28 Cdo 1090/2024-171
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. P., zastoupeného Mgr. Janem Vančurou, advokátem se sídlem v Praze 2, Salmovská 1534/11, proti žalovanému Ing. Janu Bürgermeisterovi, IČO 126 06 634, se sídlem v Praze 1, Všehrdova 439/11, zastoupenému Mgr. Michalem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Krkonošská 1512/11, o 128.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 216/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2023, č. j. 18 Co 181/2023-136, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci částku 7.889,20 Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Vančury do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 1. 2023, č. j. 27 C 216/2022-73, zamítl žalobu o zaplacení částky 128.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Žalobce se domáhal uvedené částky jakožto bezdůvodného obohacení vzniklého v souvislosti se smlouvou o dílo ze dne 1. 12. 2020 (dále jen „smlouva“), jíž se žalovaný zavázal pro žalobce zpracovat projektovou dokumentaci pro sloučené územní a stavební řízení a provést další úkony za cenu 192.000 Kč. Spornou sumu žalobce předal žalovanému při podpisu smlouvy coby zálohu na projekční práce, nadto později uhradil cenu díla v plné výši 192.000 Kč, žádá tedy vrácení zálohy. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že účastníci se ústně dohodli na celkové ceně díla ve výši 320.000 Kč (dle původního návrhu smlouvy), částku 128.000 Kč poté toliko vypustili z písemné smlouvy, neboť daná suma nepředstavovala vratnou zálohu, nýbrž uhrazenou cenu za první výkonovou fázi díla (přípravné práce). Naznal, že nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení není po právu, žalobu proto v celém rozsahu zamítl.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 9. 2023, č. j. 18 Co 181/2023-136, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně změnil v zamítavém výroku I. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 128.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud zopakoval dokazování provedené před soudem prvního stupně a dospěl k odlišným skutkovým zjištěním, že písemně uzavřená smlouva mezi stranami jednoznačně vymezuje předmět díla i jeho výkonové fáze, včetně ceny za takto určené dílo, přičemž není správné zjištění soudu prvního stupně, že vymezení předmětu díla v této smlouvě již nezahrnuje výkonovou fázi přípravných prací. Naznal tedy, že slovy vyjádřený obsah vůle jednajících osob je zcela zřejmý a odpovídá všem relevantním okolnostem souvisejícím s uzavřením zmíněné smlouvy, není tudíž třeba vyvozovat obsah skutečné vůle stran smlouvy nepřímo z dalších skutečností, jež navíc nejsou s to vytvořit řetězec relevantních logicky souvisejících skutečností. Uzavřel, že část uhrazených záloh na cenu díla, jež převyšuje částku sjednanou účastníky, má povahu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), vzhledem k odpadnutí právního důvodu k plnění zálohy.
3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalovaný dovolání, maje je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, respektive v otázce, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Tvrdí, že odvolací soud nepřiměřeně zasáhl do principu dvojinstančnosti řízení, apelačního principu a zásady volného hodnocení důkazů, k čemuž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017. Nesouhlasí s tím, že odvolací soud sám ve věci rozhodl, čímž si přisvojil pravomoci nalézacího soudu, nadto provedl a zopakoval pouze úzký výběr důkazů provedených soudem prvního stupně. Pochybení odvolacího soudu vnímá i v nepředvídatelnosti jeho rozhodnutí a v tom, že soud nezjišťoval skutečnou vůli jednajících osob a obsah dohod, včetně ústních, čímž došel k nesprávným skutkovým závěrům. Zkoumání skutečné vůle stran smlouvy v kontextu všech okolností sporu označuje za otázku v praxi dovolacího soudu dosud neřešenou.
4. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek městského soudu změnil tak, že se odvolání žalobce zamítá, potvrdil rozsudek obvodního soudu a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení.
5. K dovolání žalovaného se vyjádřil žalobce, jenž se ztotožnil s postupem odvolacího soudu v řízení i jeho závěry a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl pro nepřípustnost, případně je zamítl, a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání žalovaného není přípustné.
10. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod č. 4/2019 Sb. rozh. obč.).
11. Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálená úsudku, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu (jednání), nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, či usnesení téhož soudu ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2397/2023). Tento závěr se uplatní rovněž ve vztazích podléhajících režimu občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (k tomu srovnej namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 764/2022, a dále též rozsudek téhož soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016). Výkladem projevu vůle nelze ani měnit smysl jinak jasného právního jednání. Použití zákonných výkladových pravidel směřuje výlučně k tomu, aby obsah právního jednání vyjádřeného slovy byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jednání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 131/2022).
12. Odvolací soud přitom otázku výkladu smlouvy vyřešil v souladu s pravidly pro výklad právních jednání obsaženými v § 556 o. z. a výše citovanou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Zabýval se chováním stran předcházejícím uzavření smlouvy (zvláště aspekty tzv. návrhu původní smlouvy) i jejich následným chováním, přičemž dospěl ke zjištění, že slovní vyjádření smlouvy zachycuje skutečnou vůli stran. Jeho logicky odůvodněné úvaze o zjištění vůle jednajících osob ze slovy vyjádřeného obsahu smlouvy, jež jednoznačně vymezuje předmět i cenu díla, aniž by jiný výklad odůvodňovala skutková zjištění soudu prvního stupně (která odvolací soud dokazováním vyvrátil, resp. dospěl ke zjištěním odlišným, srovnej body 18–22 odůvodnění napadeného rozhodnutí), nelze z pohledu pravidel výkladu právních jednání ničeho vytknout.
13. Pokud má dovolatel otázku zjišťování vůle smluvních stran za doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neřešenou, nelze než konstatovat, že se jedná toliko o speciální případ v judikatuře již posuzované obecné právní otázky výkladu právních jednání (k níž lze odkázat na shora uvedenou judikaturu), jež tudíž přípustnost dovolání založit nemůže (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2526/2016, či ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1551/2018).
14. Nesouhlasem s tím, že odvolací soud znovu provedl dokazování, dovolatel poukazuje na vady řízení, jimiž se lze v dovolacím řízení zabývat pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.); samotné vady řízení přitom přípustnost dovolání nemohou založit (srovnej z mnoha např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014).
15. Nad rámec řečeného dovolací soud považuje za nezbytné poukázat na fakt, že postup odvolacího soudu, při němž zopakoval dokazování dle § 213 odst. 1 a 2 o. s. ř. a učinil vlastní skutkové závěry, je postupem předvídaným zákonem, na němž nelze shledat ničeho závadného, tím spíše ne porušení zásady dvojinstančnosti řízení, volného hodnocení důkazů či apelačního principu, jak tvrdí dovolatel. Zcela lichá je poté i jeho námitka, že odvolací soud pochybil, když změnil rozsudek soudu prvního stupně namísto toho, aby jej zrušil a vrátil věc obvodnímu soudu k dalšímu řízení, neboť žádá opozitum od zákonem i ustálenou rozhodovací praxí preferované varianty (srovnej § 220 o. s. ř. a kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013). Rozhodnutí odvolacího soudu pak nemohlo být pro dovolatele nepředvídatelným s ohledem na od počátku tvrzený a zároveň sporovaný skutkový děj, jehož podstatou je posouzení předmětu a obsahu smlouvy, jak bylo uvedeno výše (k pojmu překvapivosti srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1521/2020).
16. Odvolací soud se pak neodchýlil ani od dovolatelem citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, neboť i toto rozhodnutí připouští, aby odvolací soud posoudil soudem prvního stupně provedené důkazy odlišně, neodpovídá-li postup prvoinstančního soudu při hodnocení důkazů ustanovení § 132 o. s. ř., toliko podmiňuje uvedené zopakováním důkazů odvolacím soudem, což městský soud v nynější věci učinil.
17. Na případnou vadu řízení poté míří i tvrzení dovolatele, že odvolací soud provedl pouze úzký výběr důkazů, nadto dovolatel nekonkretizuje, který důkaz případně považuje za městským soudem opomenutý.
18. Ačkoliv dovolatel v jím uplatněném mimořádném opravném prostředku uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, přípustnost dovolání vzhledem k výroku II daného rozhodnutí nijak nevymezuje. V této části je ostatně dovolání dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné,
neboť se týká výroku o náhradě nákladů řízení. 19. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 20. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci v dovolacím řízení vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“. Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 5 AT (tarifní hodnotou je částka 128.000 Kč) činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 6.220 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč a náhradou za DPH ve výši 21 % má poté žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 7.889,20 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 9. 2024
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu