27 Cdo 3636/2023-1720
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Lenky Broučkové a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně BYTTEK BOHUMÍN a. s., se sídlem v Bohumíně, Bezručova 300, PSČ 735 81, identifikační číslo osoby 26877091, zastoupené Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Pobočná 1395/1, PSČ 141 00, proti žalované D. J., zastoupené Mgr. Janem Borošem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, PSČ 702 00, o zaplacení 24.993.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 42 Cm 122/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 6. 2023, č. j. 8 Cmo 96/2023-1654, takto:
Dovolání se odmítá.
[1] Žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě dne 19. 12. 2011 se žalobkyně domáhá, po změně (rozšíření) žaloby návrhem ze dne 20. 12. 2012 připuštěné soudem dne 11. 6. 2013, na žalované zaplacení 24.993.000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, kterou jí měl způsobit právní předchůdce žalované Ing. Zdeněk Juchelka, narozený XY, zemřelý XY, naposledy bytem v Dolní Lutyni, Amelinova 1266, PSČ 735 53 (dále též jen „Z. J.“), jako předseda představenstva žalobkyně porušením péče řádného hospodáře.
[2] Krajský soud v Ostravě mezitímním rozsudkem ze dne 26. 1. 2023, č. j. 42 Cm 122/2011-1589, rozhodl, že základ nároku žalobkyně na náhradu škody je po právu a o konkrétní výši nároku a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v samostatném konečném rozsudku.
[3] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
[4] Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Předchozím usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 3. 2019, č. j. 8 Cmo 129/2018-1018, odvolací soud zrušil mezitímní rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 2018, č. j. 42 Cm 122/2011-858, kterým bylo rozhodnuto, že základ nároku žalobkyně na náhradu škody je po právu, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[5] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[6] Dovolání není přípustné pro řešení v dovolání otevřené otázky naplnění podmínek pro vydání mezitímního rozsudku, neboť odvolací soud tuto otázku vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Z té se podává, že za základ projednávané věci, o němž soud může rozhodnout mezitímním rozsudkem, je nutno zpravidla považovat všechny sporné otázky vyplývající z uplatňovaného návrhu, které musí soud posoudit, má-li o věci rozhodnout, s výjimkou výše nároku (srovnej např. dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1038/2003). Oproti mínění dovolatelky výrok mezitímního rozsudku vydaného soudem prvního stupně nedává žádný návod k výpočtu výše náhrady škody, natož aby tak činil způsobem, který je neurčitý jen potud, že jeho numerické vyčíslení se stává záležitostí již jen mechanického výpočtu. Jinými slovy řečeno, soud prvního stupně se v konečném rozsudku bude muset zabývat výší nároku na náhradu škody, aniž by byl vázán jakýmkoli návodem k výpočtu uvedeným ve výroku mezitímního rozsudku.
Jelikož za tím účelem hodlá ustanovit dalšího znalce, jak se podává z bodu 135. odůvodnění jeho rozsudku, nelze vydání mezitímního rozsudku považovat za neúčelné a nehospodárné.
[7] Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda povinnost člena představenstva nahradit akciové společnosti škodu způsobenou porušením péče řádného hospodáře přechází na jeho dědice, neboť i tuto otázku odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Z té se podává, že uvedená povinnost na dědice přechází (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 29 Cdo 5/2012, a ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 946/2012, na která přiléhavě odkazuje žalobkyně ve vyjádření k dovolání).
[8] Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky, kdo nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno ve vztahu k porušení péče řádného hospodáře. Je tomu tak proto, že na jejím posouzení napadené rozhodnutí nespočívá, a proto se její řešení nemůže projevit v poměrech dovolatelky založených napadeným rozhodnutím (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod číslem 102/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 3754/2016).
[9] Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na tom, že by dovolatelka neunesla důkazní břemeno (tedy že by se nepodařilo prokázat skutečnosti objasňující, zda Z. J. jednal s péčí řádného hospodáře), naopak měl za prokázány všechny předpoklady pro vznik jeho odpovědnosti, včetně porušení povinnosti péče řádného hospodáře.
[10] Brojí-li dovolatelka proti tomuto závěru odvolacího soudu, majíc za to, že Z. J.
nemohl posoudit výhodnost financování žalobkyně prostřednictvím podnikové záložny tak jako znalec v oboru ekonomie ex post, přehlíží, že podle zjištění odvolacího soudu měl z existence této záložny největší prospěch právě Z. J. Z ustálené judikatury dovolacího soudu se podává, že součástí péče řádného hospodáře je i povinnost nezbytné loajality, tj. povinnost člena statutárního orgánu dát při rozhodování přednost zájmům společnosti před zájmy svými či zájmy třetích osob. Porušení povinnosti nezbytné loajality je přitom zpravidla hrubým a vážným porušením povinností člena voleného orgánu obchodní korporace (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3864/2008, ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2791/2016, či ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3325/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1370/2021).
[11] Přípustnost dovolání nezakládají ani otázky vymezené dovolatelkou týkající se hodnocení jednotlivých znaleckých posudků. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté při výkladu § 127 a § 127a o. s. ř. k hodnocení znaleckých posudků se podává, že:
1) Procesní právo nestanoví odlišnou důkazní sílu různých důkazních prostředků, přičemž dlouhodobě je ustálen výklad, podle nějž znalecký posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem podle § 132 o. s. ř. nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení.
Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru. 2) Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce.
Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí. 3) Jinými slovy, o přezkoumání dvou vzájemně rozporných znaleckých posudků dalším znalcem, příp. znaleckým ústavem, lze rozhodnout jen tehdy, neodstraní-li tento rozpor soud sám po slyšení obou znalců. Srovnej za mnohá rozhodnutí např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, ze dne 24.
4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, ze dne 17. 3. 2016, sp. zn.
29 Cdo 4153/2015, anebo usnesení
Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1054/13.
[12] Ve světle citovaných judikatorních závěrů nelze soudu prvního stupně vytknout, nechal-li poté, co se mu nepodařilo odstranit rozpory mezi znaleckým posudkem zpracovaným Ekonomicko-správní fakultou Masarykovy univerzity a znaleckým posudkem Ostravské znalecké a. s. (dále též jen „posudek OZ“), zpracovat revizní znalecký posudek Národohospodářskou fakultou Vysoké školy ekonomické (dále též jen „posudek VŠE“). Ten byl dále doplňován a upřesňován v reakci na dotazy a námitky dovolatelky a Ostravské znalecké a. s.
[13] Rovněž při hodnocení znaleckých posudků soudy zvážily jednotlivá kritéria kladená na kvalitu znaleckých posudků v souladu s § 127 a § 127a o. s. ř. a výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Následně dospěly k závěru, podle něhož posudek VŠE a posudek OZ se liší „v opakovatelnosti, přesvědčivosti, úplnosti a do určité míry také v logice odůvodnění závěrů“. Ke každému zmíněnému rozdílu se podrobně vyjádřily v odůvodnění svých rozsudků (odstavce 111. až 121. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 35. odůvodnění napadeného rozsudku) a logicky vyhodnotily, že posudek VŠE dovolatelkou opakovaně namítanými vadami netrpí.
[14] Dovolatelka svou námitkou nepřisouzení patřičné důkazní váhy posudku OZ oproti ostatním znaleckým posudkům provedeným k důkazům v řízení přehlíží, že „soud prvního stupně fakticky pracoval pouze se závěry znaleckého posudku VŠE a jeho dodatků“, tudíž případná nedostatečná kvalifikace Ekonomicko-správní fakulty Masarykovy univerzity nebyla ve věci rozhodující.
[15] Hodnocení důkazů provedené soudy nižších stupňů dovolacímu přezkumu zásadně nepodléhá. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.), a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, totiž nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. za všechna rozhodnutí např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, a ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009, či – mutatis mutandis – nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
[16] Soudy postupovaly při hodnocení důkazů v souladu s § 132 o. s. ř., důkazy hodnotily jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti, přičemž přihlédly ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, a své závěry dostatečně a logicky zdůvodnily. Nesouhlas dovolatelky s tímto hodnocením, jak výše řečeno, nepředstavuje přípustný dovolací důvod.
[17] O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 10. 2024
JUDr. Marek Doležal předseda senátu