28 Cdo 3161/2021-173
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a
soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce: J. Š.,
narozený XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Michalem Račokem, advokátem se
sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, proti žalované: S. a. B., IČO: XY, se
sídlem v XY, zastoupené JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Washingtonova 1567/25, o zaplacení 746 141 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 3 C 441/2019, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. září 2021, č. j. 21 Co
167/2021-99, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. září 2021, č. j. 21 Co 167/2021-99,
se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Rozsudkem Okresního soudu Praha – západ (dále jen – „soud prvního stupně“) ze
dne 31. května 2021, č. j. 3 C 441/2019-81, byla zamítnuta žaloba, kterou se
žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 746 141
Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žalobci byla uložena povinnost nahradit
žalované náklady řízení (výrok II.). Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen – „odvolací soud“) ze dne 1. září
2021, č. j. 21 Co 167/2021-99, byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I
změněn tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 746 141
Kč s úrokem z prodlení z uvedené částky ve výši 10 % ročně od 3. července 2019
do zaplacení (výrok I). Dále odvolací soud uložil žalované povinnost zaplatit
žalobci na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 208 138 Kč (výrok II). Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně spočívajícího v
tom, že žalobce zaplatil v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 Cm 100/2019 soudní poplatek ve výši 746 141 Kč za návrh na zahájení řízení
podaný žalovanou zastoupenou jejím společníkem J. Š., a to na základě výzvy
soudu, která byla zaslána jmenovanému společníkovi žalované. Žalobce sám nemá k
žalované v současnosti žádný vztah, v minulosti byl jejím jednatelem, avšak
jeho funkce zanikla ke dni 29. června 2011. Oproti názoru soudu prvního stupně,
jenž uzavřel, že právo na vrácení bezdůvodného obohacení žalobci nevzniklo,
uhradil-li soudní poplatek za žalovanou při vědomí, že k tomuto plnění není
povinen, nelze podle odvolacího soudu ustanovení § 2997 odst. 1, věty druhé,
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále
též jen „o. z.“) vykládat tak, že by již samo vědomí plnitele o absenci jeho
povinnosti k úhradě cizího dluhu vylučovalo vznik nároku na vydání bezdůvodného
obohacení vůči osobě, za kterou plnil a které se zánikem dluhu dostalo
majetkového prospěchu. Podle odvolacího soudu by bylo nesprávné usuzovat, že
každý, kdo plní na cizí dluh, který nezajišťuje, aniž by si předem vymínil
postoupení pohledávky ve smyslu § 1936 odst. 2 o. z., nevyhnutelně jedná v
darovacím úmyslu. Taková intence plnitele by musela být tvrzena a prokázána,
což se však v předmětném případě nestalo. V tomto směru odvolací soud odkázal i
na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 208/2019,
publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2020. Vědomí
žalobce o absenci jeho povinnosti k úhradě cizího dluhu, spočívajícího v
zaplacení soudního poplatku, tedy nevylučuje vznik jeho nároku na vydání
bezdůvodného obohacení vůči osobě, za kterou plnil a jíž se tímto plněním
dostalo majetkového prospěchu (v daném případě vůči žalované). Žalovaná je
proto podle závěrů odvolacího soudu povinna vydat žalobci to, oč se obohatila,
neboť žalobce za ni plnil, co měla po právu plnit sama. Co se týče argumentace žalované, že podání společnické žaloby, o níž je vedeno
řízení před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 74 Cm 100/2019, představovalo
ve vztahu k ní zneužití práva ve smyslu § 8 o.
