27 Cdo 3629/2023-375
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Lenky Broučkové a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyněL. S., proti žalované T., spol. s r. o., zastoupené Mgr. Janem Greplem, LL.M., advokátem, se sídlem v Prostějově, Palackého 151/10, PSČ 796 01, o zaplacení 1.048.943 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 Cm 175/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 7. 2023, č. j. 8 Cmo 117/2019-331, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.760 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
[1] Žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 13. 7. 2016 se původní žalobce J. S. (narozený dne XY, zemřelý dne XY) domáhal po žalované zaplacení 1.048.943 Kč s příslušenstvím jako vypořádacího podílu. Doposud mu totiž žalovaná na vypořádacím podílu uhradila pouze 126.057 Kč s odůvodněním,že proti jeho pohledávce na vypořádací podíl započetla svou pohledávku spočívající v tom, že si žalobce, který byl jednatelem žalované a zároveň zaměstnancem na základě pracovní smlouvy z roku 2005, neoprávněně vyplácel vyšší mzdu (dále též jen „pohledávka“).
[2] Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 6. 2022, č. j. 1 Cm 175/2016-243, rozhodl, že v řízení se na místě žalobce pokračuje s L. S.
[3] Rozsudkem ze dne 13. 10. 2022, č. j. 1 Cm 175/2016-275, Krajský soud v Brně uložil žalované zaplatit žalobkyni 1.033.823 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok I.), co do 15.120 Kč s (ve výroku
specifikovaným) příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
[4] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výrocích I. a III., potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[5] Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Předchozí rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2018, č. j. 1 Cm 175/2016-147, kterým soud prvního stupně žalobu zamítl, k odvolání původního žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 18. 6. 2019, č. j. 8 Cmo 117/2019-192, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[6] Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustnéani podle § 237 o. s. ř.
[7] Dovolání nečiní přípustným dovolatelkou předestřená otázka, zda pohledávka dovolatelkou započtená proti pohledávce na zaplacení vypořádacího podílu, je pohledávkou nejistou nebo neurčitou ve smyslu § 1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), neboť tato otázka byla odvolacím soudem posouzena v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, na níž dovolací soud nevidí důvod ničeho měnit ani na základě argumentace uvedené v dovolání. Z té se podává, že:
1) Započtení představuje způsob zániku závazků, k němuž dochází buď jednostranným právním jednáním jedné strany vůči druhé, anebo dohodou obou dotčených stran. Jednostranné započtení umožňuje započítávající straně vynutitsi (a to bez ohledu na vůli druhé strany) „uspokojení“ (vyrovnání) své pohledávky, aniž by byla nucena ji uplatnit u soudu. Občanský zákoník (i proto) upravuje řadu předpokladů, jejichž naplnění je nezbytné pro způsobilost jak aktivní pohledávky (tj. pohledávky užité k započtení), tak i pasivní pohledávky (tj. pohledávky, proti které je započítáváno) k (především jednostrannému) započtení.
2) Jde-li o aktivní pohledávku, musí být (zásadně, viz § 1989 odst. 2 o. z.) splatná (§ 1982 odst. 1 věta druhá o. z.) a uplatnitelná u soudu (§ 1987 odst. 1 o. z.); občanský zákoník posléze uvedeným požadavkem brání především tomu, aby si věřitel aktivní pohledávky, jejíhož splnění by se nemohl domáhat u soudu, vynutil její „uspokojení“ cestou jednostranného započtení. Aktivní (k započtení použitá) pohledávka dále nesmí být „nejistá nebo neurčitá“ (§ 1987 odst. 2 o. z.). 3) Smyslem a účelem § 1987 odst. 2 o.
z. je ochrana věřitele pasivní pohledávky před tím, aby dlužník pasivní pohledávky zabránil jejímu uspokojení či toto uspokojení oddálil jednostranným započtením své sporné (nejisté či neurčité) pohledávky za věřitelem pasivní pohledávky, a dosáhl toho, že místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky.
„Nejistou nebo neurčitou“ ve smyslu vykládaného ustanovení je tudíž (zásadně, viz dále) právě pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu a/nebo výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky. 4) Za nejistou či neurčitou nelze pohledávku považovat pouze proto, že ji dlužník neuznává (odmítá uhradit) nebo že je sporná (nejednoznačná) její právní kvalifikace; musí zde být objektivní nejistota, zda pohledávka vznikla a z jakého důvodu,popř. zda je splatná, kdo je jejím věřitelem či dlužníkem, jaká je její výše apod. S ohledem na smysl a účel § 1987 odst. 2 o.
z. je pak zásadně nutné míru nejistoty ohledně aktivní pohledávky posuzovat relativně, ve vztahu k pohledávce pasivní; za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla toliko tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší než je tomu v případě pasivní pohledávky. 5) Současně platí, že výklad § 1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami (§ 2 o. z.). Vychází- li obě pohledávky (aktivní i pasivní) ze stejného právního vztahu (založeného např. stejnou smlouvou uzavřenou mezi stranami), nelze přehlížet, že proti právu věřitele pasivní pohledávky na její uhrazení zde stojí právo dlužníka (a věřitele aktivní pohledávky) na to, aby dříve, než bude nucen uhradit svůj dluh (plnit na pasivní pohledávku), byly spravedlivě posouzeny i širší souvislosti, za kterých vznikl (okolnosti celého vztahu).
Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné. 6) Při posuzování, zda je aktivní pohledávka „neurčitá či nejistá“ ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., je proto třeba vzít v úvahu i tuto skutečnost; lze-li s ohledem na okolnosti konkrétního případu považovat za spravedlivé, aby dříve, než dojde k uhrazení (resp. přiznání) pasivní pohledávky, bylo posouzeno, zda je její věřitel povinen plnit dluh z aktivní pohledávky, vzniklé ze stejného vztahu, není namístě poskytovat takovému věřiteli ochranu prostřednictvím § 1987 odst. 2 o.
z. V takovém případě zpravidla není aktivní pohledávka „nejistá nebo neurčitá“ ve smyslu posledně označeného ustanovení, přestože by ji jinak bylo možné považovat za ilikvidní. 7) Jelikož § 1987 odst. 2 o. z. sleduje především ochranu věřitele pasivní pohledávky, je na něm, aby se případně dovolal neplatnosti jednostranného právního jednání, jímž dlužník proti pasivní pohledávce započítává svoji (aktivní) pohledávku za věřitelem (§ 580 odst. 1, § 586 o. z.); rozpor jednostranného započtení s § 1987 odst. 2 o.
z. tudíž zakládá (zpravidla) toliko relativní neplatnost. 8) Pro posouzení, zda jednostranné započtení odporuje § 1987 odst. 2 o. z., jsou rozhodné toliko okolnosti, které tu byly v okamžiku, kdy je započtení (projev vůle dlužníka pasivní pohledávky) účinné.
Účinnost právního jednání, která zpravidla nastává v okamžiku, kdy projev vůle dlužníka pasivní pohledávky dojde věřiteli(srov. § 570 a násl. o. z.), je přitom nutné odlišit od účinků tohoto právního jednání(k nimž dochází ex tunc, k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení - § 1982 odst. 2 in fine o. z.). 9) Ze shora popsaných závěrů se podává, že český zákonodárce upravil likviditu aktivní pohledávky jakožto hmotněprávní předpoklad započtení; není-li aktivní pohledávka „jistá a určitá“, odporuje započtení zákonu a je zpravidla (relativně) neplatné.
Dovolá-li se věřitel pasivní pohledávky vůči dlužníku relativní neplatnosti jeho právního jednání (jednostranného započtení), účinky započtení nenastanou (pasivní pohledávka nezanikne). 10) Přesto, že je likvidita aktivní pohledávky hmotněprávním předpokladem jednostranného započtení, ochrana poskytovaná vykládaným ustanovením se prosadí zpravidla až v soudním řízení, v němž se věřitel pasivní pohledávky domáhá jejího splnění. Uplatní-li žalovaný dlužník pasivní pohledávky v tomto řízení námitku započtení a vznese-li žalobce (věřitel pasivní pohledávky) námitku relativní neplatnosti jednostranného započtení, musí soud posoudit, zda je započítávaná (aktivní) pohledávka jistá a určitá ve smyslu § 1987 odst. 2 o.
z., a tedy způsobilá přivodit svým započtením (v rozsahu, v jakém se pohledávky kryjí) zánik žalobou uplatněné (pasivní) pohledávky. 11) Tak tomu zpravidla nebude tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. Srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.
