USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Marka Doležala, v právní věci žalobkyně R., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Pavlem Hrtúsem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1652/36, PSČ 110 00, proti žalované R. Z., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem, se sídlem v Praze 6, Na hutích 661/9, PSČ 160 00, o zaplacení 1.354.177 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 ECm 1/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 9. 2022, č. j. 6 Cmo 171/2021-456, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
[1] Žalobou ze dne 22. 12. 2014 se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 850.501 Kč s příslušenstvím, coby náhrady škody, kterou měla žalovaná, jako její bývalá jednatelka, způsobit žalobkyni při výkonu funkce porušením povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře.
[2] Návrhem ze dne 20. 7. 2015 žalobkyně navrhla rozšíření žaloby o částku 503.676 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 9. 2015, č. j. 80 ECm 1/2015-64, rozšíření žaloby připustil.
[3] Rozsudkem ze dne 12. 10. 2020, č. j. 80 ECm 1/2015-292, ve znění usnesení ze dne 3.3. 2021, č. j. 80 ECm 1/2015-365, uložil Městský soud v Praze žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 491.671 Kč s příslušenstvím, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), ve zbytku, co do nároku na zaplacení částky 862.506 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II.) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
[4] Proti rozsudku soudu prvního stupně podaly odvolání žalobkyně (proti II. a III. výroku) i žalovaná (proti I. a III. výroku).
[5] Žalobkyně vzala své odvolání v rozsahu 611.513 Kč (částečně) zpět.
[6] Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem odvolací řízení v rozsahu zpětvzetí odvolání zastavil (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., ve výroku II. v rozsahu 250.993 Kč s příslušenstvím a ve výroku III. potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
[7] Proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné.
[8] Dovolatelka primárně namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k otázce nesení důkazního břemene v řízení o nároku na náhradu škody způsobené porušením povinnosti výkonu funkce s péčí řádného hospodáře, zejména od závěru, podle něhož jednatele nestíhá povinnost předložit soudu důkazy prokazující jeho tvrzení o naložení s vybranými peněžními prostředky, které nemá ve své dispozici, nýbrž (toliko) povinnost tyto důkazy označit. K tomu odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3775/2008, ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3542/2011, ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013, ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 250/2015, ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4590/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 29 Cdo 6035/2016.
[9] Podle přesvědčení dovolatelky odvolací soud pochybil, když dovodil, že žalovaná tvrzení na svou obranu neprokázala, ačkoli navrhla provést důkaz účetnictvím žalobkyně, které bylo v dispozici žalobkyně. Neuložením ediční povinnosti žalobkyni pak soudy „zapříčinily stav, kdy žalované bylo absolutně znemožněno svá v řízení uvedená tvrzení jakýmkoli způsobem prokázat, a tedy v důsledku postupu soudů žalovaná neunesla jí tížící břemeno důkazní“.
[10] Dovolatelka však ve své argumentaci opomíjí, že soudy obou stupňů svá rozhodnutí nezaložily na závěru o neunesení důkazního břemene dovolatelkou (v důsledku nepředložení účetnictví žalobkyně). Soudy důkaz účetnictvím žalobkyně neprovedly, jelikož jej shledaly neúčelným a nadbytečným, a to i s ohledem na způsob, jakým bylo účetnictví žalobkyně vedeno. Jeho provedení tudíž soudy nepovažovaly za nezbytné ke zjištění skutkového stavu, což v rozhodnutích dostatečně odůvodnily.
[11] Výtka dovolatelky, že odvolací soud neprovedl jí navrhovaný důkaz účetnictvím žalobkyně, tudíž dovolání přípustným nečiní. Je totiž výhradně na úvaze soudu, které z navržených důkazů provede (srov. § 120 odst. 1 větu druhou o. s. ř.), avšak neprovede-li je, musí náležitě vyložit, z jakých důvodů tak neučinil; samotné právo soudu rozhodovat o tom, které z navrhovaných důkazů podle § 120 o. s. ř. provede, je projevem ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III.
ÚS 61/94, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1544/14, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 147/2017, ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2004/2018, či ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2947/2018).
[12] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se nadto podává závěr, podle něhož ze samotné skutečnosti, že evidovaný stav majetku neodpovídá stavu skutečnému, nelze dovozovat vznik škody, ani usuzovat na její výši (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3542/2011, či ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 935/2012 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 647/2020. Uvedené lze vyložit i a contrario tak, že pouze z obsahu účetních údajů nelze bez dalšího zpravidla dovozovat (ne)porušení povinnosti jednatele jednat s péčí řádného hospodáře.
[13] Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, podle níž napadené rozhodnutí spočívá na otázce, kterou Nejvyšší soud dosud neřešil, a sice „zda způsobilost započtení provize realitní kanceláři na kauci R. K. v situaci, kdy by se jednalo o rozdílné částky 33.000 Kč a 39.930 Kč je z tohoto důvodu vyloučena“, k čemuž dovolatelka s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2022, sp. zn. 30 Co 118/2021, dovozuje, že § 1982 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, takovému postupu nebrání.
[14] Je tomu tak proto, že dovolatelka při formulaci této námitky vychází z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu a Nejvyššímu soudu předkládá otázku založenou na vlastní skutkové verzi projednávané věci. Soud totiž vycházel z toho, že k započtení provize na kauci vůbec nedošlo.
[15] Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy obou stupňů, však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
[16] Způsobilou založit přípustnost dovolání není s to ani otázka, v níž se měl (podle názoru dovolatelky) odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice „zda sjednání účetní, které neodpírá potřebnou součinnost, může založit odpovědnost jednatele za škodu v situaci, kdy je účetnictví v rozpracovaném a nedokončeném stavu neprotokolárně odňato z dispozice žalované dne 4. 8. 2014“. K tomu dovolatelka poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5036/2015 (uveřejněný pod číslem 131/2017 Sb. rozh. obč), podle něhož jednatel odpovídá společnosti za řádný výkon funkce, nikoli za výsledek, a na rozsudky ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1162/99, a ze dne 6. 5. 2008, sp. zn.
29 Odo 1773/2006, podle nichž
se jednatel zprostí odpovědnosti za škodu způsobenou porušením povinností, jestliže prokáže, že zajistil vedení předepsané evidence a účetnictví v potřebném rozsahu kvalifikovanou osobou, které vytvoří pro výkon činnosti potřebné podmínky (poskytne potřebnou součinnost).
[17] Je tomu tak proto, že na jejím posouzení napadené rozhodnutí nespočívá, a proto se její řešení nemůže projevit v poměrech dovolatelky založených napadeným rozhodnutím (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod číslem 102/2016 Sb. rozh. obč., či usnesení ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 3754/2016, nebo ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017).
[18] Soudy obou stupňů dospěly k závěru o odpovědnosti dovolatelky nikoli z důvodu nedostatků ve vedení účetnictví žalobkyně, nýbrž proto, že žalovaná z prostředků žalobkyně uhradila náklady na operaci svých očí, a vynaloženou částku žalobkyni nevrátila.
[19] Ve vztahu k ostatním námitkám dovolatelka Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí závisí a jež by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř.
[20] Dovolatelka obsáhle polemizuje s procesním postupem soudu, přičemž opakovaně namítá, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu vzniká extrémní rozpor (k tomu poukazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.).
[21] Z obsahu dovolání však vyplývá, že dovolatelka spatřuje extrémní rozpor v rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyplývajícími skutkovými zjištěními soudu s vlastními skutkovými tvrzeními.
[22] Dovolatelka tak zpochybňuje toliko hodnocení důkazů, které – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. za všechna rozhodnutí např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč., rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, a ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009, či – mutatis mutandis – nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
[23] Současně Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že v poměrech dané věci není dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (a hodnocení důkazů není založeno na libovůli) [srov. důvody stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1332/2020, uveřejněného pod číslem 68/2021 Sb. rozh. obč.].
[24] Přípustnost dovolání nezakládá ani namítaná nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Ani v souvislosti s ní totiž dovolatelka Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř.
(pouze na okraj a bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání pak lze uvést, že rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelností netrpí; srov. v podrobnostech rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.).
[25] Jelikož bylo dovolání odmítnuto, Nejvyšší soud o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jenž sdílí osud dovolání, nerozhodoval (srov. obdobně důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1785/17).
[26] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.