27 Cdo 3040/2022-284
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci
žalobkyně BIOMATRIX EUROPE s. r. o., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46,
PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28200306, zastoupené JUDr. Richardem
Čičkem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Na baště sv. Ludmily 252/3, PSČ 160 00,
proti žalovanému MUDr. Arturu Zlenkovi, narozenému 1. 4. 1963, bytem v
Poděbradech, Na Vinici 43, PSČ 290 01, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem,
advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, o
zaplacení 9.485,06 USD s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 77 Cm 66/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 7. 4. 2022, č. j. 6 Cmo 109/2021-247, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2022, č. j. 6 Cmo 109/2021-247,
jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2021, č. j. 77 Cm
66/2017-212, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[1] Žalobou doručenou Městskému soudu v Praze dne 19. 5. 2017 se
žalobkyně domáhá na žalovaném jako jejím bývalém jednateli zaplacení 9.485,06
USD s příslušenstvím coby náhrady škody, jež je představována rozdílem mezi
„minimální cenou reálného prodeje výrobku značky Aquafilling Bodyline 100 g
třetím osobám“ a částkou, za kterou žalovaný prodával tytéž výrobky „jím řízené
a ovládané společnosti“ Los Degua Limited, se sídlem v Hong Kongu, 26th Floor,
Beautiful Group Tower, 77 Connaught Road Central, Central, Čínská lidová
republika, registrační číslo 2309372 (dále též jen „Los Degua“).
[2] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 2. 2021, č. j. 77 Cm
66/2017-212, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výroky II. a III.). [3] Soud prvního stupně vyšel mimo jiné z toho, že:
1) Žalobkyně je dceřinou společností společnosti BIOMATRIX INTERNATIONAL
LIMITED, se sídlem v Nikósii, Leonidou 6, Flat/Office 102, 2236, Kyperská
republika, registrační číslo HE 277156 (dále též jen „BIL“). 2) BIL vlastní patent a ochrannou známku k výrobkům značky Aquafilling,
jež si nechává vyrábět u společnosti MATRIXCELL s. r. o., se sídlem v
Poděbradech, Na Vinici 43, PSČ 290 01, identifikační číslo osoby 24156698 (dále
též jen „MATRIXCELL“), a které následně prodává prostřednictvím svých dvou
dceřiných společností, a to žalobkyně, jež je výhradním distributorem výrobků
na území Evropy, a BIOMATRIX ASIA LIMITED, se sídlem v Hong Kongu, Suite 701,
Tung Hip Commercial Building, No 244-248 Des Voeux Road Central, Čínská lidová
republika, registrační číslo 1686640 (dále též jen „BAL“), jež je výhradním
distributorem výrobků na území Asie. 3) Žalovaný byl v době od 18. 3. 2013 do 18. 8. 2017 jednatelem
žalobkyně. 4) Dne 23. 12. 2014 žalovaný založil společnost ZAFERRON s. r. o., se
sídlem v Žilině, Tvrdého 783/4, PSČ 010 01, Slovenská republika, identifikační
číslo osoby 47995050 (dále též jen „ZAFERRON“), jejímž jediným jednatelem je
žalovaný, který byl do 10. 9. 2015 rovněž jejím jediným společníkem. Od 11. 9. 2015 je její jedinou společnicí manželka žalovaného Hanna Pavlova. 5) Dne 19. 11. 2015 ZAFERRON založila Los Degua. ZAFERRON je jedinou
akcionářkou Los Degua a žalovaný je jediným členem jejího statutárního orgánu. 6) Žalobkyně nakupovala od MATRIXCELL výrobky Aquafilling Bodyline 100 g
(dále též jen „výrobky“) za cenu 700 Kč za jeden kus. 7) V letech 2016 a 2017 žalobkyně prodávala výrobky Los Degua, a to vždy
za cenu 40 USD za jeden kus, tj. 1.026 Kč. V této ceně byla zahrnuta marže ve
výši 27,5 %, která byla „považována za obvyklou“. 8) Žalobkyně i přesto, že byla podle rozhodnutí BIL oprávněna prodávat
výrobky pouze zákazníkům na území Evropy, tyto prodávala v roce 2015 i
zákazníkovi se sídlem na území Asie. 9) Žalobkyně zastávala tzv. individuální cenovou strategii, neboť
výrobky neprodávala všem svým zákazníkům za stejnou cenu, nýbrž si s každým
zákazníkem sjednala konkrétní cenu. 10) V roce 2015 žalobkyně prodávala výrobky některým zákazníkům za cenu
blízkou nákupu, a to za 1.250 Kč za jeden kus, jiným za cenu převyšující 5.620
Kč za jeden kus. V roce 2016 žalobkyně prodávala výrobky některým zákazníkům za
cenu blízkou nákupu, a to v rozpětí od 830 Kč do 1.282 Kč za jeden kus, dalším
zákazníkům za cenu 2.564 Kč za jeden kus a zbývajícím zákazníkům za cenu
převyšující 5.500 Kč za jeden kus. [4] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyni
nesvědčí nárok uplatněný žalobou. Žalovaný totiž neporušil povinnost zdržet se
zákazu konkurence ve smyslu § 199 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 90/2012 Sb.,
o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) [dále
též jen „z. o.
k.“], neboť „povinnost jednatele dodržovat zákaz konkurence se
(již ze své podstaty) vztahuje na obchodní korporace, které jsou v konkurenčním
postavení“. Žalobkyně a Los Degua sice „nabízely stejný produkt, konkrétně
výrobky skupiny BIOMATRIX, nenabízely jej však stejným adresátům. Zatímco
žalobkyně nabízela tyto výrobky zákazníkům na území Evropy, Los Degua prodávala
tyto výrobky výhradně zákazníkům na území Asie“. Los Degua tak „nebyla v
konkurenčním postavení vůči žalobkyni, když nabízela stejný produkt na jiném
území než žalobkyně“. [5] Soud „nebral v potaz skutečnost, že žalobkyně prodávala v roce 2015
výrobky skupiny BIOMATRIX i zákazníkovi na území Asie …, „neboť tím žalobkyně
porušila své povinnosti vůči BIL a neboť platí soukromoprávní zásada, že nikdo
nesmí mít prospěch z vlastního bezpráví“. Soud navíc ani neměl za prokázané, že
žalobkyně výrobky skutečně dodala do Asie, a nikoli na „jiný kontinent“. [6] Podle soudu pak nedošlo ani ke vzniku škody. Cenu, v níž byla
zahrnuta marže ve výši 27,5 %, totiž nelze považovat za nevýhodnou pro
žalobkyni, „zvláště pak činí-li marže v tomto odvětví obvykle kolem 20 %“. Cena
sjednaná s Los Degua „odpovídá cenám, za jaké tyto výrobky od žalobkyně
odebírali i někteří jiní zákazníci“. [7] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným
rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). [8] Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Shledal správným posouzení „teritoriálního rozdělení pro distribuci a prodej …
výrobků“. Podle odvolacího soudu žalobkyně a Los Degua „nebyly vzájemně v
konkurenčním postavení, navzájem si nekonkurovaly v nabídce pro různé kupující
na jiném vymezeném teritoriu“. Odvolací soud rovněž ve shodě se soudem prvního
stupně dospěl k závěru, podle něhož „žalovaný svým jednáním žádnou škodu
žalobkyni nezpůsobil“, neboť žalobkyně „neprokázala, že by za prodej právě
těchto výrobků získala cenu výhodnější, i když v jiných případech pro jiné
zákazníky dosáhla ceny vyšší“. [9] Odvolací soud nadto doplnil, že „i kdyby žalovaný porušil skutečně
zákaz konkurence v tom, že působil bez souhlasu všech společníků žalobkyně jako
statutární orgán v jiné společnosti s obdobným předmětem činnosti či podnikání,
nemohl by v příčinné souvislosti s touto, patrně zakázanou, činností způsobit
žalobkyni tvrzenou škodu“.
[10] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky „hmotného nebo procesního práva“, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky, která
dosud nebyla dovolacím soudem řešena.
[11] Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil
otázku zákazu konkurence podle § 199 z. o. k., ve znění účinném do 31. 12.
2013, „a s tím spojené nezákonné jednání žalovaného na úkor práv dovolatelky
tím, že bez vědomí a souhlasu valné hromady dovolatelky (jediného společníka
dovolatelky) činil v právním postavení samostatně jednajícího jednatele
dovolatelky obchodní činnost se společností Los Degua, ve které žalovaný v
rozhodné době vystupoval jako statutární zástupce (výkonný ředitel) a kterou
žalovaný ovládal prostřednictvím společnosti ZAFERRON“.
[12] Dovolatelka má za to, že odvolací soud nesprávně právně posoudil
otázku zákonné povinnosti vykonávat funkci jednatele s nezbytnou loajalitou i s
potřebnými znalostmi a pečlivostí, vyplývající z § 159 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“). Dle dovolatelky se odvolací soud
odchýlil od (v dovolání citované) judikatury Nejvyššího soudu, když věc „z
hlediska porušení zákonné povinnosti loajality žalovaného vůči dovolatelce“
vůbec neposuzoval.
[13] Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož jí
tvrzená škoda nevznikla. Dovolatelka má za to, že soud není oprávněn učinit
právní závěr o výhodnosti obchodů dovolatelky realizovaných prostřednictvím
žalovaného ve prospěch „jím ovládané společnosti“ Los Degua, „když soud pro
tyto účely srovnává ceny prodeje výrobků, jež byly původně sjednány a
realizovány samostatně žalovaným, aniž by soud zkoumal to, zda se jednalo o
obchody pro dovolatelku výhodné“. V této souvislosti dovolatelka namítá, že se
odvolací soud měl zabývat tím, jaký zisk Los Degua realizovala ze svých obchodů
s výrobky na její úkor.
[14] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
[15] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení dovoláním
otevřených otázek týkajících se povinnosti vykonávat funkci člena voleného
orgánu s nezbytnou loajalitou a posouzení vzniku škody, při jejichž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. [16] Nejvyšší soud předesílá, že věc posoudil podle zákona o obchodních
korporacích ve znění účinném do 31. 12. 2020, neboť k posuzovanému jednání
žalovaného jako bývalého jednatele dovolatelky došlo před účinností zákona č. 33/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a
družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění zákona č. 458/2016 Sb., a
další související zákony, a který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2021, s výjimkou
části osmé, která nabývá účinnosti dnem 1. 7. 2021. [17] Podle § 159 odst. 1 věty první o. z. kdo přijme funkci člena
voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s
potřebnými znalostmi a pečlivostí. [18] Podle § 163 o. z. statutárnímu orgánu náleží veškerá působnost,
kterou zakladatelské právní jednání, zákon nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci
nesvěří jinému orgánu právnické osoby. [19] Podle § 2894 odst. 1 o. z. povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje
vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody). [20] Podle § 2952 o. z. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému
ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo,
aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu. [21] Podle § 51 z. o. k. pečlivě a s potřebnými znalostmi jedná ten, kdo
mohl při podnikatelském rozhodování v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná
informovaně a v obhajitelném zájmu obchodní korporace; to neplatí, pokud
takovéto rozhodování nebylo učiněno s nezbytnou loajalitou (odstavec 1). Člen
statutárního orgánu kapitálové společnosti může požádat nejvyšší orgán obchodní
korporace o udělení pokynu týkajícího se obchodního vedení; tím není dotčena
jeho povinnost jednat s péčí řádného hospodáře (odstavec 2). [22] Podle § 52 z. o. k. při posouzení, zda člen voleného orgánu jednal
s péčí řádného hospodáře, se vždy přihlédne k péči, kterou by v obdobné situaci
vynaložila jiná rozumně pečlivá osoba, byla-li by v postavení člena obdobného
orgánu obchodní korporace (odstavec 1). Je-li v řízení před soudem posuzováno,
zda člen voleného orgánu obchodní korporace jednal s péčí řádného hospodáře,
nese důkazní břemeno tento člen, ledaže soud rozhodne, že to po něm nelze
spravedlivě požadovat (odstavec 2). [23] Podle § 195 z. o. k. jednateli přísluší obchodní vedení
společnosti. Má-li společnost více jednatelů, kteří netvoří kolektivní orgán, vyžaduje se k
rozhodnutí o obchodním vedení společnosti souhlas většiny z nich, ledaže
společenská smlouva určí jinak (odstavec 1). Nikdo není oprávněn udělovat
jednateli pokyny týkající se obchodního vedení; tím není dotčen § 51 odst. 1
(odstavec 2). [24] Podle § 199 odst. 1 z. o. k.
bez svolení všech společníků jednatel
nesmí
a) podnikat v předmětu činnosti nebo podnikání společnosti, a to ani ve
prospěch jiných osob, ani zprostředkovávat obchody společnosti pro jiného,
b) být členem statutárního orgánu jiné právnické osoby s obdobným předmětem
činnosti nebo podnikání nebo osobou v obdobném postavení, ledaže se jedná o
koncern, nebo
c) účastnit se na podnikání jiné obchodní korporace jako společník s neomezeným
ručením nebo jako ovládající osoba jiné osoby se stejným nebo obdobným
předmětem činnosti nebo podnikání. 1. K povinnosti loajality jednatele společnosti s ručením omezeným. [25] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k povinnosti jednatele
společnosti s ručením omezeným vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře se
(mimo jiné) podává, že:
1) Jednatel společnosti s ručením omezeným odpovídá za řádný (v souladu
s požadavkem péče řádného hospodáře jsoucí) výkon funkce, nikoliv za výsledek
své činnosti. Jedná-li s péčí řádného hospodáře, není povinen hradit
společnosti škodu, byť by v důsledku takového jednání vznikla. 2) Pro posouzení, zda rozhodnutí, která jednatel společnosti s ručením
omezeným přijal při výkonu své funkce, byla učiněna v souladu s požadavkem péče
řádného hospodáře, není významné, k jakým následkům taková rozhodnutí vedla
(jakkoli by byly pro společnost negativní). I kdyby se očekávaný výsledek
činnosti jednatele nedostavil, nebylo by z toho možné vyvozovat, že jednatel
postupoval protiprávně. Teprve je-li zjištěno, že jednatel společnosti s
ručením omezeným nevynaložil úsilí odpovídající hlediskům péče řádného
hospodáře, lze zvažovat, zda je povinen společnosti nahradit újmu vzniklou v
důsledku takového jednání. 3) Aby dostál požadavku péče řádného hospodáře, je jednatel společnosti
s ručením omezeným povinen jednat při výkonu své funkce (mimo jiné) s
potřebnými znalostmi, a tedy i informovaně, tj. při konkrétním rozhodování
využít rozumně dostupné (skutkové i právní) informační zdroje a na jejich
základě pečlivě zvážit možné výhody i nevýhody (rozpoznatelná rizika)
existujících variant podnikatelského rozhodnutí. Splnění této povinnosti je
ovšem nezbytné posuzovat z pohledu ex ante, tj. prizmatem skutečností, které
jednateli byly či při vynaložení příslušné péče (při využití dostupných
informačních zdrojů) mohly a měly být známy v okamžiku, v němž dotčená
podnikatelská rozhodnutí učinil. Rozhodnutí jednatele nelze posuzovat podle
skutečností, které se udály či vyšly najevo teprve ex post, tj. poté, kdy bylo
přezkoumávané podnikatelské rozhodnutí učiněno. 4) Při posuzování, zda určité jednání jednatele společnosti s ručením
omezeným bylo v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, musí soud (mimo
jiné) přihlédnout ke všem okolnostem projednávané věci; zpravidla nelze učinit
paušální závěr, podle něhož by určité jednání bylo vždy (per se) v rozporu s
péčí řádného hospodáře. 5) Součástí péče řádného hospodáře je i povinnost nezbytné loajality,
tj.
povinnost jednatele dát při rozhodování přednost zájmům společnosti před
zájmy svými či zájmy třetích osob, včetně zájmů společníka, který jej do funkce
jednatele vahou svých hlasů prosadil. Srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo
5036/2015, uveřejněný pod číslem 131/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 29 Cdo
5291/2015, uveřejněný pod číslem 153/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo
3770/2016, ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2724/2017, ze dne 30. 9. 2019,
sp. zn. 27 Cdo 90/2019, či ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3994/2018, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2292/2020. [26] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že:
1) Povinnost loajality stíhá člena orgánu především při výkonu funkce, tedy při
plnění povinností a výkonu práv plynoucích ze vztahu mezi ním a společností,
založeného povoláním do funkce. Současně však nelze přehlížet, že osoba
povolaná do funkce člena orgánu je členem orgánu po celou dobu od vzniku funkce
do jejího zániku, takříkajíc „24 hodin denně, 7 dní v týdnu“. Člen orgánu by
neměl bez dobrého důvodu dělat nic, co zjevně odporuje zájmům společnosti, ani
tehdy, když zrovna neplní povinnosti spojené s výkonem funkce. 2) Řečené neznamená, že by člen orgánu nemohl legitimně hájit jiné zájmy než
zájmy společnosti; např. jedná-li ve svých vlastních záležitostech, zásadně
může (a obvykle bude) hájit především své vlastní zájmy. 3) Na situace, kdy jsou tyto zájmy rozporné se zájmy společnosti (např. při
uzavírání smluv se společností), pamatuje úprava střetu zájmů, z níž se jako
obecné pravidlo (nestanoví-li zákon jinak) podává, že je vyloučeno, aby člen
orgánu jednal jménem společnosti v situacích, kdy jsou jeho zájmy v rozporu se
zájmy společnosti. 4) Porušení zákazu konkurence je zpravidla i porušením povinnosti loajality. Je
logické, že v takové situaci bude člen orgánu obvykle při hájení zájmů jedné ze
společností jednat v rozporu se zájmy společnosti druhé. Způsobí-li při hájení
zájmů jedné z těchto společností újmu společnosti jiné, bude za ni zpravidla
odpovídat jako za újmu způsobenou porušením povinnosti dodržovat zákaz
konkurence. Srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sen. zn. 27 ICdo
62/2017, a ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2695/2018. [27] Podle ustálené judikatury též platí, že:
1) Obchodní vedení představuje jednu z hlavních oblastí působnosti
statutárního orgánu akciové společnosti, zahrnující organizování a řízení běžné
podnikatelské činnosti společnosti, zejména rozhodování o provozu podniku
(závodu) společnosti a s tím souvisejících vnitřních záležitostech společnosti. Při obchodním vedení jde především o proces vytváření vůle (přičitatelné)
společnosti, jež se následně může projevit (a zpravidla projeví) navenek v
podobě právního úkonu (právního jednání), jímž je rozhodnutí o obchodním vedení
realizováno.
2) Zákon (až na výjimky) zapovídá komukoliv udělovat pokyny
představenstvu (či jeho členům) týkající se obchodního vedení. Nejde-li o
výjimku upravenou zákonem, pak osoba, jež představenstvu (jeho členům) uděluje
pokyny týkající se obchodního vedení (a vyžaduje, aby tyto pokyny byly
splněny), jedná protiprávně. 3) Pro účely zákazu udělovat představenstvu pokyny týkající se
obchodního vedení společnosti je nutné rozlišovat mezi obchodním vedením
společnosti a jejím strategickým řízením, neboť uvedený zákaz se netýká tzv. strategických (koncepčních) rozhodnutí. Avšak i strategické řízení – nesvěřuje-
li tuto působnost zákon či v souladu s ním stanovy jinému orgánu – spadá do
působnosti představenstva akciové společnosti. Srovnej např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019, uveřejněný pod
číslem 24/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1873/2019. Uvedené závěry, byť se
týkají akciové společnosti, se obdobně použijí též pro poměry společnosti s
ručením omezeným s tím, že (na rozdíl od akciové společnosti) může být
strategické řízení svěřeno do působnosti valné hromady (kromě případů
stanovených zákonem a společenskou smlouvou) též jejím rozhodnutím (srov. § 190
odst. 3 z. o. k.). [28] V poměrech projednávané věci se odvolací soud především řádně
nevypořádal s argumentací dovolatelky obsaženou v odvolání proti rozsudku soudu
prvního stupně. Skutečnost, že při vzniku dovolatelky a BAL mělo být
zakladatelem obou společností (BIL) vymezeno teritorium pro jejich obchodní
činnost a že dovolatelka podle tohoto vymezení mohla působit pouze na území
Evropy, sama o sobě nemůže vést k závěru, který soudy učinily a podle něhož
nemohla být dovolatelka v konkurenčním postavení vůči Los Degua, neboť nebyla
oprávněna výrobky na území Asie prodávat. Ze skutkových zjištění soudů totiž
nevyplývá, že by v rozhodném období dovolatelka měla prodej výrobků na území
Asie zakázán, a pokud ano, kdo, kdy a v jaké formě takový zákaz vydal. [29] I kdyby však zmíněný zákaz existoval, měl se odvolací soud zabývat
tím, zda jím byl žalovaný jako jednatel dovolatelky vůbec vázán, tj. zda se
týkal obchodního vedení dovolatelky či jejího strategického řízení. V prvně
uvedeném případě by totiž nebyl pro žalovaného závazný. V této souvislosti se
sluší poznamenat, že rozhodnutí o tom, zda bude dovolatelka prodávat výrobky na
území Asie, mohlo, ale nemuselo, spadat do jejího obchodního vedení. Rozhodování o uzavírání kupních smluv se třetími osobami v určitém teritoriu
obecně představuje „organizování a řízení běžné podnikatelské činnosti
společnosti“; jde tudíž o obchodní vedení společnosti. V některých případech
však může tato otázka přesahovat rámec běžného obchodního vedení. Půjde-li
spíše o strategické či investiční rozhodnutí, bude spadat do tzv. strategického
řízení společnosti. I to sice náleží do působnosti jednatele, avšak valná
hromada mu může v tomto směru udělovat pokyny.
[30] Měl-li snad uvedený zákaz mít původ ve smlouvě (jak by se mohlo
podávat z odůvodnění soudu prvního stupně), nelze jeho konkrétní obsah ze
skutkových zjištění soudů jakkoli dovodit. [31] Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, podle něhož
dovolatelka a Los Degua vůči sobě nebyly v konkurenčním postavení, ačkoli obě
prodávaly výrobky na stejném území, je přinejmenším předčasný. [32] Podstatná pro posouzení jednání žalovaného z hlediska péče řádného
hospodáře (zejména pak požadavku nezbytné loajality) je však (soudy zjištěná)
skutečnost, že v důsledku jeho rozhodnutí prodávala výrobky na území Asie Los
Degua, ačkoli tak měla podle původního vymezení činit výhradně BAL. Byla-li pak
BAL z nějakých (blíže nezjištěných) důvodů nečinná, jevilo by se na první
pohled (z hlediska zájmů dovolatelky) jako nejvhodnější, aby ji na tomto území
nahradila právě dovolatelka, jež s ní byla (alespoň na počátku prostřednictvím
společníka) personálně spřízněná. Jinými slovy řečeno, bylo na žalovaném, aby
tvrdil a prokázal, že prodejem výrobků Los Degua za zjištěnou cenu hájil zájmy
dovolatelky, nikoli své, popř. třetích osob, a že tímto jednáním zamýšlel
dovolatelce prospět více, než kdyby prodej výrobků na území Asie realizovala
sama (k rozdělení důkazního břemene srovnej § 52 odst. 2 z. o. k. a závěry
judikatury citované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 27
Cdo 2293/2021). 2. Ke vzniku škody. [33] Nejvyšší soud je ve své judikatuře ustálen v závěru, podle něhož
škodou podle § 2894 o. z. je újma na jmění, tj. na souhrnu majetku a dluhů
osoby ve smyslu § 495 o. z. Za škodu se považuje újma, která nastala v
majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným
ekvivalentem, tj. penězi. Ušlým ziskem se rozumí újma spočívající v tom, že u
poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetku, ač se to
dalo důvodně očekávat s ohledem na pravidelný a obvyklý běh věcí. Jde o ztrátu
očekávaného přínosu, o to, o jaký reálně dosažitelný prospěch poškozený přišel. Náhrada se určuje jako rozdíl mezi předpokládaným ziskem a náklady, které bylo
třeba na jeho dosažení vynaložit. Při určení výše náhrady ušlého zisku se
vychází z částky, kterou by za obvyklých okolností – nebýt škodné události –
poškozený ze své činnosti získal, s přihlédnutím k nákladům, které by musel na
dosažení těchto výnosů vynaložit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
11. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2782/2017, uveřejněný pod číslem 8/2019 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2022, sp. zn. 25 Cdo 716/2021, a judikaturu v něm citovanou). [34] V poměrech projednávané věci dovolatelka nárokovanou škodu
konstruovala jako rozdíl mezi „minimální cenou reálného prodeje výrobku třetím
osobám“ a cenou, za kterou výrobky prodala (jednáním žalovaného) Los Degua. Takto konstruovaná škoda odpovídá shora uvedeným judikaturním závěrům. S
dovolatelkou lze rovněž souhlasit, že pro posouzení výše vzniklé škody je
relevantní též údaj o tom, jaký zisk realizovala Los Degua z prodejů na území
Asie.
Z hlediska shora citovaných judikatorních závěrů totiž výše škody vzniklé
dovolatelce může odpovídat právě tomuto zisku. Vycházel-li odvolací soud při
posouzení vzniku škody z jiné konstrukce, jež se zcela míjela se žalobou,
odchýlil se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. [35] Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a
dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší
soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a
aniž se pro nadbytečnost zabýval ostatními dovolacími námitkami, napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které
nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu
prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). [36] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný
(§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). [37] Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že je rozdíl mezi prokázanou
skutečností a neunesením důkazního břemene. Rozhodnutí založené na neunesení
důkazního břemene o určité skutečnosti nelze zaměňovat s rozhodnutím založeným
na zjištěném skutkovém stavu. V takovém případě nejde o to, že se určitá
skutečnost neprokázala, nýbrž o to, že se prokázala jinak, než účastník tvrdil. Má-li soud určitou skutečnost za prokázanou jinak, než tvrdil některý z
účastníků řízení, pak nemá důvod přistoupit k poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř., jelikož jeho rozhodnutí není v takovém případě rozhodnutím založeným na
neunesení důkazního břemene o oné skutečnosti (srov. shodně např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sen zn. 29 ICdo 112/2019, uveřejněný pod
číslem 97/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 30. 4. 2019,
sp. zn. 29 Cdo 3071/2018). Přezkoumávané rozhodnutí je v tomto ohledu
nekonzistentní, neboť odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož „žalovaný svým
jednáním žádnou škodu dovolatelce nezpůsobil“, současně však uvedl, že
dovolatelka „neprokázala, že by za prodej … výrobků získala cenu výhodnější, i
když v jiných případech pro jiné zákazníky dosáhla ceny vyšší“ (viz odst. 13
odůvodnění). [38] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o náhradě nákladů řízení,
včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.