9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněný pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 37/2021“), a v něm citovanou judikaturu.
[8] V poměrech projednávané věci odvolací soud pod bodem 24. odůvodnění rozsudku uvedl důvody, kvůli nimž měl pohledávku dovolatelky za neurčitou. V bodech 25. a 26. odůvodnění rozsudku se pak zabýval důvody, pro něž měl pohledávku dovolatelky za nejistou.
[9] Dovolatelka v dovolání napadá závěr odvolacího soudu ohledně neurčitosti pohledávky. K tomu, odkazujíc na judikaturu dovolacího soudu, uvádí, že zápočet podléhá jako každé jiné právní jednání výkladu, přičemž odvolací soud nezohlednil skutečnosti, jež zápočtu předcházely. V tomto ohledu je možno dovolatelce přisvědčit, že odvolací soud se v bodě 24. odůvodnění rozsudku vyjádřil spíše k neurčitosti zápočtu jako právního jednání ve smyslu § 553 odst. 1 o. z.
[10] Avšak již v bodech 25. až 27. odůvodnění rozsudku odvolací soud (v souladu s výše citovanou judikaturou dovolacího soudu) podrobně popsal skutečnosti, na jejichž základě považoval pohledávku dovolatelky za nejistou ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., neboť „prokazování existence započítávaných pohledávek by bylo nepoměrně obtížnější oproti pohledávce na vypořádací podíl, o které jinak obecně mezi účastníky (co do důvodu a výše) panuje shoda“. Tento závěr odvolacího soudu je v souladu se shora citovanou judikaturou dovolacího soudu a nic na tom nemění ani polemika obsažená v dovolání.
[11] Pouze pro úplnost Nejvyšší soudu dodává, že z obsahu R 37/2021 se podává, že pojmy „nejistý nebo neurčitý“ užité v § 1987 odst. 2 o. z. se vztahují k likviditě pohledávky, a významově se neliší.
[12] Dovolatelka, odkazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, má dále za to, že „zápočet pohledávek vzniklých ze stejných právních poměrů by neměl být považován za nejistý“. Přitom však přehlíží, že v projednávané věci pohledávky ze stejného právního vztahu nevznikly. Žalobkyně se domáhá zaplacení vypořádacího podílu, jedná se tedy o pohledávku ze vztahu mezi společností a jejím (bývalým) společníkem. Naproti tomu dovolatelka uplatnila k započtení pohledávku na náhradu škody vzniklé jí porušením povinnosti jednatele jednat s péčí řádného hospodáře. Jedná se tedy o pohledávku ze vztahu mezi společností a členem jejího orgánu.
[13] Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka obrácení důkazního břemene a břemene tvrzení podle § 52 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích). Vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů dospěly k závěru, podle něhož pohledávka dovolatelky není způsobilá k započtení, neboť je nejistá a neurčitá, již se nezabývaly tím, zda byla žalobkyně povinna prokazovat, že původní žalobce při výplatě mzdy své osobě jednal s péčí řádného hospodáře. Na posouzení této otázky tak napadené rozhodnutí nespočívá, a proto se její řešení nemůže projevit v poměrech dovolatelky založených napadeným rozhodnutím (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.
12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod číslem 102/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2356/2022, odst. 14, ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2771/2022, odst. 18, ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2045/2022, odst. 18, ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 27 Cdo 682/2022, odst. 13, ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 27 Cdo 969/2023, odst. 17, nebo ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2699/2023, odst. 10).
[14] Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky výkladu § 118a o. s. ř. Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na neunesení důkazního břemene dovolatelkou. Naopak, jak odvolací soud, tak soud prvního stupně vyšly z toho, že všechny pro rozhodnutí relevantní okolnosti (zejména jedná-li se o předpoklady zamezující započtení pohledávky podle § 1987 odst. 2 o. z.) byly prokázány. K závěru, podle něhož není namístě za této situace postupovat podle
§ 118a odst. 3 o. s. ř., srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4249/2014, a judikaturu v něm citovanou.
[15] Napadené rozhodnutí pak neodporuje ani zákazu tzv. překvapivých rozhodnutí, jak namítá dovolatelka. Jestliže již původní žalobce od počátku řízení namítal, že zápočet provedený dovolatelkou považuje za neoprávněný, k čemuž snášel věcnou argumentaci, nemohla být dovolatelka překvapena tím, že soudy tuto okolnost posuzovaly (k tzv. překvapivým rozhodnutím srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 460/2019, a judikaturu v něm citovanou). Jejich závěr, podle něhož je pohledávka dovolatelky nejistá a neurčitá, mohl být pro dovolatelku zklamáním, nikoliv však překvapením.
[16] Dovolatelka též namítá, že odvolací soud měl přistupovat ke svědecké výpovědi žalobkyně „kritičtěji“, neboť byla manželkou původního žalobce. Poté, co došlo ke změně jejího postavení ze svědkyně na účastnici řízení, měly soudy „dojít i ke změně vyhodnocení tohoto důkazu“. Ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání.
[17] Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na závěrech, podle kterých účastník řízení na rozdíl od svědka není povinen vypovídat pravdivě v tom smyslu, že by mohl být za vědomě nepravdivou výpověď trestně stíhán; tomu odpovídá i rozdílný obsah poučení, které účastníku řízení a svědku poskytne soud před započetím jejich výslechu a pod jejichž vlivem účastník a svědek vypovídají. Okolnost, že účastník řízení nemůže být na rozdíl od svědka za vědomě nepravdivou výpověď trestně stíhán, je tak významná pro hodnocení důkazů provedených výpověďmi těchto osob z hlediska jejich věrohodnosti (§ 132 o. s. ř.) [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2019, sp. zn. 29 Cdo 1015/2018].
[18] Vypovídala-li žalobkyně jako svědkyně (v době, kdy v řízení vystupoval původní žalobce), vztahovaly se na její výpověď přísnější standardy, než kdyby vypovídala jako účastnice řízení. Nadto odvolací soud nevystavěl své závěry pouze na této svědecké výpovědi, nýbrž na hodnocení všech v řízení provedených důkazů (srovnej bod 27. ve spojení s body 20. až 23. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
[19] Hodnocení důkazů provedené soudy nižších stupňů dovolacímu přezkumu zásadně nepodléhá. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.), a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, totiž nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej za všechna rozhodnutí např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn.
31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, a ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo
4804/2009, či – mutatis mutandis – nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
[20] Odvolací soud postupoval při hodnocení důkazů v souladu s § 132 o. s. ř., důkazy hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti, přičemž přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, a své závěry dostatečně a logicky zdůvodnil (srovnej již shora citovaný odst. 27. odůvodnění rozsudku). Nesouhlas dovolatelky s tímto hodnocením, jak výše řečeno, nepředstavuje přípustný dovolací důvod.
[21] Konečně tvrdí-li dovolatelka, že odvolací soud nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí a že se nevypořádal se všemi jejími námitkami, vytýká tím odvolacímu soudu (údajnou) vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; uplatňuje tak nezpůsobilý dovolací důvod (viz § 241a odst. 1 o. s. ř.), k jehož přezkoumání není dovolání přípustné.
[22] Vytýkanou vadou navíc řízení ani netrpí. Dovolatelka totiž pomíjí, že z § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, platí obdobně pro odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé (§ 169 odst. 4 o. s. ř.) a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)], ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Obecné soudy nejsou povinny budovat vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 12.
2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010). Rozhodnutí odvolacího soudu tomuto požadavku plně vyhovuje; pečlivě, jasně a srozumitelně vysvětluje, na základě jakých skutkových a právních závěrů odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně (ve výroku ve věci samé) správným. Řízení z tohoto pohledu není postiženo vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
[23] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.