslu § 8 o. z. Uvedl, že „z obsahu společnické žaloby ze dne 25. 3. 2019 (který byl již sdělen k důkazu soudem I. stupně) vyplývá, že byla podána
za účelem vymožení náhrady újmy způsobené neodůvodněným čerpáním finančních
prostředků z úvěru, který jmenovaná obchodní společnost získala. Takto
prezentovaný žalobní skutek nelze považovat za zneužití práva ani ve vztahu k
žalované a ani ve vztahu k osobám, vůči kterým společnická žaloba směřuje. Skutečnost, zda tato žaloba bude shledána příslušným soudem jako věcně důvodná
či nikoliv, nemá pro posouzení, zda jejím podáním mělo dojít k zneužití práva
dle § 8 o. z., či nikoli, žádný právní význam.“
[8] Rovněž námitka žalované, že smlouva o poskytování právních služeb je
neplatným právním jednáním z důvodu existence střetu zájmů žalobce se zájmy
žalované, je podle odvolacího soudu nedůvodná. Za pravdu dal odvolací soud
žalované pouze v tom, že soud prvního stupně se nedůvodně odmítl touto námitkou
věcně zabývat na základě nesprávné úvahy, že tuto otázku je oprávněna řešit jen
profesní komora žalobce. [9] Jedná-li žalobce za žalovanou v řízení o společnické žalobě a domáhá-
li se jejím jménem plnění ve výši 14.922.807,27 Kč, jedná „prokazatelně“ v
jejím zájmu, nikoli k její újmě. Na tomto závěru nemůže podle odvolacího soudu
ničeho změnit ani skutečnost, že v jiném soudním řízení se žalobce domáhá vůči
žalované plnění ve prospěch třetí osoby. Vedení takového řízení samo o sobě
rozpor v zájmech neprokazuje. Pouhá domněnka rozporu není způsobilá rozpor
založit. Tyto závěry platí podle odvolacího soudu i ve vztahu mezi tímto
řízením a řízením o společnické žalobě. [10] Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v
otázce, „v jakém rozsahu prokázal žalobce svůj nárok na odměnu za zástupčí
činnost“. Žalobci podle odvolacího soudu nepřísluší odměna za účtovaný úkon
právní služby prezentovaný jako právní rozbor spolu s výzvou k plnění ze dne
12. 11. 2018 a dále za poradu s klientem uskutečněnou dne 23. 1. 2019 v délce
tří hodin. [11] Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) podala
žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (zásada neúplné
apelace, dvojinstančnosti řízení a předvídatelnosti práva), otázky hmotného
práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zda podání
společnické žaloby může být považováno za zneužití práva, které nepožívá právní
ochrany, a tudíž právní ochrany nepožívá ani jednání související), a otázek
hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (existence střetu zájmů zástupce a
zastoupeného a její důsledek spočívající v absolutní neplatnosti plné moci). [12] Zneužitím práva podat společnickou žalobu dochází podle dovolatelky
k jejímu poškození, neboť musí platit soudní poplatek a právní služby žalobce,
případně náhradu nákladů řízení. [13] Dovolatelka, citujíc § 8 o. z., namítá, že J. Š. se společnickou
žalobou domáhá náhrady škody „za období, kdy sám vykonával funkci jednatele (a
byl jednatelem jediným) a kdy podepisoval za dovolatelku veškeré dokumenty,
jimiž mělo dojít ke vzniku škody“. Dovolatelka si těžko dokáže představit
jasnější situaci, kdy se jedná o zjevné zneužití práva. Nepožívá-li zneužití
práva právní ochrany, neměly by požívat ochrany ani úkony bezprostředně
související, jako je právě požadavek na zaplacení odměny za právní služby. [14] Dovolatelka namítá, že žalobce „spolupracuje“ se společníkem J. Š. „na vytváření nátlaku vůči dovolatelce, jejímu jednateli a společníkovi“. Dovolatelka byla připravena tyto skutečnosti soudu prokázat, ale soud prvního
stupně měl za to, že se sporem nesouvisí, a odvolací soud argumentaci odmítl,
aniž by seznámil dovolatelku se svým právním názorem a dal jí prostor doplnit
tvrzení a důkazy. [15] Odkazujíc na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3272/2017, dovolatelka uvádí, že k závěru o existenci střetu zájmů
zástupce a zastoupeného ve smyslu § 32 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), nemusí být prokázáno
konkrétní jednání žalobce ve vlastním zájmu ke škodě žalované, nýbrž „postačuje
možnost navodit danou situaci, aniž by k ní muselo dojít“. [16] Došlo-li ke střetu zájmů, mělo to podle dovolatelky (v souladu se
závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1593/2014,
uveřejněného pod číslem 44/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4542/2010) za
následek „absolutní neplatnost (absolutní neúčinnost) plné moci pro procesní i
hmotněprávní úkony. Žalobce tedy nebyl oprávněn učinit za žalovanou předžalobní
výzvu, přebírat její právní zastoupení, jednat se společníkem jakožto zástupcem
žalované ani za ni podat žalobu.
Nemohl mu tedy ani vzniknout nárok na odměnu
za takto poskytnuté právní služby.“
[17] Dovolatelka rovněž namítá, že odvolací soud postupoval ryze
formalisticky v příkrém rozporu s (v dovolání citovanou) judikaturou Nejvyššího
a Ústavního soudu a k rozhodnutí mu postačily obecné závěry, že podání
společnické žaloby je v zájmu žalované, nikoli k její újmě, neboť se může
domoci plnění, aniž by zohlednil konkrétní okolnosti daného případu, které
dovolatelka opakovaně uváděla ve svých podáních i na jednáních konaných před
oběma soudy. [18] Dovolatelka má za to, že odvolací soud porušil zásadu neúplné
apelace, dvojinstančnosti řízení a předvídatelnosti práva, když doplnil v
odvolacím řízení dokazování, rozhodl částečně odlišně od soudu prvního stupně a
částečně shodně na základě jiného právního názoru, aniž by předtím o něm strany
poučil. Odvolací soud podle dovolatelky postupoval v rozporu se závěry rozsudků
Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2983/2007, ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, a ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1099/2007,
a nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. II. ÚS 523/02. [19] Rozhodnutí odvolacího soudu bylo podle dovolatelky pro obě strany
značně překvapivé. O tom, že nejsou dány podmínky pro neplatnost smlouvy o
poskytování právních služeb z důvodu střetu zájmů, neboť podání společnické
žaloby je v zájmu žalované, se měla dovolatelka dozvědět až z doručeného
rozsudku. Odvolací soud jí nedal prostor tvrdit a prokazovat další konkrétní
okolnosti a potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně z odlišných důvodů, jimiž
se soud prvního stupně nezabýval. [20] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [21] Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve
smyslu § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní
přípustnosti dovolání. [22] Je tomu tak proto, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten
účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli
nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, ze
dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003,
či důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo
327/2004, uveřejněného pod číslem 45/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). [23] Odvolací soud prvním výrokem napadeného rozhodnutí mimo jiné
částečně změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu co do
částky 122.452 Kč s příslušenstvím zamítl. Žalované přitom v důsledku tohoto
rozhodnutí nevznikla žádná újma. [24] Dovolání žalované je proto v rozsahu, ve kterém směřuje proti té
části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žaloba byla co do částky 122.452 Kč s
příslušenstvím zamítnuta, subjektivně nepřípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání
v této části odmítl jako podané někým, kdo k tomu nebyl oprávněn [§ 243c odst. 3, § 240 odst. 1 a § 218 písm. b) o. s. ř.]. [25] Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení
dovolatelkou otevřené otázky zneužití práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. [26] Podle § 157 odst. 1 z. o. k. je každý společník oprávněn domáhat se
za společnost náhrady újmy proti jednateli nebo splnění jeho případné
povinnosti plynoucí z dohody podle § 53 odst. 3 a v těchto řízeních společnost
zastupovat; to platí obdobně pro následný výkon rozhodnutí. [27] Podle § 157 odst. 3 z. o. k., ve znění účinném do 31. 12. 2020,
společnickou žalobu lze podat také,
a) způsobí-li společnosti újmu člen dozorčí rady, byla-li zřízena,
b) způsobí-li společnosti újmu vlivná osoba,
c) pro uplatnění práva společníka domáhat se za společnost splnění vkladové
povinnosti proti společníkovi, který je v prodlení s jejím plněním, nebo
d) pro uplatnění práva společnosti na vyloučení společníka ze společnosti
soudem pro neplnění vkladové povinnosti. [28] Podle § 6 odst. 1 o. z. každý má povinnost jednat v právním styku
poctivě. [29] Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. [30] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:
1) Společník, který jako zákonný zástupce společnosti s ručením omezeným
podal žalobu o náhradu škody ve smyslu § 131a zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), [společnickou žalobu], je oprávněn uzavřít s advokátem dohodu o
zastoupení společnosti pro řízení dle § 131a obch. zák. (a to včetně ujednání o
odměně za zastupování). 2) Nicméně i společník coby zákonný zástupce společnosti v řízení podle
§ 131a obch. zák., resp. při uzavírání související dohody o zastoupení, je
povinen jednat v zájmu společnosti. 3) Zneužije-li společník společnosti s ručením omezeným své právo podat
společnickou žalobu, resp. toto své právo vykonává v rozporu s dobrými mravy či
zásadami poctivého obchodního styku, není možné jeho právu na náhradu nákladů
zastoupení, jež za společnost vynaložil v řízení podle § 131a obch. zák.,
poskytnout právní ochranu. 4) Případný neúspěch společnosti v řízení podle § 182 odst. 2 obch. zák. bez dalšího ničeho nevypovídá o otázce zneužití práv akcionáře v tomto
ustanovení upravených. 5) Pro posouzení existence rozporu výkonu práva akcionáře s § 3 odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013,
či § 265 obch. zák. jsou rozhodující zejména okolnosti podání žaloby, jež zde
byly již v době zahájení řízení, např. to, zda akcionář podáním žaloby skutečně
sledoval cíle ustanovením § 182 odst. 2 obch. zák. předpokládané. Srovnej za všechna rozhodnutí např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5944/2016, a judikaturu v něm citovanou, ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 871/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016,
sp. zn. 29 Cdo 5069/2015, ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3284/2012, ze dne
26. 4. 2017, sp. zn.
29 Cdo 736/2016, jakož i ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 27
Cdo 1560/2018. [31] Právě uvedené závěry se prosadí i v režimu zákona o obchodních
korporacích účinného od 1. 1. 2014. [32] V usnesení ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1767/2020, Nejvyšší
soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého společnické žaloby jsou
nástrojem práva obchodních korporací, který je náchylný ke zneužití. To je dáno
skutečností, že se výsledek řízení přenáší do majetkových poměrů společníka
pouze nepřímo (poměrným zvýšením či snížením hodnoty jeho podílu) a riziko,
které společníkovi hrozí v případě ztráty sporu, je zpravidla relativně malé. [33] V poměrech projednávané věci lze v souladu s výše uvedenými
judikatorními závěry uzavřít, že společník J. Š. jako zákonný zástupce
dovolatelky byl oprávněn za dovolatelku podat společnickou žalobu a jménem
dovolatelky též uzavřít smlouvu o poskytování právních služeb se žalobcem. [34] Dovolatelka však již před soudem prvního stupně namítla, že
požadavek žalobce na úhradu odměny za poskytnuté právní služby je zneužitím
práva. Žalobce totiž podle dovolatelky spolupracuje s J. Š. na vytváření
nátlaku vůči ní a K. V., J. Š. se společnickou žalobou domáhá náhrady škody za
období, kdy sám vykonával funkci (jediného) jednatele a podepisoval za
dovolatelku „veškeré dokumenty, jimiž mělo dojít ke vzniku škody na straně
žalované“, a „veškeré tyto souvislosti“ jsou žalobci od samého počátku známy. Touto námitkou se soudy nižších stupňů měly zabývat a věcně ji posoudit, neboť
nejen společník, ale i jím vybraný advokát může převzetím zastoupení
společnosti a jednotlivými úkony právní služby poskytovanými při tomto
zastoupení sledovat nikoli cíl předpokládaný ustanovením § 157 z. o. k. (tj. náhradu újmy způsobené společnosti), nýbrž cíle jiné, sloužící k prosazení
zájmů jiných osob. [35] Neobstojí tak (alespoň prozatím) závěr odvolacího soudu, podle
něhož námitka zneužití práva podle § 8 o. z. není důvodná, neboť odvolací soud
při jejím posouzení vyšel (jen) z obsahu společnické žaloby ze dne 25. 3. 2019. [36] Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími námitkami
dovolatelky, rozsudek odvolacího soudu zrušil v rozsahu, v němž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně v I. výroku, a v závislém výroku o náhradě
nákladů řízení (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které Nejvyšší soud
zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, Nejvyšší soud proto v příslušném rozsahu zrušil i je a věc vrátil soudu
prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). [37] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný
(§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.). [38] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o náhradě nákladů řízení,
včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.