z., odvolací soud odkázal na
svůj rozsudek ze dne 18. 12. 2019, č. j. 26 Co 215/2019 – 98 (vydaný v řízení o
žalobě JUDr. Michala Račoka proti žalované o zaplacení právních služeb
poskytnutých žalované při zastupování právě v řízení o společnické žalobě), v
němž vysvětlil, že tato společnická žaloba byla podána za účelem náhrady újmy
způsobené neodůvodněným čerpáním finančních prostředků z úvěru a že takto
prezentovaný žalobní skutek nelze považovat za zneužití práva ani ve vztahu k
žalované (jakožto žalobkyni v uvedeném řízení), ani ve vztahu k osobám, vůči
kterým směřovala. Ve vztahu ke kompenzační námitce žalované dospěl odvolací soud k závěru, že
tato pohledávka je nejistá a neurčitá, a proto podle § 1987 odst. 2 o. z. není
způsobilá k započtení. Žalovaná tvrdila, že započítávanou pohledávku má vůči
žalobci z titulu nároku na náhradu škody ve výši 6 467 630,58 Kč, kteroužto
částku uhradila na základě později zrušeného rozhodčího nálezu vydaného
rozhodcem Mgr. Petrem Sýkorou dne 19. 12. 2018 ve věci P. V. proti žalované z
titulu plnění dohody o narovnání ze dne 30. 4. 2014. Na straně druhé žalovaná
tvrdila, že žalobce měl porušit péči řádného hospodáře jakožto její jednatel,
jímž byl ale toliko v době od 15. 10. 2005 do 29. 6. 2011 a poté vystupoval
jako tzv. faktický vedoucí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
spatřuje především v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu, a to z hlediska řešení otázky jak procesního práva, tak
i práva hmotného. Předně dovolatelka namítá, že odvolací soud rozhodl bez
nařízení jednání, aniž účastníky řízení seznámil se svým právním názorem,
odlišným od soudu prvního stupně, ohledně důvodnosti žaloby, zneužití práva ze
strany žalobce a ohledně nezpůsobilosti kompenzační námitky. Porušil tak zásady
neúplné apelace, dvojinstančnosti řízení, předvídatelnosti práva a zákazu
překvapivých rozhodnutí. Odvolací soud podle dovolatelky při tomto postupu
nezohlednil aktuální skutečnosti vztahující se k tvrzení o zneužití práva a v
této souvislosti poukázal toliko na závěry svého předchozího rozhodnutí, které
však bylo v mezidobí zrušeno Nejvyšším soudem (jeho rozsudkem ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2343/2020). Ve vztahu ke kompenzační námitce dovolatelka
odvolacímu soudu vytýká, že zcela ignoroval její rozsáhlou argumentaci
obsaženou v podání ze dne 24. 3. 2021 včetně odkazů na aktuální judikaturu a že
jí svým procesním postupem zabránil v přednesení argumentace další. Rovněž tak
posouzení právní otázky zneužití práva v souvislosti s podáním společnické
žaloby bylo podle dovolatelky odvolacím soudem provedeno v rozporu s
judikaturou dovolacího soudu, zejména s výše uvedeným rozsudkem sp. zn. 27 Cdo
2343/2020, v němž bylo dovozeno, že nejen společník, ale i jím vybraný advokát
může převzetím zastoupení společnosti a jednotlivými úkony právní služby
poskytovanými při tomto zastoupení sledovat nikoli cíl spočívající v získání
náhrady újmy způsobené společnosti, nýbrž cíle jiné, sloužící k prosazení zájmů
jiných osob. Zneužití práva by dle názoru dovolatelky mělo být zohledněno i při
posuzování nároku na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu úhrady soudního
poplatku, jestliže soudní poplatek byl uhrazen otcem společníka (osobou
blízkou), který se zneužití práva dopouští. K tomu dodává, že společnická
žaloba byla dne 23. 6. 2021 zamítnuta z důvodu promlčení, neboť bylo prokázáno,
že společník p. Š. od počátku o veškerých okolnostech věděl a sám prováděl
jednání, která následně zpochybňoval. Dovolatelka rovněž setrvává na svém
postoji, že jí uplatněná pohledávka k započtení není nejistá ani neurčitá a
měla být v řízení projednána. Konečně ve vztahu k otázce výluky z bezdůvodného
obohacení ve smyslu § 2997 odst. 1 věty druhé o. z. má dovolatelka za to, že
odvolací soud postupoval ryze formalisticky, přičemž buď nesprávně aplikoval
závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 208/2019, nebo by
měl dovolací soud tyto závěry přehodnotit (posoudit jinak), neboť dovolatelka
nesouhlasí s výkladem, že jakákoliv třetí osoba může zaplatit za jinou osobu
soudní poplatek, a že jí tím vznikne právo na vydání bezdůvodného obohacení.
Účastník řízení má právo disponovat s řízením, a měl by tak mít také možnost se
rozhodnout, zda zaplatí soudní poplatek či nikoliv; účastník řízení by byl
jinak (mimo jiné) zbaven možnosti požádat o osvobození od soudních poplatků. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že tvrzení žalované, že veškeré
dokumenty, jimiž mělo dojít ke vzniku škody na straně žalované, podepisoval za
žalovanou její společník a jednatel J. Š., není pravdivé. Stěžejní dokumenty
(příkazy k úhradě) podepisoval K. V. (žalovaný v řízení o společnické žalobě)
nebo jiná jím pověřená osoba. Společnická žaloba sice byla zamítnuta, stalo se
tak ale proto, že pohledávka žalované na náhradu škody byla promlčena. Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal podle zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část
první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a to ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal Nejvyšší soud
dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího
soudu závisí na vyřešení otázky, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, dospěl-li k závěru, že podání
tzv. společnické žaloby (actio pro socio) nemohlo představovat zneužití práva
ve smyslu § 8 o. z. Bylo-li dovolání shledáno přípustným, zabýval se dovolací soud tím, zda
dosavadní řízení není postiženo zmatečnostmi (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/,
b/ a odst. 3 o. s. ř.) či jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí o věci (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). V tomto směru bylo třeba posoudit zejména námitky dovolatelky vytýkající
odvolacímu soudu překvapivost jeho rozhodnutí. Nejvyšší soud konstantně
dovozuje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, také tehdy, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé
rozhodnutí. Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které
nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího
soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu
např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval
skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivé není
rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním
právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011, ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo
3504/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo
2649/2018).
Jinými slovy vyjádřeno, za překvapivé (nepředvídatelné) lze
považovat pouze takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení
originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník
řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, či ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, cit. výše, či ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010).
Pod prizmatem těchto závěrů není možné hodnotit jako překvapivé odlišné právní
posouzení odvolacího soudu stran výkladu § 2997 odst. 1, věty druhé o. z.,
neboť v tomto ohledu se jednalo toliko o jiné právní zhodnocení skutkového
stavu zjištěného již soudem prvního stupně, který v odvolacím řízení nedoznal
změny, přičemž interpretace tohoto ustanovení byla provedena soudem prvního
stupně a proti jeho závěrům brojil žalobce svými odvolacími námitkami. Rovněž
tak není v poměru k žalované možno hodnotit jako nepředvídatelné odvolacím
soudem provedené posouzení jednání žalobce, v němž žalovaná spatřovala prvky
zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., neboť tuto otázku sice soud prvního stupně
po skutkové ani právní stránce nehodnotil, avšak do předmětného řízení tuto
otázku vnesla sama žalovaná již ve svém vyjádření k žalobě ze dne 22. 1. 2020
(viz zejména jeho bod IV.). Jako na nepředvídatelné či překvapivé nelze
pohlížet ani na závěry odvolacího soudu spočívající v tom, že pohledávka
uplatněná žalovanou vůči pohledávce žalobce je nejistá a neurčitá, a proto z
pohledu § 1987 odst. 2 o. z. nezpůsobilá k započtení. Nelze přehlédnout, že
nejistotu započtené pohledávky namítl žalobce již před soudem prvního stupně ve
svém podání ze dne 15. 2. 2021, pročež (shodné) právní posouzení této otázky
odvolacím soudem nemohlo být pro žalovanou nečekané.
Jelikož v dovolatelkou namítaném postupu odvolacího soudu nebyla shledána vada
řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a žádné
takové vady nebyly zjištěny ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud
otázkou, pro kterou bylo dovolání shledáno přípustným.
Dovolací soud především nespatřuje v argumentaci dovolatelky žádné pádné
důvody, pro které by se měl odchýlit od své dosavadní rozhodovací praxe, v níž
stran interpretace § 2997 odst. 1, věty druhé, o. z. dovodil, že toto
ustanovení nelze vykládat tak, že by již samo vědomí plnitele o absenci jeho
povinnosti k úhradě cizího dluhu vylučovalo vznik nároku na vydání bezdůvodného
obohacení vůči osobě, za niž plnil a jíž se zánikem dluhu dostalo majetkového
prospěchu, a že by bylo nesprávné usuzovat, že každý, kdo plnil na cizí dluh,
který nezajišťuje, aniž by si předem vymínil postoupení pohledávky ve smyslu §
1936 odst. 2 o. z., nevyhnutelně jedná v darovacím úmyslu (rozsudek ze dne 3.
5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 208/2019, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 21/2020). Jestliže odvolací soud vycházel z toho, že v daném
případě nastala naprosto stejná skutková situace a s odkazem na uvedené
rozhodnutí dovodil, že není dána výluka z práva na vydání bezdůvodného
obohacení, nelze jeho rozhodnutí v tomto směru považovat za jakkoliv
nekorektní, příčící se judikatuře dovolacího soudu.
Naproti tomu posouzení odvolacího soudu stran námitky žalované spočívající v
tom, že podáním společnické žaloby mělo dojít ke zneužití práva ve smyslu § 8
o. z., považuje dovolací soud za neúplné, a tedy prozatím za předčasné.
Již v rozsudku ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 871/2002, Nejvyšší soud
uzavřel, že je sice povinností společnosti uhradit soudní poplatek za žalobu
podanou jedním ze společníků podle § 131a zákona č. 549/1991 Sb., obchodního
zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), výslovně však
také připustil, že podáním takové žaloby může společník svého práva zneužívat.
Tuto myšlenku Nejvyšší soud potvrdil i v rozsudku ze dne 13. 9. 2017, sp. zn.
29 Cdo 5944/2016, v němž uvedl, že zneužije-li společník společnosti s ručením
omezeným své právo podat společnickou žalobu, resp. toto své právo vykonává v
rozporu s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku, není možné jeho
právu na náhradu nákladů zastoupení, jež za společnost vynaložil v řízení podle
§ 131a obch. zák., poskytnout právní ochranu.
V usnesení ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1767/2020 Nejvyšší soud v této
souvislosti dále upozornil, že společnické žaloby jsou nástrojem práva
obchodních korporací, který je náchylný ke zneužití. To je dáno skutečností, že
se výsledek řízení přenáší do majetkových poměrů společníka pouze nepřímo
(poměrným zvýšením či snížením hodnoty jeho podílu) a riziko, které
společníkovi hrozí v případě ztráty sporu, je zpravidla relativně malé.
Konečně pak v rozsudku ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2343/2020 (jímž byl,
budiž zopakováno, zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2019,
č. j. 26 Co 215/2019-98, z jehož závěrů odvolací soud i v právě souzeném
případě ve vztahu k posouzení otázky zneužití práva vycházel) se Nejvyšší soud
znovu ztotožnil s výše uvedenými závěry své dosavadní rozhodovací praxe a
zdůraznil, že i společník coby zákonný zástupce společnosti v řízení podle §
131a obch. zák. je povinen jednat v zájmu společnosti. Dále uvedl, že zneužije-
li společník společnosti s ručením omezeným své právo podat společnickou
žalobu, resp. toto právo vykonává v rozporu s dobrými mravy či zásadami
poctivého obchodního styku, není možné jeho právu na náhradu nákladů
zastoupení, jež za společnost vynaložil v řízení podle § 131a obch. zák.,
poskytnout právní ochranu. V tomto konkrétním případě pak Nejvyšší soud rovněž
dovodil, že nejen společník, ale i jím vybraný advokát může převzetím
zastoupení společnosti a jednotlivými úkony právní služby poskytovanými při
tomto zastoupení sledovat nikoli cíl předpokládaný ustanovením § 157 zákona č.
90/2012 Sb., o obchodních korporacích a družstvech (dále též jen „z. o. k.“).
Vycházeje z těchto právních konkluzí dospěl dovolací soud v předmětném
dovolacím řízení k závěru, že je-li podáním žaloby podle § 157 z. o. k.
sledován jiný cíl, než který uvedené ustanovení předpokládá, a je-li tedy možno
takové jednání považovat za zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., pak je třeba
rovněž připustit, že i osoba odlišná od společníka podávajícího žalobu (kterou
je navíc v souzeném případě možno označit za osobu společníkovi blízkou) může
zaplacením soudního poplatku za podání této žaloby sledovat jiné cíle než ty,
které jsou předpokládány v § 157 z. o. k., tedy cíle sloužící k prosazení zájmů
jiných osob. V takovém případě nelze uplatněnému právu na vydání bezdůvodného
obohacení vzniknuvšímu zaplacením soudního poplatku za společnost přiznat
právní ochranu, případně je třeba uvažovat, zda ke vzniku bezdůvodného
obohacení na straně společnosti vůbec došlo.
V daném případě nelze přehlédnout ani skutkově shodnou situaci jako v případě
řešeném Nejvyšším soudem ve výše citovaném rozsudku sp. zn. 27 Cdo 2343/2020. I
v předmětném řízení žalovaná namítala již před soudem prvního stupně zneužití
práva ze strany žalobce, který měl ve spolupráci se společníkem žalované (svým
synem) zaplacením soudního poplatku (jehož finančního ekvivalentu se nyní
domáhá) činit na žalovanou a jejího současného jednatele nátlak, přičemž se
takto uvedený společník domáhá náhrady škody za období, kdy sám vykonával (jako
jediný) funkci jednatele žalované a podepisoval za žalovanou všechny dokumenty,
jimiž mělo dojít ke vzniku škody na straně žalované. Odvolací soud se však
tímto tvrzením zevrubně nezabýval a pouze odkázal na své závěry učiněné v jiném
řízení, v němž navíc (podle závěrů Nejvyššího soudu obsažených v rozhodnutí sp.
zn. 27 Cdo 2343/2020) vycházel toliko z obsahu společnické žaloby ze dne 25. 3.
2019.
Uzavřel-li tedy odvolací soud, vycházeje toliko z obsahu společnické žaloby ze
dne 25. 3. 2019, že jejím podáním nemohlo dojít ke zneužití práva, a dovodil-li
proto, že již z tohoto důvodu není možné odepřít ochranu právu uplatněnému
žalobcem na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícímu v zaplacení soudního
poplatku za podání takové žaloby, je jím zaujaté hodnocení žaloby jako důvodné
přinejmenším předčasné. Proto dovoláním napadený rozsudek prozatím neobstojí.
Nad rámec odůvodnění je však třeba zdůraznit, že samotný neúspěch společnické
žaloby bez dalšího nevypovídá nic o tom, zda ze strany společníka došlo ke
zneužití práva.
Nejvyšší soud shledávaje dovolání opodstatněným (v situaci, kdy nejsou dány
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí
nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu) rozsudek odvolacího soudu bez jednání
(§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2, věty první, o. s. ř.). S ohledem na výše
uvedené důvody vedoucí ke kasaci rozsudku odvolacího soudu, pro které se
odvolací soud bude muset znovu zabývat především existencí nároku žalobce,
nebylo třeba (pro předčasnost), aby se Nejvyšší soud vyjadřoval k problematice
započitatelnosti pohledávky uplatněné žalovanou.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v
dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů
tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 1. 2022
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu