27 Cdo 4319/2018-262
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
J. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Noskem, advokátem,
se sídlem v Červeném Kostelci, Dvořáčkova 1177, PSČ 549 41, proti žalované M.,
se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem,
MBA, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, o
zaplacení 560.033 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. 38 Cm 12/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 10. 5. 2018, č. j. 6 Cmo 193/2017-226, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2018, č. j. 6 Cmo 193/2017-226,
se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[1] Žalobce se žalobou domáhá, aby mu žalovaná (dále jen „společnost“)
zaplatila 560.033 Kč s příslušenstvím jako roční odměnu za výkon funkce
výkonného manažera společnosti za rok 2011.
[2] Rozsudkem ze dne 18. 5. 2017, č. j. 38 Cm 12/2016-187, Krajský soud
v Hradci Králové uložil společnosti, aby žalobci zaplatila 560.033 Kč s
příslušenstvím (I. výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). [3] Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Společnost byla zapsána do obchodního rejstříku 25. 5. 1994. 2) Jediným společníkem společnosti je od jejího zápisu do obchodního
rejstříku město Trutnov. 3) Žalobce byl od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2011 jednatelem společnosti. 4) Žalobce uzavřel se společností 3. 7. 2006 pracovní smlouvu, v níž
bylo sjednáno, že bude pro společnost vykonávat závislou práci jako výkonný
manažer společnosti (dále jen „pracovní smlouva“); jako druh práce, kterou měl
žalobce vykonávat, byla v pracovní smlouvě sjednána „veškerá operativní činnost
manažerského typu“. 5) Podle dodatku č. 1 k pracovní smlouvě, který byl uzavřen 27. 12. 2010
(dále jen „dodatek k pracovní smlouvě“), byl druh práce, kterou měl žalobce
vykonávat, zpřesněn tak, že šlo o „veškerou operativní činnost manažerského
typu, a sice všechny činnosti, které nepatří do povinností jednatele dle
příslušných právních předpisů.“ Žalobce je v dodatku k pracovní smlouvě označen
jako „ředitel“ společnosti. 6) Téhož dne byla mezi žalobcem a společností uzavřena také smlouva o
mzdě (dále jen „smlouva o mzdě“), ve které strany sjednaly, že žalobci náleží
za výkon funkce výkonného manažera (jako řediteli společnosti) úplata ve výši
32.000 Kč měsíčně s tím, že mu může být (na základě komplexního zhodnocení
celkové činnosti společnosti) přiznána roční odměna, a to „až do výše 65 % z
příjmu zúčtovaného za rok 2011“. 7) Usnesením ze dne 5. 12. 2011 rozhodla Rada města Trutnov (ve věci
města Trutnov jako jediného společníka společnosti), že žalobci vyplatí zálohu
na roční odměnu za rok 2011 s tím, že „pokud by bylo něco špatně, tak ředitele
vymění.“
8) Usnesením ze dne 6. 12. 2010 rozhodla Rada města Trutnov (ve věci
města Trutnov jako jediného společníka společnosti), že schvaluje smlouvu o
mzdě. 9) Usnesením ze dne 20. 12. 2011 rozhodla Rada města Trutnov (ve věci
města Trutnov jako jediného společníka společnosti), že žalobci v souvislosti s
ukončením jeho působení ve společnosti schvaluje mimořádnou odměnu. 10) Usneseními ze dne 21. 5. 2012 Rada města Trutnov (ve věci města
Trutnov jako jediného společníka společnosti):
a) vzala na vědomí zprávu dozorčí rady společnosti ze dne 25. 4. 2012
(podle které probíhala „činnost společnosti v roce 2011 i její veškeré účetní a
ekonomické aktivity řádně, v souladu s příslušnou legislativou České
republiky“),
b) schválila účetní závěrku společnosti za rok 2011 a
c) rozhodla, že žalobci schvaluje roční odměnu za rok 2011 „v plné výši
dle ustanovení smlouvy o mzdě“ (dále jen „usnesení o přiznání roční odměny“). 11) Usnesením ze dne 30. 7. 2012 rozhodla Rada města Trutnov (ve věci
města Trutnov jako jediného společníka společnosti), že „pozastavuje výkon“
usnesení o přiznání roční odměny s tím, že se objevily nesrovnalosti ve
vyplácení mzdy žalobce. 12) Usnesením ze dne 4. 9.
2012 rozhodla Rada města Trutnov (ve věci
města Trutnov jako jediného společníka společnosti), že usnesení o přiznání
roční odměny ruší, neboť žalobce „minimálně ve dvou případech“ nepostupoval s
péčí řádného hospodáře (dále jen „usnesení o zrušení roční odměny“). 13) Usnesením ze dne 7. 1. 2016, č. j. Ncp 1459/2015-39, rozhodl Vrchní
soud v Praze, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně
příslušné krajské soudy (dále jen „usnesení o věcné příslušnosti“). [4] Soud prvního stupně nejprve uvedl, že pracovní smlouva má „znaky a
náležitosti podle zákoníku práce“, čímž smluvní strany vyjádřily vůli podřídit
závazky z pracovní smlouvy tomuto právnímu předpisu. Poté dodal, že z
pracovněprávního pohledu není důvod, pro který by člen statutárního orgánu
nemohl vykonávat svoji činnost jako zaměstnanec (načež odkázal na nález
Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15, uveřejněný pod číslem
171/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). [5] Podle soudu prvního stupně žalobci nelze odepřít přiznanou a
schválenou roční odměnu, neboť nebylo prokázáno, že žalobce porušil povinnosti
vyplývající z funkce „ředitele“. Zrušila-li Rada města Trutnov 4. 9. 2012 své
dřívější usnesení o přiznání roční odměny, nebyl takový postup „důvodný“. Kladné hodnocení činnosti žalobce se totiž podává ze zprávy dozorčí rady
společnosti ze dne 25. 4. 2012, ale i ze skutečnosti, že žalobci Rada města
Trutnov (usnesením ze dne 5. 12. 2011) přiznala mimořádnou odměnu v souvislosti
s ukončením jeho působení ve společnosti. [6] K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 5. 2018, č. j. 6 Cmo 193/2017-226, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první
výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). [7] Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle
něhož žalobce se společností uzavřeli platnou pracovní smlouvu a smlouvu o
mzdě. Uvedl, že byl-li v pracovní smlouvě podán výčet činností, které měl
žalobce vykonávat, s tím, že šlo o „činnosti odlišné od činností, které dle
stanov společnosti vykonával žalobce (...) jako jednatel,“ je pracovní smlouva
a smlouva o mzdě platná. K tomu odvolací soud dodal, že v projednávané věci
nejde o spor týkající se nároků vyplývajících z výkonu funkce jednatele
společnosti. Odkaz společnosti na údajné porušování povinnosti jednat s péčí
řádného hospodáře, tedy není „případný“, neboť jde o „nárok vyplývající z
jiného vztahu účastníků.“
[8] Proti rozsudku odvolacího soudu podala společnost dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek
hmotného a procesního práva, z nichž první otázka v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena a při řešení druhé otázky se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice (posuzováno podle
obsahu) zda:
1) lze jednateli společnosti s ručením omezeným odepřít „plnění“, které
mu bylo přiznáno rozhodnutím valné hromady (resp. rozhodnutím jediného
společníka přijatého v působnosti valné hromady), jestliže došlo k zaviněnému
porušení povinností v souvislosti s výkonem jeho funkce,
2) je možné, aby soud rozhodl, že neprovede důkazy, které „jsou
způsobilé prokázat relevantní tvrzení účastníka sporu.“
[9] Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.)
a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. [10] Dovolatelka uvádí, že se žalobce staví do „trojjediné role“
jednatele, ředitele a odpovědného zástupce společnosti, podle toho, které
postavení se mu v konkrétní situaci hodí. I na smlouvu o mzdě je podle jejího
názoru třeba nahlížet jako na dohodu mezi jednatelem a společností; přitom
platí, že i kdyby strany vzájemný vztah podřídily zákoníku práce, nemohly by se
odchýlit od zákonného pravidla, které jednateli ukládá, aby jednal s péčí
řádného hospodáře. K tomu dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017 (uveřejněný pod číslem 35/2019 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek; dále jen „R 35/2019“), ale i na usnesení o
věcné příslušnosti, ve kterém soud uvedl, že v projednávané věci jde o „spor
mezi obchodní korporací a jejím členem, nikoliv o pracovněprávní spor.“
[11] Dovolatelka namítá, že usnesení o přiznání roční odměny nelze
posuzovat bez zřetele k tomu, že žalobce zastával funkci jednatele společnosti. Vyšlo-li tedy najevo, že si žalobce neoprávněně vyplácel finanční prostředky z
majetku společnosti (tedy, že zaviněně porušoval právní povinnost v souvislosti
s výkonem funkce jednatele), byla Rada města Trutnov oprávněna rozhodnout, že
se usnesení o přiznání roční odměny ruší. V projednávané věci proto není
stěžejní, zda byla pracovní smlouva uzavřena platně, nýbrž zda si žalobce
„svévolně a bez souhlasu“ města Trutnov (jako jediného společníka) vyplácel
částky, na které neměl nárok. [12] K tomu dovolatelka dodává, že nárok společnosti na náhradu škody,
kterou jí žalobce způsobil, když zaviněně porušil povinnosti v souvislosti s
výkonem funkce jednatele, je předmětem řízení vedeného u Krajského soudu v
Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 228/2012 (dále jen „související řízení“).
V
souvisejícím řízení je podle dovolatelky „podrobně tvrzeno, zdokumentováno a
prokázáno, jak žalobce vyváděl ze společnosti (…) finanční prostředky.“ Proto
dovolatelka zpochybňuje postup odvolacího soudu, který odmítl provést důkaz
spisem vedeným v souvisejícím řízení (neboť má za to, že jde o postup, který je
v rozporu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 30
Cdo 3417/2014, nebo ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4618/2014). [13] Ve vyjádření k dovolání (datovaném 4. 10. 2018) označil žalobce
závěry soudů nižších stupňů za správné. Uvedl, že právní předpisy nebrání tomu,
aby pro společnost člen statuárního orgánu vykonával závislou práci, jestliže
nejde o výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu (k tomu
odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 21 Cdo
894/2004, a ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 737/2004). Oprávnění společnosti
odepřít statutárnímu orgánu poskytnutí plnění se vztahuje pouze na některá
plnění, která jsou jednateli poskytována v souvislosti s výkonem jeho funkce. K
tomu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2049/2009, a dodal, že o tento případ v poměrech projednávané věci
nejde, neboť mu nárok na mimořádnou odměnu nebyl přiznán v souvislosti s
plněním jeho pracovních povinností. [14] Ve vztahu ke kritice postupu odvolacího soudu, který odmítl provést
důkaz spisem vedeným v souvisejícím řízení, žalobce uvedl, že soudy nižších
stupňů provedly řadu důkazů obsažených v tomto spise, a proto není jasné,
jakých (konkrétních) důkazů se dovolatelka dovolává. V „dalším
sdělení“ (datovaném 1. 8. 2019) žalobce uvádí, že Krajský soud v Hradci Králové
rozsudkem ze dne 24. 1. 2018, č. j. 33 Cm 228/2012-729, „zcela zamítl“ nárok
uplatněný žalobou v souvisejícím řízení, a dodává, že toto rozhodnutí potvrdil
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 7. 2018, č. j. 6 Cmo 212/2018-782.
[15] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení v pořadí
první z dovolatelkou formulovaných otázek, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (byť zčásti přijaté po
vydání napadených rozhodnutí).
[16] Podle § 66 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve
znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), lze jakékoliv plnění
společnosti ve prospěch osoby, jež je orgánem společnosti nebo jeho členem, na
které neplyne právo z právního předpisu nebo z vnitřního předpisu, poskytnout
pouze se souhlasem valné hromady, nebo je-li přiznáno ve smlouvě o výkonu
funkce. Společnost plnění neposkytne, jestliže výkon funkce zřejmě přispěl k
nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti, anebo při zaviněném porušení
právní povinnosti v souvislosti s výkonem funkce.
[17] Již v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2049/2009, Nejvyšší soud formuloval a
odůvodnil závěr, podle něhož lze teleologickým výkladem ustanovení § 66 odst. 3
věty druhé obch. zák. dovodit, že oprávnění společnosti odepřít statutárnímu
orgánu poskytnutí tam upravené plnění se vztahuje pouze na plnění, která jsou
jednateli poskytována v souvislosti s výkonem jeho funkce. Proto členovi
statutárního orgánu nelze upírat plnění, na které mu vznikl nárok za činnosti
prováděné pro společnost (např. podle platně uzavřené pracovní smlouvy), jež s
výkonem funkce nesouvisí (srov. například též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
16. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2126/2009).
[18] Pro řešení otázky, zda jednateli společnosti s ručením omezeným lze
odepřít „plnění“, které mu bylo přiznáno rozhodnutím valné hromady (resp.
rozhodnutím jediného společníka přijatého v působnosti valné hromady), jestliže
došlo k zaviněnému porušení povinností v souvislosti s výkonem jeho funkce, je
tedy – ve vazbě na poměry projednávané věci – nezbytné přezkoumat, zda byla
žalobci mimořádná odměna přiznána v souvislosti s výkonem funkce jednatele
společnosti.
[19] Možností podřízení vztahu mezi členem statutárního orgánu a
právnickou osobou režimu zákoníku práce se Nejvyšší soud zabýval již v R
35/2019, z něhož se podává, že:
1) Členové statutárního orgánu obchodní korporace nevykonávají činnosti
spadající do náplně této funkce (do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu
nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů obchodní korporace. Naopak, je to právě
statutární orgán (jeho členové), kdo (jako výkonný orgán) řídí činnost obchodní
korporace. Jinými slovy, činnost (člena) statutárního orgánu není závislou
prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen
„zákoník práce“).
2) Shora řečené však neznamená, že by si člen statutárního orgánu a
obchodní korporace nemohli ujednat, že se jejich vztah – v mezích nastavených
kogentními právními normami – řídí zákoníkem práce. Ustanovení § 2 odst. 1
zákoníku práce nebrání tomu, aby na základě vůle stran byly zákoníku práce
podřízeny i vztahy, jejichž předmětem není výkon závislé práce (srov. bod 45
nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15).
3) Z logiky věci se podává, že ujednání o „podřízení“ režimu zákoníku
práce přichází v úvahu pouze u vztahů, jejichž povaha to připouští. Takovým je
i vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jehož předmětem
je výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, a to zpravidla
za úplatu.
4) Člen statutárního orgánu a obchodní korporace se tedy mohou odchýlit
od pravidla vyjádřeného v § 66 odst. 2 větě první obch. zák. (podle kterého se
jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě) i tak, že si pro
svůj vztah ujednají režim zákoníku práce.
5) Jelikož však výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou
prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce, takové ujednání neučiní ze vztahu
mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní. Ani
tehdy, „podřídí-li“ se zákoníku práce, nelze člena statutárního orgánu
považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za
zaměstnance (§ 6 zákoníku práce) a obchodní korporaci za zaměstnavatele (§ 7
zákoníku práce). Jejich vztah i nadále zůstává vztahem obchodněprávním, jenž se
řídí obchodním zákoníkem a dále – v důsledku smluvního ujednání – těmi (v úvahu
přicházejícími) ustanoveními zákoníku práce, jejichž použití nebrání kogentní
právní normy upravující (především) postavení člena statutárního orgánu
obchodní korporace a jeho vztah s obchodní korporací. Jinak řečeno, ani
ujednáním o „podřízení se režimu“ zákoníku práce se nelze odchýlit od těch
ustanovení (zejména) obchodního zákoníku, jejichž povaha to vylučuje (§ 2 odst.
3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku).
