USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. Č., P.,
zastoupeného Mgr. Michalem Šimků, advokátem se sídlem v Praze 1, Šítkova 233/1,
proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1,
Mariánské nám. 2/2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v
Praze 1, Těšnov 1059/1, o zaplacení částky 1.279.389 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 124/2014, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2017, č.
j. 53 Co 223/2017-356, ve znění opravných usnesení ze dne 25. ledna 2018, č. j.
53 Co 223/2017-364, a ze dne 6. února 2018, č. j. 53 Co 223/2017-365, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit na nákladech dovolacího řízení žalobci částku
16.601,20 Kč k rukám advokáta Mgr. Michala Šimků do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
mezi účastníky (výrok III.) i státu (výroky IV. a V.). Učinil tak po kasaci
svého v pořadí prvního (zamítavého) rozhodnutí ze strany odvolacího soudu
usnesením ze dne 11. 5. 2015, č. j. 53 Co 18/2015-104, proti němu podané
dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, č. j. 28 Cdo
4228/2015-140, odmítnuto. Partikulárně tak nyní vyhověl žalobě, jíž se žalobce
domáhal vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání svých pozemků
žalovaným skrze pozemní komunikace na nich umístěné. Při určování výše náhrady
vycházel soud prvního stupně ze znaleckého posudku, na základě něhož se dobral
shora jmenované částky, již, opíraje se o § 451 odst. 1 a § 458 odst. 1 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„obč. zák.“), resp. § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku
(dále jen „o. z.“), pro nárok za žalované období od 1. 1. 2014, přiznal
žalobci. Posuzované právo přitom neshledal uplatněným v rozporu s dobrými mravy.
K odvolání žalobce i žalovaného přezkoumal zmíněné rozhodnutí Městský soud v
Praze, jenž je rozsudkem ze dne 23. 11. 2017, č. j. 53 Co 223/2017-356, ve
znění opravných usnesení ze dne 25. 1. 2018, č. j. 53 Co 223/2017-364, a ze dne
6. 2. 2018, č. j. 53 Co 223/2017-365, ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.),
ve výroku III. změnil co do výše náhrady nákladů řízení, jinak je rovněž
potvrdil (výrok II.), změnil je rovněž ve výrocích IV. a V. tak, že náklady
řízení státu uložil uhradit toliko žalovanému (výrok III.), a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Kvitoval určení výše bezdůvodného
obohacení zakládající se na znaleckém posudku, jenž výši v místě a čase
obvyklého nájemného stanovil pomocí simulovaného nájemného vycházejícího z
obvyklé ceny pozemků. K námitkám žalovaného připomněl ustálenou soudní praxi,
podle níž využívá-li obec jako vlastník místní komunikace pozemky třetí osoby
bez právního důvodu, je pasivně věcně legitimována k vydání takto vznikajícího
bezdůvodného obohacení. Za nepřiléhavý označil argument odvolatele (žalovaného)
stran veřejnoprávní povahy omezení vlastnického práva. Na řečeném nezmění
ničeho okolnosti nabytí pozemků žalobcem, jakož ani nelze jeho jednání
považovat za protivící se dobrým mravům. S odkazem na jeho odraz v judikatuře
Nejvyššího soudu odmítl též argumentaci nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 7.
2014, sp. zn. I. ÚS 581/14. Použiv § 451 obč. zák., resp. § 2991 o. z., shledal
rozhodnutí obvodního soudu věcně správným, pročež je ve výrocích o věci samé
potvrdil. Změnu doznaly toliko výroky o náhradě nákladů řízení.
Proti posledně zmíněnému rozhodnutí (posuzováno dle obsahu podání vyjma
potvrzujícího výroku ohledně částky 371.434,88 Kč s příslušenstvím, do níž byla
žaloba zamítnuta) brojí dovoláním žalovaný, maje je za přípustné ve smyslu §
237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Předně napadá závěr o souladu výkonu žalobcova
práva s dobrými mravy, neboť v tomto směru pokládá rozsudek odvolacího soudu za
rozporný s konstantní judikaturou (jmenuje konkrétní rozhodnutí dovolacího i
Ústavního soudu). Poukazuje na skutkové okolnosti posuzované věci, akcentuje
především spekulativní jednání žalobce, jenž veden zištnými úmysly získal
sporné pozemky ve veřejné dražbě poměrně těsným přeplacením žalovaného, který
tak nemohl vzniku bezdůvodného obohacení zabránit a na němž nyní žalobce
požaduje náhradu za jejich užívání. Nastíněné jednání hodnotí jako zneužívající
výkon vlastnického práva na úkor práv ostatních (zde žalovaného). Domnívá se,
že vliv na jeho povinnost k náhradě by měl mít i fakt, že se v projednávaném
případě vzhledem k povaze staveb pozemních komunikací jedná o veřejnoprávní
omezení práv žalobce, nikoliv o soukromoprávní. V souvislosti s řečeným
formuluje rovněž otázku, považuje ji za v judikatuře doposud neřešenou, lze-li
konkrétní jednání žalobce, jenž, vědom si charakteru dotčených pozemků, tyto
nabyl ve veřejné dražbě veden spekulativními úmysly, klasifikovat jako zjevné
zneužití práva. Konečně navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci
městskému soudu k dalšímu řízení, eventuálně jeho změnu a zamítnutí žaloby.
K dovolání se negativně vyjádřil žalobce, přičemž poukázal na předchozí
odmítavé rozhodnutí Nejvyššího soudu v dané věci. V závěru navrhl mimořádný
opravný prostředek uplatněný žalovaným jako nepřípustný odmítnout, resp. jako
nedůvodný zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9.
2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaného ovšem přípustné není.
Předně se jeví patřičným poukázat na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v
posuzované věci – usnesení ze dne 2. 3. 2016, č. j. 28 Cdo 4228/2015-140, jímž
bylo odmítnuto dovolání žalovaného brojící proti usnesení odvolacího soudu,
kterým byl zrušen v pořadí první rozsudek obvodního soudu. V něm dovolací soud
aproboval názor městského soudu o vzniku bezdůvodného obohacení na straně
žalovaného užíváním pozemků žalobce skrze pozemní komunikace, aniž by mu k tomu
svědčil právní důvod. Připomenul ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu k této
otázce a uvedl, že na prezentovaných závěrech ničeho nezmění ani okolnosti
nabytí dotčených pozemků žalovaným. Odkázal rovněž na reflexi nálezu Ústavního
soudu sp. zn. I. ÚS 581/14 ve své rozhodovací praxi. Námitkám dovolatele pak
nepřitakal ani stran namítaného rozporu výkonu práva žalobce s dobrými mravy ve
smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., neshledav v okolnostech sporu pro aplikaci
citovaného ustanovení mimořádné skutečnosti naznačený postup odůvodňující.
Brojí-li proto i nyní podaným dovoláním žalovaný proti posouzení souladu výkonu
práva žalobce s dobrými mravy, lze na dříve vyslovené konkluze pro stručnost
odkázat. Ani ve vztahu k aktuálně zpochybňovanému rozhodnutí odvolacího soudu,
nesoucímu se v duchu názorů vyslovených v předchozím usnesení Nejvyššího soudu
a korespondujícímu ostatně i dřívějšímu posouzení věci městským soudem, není
možné uzavřít, že by se, vzdor mínění dovolatele, příčilo ustálené rozhodovací
praxi ohledně otázky rozporu uplatňovaného práva na vydání bezdůvodného
obohacení s dobrými mravy. Zcela respektuje též závěry žalovaným poukazované
judikatury (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp.
zn. 28 Cdo 4386/2008, či jeho rozsudky ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo
553/2004, a ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 190/2005), jež připouští, že i
výkon vlastnického práva v podobě žádání vydání bezdůvodného obohacení může být
považován za příčící se dobrým mravům, opodstatňují-li to ovšem konkrétní
okolnosti. Tyto však v nyní posuzované kauze shledány nebyly, přičemž na ně
nelze bez dalšího usuzovat ani z žalovaným zdůrazňovaného veřejného účelu
předmětných pozemních komunikací. Namítá-li žalovaný, že se dobrým mravům
protiví požadovat vydání prospěchu po osobě, jež nemohla jeho vzniku zabránit,
opomíjí, že k takovému skutkovému zjištění soudy v nyní projednávaném sporu
nedospěly, vyšlo-li najevo, že se žalovaný také účastnil, byť neúspěšně,
veřejné dražby. Není tedy možné přitakat mínění žalovaného o odklonu od
ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
Co se týče otázky, již má dovolatel za doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího
soudu neřešenou, nelze než konstatovat, že se jedná toliko o speciální případ v
judikatuře již posuzované obecné právní otázky, jež tudíž přípustnost dovolání
založit nemůže (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016,
sp. zn. 22 Cdo 2526/2016). Nejvyšší soud se totiž již dříve naznačovanou
problematikou (může-li být na výkon vlastnického práva v podobě požadavku na
vydání bezdůvodného obohacení za užívání věci od majitele odlišným subjektem
nahlíženo jako na rozporný s dobrými mravy) zabýval (viz shora citovaná
judikatura, dále o tom svědčí i žalovaným poukazované rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2140/2013, a ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28
Cdo 3684/2013, či jeho usnesení ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015,
rovněž i usnesení téhož soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 324/2017, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013).
Nastíněný úsudek dovolací soud připustil, vykazuje-li konkrétní kauza taková
specifika, jež intenzivně odůvodňují nepřiznání uplatňovanému právu právní
ochrany. V nyní posuzované při ovšem takové skutečnosti shledány nebyly (srov.
odůvodnění rozhodnutí nalézacích soudů, jakož i konkluze v předchozím usnesení
Nejvyššího soudu), přičemž postup a úvahy soudů nižších stupňů nelze hodnotit
jako zjevně nepřiměřené. Je tedy zjevné, že ani v tomto směru není možné na
přípustnost dovolání usuzovat.
Na zmiňované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4228/2015 lze pak odkázat
i stran argumentace dovolatele nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp.
zn. I. ÚS 581/14, neboť s totožnou námitkou žalovaného se dovolací soud již
dříve komplexně vypořádal. Konečně jde-li o námitku týkající se veřejnoprávního
omezení práv žalobce, je vhodné zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10.
2017, sp. zn. 28 Cdo 5127/2016, jenž se obdobné problematice věnuje.
Vzhledem ke shora uvedenému je proto zjevné, že žalovaný ve svém dovolání ani
tentokrát nepředestřel otázku, pro niž by na ně bylo možné pohlížet jako na
přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst.
1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátního tarifu). Dle § 7 bodu 6 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu činí
sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 13.420
Kč, po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši
300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšení o 21 %
DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení ve výši 16.601,20 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 8. 2018