27 Cdo 3611/2023

27 Cdo 3611/2023-1841

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudkyně JUDr. Lenky Broučkové a soudce JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně CONCORDIA INVEST, a. s., investiční fond v likvidaci, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 479/37, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 45245282, zastoupené Mgr. Martinem Láníkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Italská 1274/8, PSČ 120 00, proti žalovaným 6) Ing. Martinu Opatrnému, bytem v Praze 6, Terronská 10, PSČ 160 00, zastoupenému Mgr. Martinem Janečkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 699/30, PSČ 110 00, a 8) Česká spořitelna, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45244782, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00, o zaplacení 69.154.535,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 125/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 2021, č. j. 12 Cmo 232/2018-1679, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 2021, č. j. 12 Cmo 232/2018-1679, se ve druhém výroku ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

I. Dosavadní průběh řízení a) Návrh na zahájení řízení

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 6. 6. 2005 po Ing. Mojmíru Kalném, [dále jen „žalovaný 1)“], Ing. Jaroslavu Sůrovi, [dále jen „žalovaný 2)“], JUDr. Václavu Vápeníkovi [dále jen „žalovaný 3)“], Ing. Otakaru Vystrčilovi, [dále jen „žalovaný 4)“], JUDr. Janu Fritzovi, [dále jen „žalovaný 5)“], Ing. Martinu Opatrném, [dále jen „žalovaný 6)“], J. Š., [dále jen „žalovaný 7)“], České spořitelně, a. s. [dále jen „žalovaná 8)“], J. L., [dále jen „žalovaný 9)“], K. R., [dále jen „žalovaný 10)“] a Z.

V., [dále jen „žalovaný 11)“], domáhala, aby jí společně a nerozdílně zaplatili 69.154.535,40 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která jí měla vzniknout tím, že jí nebylo společností Bradley Rosenblatt & Company, a. s. (dále jen „BRC“), vráceno 30.557 akcií Unipetrol, a. s. (ISIN CZ00091500), 10.000 akcií České spořitelny, a. s., (ISIN CZ008023801), 12.000 akcií Komerční banky, a. s., (ISIN CZ0008019106) a 58.607 akcií ČEZ, a. s., (ISIN EZ0005112300) převedených na BRC na základě čtyř smluv o půjčce akcií uzavřených dne 4.

6. 2001 (dále jen „sporné smlouvy“). b) Předchozí řízení ve věci

2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 5. 2018, č. j. 46 Cm 125/2005-1562, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 24. 8. 2018, č. j. 46 Cm 125/2005-1582, rozhodl tak, že:

- řízení ohledně zákonných úroků z prodlení z 69.154.535,40 Kč za dobu od 6. 6. 2005 do 9. 8. 2005 zastavil (výrok I.), - žalobu s tím, aby žalovaným 1), 5), 6) a 8) bylo uloženo zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 69.154.535,40 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok II.),

- žalobu s tím, aby žalovanému 4) bylo uloženo zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně s ostatními žalovanými 55.990.966,86 Kč s příslušenstvím, rovněž zamítl (výrok III.),

3. Jde přitom o druhý rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

4. Předtím totiž Městský soud v Praze [poté, co bylo řízení ve vztahu k žalovanému 7) z důvodu částečného zpětvzetí žaloby žalobkyní zastaveno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2009, č. j. 46 Cm 125/2005-681, a věc ve vztahu k žalovanému 3) na návrh žalobkyně vyloučena k samostatnému projednání usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2011, č. j. 46 Cm 125/2005-808] rozhodl prvním rozsudkem ze dne 19. 1. 2015, č. j. 46 Cm 125/2005-1134, ve znění usnesení ze dne 27. 4. 2015, č. j. 46 Cm 125/2005-1173, tak, že uložil: - žalovaným 1) a 4), aby společně a nerozdílně s žalovaným 2) zaplatili žalobkyni 13.163.568,54 Kč s příslušenstvím (výroky I. a VII.), - žalovanému 2), aby společně a nerozdílně s žalovanými 1) a 4) zaplatil žalobkyni 351.927,66 Kč s příslušenstvím (výrok IV.), - žalovanému 9), aby zaplatil žalobkyni 20.725.430,54 Kč s příslušenstvím (výrok XV.), - ve zbývajícím rozsahu žalobu proti žalovaným 1), 2), 4), a 9) zamítl (výroky II., V., VIII. a XVI.), - proti žalovaným 5), 6), 8), 10) a 11) žalobu zamítl zcela (výroky X., XII., XIII., XVIII. a XIX.) a - rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky [výroky III., VI., IX., XI., XIIa., XIV., XVII. a XX.].

5. K odvolání žalobkyně a žalovaných 1), 2), 6) a 9) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2017, č. j. 8 Cmo 338/2015-1326: - první rozsudek soudu prvního stupně ve všech jeho výrocích týkajících se žalovaných 9) až 11) zrušil a věc postoupil k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 10 jako soudu věcně příslušnému (první výrok), - odvolání žalovaného 1) zčásti odmítl (druhý výrok), - první rozsudek soudu prvního stupně: a) ve výroku I. ve vztahu k žalovaným 1), 2) a 4), a ve výroku II., III. a IV. ve vztahu k žalovaným 1) a 4) zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení, b) ve výroku IV. ve vztahu k žalovanému 2) v části, jíž bylo žalovanému 2) uloženo zaplatit žalobkyni úroky z prodlení z částky 351.927,66 Kč, změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, c) ve výroku VI. změnil tak, že mezi žalobkyní a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, d) ve výroku VII. ve vztahu k žalovaným 1) a 2) a ve výrocích VIII. IX., X., XI., XII., XIIa., XIII., XIV. a XV. ve vztahu k žalovaným 1), 2) a 4) zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (třetí výrok), a - rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobkyní a žalovaným 2) [čtvrtý výrok].

6. Odvolací soud přitom uzavřel, že sporné smlouvy jsou absolutně neplatné pro rozpor se zákonem, neboť je žalovaný 2) nepodepsal jako prokurista ani jako člen statutárního orgánu žalobkyně, kterým současně byl, v souladu s pravidlem čtyř očí, ale pouze jako ředitel žalobkyně. Žalobkyni vůči BRC vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení a souběžně (za splnění dalších zákonných předpokladů) nárok na náhradu škody vůči žalovaným. Za okamžik vzniku škody odvolací soud považoval předání akcií do dispozice BRC počátkem června 2001.

7. Odvolací soud současně neshledal právo na náhradu škody promlčeným, neboť počátek subjektivní promlčecí doby je vázán k okamžiku, kdy se o škodě dozví na škodné události nezávislá osoba oprávněná za žalobkyni nárok uplatnit (likvidátor žalobkyně jmenovaný až 4. 4. 2005), případně k okamžiku, kdy byl postaven najisto rozsah způsobené škody (k čemuž došlo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2007, č. j. 91 K 18/2001-689), a proto je třeba výzvu k zaplacení učiněnou žalobou doručenou všem žalovaným v září 2005 považovat za včasnou.

8. Na to soud prvního stupně rozhodl druhým rozsudkem (viz výše odst. 2). Vyšel přitom (mimo jiné) z toho, že: 1) Žalobkyně je zapsána v obchodním rejstříku jako investiční fond od 22. 1. 1992. Od 4. 4. 2005 je v likvidaci. 2) Žalovaná 8) byla depozitářem žalobkyně od 1. 9. 2000. Povinností depozitáře bylo kontrolovat hospodaření žalobkyně minimálně v rozsahu dle § 32 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech (dále jen „ZISIF“). 3) Žalovaná 8) podle depozitářské smlouvy odpovídá za plnění povinností s výjimkou škod způsobených poskytnutím opožděných, mylných či neúplných údajů ze strany žalobkyně, přičemž se její odpovědnost řídí § 32 odst. 6 ZISIF a § 373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).

4) Podle čl. VI. statutu žalobkyně byla žalobkyně oprávněna půjčovat cenné papíry ze svého majetku maximálně na dobu třiceti dnů, souhrnně v hodnotě do 10 % majetku fondu a za účelem výhodného prodeje nebo nákupu cenných papírů. 5) Dne 28. 4. 2000 představenstvo žalobkyně po dohodě s předchozím depozitářem (tehdy Československou obchodní bankou, a. s., dále jen „předchozí depozitář“) rozhodlo o přijetí nabídky na půjčování cenných papírů BRC za úplatu a při zajištění směnkou vlastní. 6) Žalobkyně uzavírala minimálně od června 2000 s BRC pravidelně smlouvy o půjčkách cenných papírů.

7) Majetkový limit podle statutu žalobkyně pro půjčování cenných papírů byl dodržen pouze v dubnu 2000, v ostatních případech byl překročen. 8) U smlouvy o půjčce cenných papírů uzavřené v červnu 2000 zjistil předchozí depozitář nedostatky v porušení statutu investičního fondu (zejména překročení majetkového limitu). Tyto nedostatky předchozí depozitář oznámil Komisi pro cenné papíry (dále jen „KCP“) a žalobkyni, kterou upozornil, že mu nebyly předloženy originály smluv o půjčkách cenných papírů ani dány směnky k zajištění závazku BRC do úschovy, přičemž žalobkyni vyzval k nápravě všech zjištěných nedostatků.

9) Od července 2000 do května 2001 byly mezi žalobkyní a BRC konkrétně uzavírány smlouvy o půjčkách akcií společností Unipetrol, a. s., Česká spořitelna, a. s., Komerční banka, a. s. a ČEZ, a. s. Smlouvy měly vždy stejný obsah, podle kterého se žalobkyně zavázala do deseti dnů od podpisu smlouvy za úplatu převést půjčované akcie na účet BRC, BRC se zavázala je žalobkyni vrátit nejpozději do třiceti dnů ode dne převodu a vystavit ve prospěch žalobkyně směnku vlastní na částku, která vždy převyšovala tržní cenu půjčených akcií.

Všechny takto uzavřené smlouvy byly z obou stran řádně splněny. 10) Dne 4. 6. 2001 byly uzavřeny mezi žalobkyní a BRC sporné smlouvy na akcie v celkové hodnotě 24.226.320 Kč, přičemž hodnota majetku žalobkyně ke dni 1. 6. 2001 činila 74.917.000 Kč. 11) Žalobkyně vyzvala dopisem ze dne 10. 7. 2001 BRC k vrácení zapůjčených akcií s upozorněním, že v opačném případě bude žádáno proplacení vystavených směnek vlastních. 12) BRC podala dlužnický návrh na prohlášení konkursu u Městského soudu v Praze dne 10.

7.

2001, neboť v důsledku odejmutí povolení k obchodování nebyla schopna vykonávat svoji činnost, což vedlo k její nesolventnosti a nastal u ní stav předlužení. 13) Dne 13. 7. 2001 žalobkyně oznámila KCP, že lhůta BRC k vrácení akcií půjčených na základě sporných smluv uplynula dne 4. 7. 2001, přičemž k jejich vrácení ze strany BRC nedošlo. Žalobkyně v reakci na to přijala několik „zmírňujících“ opatření (např. zahájení směnečného řízení), o kterých informovala žalovanou 8). Dne 31. 7. 2001 žalobkyně o těchto krocích informovala i KCP.

14) Dne 12. 9. 2001 přihlásila žalobkyně svou pohledávku v celkové výši 31.458.583,87 Kč do konkursu na majetek BRC a dne 19. 11. 2001 přihlásila další pohledávku v celkové výši 150.471,22 Kč. 15) V konkursním řízení na majetek BRC byla pohledávka žalobkyně uznána ohledně 24.457.182,95 Kč, mimosoudní dohodou ze dne 3. 3. 2006 byla dodatečně uznána i ve výši 5.825.717,05 Kč. V konkursu na majetek BRC však byla pohledávka žalobkyně uspokojena pouze do výše 70.162 Kč. 16) Konkurs na majetek BRC byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5.

2. 2008, č. j. 91 K 18/2001-697. 17) Žalovaná 8) opakovaně uplatnila námitku promlčení práva na zesplatnění nároku na náhradu škody, neboť žaloba jí byla doručena až dne 20. 9. 2005.

9. V průběhu řízení před soudem prvního stupně bylo v rámci dědického řízení po žalovaném 3) žalobkyni uhrazeno 750.583,31 Kč, které představují část dlužných úroků z prodlení ze žalované částky do dne smrti žalovaného 3), a zároveň žalovaný 2) uhradil žalobkyni částku 351.927,66 Kč (celkem žalobkyně obdržela 1.102.510,97 Kč). Z toho důvodu na jednání konaném 31. 5. 2018 žalobkyně vzala s ohledem na zaplacení výše uvedené částky žalobu částečně zpět a upřesnila, že nyní žádá, aby soud uložil žalovaným 1), 5), 6) a 8) společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 69.154.535,40 Kč s příslušenstvím a žalovanému 4) zaplatit společně a nerozdílně s ostatními žalovanými částku 55.990.966,86 Kč s příslušenstvím.

10. Na takto ustaveném základě soud prvního stupně, vycházeje ze závěrů předchozího kasačního rozhodnutí odvolacího soudu (viz jejich shrnutí výše v odst. 7), nejdříve uvedl, že námitkou promlčení práva na zesplatnění nároku na náhradu škody uplatněnou žalovanou 8) se nebude zabývat.

11. Soud konstatoval, že hlavní a bezprostřední příčinou vzniku škody na straně žalobkyně je protiprávní jednání žalovaného 2), který sporné smlouvy nesprávně podepsal, v důsledku čehož došlo k převodu akcií bez právního důvodu, a dále zejména protiprávní jednání BRC, která v rozporu s předchozí praxí akcie nevrátila.

12. Ve vztahu k odpovědnosti žalované 8) za škodu soud dovodil, že žalovaná 8) porušila svoje povinnosti dle ZISIF, neboť při vynaložení odborné péče měla zjistit, že sporné smlouvy byly uzavřeny v rozporu se statutem žalobkyně, a takto zjištěné skutečnosti oznámit žalobkyni a KCP, což neučinila.

13. Na druhou stranu v řízení nebyla prokázána povinnost žalované 8) kontrolovat správnost sporných smluv po právní stránce či povinnost úplné kontroly majetku žalobkyně. Žalobkyně v řízení ani netvrdila a ze spisu nevyplývá, že by žalovaná 8) byla o sporných smlouvách informována či je měla před jejich realizací k dispozici, a proto nemůže odpovídat za škodu, neplnila-li žalobkyně (jako poškozená) ve vztahu k žalované 8) povinnost součinnosti.

14. Navíc mezi protiprávním jednáním žalované 8) a vznikem škody není vztah příčinné souvislosti, když předchozí transakce mezi žalobkyní a BRC probíhaly za stejných podmínek bez problémů. Žalovaná 8) nemohla předvídat, že „způsob podpisu“ sporných smluv bude mít za následek jejich neplatnost, BRC akcie nevrátí a nebude schopna nahradit škodu kvůli nenadálé zhoršené finanční situaci.

15. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným (druhým) rozsudkem [poté, kdy usnesením ze dne 29. 6. 2020, č. j. 12 Cmo 232/2018-1633, věc ve vztahu k žalovanému 5) vyloučil k samostatnému projednání] řízení o odvolání žalobkyně proti výroku I. druhého rozsudku soudu prvního stupně zastavil (první výrok), druhý rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. v rozsahu, v němž byla vůči žalované 8) zamítnuta žaloba ohledně částky 24.143.219,21 Kč, potvrdil (druhý výrok), a ve zbývající části výroku II. a ve výrocích III., IV., V., VII., a VIII. druhý rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu (ve zrušeném rozsahu) vrátil k dalšímu řízení (třetí výrok).

16. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který k návrhu žalobkyně doplnil o vyjádření České národní banky k dotazům likvidátora ze dne 19. 10. 2018, č. j. 2018/123369/570, z něhož (mimo jiné) vyplynulo, že neplní-li depozitář svou kontrolní funkci nebo si k její realizaci nevytvoří příslušné podmínky (např. zajištění přístupu k účtu cenných papírů), je takové jednání možné vnímat jako porušení jeho povinností. Za případnou škodu způsobenou akcionářům investičního fondu depozitář odpovídá podle § 32 ZISIF. KCP může přijmout příslušná opatření jen za předpokladu, je-li ze strany depozitáře o závadném stavu investičního fondu informována.

17. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého jedinou a bezprostřední příčinou vzniku škody byla nepředvídatelná úpadková situace BRC a porušení povinností osob za ni jednajících. Naopak příčinnou souvislost ve vztahu ke vzniku škody shledal rovněž v nedostatečném zajištění sporných smluv a na ně (potenciálně) navazujícím porušení povinností žalovaných.

18. Ve vztahu k odpovědnosti žalované 8) za škodu odvolací soud přitakal žalobkyni, podle níž výkon kontrolních funkcí nemůže záviset na součinnosti kontrolovaného subjektu. Poukázal přitom na chybějící zjištění soudu prvního stupně [jako např. zda pro plnění informační povinnosti žalobkyně byly v depozitářské smlouvě sjednány lhůty, či zda a jak žalovaná 8) plnění informační povinnosti po žalobkyni vyžadovala a jaké opatření přijala, nebyla-li plněna, příp. i ve vztahu k závěru o nezjištění porušení statutu či nedostatečném zajištění sporných smluv] a zavázal jej, aby v intencích zákonné úpravy a obsahu depozitářské smlouvy věc znovu posoudil.

19. Na druhou stranu odvolací soud shledal důvodnou námitku promlčení práva na zesplatnění nároku na náhradu škody uplatněnou žalovanou 8), a to ohledně části žalobou uplatněného nároku na náhradu skutečné škody ve výši 24.143.219,21 Kč. Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3526/2007 (uveřejněný pod číslem 82/2010 Sb. rozh. obč.; dále jen „R 82/2010“), na jehož závěrech bylo založeno předchozí kasační rozhodnutí odvolacího soudu, neměl za přiléhavý, neboť v něm byl řešen počátek běhu subjektivní promlčecí doby u nároků obchodní korporace na náhradu škody proti členům jejího statutárního orgánu. Žalovaná 8) jako depozitář, resp. jako osoba třetí, není členem statutárního orgánu či dozorčí rady žalobkyně a má od nich zcela odlišné povinnosti.

20. Promlčecí doba se proto podle odvolacího soudu posuzuje podle § 391 odst. 2 obch. zák., přičemž žalobkyně neprokázala, že učinila úkon výzvy k plnění. „Likvidátor investičního fondu byl přitom do rejstříku zapsán 4. 4. 2005. Účinky výzvy k plnění ve vztahu k žalované 8) v intencích rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3923/2010, mohlo mít doručení žaloby, k němuž došlo dne 20. 9. 2005 jen ve vztahu k té části ušlého zisku, vzniklého do tohoto data. Nárok na náhradu skutečné škody a nárok na část ušlého zisku se v důsledku absence výzvy k plnění nestal splatným, a tudíž jej nebylo možno v řízení uplatnit.“

21. Odvolací soud stejný závěr přijal i ohledně části uplatňovaného práva na náhradu ušlého zisku, avšak neshledal dostačujícími tvrzení žalobkyně o výši ušlého zisku, a proto zavázal soud prvního stupně, aby žalobkyni poučil dle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a následně žalobu v uvedeném rozsahu zamítl. II. Dovolací řízení a) Úkony před věcným projednáním dovolání

22. Žalobkyně „z opatrnosti“ proti všem výrokům v záhlaví označeného rozsudku odvolacího soudu podala dne 1. 9. 2021 dovolání.

23. Poté, kdy soud prvního stupně předložil projednávanou věc (dne 29. 11. 2021) Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání (č. l. 1706), ji Nejvyšší soud (dne 8. 11. 2022, pod sp. zn. 27 Cdo 3486/2021) vrátil bez věcného vyřízení soudu prvního stupně s tím, že napadený rozsudek odvolacího soudu dosud nenabyl právní moci (č. l. 1740).

24. Nejvyšší soud upozornil, že provedenou lustrací v informačním systému základních registrů bylo zjištěno, že žalovaný 4) zemřel dne 21. 10. 2018, přičemž napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 8. 4. 2021. Žalovaný 4) pozbyl způsobilost být účastníkem řízení, aniž bylo vyřešeno jeho případné procesní nástupnictví, čímž nedošlo k řádnému doručení rozhodnutí odvolacího soudu.

25. Soud prvního stupně proto nejdříve usnesením ze dne 23. 10. 2023, č. j. 46 Cm 125/2005-1786, zrušil ve vztahu k žalovanému 4) ve výroku III. a V. rozsudek Městského soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 46 Cm 125/2005-1562, a ve výroku III. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 2021, č. j. 12 Cmo 232/2018-1679, a řízení ve vztahu k žalovanému 4) zastavil. Následně projednávanou věc znovu předložil (16. 11. 2023) Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání (č. l. 1794).

26. Usnesením ze dne 20. 2. 2024, č. j. 27 Cdo 3611/2023-1810, Nejvyšší soud zastavil dovolací řízení ve vztahu k žalovanému 1), neboť v průběhu dovolacího řízení žalovaný 1) dne 29. 12. 2022 zemřel a řízení o jeho pozůstalosti bylo zastaveno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 10. 2023, č. j. 34 D 299/2023-42, bez právních nástupců. b) Dovolání

27. Žalobkyně přípustnost dovolání opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, a to: 1/ zda pro posouzení počátku běhu subjektivní a objektivní promlčecí doby u práva na náhradu škody je rozhodující pouze okamžik protiprávního jednání dlužníka, nebo zda musí být kumulativně naplněny i další podmínky, zejména „vznik majetkové újmy spočívající v objektivně předvídatelné nemožnosti dosáhnout uspokojení pohledávky za dlužníkem“, 2/ kdy počíná běžet objektivní a subjektivní promlčecí doba poškozenému vůči třetím osobám, jednají-li v době vzniku škody a dále za poškozeného osoby ve střetu zájmů, které se na vzniku škody podílely, 3/ kdy počíná běžet objektivní a subjektivní promlčecí doba ve smyslu ustanovení § 398 obch. zák. u práva na náhradu škody vůči třetí osobě, která se společně se členy orgánů právnické osoby podílela na vzniku škody této právnické osoby, za situace, kdy za poškozenou právnickou osobu jednají pouze osoby, které se na vzniku škody podílely, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále 4/ zda je námitka dřívějšího promlčení práva poškozeného na náhradu škody vůči třetí osobě, která se podílela se členy orgánů poškozeného na vzniku škody, v souladu s dobrými mravy, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil „od elementárního vnímání spravedlnosti“, 5/ zda lze při určení výše škody vycházet z aktuální tržní hodnoty akcií v době podání žaloby, nebo je třeba škodu určit jinak, a jak lze v této souvislosti určit výši skutečné škody a ušlého zisku, jež „byla soudy v jednotlivých rozhodnutích v dané věci řešena rozdílně“, a konečně 6/ za jakých podmínek může soud vyloučit věc vůči některým žalovaným k samostatnému projednávání, pokud spolu všechny žalované nároky skutkově a věcně souvisí.

28. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka první otázkou brojí proti závěru odvolacího soudu o promlčení práva na zesplatnění uplatněného nároku na náhradu škody vůči žalované 8), neboť z rozhodnutí odvolacího soudu není patrné, kdy měla promlčecí doba započít či uplynout.

29. Dovolatelka se domnívá, že napadené rozhodnutí ohledně počátku subjektivní promlčecí doby nutně vychází z předchozího kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, které vznik škody spojovalo s okamžikem vzniku bezdůvodného obohacení. Je však toho názoru, že vznik škody vyžaduje, aby došlo „ke škodnímu následku protiprávního jednání“, nikoliv pouze ke vzniku bezdůvodného obohacení. Opačný závěr by znamenal, že dovolatelka mohla uplatnit nárok na náhradu škody vůči žalované 8) při každém předchozím půjčení akcií BRC, nejen při půjčkách poskytnutých na základě sporných smluv. Navíc v okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení ani nebyla zřejmá nevymahatelnost pohledávky za BRC.

30. Podle dovolatelky je rovněž nutné od sebe odlišovat okamžiky vzniku škody a počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2232/2004, a ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3401/2011, dovozuje, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby se vyžaduje prokázaná vědomost poškozeného o protiprávním jednání, vzniku škody určitého rozsahu objektivně vyjádřitelného v penězích a škůdci. Pro počátek objektivní promlčecí doby jsou podmínky stejné s výjimkou nutnosti prokázané vědomosti. Odvolací soud splnění uvedených podmínek nikterak neposuzoval.

31. Dovolatelka za vznik škody považuje okamžik, kdy se objektivně mohla dozvědět, že BRC nedisponuje prostředky potřebnými k vydání bezdůvodného obohacení a v jakém rozsahu, respektive až datum 15. 9. 2004, kdy „nabylo právní moci usnesení Městského soudu v Praze č. j. 91 K 18/2001-325, podle kterého činí zůstatek majetku BRC pro rozdělení mezi věřitele BRC 202.347,10 Kč“; subjektivní promlčecí doba mohla proto začít běžet nejdříve dne 16. 9. 2004.

32. Z argumentace k druhé a třetí dovolací otázce však vyplývá přesvědčení dovolatelky, že subjektivní promlčecí doba u práva na náhradu škody vůči žalované 8) počala běžet až dne 4. 4. 2005 (od okamžiku zápisu likvidátora žalobkyně do obchodního rejstříku). Z R 82/2010 dovolatelka dovozuje, že subjektivní promlčecí doba může začít běžet až v okamžiku, kdy za obchodní korporaci jedná osoba, která se nepodílela se žalovanou 8) na vzniku škody. Podle dovolatelky nelze akceptovat, že by členové jejího statutárního či kontrolního orgánu uplatnili vůči žalované 8) nárok na náhradu škody, za níž sami solidárně odpovídají.

33. Čtvrtou otázkou dovolatelka bez širší argumentace rozporuje závěr odvolacího soudu, podle kterého námitka promlčení práva na náhradu škody vůči žalované 8) není v rozporu s dobrými mravy. Pátou otázkou dovolatelka předestírá výhrady k posouzení výpočtu výše uplatněné škody odvolacím soudem. Konečně šestou otázkou dovolatelka brojí proti prvnímu výroku předchozího kasačního rozhodnutí odvolacího soudu. c) Vyjádření žalované 8) k dovolání

34. Žalovaná 8) ve vyjádření k dovolání nejprve navrhuje, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť v něm dovolatelka nevymezuje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení by napadené rozhodnutí spočívalo. Dovolání by mohlo být přípustné pouze za předpokladu, týkalo-li by se otázky promlčení práva na zesplatnění nároku na náhradu škody vůči žalované 8), avšak přesto by bylo nutné jej jako nedůvodné zamítnout, protože odvolací soud tuto otázku posoudil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. III. Přípustnost dovolání

35. Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a splňující podmínku podle § 241 odst. 1 o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

36. Nejvyšší soud je v rámci dovolacího přezkumu vázán rozsahem, ve kterém byl napaden výrok přezkoumávaného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozsah dovolacího přezkumu je určen dovolatelem, a tak se (jako každý jiný procesní úkon účastníka řízení) posuzuje podle svého obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Dovolatelka podle obsahu dovolání nenapadá první a třetí výrok rozsudku odvolacího soudu, proto se Nejvyšší soud ve vztahu k této části rozsudku odvolacího soudu nezabýval přípustností dovolání.

37. Pro řešení druhé a třetí dovolací otázky není dovolání přípustné, neboť je odvolací soud vyřešil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, když uzavřel, že závěry R 82/2010 se na projednávanou věc nevztahují. Nejvyšší soud nejen v citovaném rozhodnutí, ale i v rozsudcích ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2308/2009, či ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3688/2011, vysvětlil, že posunutí počátku běhu subjektivní promlčecí doby se uplatní pouze v případech, kdy jde o promlčení práva na náhradu škody způsobené obchodní korporaci členem jejího statutárního orgánu, od něhož nelze očekávat, že by takový nárok vymáhal za poškozenou obchodní korporaci sám proti sobě. Odvolací soud správně dovodil, že nárok uplatňovaný vůči žalované 8) je odlišný, neboť jde o nárok právnické osoby na náhradu škody vůči třetí osobě (depozitáři). Je-li člen statutárního orgánu při vymáhání takového nároku nečinný, je nutné potenciálně negativní důsledky (např. promlčení práva) řešit v rámci posouzení souladnosti jeho jednání s péčí řádného hospodáře.

38. Přípustnost dovolání nezakládá ani pátá dovolací otázka, neboť na jejím řešení druhý výrok napadeného rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud své rozhodnutí v této části založil pouze na závěru o promlčení práva, aniž by se zabýval výpočtem výše škody.

39. Čtvrtá a šestá dovolací otázka nemohou založit přípustnost dovolání proto, že dovolatelka ve vztahu k nim řádně nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání. Rozpor s „elementárním vnímáním spravedlnosti“, které jako jediný předpoklad přípustnosti uvádí dovolatelka ve vztahu k čtvrté otázce, nesplňuje žádné z hledisek vymezených v § 237 o. s. ř. K šesté otázce nejenže dovolatelka vůbec neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., ale zejména prostřednictvím ní zpochybňuje první výrok předchozího kasačního rozhodnutí odvolacího soudu. Na jejím řešení tudíž napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani nespočívá.

40. Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou otevřené první otázky promlčení práva na náhradu škody (respektive práva na zesplatnění nároku na náhradu škody) vůči žalované 8), kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání a) Použitá právní úprava

41. Podle § 340 odst. 2 obch. zák. není-li doba plnění ve smlouvě určena, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu poté, kdy byl věřitelem o plnění požádán.

42. Podle § 391 obch. zák. u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného (odstavec první). U práv uskutečnit právní úkon běží promlčecí doba ode dne, kdy právní úkon mohl být učiněn, nestanoví-li tento zákon něco jiného (odstavec druhý).

43. Podle § 392 odst. 1 věty první obch. zák. u práva na plnění závazku běží promlčecí doba ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti).

44. Podle § 398 obch. zák. u práva na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě; končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti. b) K promlčení práva na zesplatnění nároku na náhradu škody

45. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi k promlčení práva na zesplatnění dluhu, resp. práva učinění výzvy k plnění obecně dovodil, že: 1) Úprava obsažená v § 392 odst. 1, větě první, obch. zák. předpokládá, že splatnost závazku je určena dohodou, právním předpisem nebo rozhodnutím. 2) Není-li doba, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti), dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí a je-li splatnost pohledávky závislá na žádosti věřitele o plnění (srov. § 340 odst. 2 obch. zák.), neuplatní se ustanovení § 392 odst. 1 obch. zák. při určení začátku běhu promlčecí doby závazku. 3) V době, kdy věřitel dlužníka o plnění ještě ani nepožádal, zde není „doba splatnosti“, což zakládá nikoli počátek doby promlčení žádosti o plnění ve smyslu § 391 odst. 2 obch. zák., nýbrž (při nemožnosti použití zvláštního pravidla podle § 392 odst. 1 věty první obch. zák.) prosazení obecné úpravy promlčení práva na plnění obsažené v § 391 odst. 1 obch. zák. 4) Jestliže tedy promlčecí doba ohledně obchodního závazku (pohledávky), u kterého nebyla doba splatnosti sjednána ani určena právním předpisem nebo rozhodnutím, začne běžet (v souladu s § 391 odst. 1 obch. zák.) již dnem, kdy věřitel mohl dlužníka o plnění obchodního závazku poprvé požádat, pak není důvodem ke změně jejího počátku (k použití § 392 odst. 1 věty první obch. zák.) okolnost, že věřitel dlužníka o toto plnění následně též požádal (dle § 340 odst. 2 obch. zák.). K tomu srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 10/2014“), a též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3232/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2356/2022, či ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2045/2022; případně též rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 31 Cdo 3125/2022, který setrval na závěrech R 10/2014 i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

46. Dovolatelka vůči žalované 8) uplatňuje nárok na náhradu škody, u něhož doba splatnosti není stanovena právním předpisem, určena rozhodnutím ani sjednána dohodou mezi stranami. Za těchto okolností nastává splatnost nároku na náhradu škody podle § 340 odst. 2 obch. zák. bez zbytečného odkladu poté, kdy byl dlužník [žalovaná 8)] věřitelem (dovolatelkou) o plnění požádán (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 286/2021, ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 29 Cdo 2422/2017, ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2417/2007, či ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1523/2004).

47. Nebyla-li žalovaná 8) dovolatelkou vyzvána k plnění, pak zde nemůže být „doba splatnosti“ nároku na náhradu škody, a proto nepřipadá do úvahy promlčení práva na zesplatnění dluhu (práva učinit právní úkon) podle § 391 odst. 2 obch. zák., nýbrž pouze promlčení práva na plnění podle § 391 odst. 1 obch. zák.

48. Počátek subjektivní promlčecí doby se proto odvíjí ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, což je den, kdy dovolatelka mohla žalovanou 8) o plnění závazku poprvé požádat, respektive – s ohledem na zvláštní úpravu promlčecí doby u práva na náhradu škody v § 398 obch. zák. – ode dne, kdy se dovolatelka dozvěděla nebo mohla dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě.

49. Uzavřel-li odvolací soud v poměrech projednávané věci, že došlo k promlčení práva na zesplatnění nároku na náhradu škody uplatňovaného

dovolatelkou vůči žalované 8) podle § 391 odst. 2 obch. zák., není jeho právní posouzení správné. c) Shrnutí rozhodnutí 50. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není (co do řešení dovoláním otevřené otázky) správné a dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v druhém výroku podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). 51. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 o. s. ř.). 52. Nad rámec již uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že nesdílí přesvědčení o správnosti závěru učiněného v předchozích rozhodnutích soudů nižších stupňů ohledně absolutní neplatnosti sporných smluv. V další fázi řízení se proto odvolací soud [vedle opětovného posouzení důvodnosti námitky promlčení uplatněné žalovanou 8)] rovněž bude zabývat tím, zda sporné smlouvy dovolatelku zavazují (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2020, sp. zn. 27 Cdo 760/2019). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 10. 2024 JUDr. Filip Cileček předseda senátu