6) Ujednáním obsaženým ve smlouvě o výkonu funkce o tom, že se vztah mezi
členem statutárního orgánu a obchodní korporací (jde-li o výkon funkce člena
statutárního orgánu) řídí zákoníkem práce, se zásadně nelze (platně) odchýlit
zejména od pravidel obchodního zákoníku upravujících vznik a zánik funkce člena
statutárního orgánu, předpoklady výkonu funkce a důsledky jejich absence,
odměňování členů statutárních orgánů, formu smlouvy o výkonu funkce a povinnost
jejího schválení příslušným orgánem, povinnost vykonávat funkci s péčí řádného
hospodáře a důsledky jejího porušení. Je tomu tak proto, že uvedená pravidla je
třeba s ohledem na jejich povahu (smysl a účel) nutné považovat zásadně za
kogentní.
[20] K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud posléze přihlásil v řadě
dalších rozhodnutí, zejména v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolega ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019, uveřejněném pod
číslem 24/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 24/2020“),
nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018., sp. zn. 29 Cdo 3478/2016.
[21] Přitom platí, že otázku, zda je předmětem smluvního ujednání člena
statutárního orgánu a obchodní korporace výkon činností spadajících do
působnosti statutárního orgánu, je třeba posuzovat podle skutečné vůle stran
(viz § 266 odst. 1 obch. zák. a § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku). Z uvedeného plyne závěr, podle něhož uzavře-li jednatel se
společností s ručením omezeným smlouvu, ve které se pro společnost zavázal
vykonávat určitou činnost, nelze pro účely posouzení toho, zda tato činnost
spadá do náplně funkce (působnosti) jednatele, vycházet pouze z toho, jak ji
strany smlouvy označily (z textace smlouvy). Jen z toho, že činnosti takového
jednatele jsou označeny ve více listinách odlišně, nelze dovozovat, že jde o
rozdílné činnosti.
[22] Vyšel-li tedy odvolací soud v projednávané věci z obecné formulace
dodatku k pracovní smlouvě, podle kterého byl druh práce žalobce vymezen tak,
že jde „o všechny činnosti, které nepatří do povinností jednatele dle
příslušných právních předpisů,“ a to aniž se blíže zabýval tím, jaké činnosti
měl žalobce podle pracovní smlouvy vykonávat a zda tyto činnosti skutečně
(ne)spadají do působnosti jednatele společnosti s ručením omezeným (k vymezení
náplně funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace srov. např. R
24/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo
4482/2018), je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž i nesprávné.
[23] S ohledem na dovolací argumentaci považuje Nejvyšší soud za
potřebné podotknout, že rozhodnutí o věcné příslušnosti podle § 104a o. s. ř.
nikterak nepředjímá rozhodnutí ve věci samé. Z usnesení o věcné příslušnosti v
projednávané věci tedy nelze vyvozovat závěr o tom, zda se závazkový vztah
vzniklý z pracovní smlouvy řídí zákoníkem práce, nebo zda jde o vztah výkonu
funkce jednatele společnosti s ručením omezeným.
[24] Jelikož právní posouzení věci není správné a dovolací důvod podle §
241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem, Nejvyšší soud – aniž ve
věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se zabýval
druhou z dovolatelkou formulovaných otázek – zrušil rozsudek odvolacího soudu
podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení (§
243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
[25] V další fázi řízení se bude odvolací soud zabývat otázkou, zda
činnosti, které se žalobce v pracovní smlouvě zavázal vykonávat, „materiálně“
spadají do náplně funkce (působnosti) statutárního orgánu (přitom nepřehlédne
závěry R 24/2020 a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 4482/2018).
Dojde-li k závěru, že tyto činnosti spadají do náplně funkce (působnosti)
jednatele společnosti s ručením omezeným, bude se zabývat také tím, zda žalobce
skutečně zaviněně porušil právní povinnosti v souvislosti s výkonem funkce
jednatele (jak tvrdí dovolatelka). Přitom nepřehlédne, že společnost může
odmítnout plnění poskytované členu orgánu společnosti v souvislosti s výkonem
jeho funkce pouze v takovém rozsahu, který lze s ohledem na všechny konkrétní
okolnosti považovat za přiměřený (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 16. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2426/2018).
[26] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g
odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
[27] V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech
řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 5. 2020
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu