U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyň a) 1. faktorské
s.r.o., IČ 267 77 355, se sídlem v Praze 3, Husitská 107/3, zastoupené Mgr. Ivo
Siegelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 695/38, a b) IPP Invest Real,
a.s., IČ 276 16 258, se sídlem v Praze 10 – Malešicích, Nad Úžlabinou 448,
zastoupené Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská
695/38, proti žalované V. Z., zastoupené JUDr. Lucií Kolářovou, advokátkou se
sídlem v Praze 3, Přemyslovská 28, o zaplacení 1.000.000 Kč s příslušenstvím a
875.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 5 C
362/2010, o dovoláních žalobkyň a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 27. října 2015, č. j. 23 Co 438/2013, 23 Co 133/2014-330, ve znění
opravného usnesení ze dne 23. listopadu 2015, č. j. 23 Co 438/2013, 23 Co
133/2014-338, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žalobkyně a) je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 10.402,77 Kč k rukám advokátky JUDr. Lucie Kolářové do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobkyně b) je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 9.102,43 Kč k rukám advokátky JUDr. Lucie Kolářové do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 13. 5. 2013, č. j. 5 C 362/2010-172, ve
znění opravného usnesení ze dne 12. 7. 2013, č. j. 5 C 362/2010-184,
doplňujícího rozsudku ze dne 13. 2. 2014, č. j. 5 C 362/2010-240, a opravného
usnesení ze dne 4. 4. 2014, č. j. 5 C 362/2010-263, zamítl žalobu, jíž se po
žalované domáhala žalobkyně a) zaplacení částky 1.000.000 Kč s příslušenstvím a
žalobkyně b) zaplacení částky 875.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl
o náhradě nákladů řízení účastníků i státu (výroky II. až V.). Soud vzal za
prokázané, že dne 20. 8. 2010 neznámá osoba prostřednictvím internetového
bankovnictví z účtu žalobkyně a) převedla částku 1.000.000 Kč na účet žalobkyně
b) a posléze z účtu žalobkyně b) poukázala na účet P. P. částky 1.175.000 Kč a
1.000.000 Kč. Konečně byl stejným způsobem a rovněž nezjištěnou osobou proveden
převod částek 1.000.000 Kč a 875.000 Kč z účtu P. P. na účet žalované (bývalé
zaměstnankyně žalobkyně a/). Žalobkyním se však nepodařilo prokázat, že by tyto
převody uskutečnila sama žalovaná, která byla v paralelně vedeném trestním
řízení zproštěna obžaloby. Ježto tedy nebyla doložena existence protiprávního
jednání žalované, nebylo možno ani dovozovat, že by žalobkyním proti ní mohl
vzniknout nárok na náhradu škody. Soud se rovněž zabýval tím, zda žalovaná na
úkor žalobkyň nezískala bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč.
zák.“), dospěl ovšem k závěru, že žalovaná předmětné částky obdržela nikoli z
účtů žalobkyň, nýbrž z účtu P. P., mohla se tak obohatit toliko na jeho úkor,
ne však přímo k tíži žalobkyň. Ze shora uvedených důvodů soud žalobě nevyhověl.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. 2014, č. j. 23 Co 438/2013, 23 Co
133/2014-269, rozsudek soudu prvního stupně, napadený spolu s výše označeným
doplňujícím rozsudkem odvoláním obou žalobkyň, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud nejprve k
námitce žalobkyň podotkl, že skutečnost, že ve věci rozhodoval senát namísto
samosoudce, nepředstavuje vadu řízení, pro niž by bylo nutno prvostupňové
rozhodnutí rušit, a totéž platí, i pokud jde o nesprávné zařazení věci jakožto
pracovněprávní. Co se týče merita sporu, vyplývá ze subsidiarity bezdůvodného
obohacení, že podle právní úpravy tohoto institutu může být nárok posouzen
toliko tehdy, nejsou-li dány předpoklady odpovědnosti za škodu dle § 420 a
násl. obč. zák. V projednávané věci ovšem nastala podle mínění krajského soudu
právě taková situace, v níž byly splněny všechny podmínky nastoupení
odpovědnosti za škodu, a tím byla vyloučena aplikace ustanovení o bezdůvodném
obohacení. Zároveň se však žalobkyním nepodařilo prokázat, že by se žalovaná
dopustila porušení právní povinnosti spočívajícího v neoprávněném převodu
žalobou požadovaných částek, ať již z účtů žalobkyň na účet P. P., či z účtu
posledně jmenovaného na účet svůj vlastní. Jelikož žalobkyně neunesly důkazní
břemeno ohledně existence protiprávního jednání žalované, v důsledku nějž by
jim vznikla škoda, mohl být rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný
potvrzen.
K dovolání obou žalobkyň Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 7. 2015, č. j. 28
Cdo 4458/2014-312, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Dovolací soud především zopakoval, že institut bezdůvodného obohacení
má subsidiární povahu a jeho aplikace je vyloučena, pokud je daný právní vztah
regulován jinými zákonnými normami, z čehož plyne, že má-li jedna osoba proti
druhé právo na poskytnutí žádaného plnění z titulu náhrady škody, nepodřizují
se jejich vzájemné vztahy (toliko podpůrně aplikovatelné) úpravě bezdůvodného
obohacení, nýbrž ustanovením příslušných právních předpisů o náhradě škody. V
řešené věci však odvolací soud z předeslané teze vyvodil nepřiléhavé právní
závěry, neboť konstatoval-li, že mezi dotčenými subjekty nebyly splněny
podmínky pro založení odpovědnosti za škodu, nemohl současně upřít relevanci
otázce, zda vylíčené skutkové okolnosti nenasvědčují vzniku závazku z
bezdůvodného obohacení. Bylo proto namístě dovoláním napadené rozhodnutí zrušit
a odvolacímu soudu umožnit, aby zhodnotil, zdali žalovanou vůči žalobkyním
netíží povinnost k vydání získaného majetkového prospěchu v režimu § 451 obč.
zák.
Krajský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 27. 10. 2015, č. j. 23 Co
438/2013, 23 Co 133/2014-330 (v jehož záhlaví se vyskytla zjevná nesprávnost
korigovaná vydáním opravného usnesení ze dne 23. 11. 2015, č. j. 23 Co
438/2013, 23 Co 133/2014-338), rozhodnutí soudu prvního stupně opětovně
potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího i dovolacího řízení
(výroky II. a III.). V reakci na úvahy vyslovené Nejvyšším soudem se odvolací
soud zaměřil na problém možného vzniku závazku z bezdůvodného obohacení mezi
žalobkyněmi a žalovanou, dospěl však k závěru, že zde takové obligace není.
Předně zdůraznil, že ani žalovaná nepopírala, že byly zmiňované prostředky na
její účet připsány, namítala ovšem, že tuto platbu opodstatňoval náležitý
právní důvod v podobě dohody uzavřené mezi ní a P. P. Krajský soud konstatoval,
že nemohl „nepřihlédnout“ k žalovanou předložené písemnosti, v níž se posledně
jmenovaný zavázal k zaplacení částky 2.050.000 Kč, ačkoli žalobkyně zpochybnily
pravost podpisu dlužníka na řečené listině a soudem ustanovený znalec nebyl s
to ohledně dané otázky vyslovit jednoznačný úsudek. V každém případě je nicméně
nepochybné, že žalovaná sporné plnění obdržela z účtu P. P., a jedině na jeho
úkor se tedy mohla bezdůvodně obohatit. Zamítnutí žaloby na zaplacení
označených částek bylo tudíž ze strany soudu prvního stupně korektní.
Proti tomuto rozsudku podaly obě žalobkyně obsahově identická dovolání, v nichž
namítají, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu
dovolacího, shledal-li na jejich straně nedostatek aktivní věcné legitimace k
vymáhání sporných hodnot proti žalované. Z judikatury Nejvyššího soudu totiž
jednoznačně vyplývá, že za ochuzeného by měl být pokládán subjekt, v jehož
majetkových poměrech se příslušný přesun hodnot negativně projevil. V řešené
věci přitom nemohlo být pochyb o tom, že vlastníky peněžních prostředků, jež
dorazily na účet žalované, byly žalobkyně, ač se dotčený pohyb aktiv odehrál
skrze účet P. P., jemuž sporné finance nenáležely, a který tudíž nemůže být
pokládán za oprávněného ke vznesení požadavku na jejich vrácení. Opačný závěr,
jejž soudy nižších stupňů artikulovaly, se jeví být projevem přepjatého
formalismu.
Odvolací soud rovněž nerespektoval stanovisko judikatury, v souladu s nímž nese
důkazní břemeno ohledně pravosti listiny ten, kdo z ní pro sebe vyvozuje
příznivé právní důsledky, neboť přihlédl k obsahu žalovanou předložené dohody,
uzavřené údajně mezi ní a P. P., ač byla v řízení pravost uvedeného dokumentu
popřena a znalecký posudek, který měl vyřešit otázku, zda je podpis na něm
umístěný pravý či nikoli, vyzněl nejednoznačně. Tím, že obsah dané písemnosti
zohlednil, aniž by ji sám provedl k dokazování, porušil navíc krajský soud
zásadu, dle níž neučiní-li soud prvního stupně žádná skutková zjištění z
určitého před ním provedeného důkazu, nemůže odvolací soud z téhož důkazu
vyvozovat konsekvence stran skutkového stavu, pakliže jej sám nezopakuje.
Z těchto důvodů dovolatelky navrhují, aby Nejvyšší soudu napadený rozsudek
společně s prvoinstančním rozhodnutím zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
K dovoláním obou žalobkyň podala žalovaná vyjádření, v němž rozporovala
nastíněnou dovolací argumentaci a Nejvyšší soud požádala, aby uvedené opravné
prostředky odmítl, případně zamítl.
V řízení o dovoláních bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 93/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že obě
dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými
podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jejich přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyň však přípustnými shledána být nemohla.
V první řadě je třeba upozornit, že se právní argumentace dovolatelek zjevně
opírá o chybnou premisu, dle níž jsou prostředky deponované na bankovním účtu
předmětem vlastnického práva osoby, jež je na něj vložila. Podle konstantní
judikatury Nejvyššího soudu totiž platí, že finance umístěné na běžném účtu ve
smyslu § 708 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů, jsou majetkem peněžního ústavu, zatímco osobě, pro niž je daný účet
veden, náleží vůči příslušné bance pohledávka na výplatu předmětných
prostředků, přičemž je z tohoto hlediska nerozhodné, komu uložené peníze
původně náležely (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2007, sp.
zn. 21 Cdo 1219/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28
Cdo 2771/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo
2316/2015). Současně se dovozuje, že jsou-li na účet vloženy peníze třetí
osoby, nenabývá onen subjekt přímého oprávnění vůči bance, ač mu zajisté může
vzniknout právo na vydání nabytého prospěchu proti majiteli účtu, jehož
majetková sféra se rozšířila úměrně tomu, jak v důsledku naznačeného převodu
vzrostla jeho pohledávka za peněžním ústavem (viz kupř. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 638/2011).
Pakliže je tedy na účet nedůvodně přesunut jistý objem finančních prostředků a
dojde-li následně rovněž bez náležitého titulu k převodu peněžního obnosu ze
zmíněného účtu do sféry dalšího subjektu, je v zásadě namístě uzavřít, že vůči
konečnému příjemci uvedeného prospěchu může nárok z bezdůvodného obohacení
uplatnit majitel daného účtu, nikoli osoba, jejíž finance na něj byly prve
situovány. Posledně řečený subjekt totiž není vlastníkem uložených peněz (tím
je se zřetelem ke shora naznačenému banka), nesvědčí mu ani přímé oprávnění
vůči peněžnímu ústavu (to se připíná k majiteli účtu) a jeho případná
pohledávka za osobou, pro niž je účet veden, zůstává uskutečněním pozdějšího
transferu aktiv nedotčena (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 24/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2012,
sp. zn. 28 Cdo 2163/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, sp.
zn. 28 Cdo 4844/2015). Tento náhled zároveň koreluje tezi, opakovaně
proponované judikaturou Nejvyššího soudu, dle níž povinnost vydat, co bylo
získáno bez právního důvodu, ve smyslu § 451 a násl. obč. zák. stíhá adresáta
plnění, nikoli osobu, jež má předmět obohacení aktuálně v držení. Nabude-li
dodatečně spornou hodnotu jiný subjekt, povinnost vydat přijatý prospěch na něj
nepřechází, neboť závazkový vztah z bezdůvodného obohacení se utváří jen mezi
tím, kdo se obohatil, a tím, na jehož úkor k obohacení došlo (viz kupř.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1856/2012, popřípadě
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2998/2014).
Při aplikaci provedeného výkladu na přezkoumávanou kauzu lze konstatovat, že
odvolací soud artikuloval právní závěry, jež jsou konformní s judikaturou
dovolacího soudu, dovodil-li, že žalobkyně nemohou s úspěchem uplatnit nárok na
vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované. Úsudek odvolacího soudu pak není v
žádném rozporu s obecnými principy identifikace účastníků závazku z
bezdůvodného obohacení, na něž poukazují dovolatelky a v souladu s nimiž
oprávnění domáhat se vydání hodnot nabytých bez náležitého titulu svědčí osobě,
na jejíž úkor byly získány (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31.
5. 2007, sp. zn. 33 Odo 654/2005, a ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo
2550/2008). Soudy totiž uzavřely (ve světle shora připomenutých úvah
přiléhavě), že prospěch, jehož se žalované v řešené věci dostalo, nebyl dosažen
k újmě žalobkyň, nýbrž v souvislosti s poklesem majetku P. P., a dovolatelky
tak nejsou subjekty, v jejichž sféře se přírůstek aktiv žalované negativně
promítl. Náhled zvolený odvolacím soudem rovněž nelze označit za nemístně
formalistický, neb je toliko projevem důsledného a koherentního uchopení právní
podstaty běžného účtu a obligačních vztahů vyplývajících z pohybu prostředků na
něm složených.
Obstojí-li napadené rozhodnutí z hlediska své věcné správnosti i za
předpokladu, že pro převod financí z účtu P. P. na účet žalované neexistoval
žádný právní důvod, je nadbytečné, aby Nejvyšší soud hodnotil, zdali bylo ze
strany krajského soudu procesně korektní činit na základě v řízení předloženého
listinného důkazu závěry (ostatně poněkud nejasné) ohledně existence tvrzené
dohody mezi žalovanou a P. P., jež měla sloužit jako titul pro přesun
vzpomínaných statků do její právní sféry, respektive zda přihlédnutím k
uvedenému podkladu nebyla porušena pravidla upravující vedení dokazování v
řízení před odvolacím soudem.
Jelikož žalobkyně Nejvyššímu soudu nepředestřely k řešení žádnou otázku
naplňující kritéria § 237 o. s. ř., na níž by rozsudek odvolacího soudu
spočíval, bylo v souladu s § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. nutné
přikročit k odmítnutí jejich dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením
advokátkou náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č.
484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4.
2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 odst. 1
a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní
služby (sepsání vyjádření k dovolání) 15.820 Kč, společně s paušální náhradou
výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 3
o. s. ř. má tudíž žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši
19.505,20 Kč. Povinnost k úhradě této částky rozvrhl Nejvyšší soud mezi
dovolatelky dle jejich podílů na předmětu řízení určených rozsahem jimi
požadovaných obnosů.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 8. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu