27 Cdo 2064/2023-149
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců
JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci navrhovatele
Stanislava Cimburka, bytem v Příbrami, Severní 231, PSČ 261 01, zastoupeného
JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, PSČ 120
00, za účasti SVZ Centrum s. r. o., se sídlem v Příbrami, Aloise Jiráska 264,
PSČ 261 01, identifikační číslo osoby 26092212, zastoupené JUDr. Antonínem
Janákem, advokátem, se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142/0, PSČ 261
01, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 80 Cm 12/2018, o dovolání navrhovatele proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2023, č. j. 7 Cmo 42/2022-114, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Navrhovatel je povinen zaplatit společnosti SVZ Centrum s. r. o. na
náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč, a to do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
12/2018-67, návrh zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
II.). Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 7. 2021, č. j. 7 Cmo
204/2019-94, k odvolání navrhovatele usnesení Městského soudu v Praze zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. [3] Městský soud v Praze následně usnesením ze dne 3. 1. 2022, č. j. 80
Cm 12/2018-100, návrh opětovně zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok II.). [4] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1/ Společnost předala zásilku obsahující pozvánku na valnou hromadu
konanou dne 14. 7. 2017 k poštovní přepravě na adresu navrhovatele uvedenou v
seznamu společníků dne 8. 6. 2017. 2/ Při doručování zásilky nebyl navrhovatel zastižen, a proto byla
zásilka do dne 29. 6. 2017 uložena u provozovatele poštovních služeb, přičemž
si ji navrhovatel ani do tohoto dne nevyzvedl. 3/ Dne 1. 7. 2017 byla zásilka vrácena zpět odesílateli (společnosti). 4/ Dne 14. 7. 2017 se konala valná hromada společnosti. [5] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že návrh na
vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady podal navrhovatel opožděně, po
marném uplynutí subjektivní tříměsíční lhůty určené ustanoveními § 191 zákona
č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních
korporacích; dále též jen „z. o. k.“), a § 259 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“). Skutečnost,že si navrhovatel
nepřevzal zásilku obsahující pozvánku na valnou hromadu,přestože se dostala do
jeho dispoziční sféry, je třeba přičítat pouze k jeho tíži. Vzhledem k tomu, že
valná hromada byla svolána řádně a včas, mohl se navrhovatel dozvědět o
přijatých usneseních již v den jejího konání (tedy 14. 7. 2017), a proto i v
tento den započala navrhovateli běžet tříměsíční subjektivní lhůta pro podání
návrhu, jež uplynula 15. 10. 2017. [6] Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání
navrhovatele rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). [7] Odvolací soud doplnil dokazování a vyšel dále z toho, že:
1/ Dne 8. 6. 2017 podala společnost k poštovní přepravě doporučenou
zásilku, adresovanou navrhovateli. 2/ Dne 9. 6. 2017 byla zásilka navrhovateli doručována na udané adrese. Navrhovatel nebyl zastižen, a proto mu téhož dne bylo oznámeno uložení zásilky
u provozovatele poštovních služeb s tím, že úložní doba končí 26. 6. 2017. 3/ Dne 27. 6. 2017 byla zásilka odeslána zpět společnosti, protože si ji
navrhovatel ve stanovené odběrní lhůtě nevyzvedl. 4/ Dne 29. 6. 2017 byla zásilka opětovně doručována navrhovateli,přičemž
ani v tomto případě nebyl navrhovatel zastižen, a téhož dne mu bylo
provozovatelem poštovních služeb oznámeno uložení zásilky. 5/ Dne 1. 7. 2017 byla zásilka vrácena zpět společnosti. 6/ Obsahem zásilky byla pozvánka na valnou hromadu společnosti konanou
dne 14. 7. 2017, obsahující i pořad jednání a návrhy usnesení.
[8] Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že
navrhovatel podal návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady až po
marném uplynutí tříměsíční subjektivní lhůty, jež započala běžet v den, kdy
proběhlo jednání valné hromady. Dle odvolacího soudu platí, „že navrhovatel,
který se valné hromady neúčastnil, se o přijetí napadených usnesení mohl
dozvědět v den konání valné hromady, a proto je pro začátek běhu subjektivní
tříměsíční lhůty ve smyslu § 259 o. z. rozhodný den jednání valné hromady.“
II. Dovolání a vyjádření k němu
[9] Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jež má
za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení
(v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu dosud neřešené) otázky, zda ode dne
možnosti seznámit se s obsahem zásilky obsahující pozvánku na valnou hromadu
počala dovolateli běžet i lhůta pro podání návrhu na vyslovení neplatnosti
usnesení valné hromady.
[10] Odvolací soud tuto otázku vyřešil podle dovolatele nesprávně.I
pokud by dovolatel připustil, že valná hromada byla svolána řádně, nelze dospět
k závěru, že na této valné hromadě byla přijata usnesení avizovaná v pozvánce.
Lze nalézt celou řadu důvodů, pro které se tak nemuselo stát. Dovolatel
zdůrazňuje, že roční objektivní lhůtu pro podání návrhu zachoval.
[11] Současně dovolatel zpochybňuje správnost skutkového závěru soudů
nižších stupňů, podle něhož zásilka, jež mu byla doručována, obsahovala
pozvánku na valnou hromadu, maje za to, že tento závěr z provedených důkazů
nevyplývá.
[12] Důkaz výslechem jednatele společnosti pak byl podle dovolatele
proveden v rozporu s § 131 o. s. ř., neboť otevření zalepené obálky na valné
hromadě byly přítomny také jiné osoby, a proto dokazovanou skutečnost bylo
možné prokázat i jinak.
[13] Konečně dovolatel namítá, že napadená usnesení nebyla přijata
většinou hlasů předvídanou společenskou smlouvou.
[14] Společnost považuje usnesení odvolacího soudu za správné,
ztotožňujese s jeho závěry a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
III. Přípustnost dovolání
[15] Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, splňující podmínku
podle § 241 odst. 1 o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
[16] Předně Nejvyšší soud podotýká, že při posuzování přípustnosti (a
následně důvodnosti) dovolání nemohl přihlížet k podání dovolatele, doručenému
dne 2. 6. 2023, tedy až po uplynutí lhůty k podání dovolání. Je tomu tak proto,
že změna či doplnění dovolacích důvodů (a to i formou doplnění nové argumentace
v mezích téhož dovolacího důvodu) je podle § 242 odst. 4 věty první o. s. ř.
možná jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (srovnej např. důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 601/2008, uveřejněného pod
číslem 148/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 27 Cdo 485/2023).
[17] Námitky dovolatele proti skutkovému závěru odvolacího soudu(podle
něhož zásilka doručovaná dovolateli obsahovala pozvánku na zasedání valné
hromady společnosti) nečiní dovolání přípustným již proto, že jimi dovolatel
nepřípustně brojí proti skutkovým zjištěním, aniž (s jedinou výjimkou – viz
níže) otevírá jakoukoliv otázku procesního práva, na jejímž posouzení napadené
rozhodnutí spočívá a k níž by dovolatel vymezil některý z předpokladů
přípustnosti upravených v § 237 o. s. ř. Jediným přípustným dovolacím důvodem
je nesprávné právní posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). [18] Lze dodat, že popsaný skutkový závěr odvolací soud (jakož i soud
prvního stupně) přijal v souladu s pravidly hodnocení důkazů určenými
ustanovením § 132 o. s. ř. (za všechna rozhodnutí srov. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1751/97, a ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2286/2010). Jestliže soud respektoval pravidla hodnocení důkazů,
nepřísluší Nejvyššímu soudu posuzovat správnost skutkových závěrů. Samo
hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, totiž nelze,
s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů, dovoláním napadnout (srov. za
všechna rozhodnutí např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009,
uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, a ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009, či – mutatis mutandis – nález Ústavního soudu
ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). [19] Dovolání nečiní přípustným ani otázka výkladu a aplikace § 131 o. s. ř. Dovolatel totiž přehlíží, že řízení o návrhu na vyslovení neplatnosti
usnesení valné hromady je řízením ve statusových věcech právnických osob; jde o
řízení upravené primárně zákonem o zvláštních řízeních soudních [§ 90 odst. 1
zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále též jen „z. ř. s.“), a např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2021,sp. zn. 27 Cdo
3451/2020, nebo ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3307/2016, uveřejněné pod
číslem 87/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek], včetně ustanovení § 22
z. ř. s., dle kterého je výslech účastníků možné nařídit vždy, je-li ho ke
zjištění skutkového stavu třeba. Ustanovení § 131 odst. 1 o. s. ř. se tudíž
nepoužije. [20] Přípustným pak dovolání nečiní ani otázka většiny hlasů, potřebné
pro přijetí napadených usnesení valné hromady, neboť na jejím posouzení
rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (§ 237 o. s. ř.). Odvolací soud potvrdil
rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu dovolatele proto, že byl
podán po marném uplynutí lhůty určené ustanovením § 259 o. z., aniž se
(správně) zabýval vytýkanými vadami napadených usnesení valné hromady
společnosti. [21] Dovolání je však přípustné pro zodpovězení (v rozhodovací činnosti
dovolacího soudu dosud neřešené) otázky počátku běhu tříměsíční prekluzivní
lhůty určené ustanoveními § 191 odst. 1 věty první z. o. k. a § 259 o. z. v
případě, že se společník jednání valné hromady neúčastní, ačkoliv mu byla
doručena řádně a včas pozvánka na toto jednání. IV. Důvodnost dovolání
[22] Nejvyšší soud předesílá, že s ohledem na to, že napadená usnesení
valné hromady byla přijata na jednání valné hromady svolaném před 1. 1. 2021,
věc posoudil podle zákona o obchodních korporacích ve znění účinném do 31. 12. 2020. [23] Podle § 191 odst. 1 z. o. k.
každý společník, jednatel, člen
dozorčí rady, je-li zřízena, nebo likvidátor se může v mezích tohoto ustanovení
dovolávat neplatnosti usnesení valné hromady podle ustanovení občanského
zákoníku o neplatnosti usnesení členské schůze spolku pro rozpor s právními
předpisy nebo společenskou smlouvou. Bylo-li rozhodnuto mimo valnou hromadu
nebo bylo-li rozhodnutí valné hromady přijato dodatečně, právo podat návrh
zanikne uplynutím 3 měsíců ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl nebo mohl
dozvědět o přijetí rozhodnutí podle § 174 odst. 3 nebo § 177, nejdéle však
uplynutím 1 roku od přijetí tohoto rozhodnutí. Totéž platí, rozhodl-li v
působnosti valné hromady jediný společník. [24] Podle § 259 o. z. právo dovolat se neplatnosti rozhodnutí zaniká do
tří měsíců ode dne, kdy se navrhovatel o rozhodnutí dozvěděl nebo mohl
dozvědět, nejpozději však do jednoho roku od přijetí rozhodnutí. [25] Podle § 192 odst. 1 z. o. k. nebylo-li právo podle § 191 uplatněno
v zákonné lhůtě, případně nebylo-li návrhu na vyslovení neplatnosti vyhověno,
nelze platnost usnesení valné hromady již přezkoumávat, ledaže jiný právní
předpis stanoví jinak. [26] Podle § 184 odst. 1 a 2 z. o. k. termín konání valné hromady a její
pořad se společníkům oznámí písemně nejméně 15 dnů přede dnem jejího konání,
neurčí-li společenská smlouva jinak; součástí pozvánky je i návrh usnesení
valné hromady. Pozvánka se zašle na adresu společníka uvedenou v seznamu
společníků, ledaže společenská smlouva určí jinak. [27] Právní úprava předpokladů, za nichž soud může (konstitutivně)
vyslovit neplatnost usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným,
vychází (mimo jiné) z principu proporcionality a principu minimalizace zásahů
státu do vnitřních poměrů soukromoprávních korporací. Tato úprava zajišťuje
ochranu individuálním právům osob oprávněných domáhat se vyslovení neplatnosti
usnesení valné hromady (a současně je zákonem předvídaným nástrojem obecné
ochrany zákonnosti ve vnitřních poměrech společnosti, respektive souladu těchto
vnitřních poměrů s autonomní úpravou provedenou ve společenské smlouvě –
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 27 Cdo
787/2018, odst. 42), avšak promítá se v ní taktéž zájem na stabilitě vnitřních
poměrů společnosti. Právě proto zákon taxativně vypočítává okruh osob, jimž
svědčí právo podat návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady
(omezení osobní),upravuje prekluzivní lhůty, v nichž musí být toto právo
vykonáno (omezení časové), jakož i důvody, pro které lze neplatnost vyslovit,
včetně povinnosti tyto důvody předem společnosti sdělit formou protestu, a
konečně i okolnosti, za nichž naopak soud neplatnost nevysloví (omezení věcná). [28] Smyslem a účelem časového omezení práva podat návrh na vyslovení
neplatnosti usnesení valné hromady je posílit právní jistotu společnosti,
jejích společníků a dalších dotčených osob; není-li ve lhůtách upravených
zákonem návrh podán, může se společnost (společníci, případně další dotčené
osoby) spolehnout na to, že usnesení valné hromady již nebude zpochybněno a lze
z něj vycházet (srov.
obdobně při výkladu právní úpravy protestu usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. 27 Cdo 927/2020, odst. 36). [29] Ustanovení § 191 odst. 1 věty první z. o. k. a § 259 o. z. upravují
dvě lhůty, v nichž musí být návrh na zahájení řízení podán. Tříměsíční, běžící
ode dne, kdy se oprávněná osoba (k jejich výčtu viz § 191 odst. 1 větu první z. o. k. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. 27 Cdo 452/2023)
o usnesení valné hromady dozvěděla či dozvědět mohla, a roční, běžící ode dne,
kdy usnesení valné hromady bylo přijato. Marným uplynutím kterékoliv z těchto
lhůt zaniká právo oprávněné osoby podat návrh na vyslovení neplatnosti usnesení
valné hromady. [30] Tříměsíční lhůta je tzv. nepravou subjektivní prekluzivní lhůtou;
její počátek se odvíjí jak od subjektivně určeného okamžiku (skutečné vědomosti
o přijatém usnesení), tak od objektivně, resp. objektivizovaně určeného
okamžiku (vědomosti založené na předpokladu, podle něhož se oprávněná osoba v
daný okamžik, resp. den, mohla o přijatém usnesení dozvědět), podle toho, který
z nich nastal dříve. V druhém případě začíná běh prekluzivní lhůty, aniž by
oprávněná osoba skutečně věděla o přijatém usnesení. [31] Při určení, kdy se oprávněná osoba objektivně mohla dozvědět o tom,
že valná hromada přijala určité usnesení valné hromady, je třeba vycházet z
okolností konkrétního případu a dále z vědomosti, jakou si důvodně osvojí při
vynaložení obvyklé míry pečlivosti (opatrnosti) osoba případu znalá při zvážení
okolností, které jí byly (musely být)v jejím postavení známy (srov. § 4 odst. 2
o. z.). [32] V úpravě této lhůty pro podání návrhu na vyslovení neplatnosti
usnesení valné hromady se promítá povinnost společníků i členů volených orgánů
společnosti chovat se ke své společnosti čestně a loajálně (§ 212 odst. 1 věta
první, § 159 odst. 1 o. z.).Má-li kterýkoliv ze společníků (či členů volených
orgánů vypočtených v § 191 odst. 1 větě první z. o. k.) za to, že jsou zde
důvody, pro které by soud mohl vyslovit neplatnost usnesení přijímaných valnou
hromadou, a hodlá-li kvůli tomu podat návrh na zahájení řízení podle § 191 z. o. k., je jeho povinností „vyložit karty na stůl“ a učinit tak bez zbytečných
průtahů. Stejně jako u úpravy protestu zde zákonodárce „sleduje vigilantibus
iura, a tedy vyšší tlak na samotné účastníky valné hromady“,a „zvyšuje
bezpečnost vztahů, kdy bude vyšší jistota ohledně platnosti nebo neplatnosti
usnesení valné hromady“ (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo
927/2020, odst. 37). [33] Je-li společníku doručena řádně a včas pozvánka na valnou hromadu,
je mu současně známo, kdy, kde a o jakých záležitostech má valná hromada
rozhodovat, a jaká usnesení má přijmout (srov. § 184 z. o. k.). Již v tento
okamžik může zpravidla důvodně předpokládat (při vynaložení obvyklé míry
pečlivosti, resp. opatrnosti), že navrhovaná usnesení valná hromada v určený
den přijme.
To platí i tehdy, nezúčastní-li se z vlastní vůle zasedání valné
hromady; věděl-li (či vědět měl a mohl) o tom, kdy a kde se koná valná hromada,
o jakých záležitostech bude jednat a o jakých usneseních bude hlasováno, mohl
(při vynaložení obvyklé míry pečlivosti a opatrnosti) vědět, že v tento den
valná hromada tato usnesení přijala. [34] Společník, který své právo účastnit se zasedání (jednání) valné
hromady bez dalšího nevyužívá, nemůže mít (ve vztahu k oprávnění dovolat se
vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady) lepší postavení než společník,
jenž se zasedání (jednání) valné hromady řádně a poctivě účastní (srov. obdobně
při výkladu právní úpravy protestu, účinné do 31. 12. 2020, usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 27 Cdo 787/2018, odst. 35). [35] Proto lze uzavřít, že společníku, který se z příčin na vlastní
straně neúčastní zasedání valné hromady, byť na ni byl řádně a včas pozván,
započne běh nepravé subjektivní tříměsíční lhůty pro podání návrhu na vyslovení
neplatnosti usnesení valné hromady zásadně v den, kdy se konalo zasedání
(jednání) valné hromady; v tento den se společník mohl objektivně dozvědět o
přijatých usneseních (§ 259 o. z.). [36] V poměrech projednávané věci byla dovolateli pozvánka na valnou
hromadu, obsahující náležitosti podle § 184 z. o. k., doručena řádně a včas
dnem, kdy si zásilku mohl poprvé vyzvednout; „možnost vyzvednout“ si zásilku je
přitom třeba posuzovat objektivně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 28. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 1429/2006, uveřejněné pod číslem 22/2009 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 373/2014,
ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1725/2017, nebo ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 27 Cdo 3091/2021). [37] Skutečnost, že si zásilku s pozvánkou na zasedání valné hromady
společnosti na adrese uvedené v seznamu společníků nepřevzal ani nevyzvedl v
úložní době, nemůže jít k tíži společnosti. Odešle-li společnost pozvánku včas,
tj. tak, aby se při obvyklém běhu věcí mohla dostat do sféry dispozice
společníka minimálně ve lhůtě 15 dnů před konáním valné hromady, a společník se
s pozvánkou neseznámí z příčin spočívajících na jeho straně, nelze dovozovat,
že by lhůta pro doručení pozvánky nebyla dodržena. Společnost totiž učinila
vše, co po ní lze spravedlivě požadovat, aby se společník o konání valné
hromady dozvěděl včas, tj. ve lhůtě stanovené zákonem, popř. společenskou
smlouvou (srov. k tomu za všechna rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu
sp. zn. 27 Cdo 1725/2017). [38] Mohl-li se dovolatel z řádně a včas doručené pozvánky dozvědět o
tom, že se dne 14. 7. 2017 koná v sídle společnosti zasedání (jednání) valné
hromady, jaké záležitosti mají být projednány a jaká usnesení mají být přijata,
mohl se (při vynaložení běžné míry pečlivosti, resp. opatrnosti) dozvědět, že
tento den valná hromada navrhovaná usnesení přijala.
Skutečnost, že se to
reálně nedozvěděl, je nutno přičíst k tíži dovolatele, a nemá vliv na počátek
běhu tříměsíční prekluzivní lhůty k podání návrhu na vyslovení neplatnosti
usnesení valné hromady, přijatých na zasedání (jednání) valné hromady
společnosti dne 14. 7. 2017. [39] Podal-li návrh na zahájení řízení až 19. 1. 2018, učinil tak po
marném uplynutí tříměsíční lhůty určené ustanoveními § 191 odst. 1 věty první
z. o. k. a § 259 o. z.; marným uplynutím této lhůty přitom dovolateli právo
podat návrh na vyslovení neplatnosti napadených usnesení valné hromady zaniklo. Dovolatelem zdůrazňovaná okolnost, že objektivní roční lhůta byla zachována, je
bez právního významu, neboť marným uplynutím kterékoliv ze lhůt upravených v §
259 o. z. právo podat návrh na zahájení řízení o vyslovení neplatnosti usnesení
valné hromady zaniká, bez ohledu na to, zda druhá lhůta dosud neuplynula. [40] Dovoláním otevřenou otázku tudíž odvolací soud vyřešil správně. [41] Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu
a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit
nepodařilo a jelikož Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci
přihlíží u přípustných dovolání z úřední povinnosti, dovolání podle § 243d
odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. [42] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3
větu první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání navrhovatele
bylo zamítnuto a společnosti vzniklo vůči dovolateli právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů řízení. Náklady společnosti sestávají z odměny jejího
zástupce za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 14. 6. 2023)
podle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve výši 3.100 Kč
a z náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal účastnici k tíži dovolatele celkem 4.114
Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat jeho výkonu.