28 Cdo 1050/2025-1668
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce T. S., zastoupeného JUDr. Zorkou Černohorskou, advokátkou se sídlem v Příbrami II, Balbínova 384, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 134/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. srpna 2024, č. j. 7 Co 697/2024-1606, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.910,70 Kč k rukám advokátky JUDr. Zorky Černohorské do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 1. 3. 2024, č. j. 7 C 134/2022-1512, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 5. 2024, č. j. 7 C 134/2022-1569, řízení ohledně specifikovaných pozemků zastavil (výrok I), připustil změnu žaloby (výrok II), nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků (výrok III), přičemž žalovaná žalobci převádí pozemky parc. č. XY, XY a XY v katastrálním území XY a pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, jenž je oddělený konkretizovaným geometrickým plánem (výrok IV), a zavázal žalovanou k náhradě nákladů řízení žalobci (výrok V) i státu (výrok VI).
Soud uvedl, že mezi účastníky panuje shoda na skutečnostech, že žalobce je osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a má nárok na nabytí vlastnického práva k náhradním pozemkům, neboť původně odňaté pozemky nebylo možné vydat pro překážky uvedené v § 11 odst. 1 zákona o půdě. Spornou však zůstala výše neuspokojeného restitučního nároku. Soud dal za pravdu žalobci, když onu výši stanovil na základě znaleckého posudku prof.
Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., jež ocenila jako stavební ty odňaté pozemky, které byly určeny územně plánovací dokumentací k výstavbě, a dospěla k závěru o nepoužití srážek podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále jen „oceňovací vyhláška“). Naopak posudek předložený žalovanou (vypracovaný Grant Thornton Appraisal services a.s.), dle kterého měla být řada odňatých pozemků oceněna jako zemědělská půda a aplikovány zmíněné srážky, vyhodnotil jako chybný z důvodu nesprávného použití metodiky.
Prokázána byla dostatečná aktivita žalobce, neboť jeho právní předchůdci se účastnili veřejných nabídek náhradních pozemků, participace jim však byla znemožněna kvůli nesprávnému ocenění nároků. Soud měl za to, že vydání vybraných náhradních pozemků žádná překážka nebrání, přičemž zvláště zdůraznil, že z převodu není vyloučen ani pozemek par. č. XY v katastrálním území XY, který je částečně dotčen plochou plynovodu, protože je naplněna výjimka dle § 6 odst. 1 písm. b), bodu 4, zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Státním pozemkovém úřadu“).
S ohledem na předložené potřebný souhlas žalované nahradil.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. 8. 2024, č. j. 7 Co 697/2024-1606, k odvolání žalované rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích III, IV a VI potvrdil (výrok I), ve výroku V změnil, když jinak
vyčíslil náhradu nákladů řízení před okresním soudem (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Krajský soud kvitoval skutkové i právní závěry soudu okresního, jehož rozsudek shledal přezkoumatelným. Taktéž považoval za vhodné vycházet ze znaleckého posudku prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., který má potřebné formální náležitosti, je přesvědčivý, jeho součástí jsou obsáhlé podklady, znalkyně se v něm vypořádala s přílohou č. 7 oceňovací vyhlášky a obstojí v kontextu ostatních důkazů i ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Souhlasil i s konkluzemi soudu prvního stupně ohledně liknavého postupu žalované a převoditelnosti jednotlivých nemovitostí, přičemž zvláště akcentoval, že zařízení technické infrastruktury (plynovod) nezakládá překážku vydání pozemku. Pro výše uvedené rozsudek okresního soudu (vyjma výroku o náhradě nákladů řízení žalobci) jako věcně správný potvrdil.
3. Proti rozsudku krajského soudu brojí žalovaná dovoláním, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Namítá, že krajský soud nesprávně právně posoudil způsob oceňování hřišť a sportovišť a celkově charakter odňatých pozemků, když se přiklonil k názoru okresního soudu, že je možné opírat se o znalecký posudek prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., aniž se vypořádal s námitkami týkajícími se vad tohoto posudku. Sama dovolatelka považuje za správné závěry posudku Grant Thornton Appraisal services a.s. Má za to, že ragbyová ani fotbalová hřiště nejsou stavbami, pročež pozemky směrným plánem určené k umístění takových ploch nelze považovat za stavební. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, a judikaturu Ústavního soudu. Kritizuje, že znalkyně i oba soudy vyšly ve svých úvahách primárně ze směrných plánů ze 30. let 20. století a z roku 1964, nikoli však z návrhu směrného plánu z roku 1948, v čemž spatřuje rozpor se závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1444/2019, neboť věc nebyla posouzena komplexně. Úsudek, že se neuplatní srážky dle přílohy č. 7 oceňovací vyhlášky, považuje za nesouladný s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem sp. zn. 28 Cdo 3037/2021 a usnesením sp. zn. 28 Cdo 1623/2019, a domnívá se, že neaplikaci těchto srážek nelze odůvodnit ani zásadou ex favore restitutionis, pročež odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3459/19. Dovolatelka je přesvědčena, že nárok žalobce v patřičné výši (vypočtené jí prosazovaným způsobem) již uspokojila, a proto měla být žaloba zamítnuta. Za nepřevoditelný považuje pozemek par. č. XY v katastrálním území XY. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Opětovně žádá o odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku.
4. K dovolání žalované se vyjádřil žalobce, který daný mimořádný opravný prostředek považuje za nepřípustný. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání ovšem přípustným není.
9. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi setrvale dovozuje, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně odebraného pozemku. Pokud byl oprávněné osobě odňat pozemek, jenž měl zemědělskou povahu, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek. Byly-li naproti tomu odnímané pozemky určeny, popřípadě dále využity, jako pozemky stavebního charakteru, je namístě oprávněnému subjektu poskytnout náhradu jako za pozemky stavební, byť byly třeba formálně vedeny jako pozemky zemědělské. Pakliže byly tedy pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (čemuž může nasvědčovat například v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby apod.), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu § 14 odst. 1 oceňovací vyhlášky (viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3455/2022, ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1834/2024, a ze dne 7. 3. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3175/2024). Dovolací soud ve své judikatorní praxi rovněž aproboval flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně kupříkladu jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební, přičemž kritéria zmiňovaná judikaturou pro závěr o stavebním charakteru původních pozemků nejsou taxativními hledisky, jež musí být naplněna současně, nýbrž jde toliko o příkladmo uváděné konkrétní faktory, které mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2457/2023).
10. V nynější věci krajský soud vyšel ze skutkového závěru, že řada odňatých pozemků měla v době přechodu na stát stavební charakter, a to zejména na základě znaleckého posudku prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D. Argumentace, jíž žalovaná tento úsudek kritizuje, má zejména skutkovou povahu a směřuje k revizi hodnocení důkazu zmíněným znaleckým posudkem. Jediným
dovolacím důvodem podle nyní účinné právní úpravy je přitom nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a Nejvyšší soud tudíž není oprávněn přezkoumávat skutková zjištění soudů nižších stupňů nebo jimi provedené hodnocení důkazů (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2984/2022, či ze dne 3. 7. 2025, sp. zn. 28 Cdo 893/2025). 11. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud zjišťoval charakter odňatých pozemků na základě nepřiléhavých okolností, konkrétně že nevycházel z návrhu směrného plánu z roku 1948, ale primárně jiné územně plánovací dokumentace, čímž se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (jmenuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1444/2019), nelze v tomto směru jejím výtkám přitakat. Naopak je možné jeho posouzení povahy odňatých pozemků považovat za komplexní ve smyslu zde citované i dovolatelkou poukazované rozhodovací praxe. Argumenty, které žalovaná vůči této úvaze vznáší, jsou pak, jak již bylo podotknuto, skutkové, a tudíž nezpůsobilé založit přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. 12. Na správnosti ocenění odňatých pozemků jako stavebních přitom ničeho nemění ani okolnost, že na nich bylo vybudováno tenisové, ragbyové, dětské a fotbalové hřiště, či zastavění pozemku dočasnou stavbou (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 28 Cdo 223/2024, nebo ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 914/2024). Relevantní nemůže být námitka dovolatelky, že takové hřiště není stavbou. V poměrech přítomné věci totiž má na určení výše restitučního nároku žalobce vliv zejména vymezení odňatých pozemků ve schválené územně plánovací dokumentaci (viz § 11a odst. 14 zákona o půdě), toto vymezení se však nikterak nepojí s výkladem pojmu stavba v poměrech práva občanského (v podrobnostech srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 952/2023). 13. Pokud dále dovolatelka vyslovuje nesouhlas i s úsudkem odvolacího soudu o nedostatku podmínek k aplikaci cenových srážek dle přílohy č. 7 oceňovací vyhlášky (opírajícím se opět o znalecký posudek prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D.), nese se i tato její argumentace zejména v rovině zpochybnění skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jež předmětem dovolacího přezkumu učinit nelze. Jestliže odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) příslušná ustanovení oceňovací vyhlášky neaplikoval nikoli proto, že by snad jejich použití považoval za a priori vyloučené (v důsledku principu ex favore restitutionis, jak uvádí dovolatelka), nýbrž proto, že se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu neměl za naplněné podmínky cenového předpisu o snížení ceny s pomocí žalovanou vzpomínaných srážek, obstojí úvahy odvolacího soudu v tomto směru jako souladné s judikaturou dovolacího soudu (srov. namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3359/2023, či již zmiňované usnesení tohoto soudu sp. zn. 28 Cdo 223/2024) i s žalovanou citovaným usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. III. ÚS 3459/19. 14. V dovolatelkou dále poukazovaných judikátech (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3037/2021, usnesení téhož soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1623/2019, včetně v něm jmenovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2018) Nejvyšší soud akcentoval význam srážek podle přílohy č. 7 oceňovací vyhlášky – aplikovaných vždy ve vazbě na zcela konkrétní okolnosti každého případu – pro zachování hodnotové ekvivalence odňatých a vydávaných nemovitostí. S tímto náhledem však napadené rozhodnutí nikterak nekoliduje, neboť krajský soud, jenž se ztotožňuje se závěry okresního soudu, na něž odkazuje, použitelnost zmiňovaných srážek v obecné rovině nepopírá, pouze neshledává skutkový podklad pro jejich aplikaci v posuzované věci. Žádný rozpor s právním názorem vysloveným v odkazovaných rozhodnutích zde proto nevyvstává. 15. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že jako náhradní pozemky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) lze oprávněné osobě vydat toliko pozemky vhodné (srov. v podrobnostech za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či usnesení stejného soudu ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2372/2019). Při posuzování „vhodnosti“ náhradního pozemku je především zapotřebí zkoumat, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v § 11 odst. 1 zákona o půdě a v § 6 zákona o Státním pozemkovém úřadu. Blíže ke konkrétním aspektům, jež je nutné hodnotit, viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1732/2021, či ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2871/2021. 16. Výtce dovolatelky týkající se nevhodnosti pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY k převodu jako pozemku náhradního z důvodu částečného zasažení plochou plynovodu nelze přisvědčit. Ustanovení § 6 odst. 1 písm. b), bod 4, zákona o Státním pozemkovém úřadu stanoví výjimku ze zákazu převoditelnosti zemědělských pozemků v případě, že se na pozemku nachází již existující technická infrastruktura či s jejím vybudováním na pozemku počítá územně plánovací dokumentace. Ke shodnému závěru dospěl opakovaně i dovolací soud ve svých rozhodnutích (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4325/2018, ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2721/2019, a ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3444/2019). Nalézací soudy, jež na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu, dle něhož daná nemovitost je zčásti dotčena plochou plynovodu, toto ustanovení správně aplikovaly, se tudíž od rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky vhodnosti dotčeného pozemku k převodu na žalobce jako náhradního neodchýlily. 17. Přípustnost dovolání nemohou pak založit ani zbylé připomínky dovolatelky, jež vpravdě vystihují vady řízení, přičemž ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li již dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Nad rámec však lze připomenout, že z rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu vyplývá, že nelze z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení; není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod č. 139/2018 Sb. rozh. obč.). Opakovaně je Nejvyšším soudem také podotýkáno, že povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, neznamená, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, jenž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (srov. namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, nebo usnesení téhož soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019, či ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1962/2021). Odvolací soud (potažmo i soud prvního stupně) přitom srozumitelně vyložil, proč vycházel právě ze znaleckého posudku prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., který považoval za přesvědčivý, nikoli z posudku předloženého žalovanou. 18. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 19. O návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku bylo již rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2025, sp. zn. 28 Nd 46/2025. 20. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci v dovolacím řízení vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“. Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 AT (tarifní hodnotou je částka 473.118,66 Kč, do níž byl uspokojen restituční nárok žalobce) činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 10.220 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT a zvýšením o DPH má poté žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.910,70 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 10. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu